2022 sečteno podtrženo

 I bez silvestrovského bilancování jsem se vždycky v minulosti nimrala až až. Jediná věc, co měl děsila víc, byla budoucnost. Letos je to ale všechno jinak. 

Popravdě nevím, co si o roce 2022 mám myslet. 

V lednu jsem pověsila na hřebík své studium pedagogiky v Litomyšli, což pro mě bylo těžké. O pár dní později zemřel můj otec. V únoru jsme se poprvé rozešli s tátou Josefínky. Ale defintivně jsme to skončili až v létě. Poprvé od roku 2019 jsem šla pracovat. Sestře se narodil syn. Sestřenice se vdala. Dokázala jsem, co jsem si myslela, že nikdy nezvládnu. Zároveň se mi ale začala vracet i deprese. Na podzim Josífka nastoupila do miniškolky, krátce na to jsem ji přestala kojit a nechala jsem si znovu napsat antidepresiva. A taky jsem začala chodit do školy tady v Brně. V listopadu jsem oslavila čtyřicátiny. Šla jsem na baristický kurz. V prosinci vyšla knížka pohádek, do které jsem přispěla příběhem pro Barunku, holčičku se spinální svalovou atrofií. Začala jsem chodit na praxi do denního stacionáře na Kociánku. A taky jsem sepsala svůj příběh do knížky jedné peer konzultantky, která chce čtenářům přiblížit životy lidí s duševní nemocí. A sesbírala jsem novinové titulky a poslala je ilustrátorce (to je jeden z mých srdcových projektů, který snad dokončím příští rok).

Na začátku roku jsem s Pepi šla na premiéru klipu z desky Velkej průser a Josífka tak na tom obrovským plátně v kině Scala viděla jinej klip /Opia ft. Hellwana: Babyface/, ve kterým má štěk (doslova) náš Art. Taky jsem po víc jak deseti letech znovu dorazila na Trpaslicon. Objevila jsem knižní štafetu. Viděla jsem krásnou fotovýstavu E-motions Disconnected v rajhradském klášteře. Dvakrát: jednou ve dne a jednou v noci. V Sonu jsem slyšela Macy Gray!

Staly se jedny z nejhorších věcí (samozřejmě nejen), co bych si jen dokázala vymyslet. A já z toho ve finále mám stejně celkem dobrý pocit. Protože jsem to zvládla. Nebo zvládnu. Nepochybuju o tom. Získávám stabilitu. Srovnávám se jen sama se sebou. A taky se sama sebou ve svým věku asi poprvé stávám. 

Důvod? 

Terapie. 

