#ČeskoNosíRoušky

@časopisRespekt

Máti umí šít a šila hlavně asi na nás se sestrou, když jsme byly děti. Šicí stroj pro mě byl stejně samozřejmou součástí domácnosti, jako sporák nebo pračka. V dětství jsem se s ním opatrně učila zacházet, navlíkat nitě, ušít velmi jednoduché věci, třeba látkové pytlíky na vánoční dárky pro kamarády. Bohužel jsem to moc daleko nedotáhla. V podstatě nikam. Před pár měsíci jsem dostala starší šicí stroj (být to auto, je na veteránských značkách). Myslela jsem si, že teď, když budu na tzv. mateřské, mohla bych se doopravdy naučit s ním zacházet a šít a přešívat pro sebe oblečení. Ale až výzvy k nošení roušek mě donutily vytáhnout ho ze sklepa. Na fotkách jsou první dvě, co jsem pro nás ušila. První dvě věci, co jsem ušila po asi pětadvaceti letech. Zjistila jsem, že mě to baví, tak snad budu mít čas pokračovat. K šití roušek se včera přidal i přítel. Zatím máme hlavně radost, že drží pohromadě. K vymýšlení speciálního designu jsme tedy ještě nedozráli. Jen se nám zrovna včera podařilo ohnout jehlu a musíme na bojovou výpravu do galanterie. A vyzvednout zakladač šikmého proužku, které teď lidi tisknou na 3D tiskárnách. Přemek Podlaha by z nás všech měl radost. • Autor: Barbora Sofková

Takhle jsem ve https://www.respekt.cz/galerie/cesko-nosi-rousky

Nicméně to není úplně aktuální, fotogalerie vznikla před pár týdny a od té doby nadšení některých z nás dost polevilo. Vzhledem k tomu, čeho jsme tu svědky, není divu. Aktuálně teď, ve středu dvacátého druhého se řeší kadeřníci a zavřené hranice. Aspoň o tohle se vláda a krizový štáb momentálně hádá na Twitteru. Zatím jsem z toho vyrozuměla, že sice můžu navštívit máti (i ona mě), obzvlášť, když u toho budeme jen my dvě, ale sahat na vlasy mi nesmí. Protože je kadeřnice. Kdyby kadeřnice nebyla, klidně by mohla. Takhle mi bude muset odrosty nabarvit můj kluk. A vlastně kdokoliv. Jen ne kadeřník, nebo kadeřnice. Zkrátka každý, kdo to neumí.

Ad cestování) dlouho mám problém s lidmi, co zavřené hranice obhajují slovy, že “u nás je přece taky hezky, tak nebuďme sobci”. Mám v cizině podstatnou část rodiny, kterou nemůžu vidět. A oni nemůžou videt nás. Podle nejhoršího scénáře by mohlo trvat dva roky, než by moje dcera potkala svoji tetu a sestřenici. K čemu je mi u toho kurva dobrý, že je tady taky moc pěkně? Lidi, co si nedokáží predstavit, že se cestuje i  jinak, než do Chorvatska na dovolenou, jsem si zařadila do škatulky “dementi s nedostatkem fantazie” a IMHO by měli spíš mlčet, než na internetu rozšafně rozdávat bodré rady do života ostatním. No, a hádejte, co jsem zrovinka před chvíli četla na Twitteru Martina Veselovského?

P.S.: Kdyby tu opravdu byla karanténa, tak OK. Ale když se všichni ti nesobečtí dobráci klidně schází v Tescu nebo LIDLU?