Přišla jsem o psa. Tak jsem dostala od kamarádky štěně. Štěně kouše boty. Tak jsem přišla o boty, všecky. A nemám peníze na nové. Třeba bych mohla nějaké vyhrát. Zkouším dát frázi „vsadím boty, že…“ nový, praktický rozměr, bohužel se nikdo nechytá. Sázení mě tedy – jako obvykle – z téhle bryndy nevytáhne. Práce taky ne. Schválně, zvedněte ruku, kdo jste poctivou prací zbohatl? Vsadím boty, že nikdo… Mě poctivá práce, které s láskou věnuji až 16 hodin denně, tak tak drží při životě. Mě, T-Mobile, Českou spořitelnu ad. společnosti, jejichž zaměstnanci by měli mít na zádech vyšité mé jméno, jako sportovci mívají jména svých sponzorů.
Sice už tak nic nemám, osud si však myslí, že bych měla mít ještě míň. Občas si říkám, jestli mě při své loňské návštěvě Kamenky (potažmo zbytku ČR) nezaklela čínská performerka Mei tím svým „Always keep your box empty“. To znamená, že – možná si to nepamatujete, já bych si to jinak taky nepamatovala – v den, kdy Martin Konvička před brněnskou mešitou pořádal jakousi zábavnou šou s poselstvím o úctě k ženám, mě na ulici, kousek od křídového nápisu „Iniciativa Martina Konvičky“ na chodníku, napadl muž. Byl bílý, oholený, slintal plynule česky, sice pochybuju, že byl křesťan, každopádně to bylo jakýsi debilní, tupý, nechutný prase, takže muslim asi ne. Prasata jsou naše. Přišla jsem o poslední zbytky sebeúcty, od kamarádek asi žádnou další nedostanu.
Neobvyklé (aspoň v mezích mého bytí) na tom bylo, že se to stalo ráno, cestou do práce, za bílého dne. Dřív mě přepadali v noci. Teď už si nemůžu být jistá ani za světla. První má reakce byl vztek, pak jsem se uklidnila (přece se mi nic zas tak hrozného nestalo) a dostala jsem vztek, že už i tohle mi začíná připadat normální. Kdykoliv mi může kdokoliv jakkoliv ublížit a vlastně bych si to ani neměla brát moc osobně? Čím víc tu nešťastnou situaci zapomínám, tím víc jsem za to na sebe nasraná.
Z FB Antinacionalistická Antikapitalistická Asociace; čert ví, co to znamená
O pár dní později mi ukradli peněženku. Úplně zbytečně. Měla jsem v ní 10 zlotych, asi 7 korun, platební karty, všechny doklady, zákaznické kartičky, permanentku do fitka a kartu Starbucks. Zbytečné to bylo pro zloděje, předpokládám, že šli po penězích, ne po mých bonusových bodech do DéeMka a o sobě už vůbec nemluvím. Zbytečný starosti, zbytečný všecko.
A jen o málo víc dalších dní později jsem odjížděla z Brna na Vysočinu, na svoji jedinou letošní dovolenou. Zavazadel fůra, takže jsem si odvezla ikeáckou tašku plnou her pro (cizí) děti, ikeáckou tašku plnou věcí na kreslení a malování pro (cizí) děti, psa, tašku věcí pro psa, batoh s jídlem, spacák, karimatku a až večer na Ubušíně jsem zjistila, že nemám tašku se svýma věcma. Svýma osobníma věcma. Několik dní jsem si musela vystačit jen s tím, co jsem měla na sobě, víc mi nezbylo. Přežila jsem.
Zabte mě někdo.
Abych doplnila pár detailů a tím v kostce shrnula mé léto 2016:
jsem unavená, neustále pracuju, aniž bych veděla, proč to dělám;
z fotek z dovolených (i běžných) mých FB přátel mám chuť ustřelit si hlavu,
ale (!) sleduje mě Pavla Horáková; teď mě napadá, že bych se měla ptát proč dřív, než se začnu radovat...
P.S.: dlouho jsem měla pocit, že se mi v noci někdo prochází před oknem, předevčírem jsem zjistila, že tam chodí místní kočky srát - žiju v kočičím hazjlu. A to je to. P.P.S.: poraďte mi, jak se dá ze života udělat něco, co by nebyl takovej voser?