Brněnský magický realismus /Brno v titulcích/

 Afričan si v Brně vyložil kufry na zastávku a odjel, zmátl tím postávající Indy. Jsem Afghánec, jsem gay, jsem hřích. Utíkal jsem před lidmi i psy. Teď jsem v Brně. Mladík kopající do auta řekl strážníkům, že se vrací z Brna. Když mu řekli, že je v Brně, zaradoval se s tím, že už to nemá domů daleko. Trumpův Air Force One letěl rovně nad Českem. Obloukem se náhle vyhnul Brnu. Nejrychlejší vlaky se centru Brna vyhnou. Nevyplatí se tam zajíždět. V Brně přistála nafukovací kosmická loď. Přijeďte do města penisů, láká britský Guardian čtenáře na brněnské sochy. Vysmívaný symbol Brna se porouchal. Je bez kuliček. Smrdí Brno? Podle lidí nejvíce kolem hlavního nádraží, naopak voní obchůdek s oříšky pod ním. Situace v Brně je defektním případem lokální demokracie. Kape z vás něco divnýho, tvrdil opilý muž strážníkům v centru Brna. V Brně vylovili z keřů zloděje ponožek. Máte malou a drahou petržel, řval v Brně důchodce na trhovce. Vyzval ho na souboj.  V Brně řeší záhadu. Důchodkyně šla do obchoďáku s berlí, ale vrátila se bez ní. Lupiči v Brně obrali teenagera o šest korun. Policisté v Brně vyšetřují, proč se cyklisté nesmějí vtipům motoristů. Strážníci z Brna honili šalinu, byl v ní zloděj zubních past. Po Brně honili zfetovanou ženu, která neví, co znamená stop. Muž v Brně si vykračoval po čtyřproudovce. Jdou mi po krku dva známí komici, vysvětlil. Muž ujížděl policistům po dálnici rychlostí 200km/h. Zastavila ho až zácpa v centru Brna. Turisté vyrazili do Brna po dálnici D1. Daleko nedošli. Návštěvníci uvázli na vyhlídkovém kole v Brně, obsluha na ně zapomněla. V Praze tramvaje dosloužily, Brnu budou stačit. Nebýt revoluce, je v Brně dávno metro, napsali komunisté na Facebook. Brno postavilo schody, chodit po nich se nemá. Moje lečo je pryč, naříkala důchodkyně z Brna a vypuklo tajemné vyšetřování. Brněnský důchodce si hrál v hospodě na politologa. Dostal nafackováno. Hokejový fanoušek Brna sebral fandovi Olomouce šálu. Hrozí mu deset let vězení. Brno přihlíželo dramatické bitvě. Pes vyzval na souboj koloběžkáře. V Brně se bojovalo o asijské nudle. Sekuriťáci odráželi útoky muže nákupním košíkem. Velikonočním Brnem sprintovala opilá žena s ukořistěným kinder vajíčkem. Opilý muž v brněnském autobusu šermoval chlebem. Toulavý pejsek se v Brně projížděl šalinami. Chycení unikal díky přestupům. Z nemocnice v Brně utekl muž v trenýrkách. Křičel, že je prezident a všechny zbije.  Host rozbil štamgastovi v brněnské hospodě dva lahváče o hlavu. Korupce se nevyhla ani nejvzdálenějšímu městu republiky: Brnu. 

Co se dá dělat v Kuřimi? Třeba být ve vězení nebo sešlapávat plechovky... 

Encyklopedie moderní ženy (1966) II.

"Naší první povinností ráno je co nejrychleji zmizet v koupelně a upravit se. Zívající žena s natáčkami ve vlasech nebo hlučně se protahující zarostlý muž neskýtají totiž zrovna estetický pohled. Teprve až učiníme zadost hygieně a až se oblékneme, můžeme usednout ke snídani.

Ale vraťme se ještě do koupelny. (Tam, kde není koupelna, měla by alespoň kolem umyvadla být nějaká plenta, abychom při mytí nebyli ostatním členům rodiny na očích.) V koupelně se muž oholí. Holí se samozřejmě každý den. Zda ráno či večer, to ponecháme jeho výběru. Denní sprchování by mělo patřit ke zvyklostem mužů i žen. Odstraňuje pach potu a dává pocit svěží čistoty. Žena po osprchování může použít kolínské vody a muž po holení použije speciální "vody po holení" s nenápadnou vůní.

Žena si odstraní z vlasů natáčky... Totiž - ty by tam vůbec neměla mít. Dnešní móda přece povoluje tolik účesů z krátkých hladkých vlasů nebo z dlouhých vlasů stočených do uzlů, a nakonec ani krátké zkadeřené vlasy nevyžadují natáčky. Jsou-li krátké vlasy ztrvaleny, vydrží na nich vodová ondulace asi 14 dní. A to bychom snad do sebe mohly investovat! Proč by se ženy s natáčkami ve vlasech neměly svým mužům ukazovat? Protože v natáčkách vypadá každá žena velmi ošklivě. A proč nemá večer a v noci vypadat vdaná žena jako strašidlo, to patří již do oboru sexuologie."

"Odpočinek. Nedomnívejme se, že při odpočinku je vše dovoleno. Odpočinek totiž svádí k neestetickému chování a toho se musíme vyvarovat. Při odpočinku máme sedět pohodlně, ale nesmíme při tom působit odpudivě. Žena nemá nikdy sedět s koleny od sebe, ani má-li dlouhé kalhoty, ani chce-li v klíně mezi koleny držet třeba haldu ponožek na spravování."

"Poklad" z knihobudky: Encyklopedie moderní ženy (1966)

 Narození dítěte. První, kdo se má o ženině těhotenství dozvědět, je pochopitelně manžel. Manžel může svou radost vyjádřit tisíci způsoby, ale ke každému z nich by měl ještě při nejbližší příležitosti přidat květiny. Rozhodně to však není důvod k opití. Po manželovi mají právo na tuto novinku rodiče obou manželů, případně i sourozenci. Je však nevkusné, vykládat o svém stavu každému na potkání, když těhotenství není ještě zřejmé. Pokud příbuzní chtějí darovat něco do dětské výbavičky (a měli by), ať volí neutrální bílou barvu. Vyjadřovat totiž své přání růžovými či bleděmodrými soupravičkami by nebylo taktní vůči budoucí mamince. Ani její manžel ji nebude zneklidňovat přáním, aby se narodil chlapeček.

Před prvorodičkou také nebudou ostatní zkušenější ženy vypravovat o porodních bolestech či o všelijakých komplikacích při porodu nebo o zrůdných plodech. To by byla právě taková netaktnost jako vyprávět nemocnému o těch, kteří zemřeli na stejnou chorobu, kterou on trpí.

Ze zdravotních i estetických důvodů nenavstěvuje žena v pokročilejším těhotenství kavárny, tančírny a plovárny. Samozřejmě, že divadla, koncertu či kina se neříká, ale vybírá si jen takové programy, které neútočí na nervy.

Jsou-li v porodnici povoleny návštěvy, mají se příbuzní domluvit tak, aby prvním návštěvníkem byl manžel a mohl se svou ženou aspoň chvilku hovořit sám. Pozorný manžel přinese ženě kytici (nikoli v kořenáči) a poděkuje jí, jak nejlépe umí. Zde ani políbení ruky není přehnané. A nebude-li častými otázkami projevovat zájem o malého potomka, bude to mamince určitě velice líto. 

Nevyhazujte antidepresiva

Na začátek chci zdůraznit, že jsem jen pacient a jsem hluboce přesvědčená, že tomu, o čem budu psát nerozumím tak dobře, jak bych ráda. Nemám na to vzdělání ani zkušenosti. Takže tohle je prostě jenom taková moje úvaha.

V létě letošního roku britská psychiatrička Joanna Moncrieff, známá kritička tzv. psychofarmakologického modelu duševní poruchy, s kolegy zveřejnila výsledky velké metastudie, která říká, že není potvrzené, že by nedostatek serotoninu byl příčinnou vzniku deprese. Mám to tučně a podtržené z dobrého důvodu.

Já, jako vděčná uživatelka antidepresiv budu vždycky #teamantidepresiva a popravdě lidi, co je odsuzují, tvrdí, že způsobují závislost, v hospodě u piva, se zapálenou cigaretkou mi radí, ať je neberu, protože je to přece chemie, mě vždycky srali. I při vědomí, že to myslí dobře, nerozumí tomu a nemají ani vzdálenou představu jak strašně špatně bych na tom bez AD byla, mě to prostě pokaždé aspoň trochu naštve.

Já mám svůj řekněme happyend: hodného a dobrého pana doktora psychiatra, léky, když je potřebuju a terapeutku, ze kterou můžu každý týden chodit na sezení. Sice nejsem úplně zdravá, ale je o mě postaráno. Ale teď si představte, že existuje spousta lidí, kteří trpí (a to sloveso je naprosto na místě, ano trpí!) depresí nebo jinou poruchou lehce léčitelnou antidepresivy a nejdou si pro ně, protože kolem sebe taky mají spoustu takových radílků a na rozdíl ode mě, oni je poslechli. Z toho je mi fakt smutno.

No, a pak jsou tu vědci, kteří tomu rozumí, tisíckrát líp než já. Určitě řada z nich zároveň rozumí i pozadí chemických procesů v lidském těle, i má osobní zkušenost s nějakou duševní nemocí, protože ty se nevyhýbají nikomu, ani lidem vzdělaným, s vysokým IQ etc. A jejich úkolem je hledat pravdu, padni komu padni. 

Takže já jsem na jednu stranu opravdu ráda, že takoví lidé se zabývají oblastí duševního zdraví a zodpovědně a upřímně se snaží věcem přijít na kloub, protože jen díky tomu máme naději. A na druhou stranu, když jsem v létě na tuhle studii narazila na internetu, spráskla jsem zoufalstvím ruce. V čerstvé paměti jsem měla bábu z Facebooku, která si nechtěla nechat vysvětlit, že deprese je vážná nemoc, ne nějaká zpovykanost a fakt není způsobená tím, že dnešní mladí málo čtou Deník Anny Frankové. (To skutečně napsala.)

A teď tihle chytráci dostali další klacek do ruky, kterým (nejen) mě můžou mlátit po hlavě. Ale kdyby jen diskutéři z Facebooku a Novinek. Ona i česká média začala psát o tom, že nejnovější studie prokazuje, že antidepresiva neúčinkují.

Já tu studii četla (i některé odborné komentáře), je to anglicky, je to složité, počítám, že něčemu jsem porozuměla dobře, něčemu hůř a něco mi uniklo. Každopádně vědci zjistili přesně to, co jsem výše napsala boldem a podtrhla. Nedokázali najít důkaz, který by nade vší pochybnost potvrdil, že nedostatek serotoninu depresi způsobuje. Taky tam napsali, že neví, co ji způsobuje. A nedostatek serotoninu je pravděpodobně symptomem, ne příčinou deprese. 

Já nevím, ale mě z toho v žádném případě nevychází žádný rozumný argument, proč vysadit, nebo nebrat AD. Teď to bude hodně zkratka, ale když vás něco bolí, taky si vezmete painkiller, i když neřeší příčinu bolesti. Se zánětem zubu si tam prostě lupnete pár Ibalginů (nebo něco silnějšího) a nebudete poslouchat sousedku, co vám vykládá, že tu bolest musíte snášet, dokud si na vás za čtrnáct dní neudělá zubař čas a nevyřeší příčinu. Samozřejmě bez anestezie, protože bolest je jen symptom.

To vše za předpokladu, že vědci na to tentokrát kápli a není v jejich závěrech nebo postupech nějaká chyba. Což já nejsem už vůbec schopná posoudit. 

Pokaždé, od doby, co výsledky studie zveřejnili, když někde čtu nadšený výkřik: "Nedostatek serotoninu není příčinou deprese!" si říkám: "OK a v praxi tím chce básník jako říct co?" Bohužel často tím básník sděluje, že jíst antidepresiva je nesmysl, lidi, co to dělají jsou rozmazlení a navíc hlupáci, co naletěli farmaceutické lobby. A to mi za a) fakticky přijde dost mimo a za b) mě to uráží.

Nejsem blbá a kvůli depresi jsem si prošla stavy, ze kterých by se tihle lidi posrali. Ale já jsem to vydržela, přežila jsem, mimo jiné díky lékům. Jasně, farmacie není charita, je to byznys. Ale to neznamená, že nepomáhá. A jen díky tomu můžu chodit na terapii řešit tu bájnou příčinu (aspoň podle v tuto chvíli a místě nám známým skutečnostem) a zároveň se těšit na to, až vědci pravou příčinu objeví a najdou i lepší způsob, jak psychiatrickým pacientům ulevit.

Jestli jsem tu napsala nějaký nesmysl a náhodou to čte někdo, kdo je schopný to poznat, tak mě pls opravte, budu ráda. A samozřejmě vím, že antidepresiva (žádné léky) nepomáhají každému, jsou určitě lidi, kteří s nimi mají špatnou zkušenost. Ale i naopak...

Ještě jednou odkaz na studii: 

The serotonin theory of depression: a systematic umbrella review of evidence

Jeden z mála článků na českém internetu, který mi přišel OK:

Diskuse: Nevyhazujte antidepresiva. Vědci zkoumali serotonin a depresi, ne účinnost

Andrea Čekanová: Nepečené dezerty Kateřiny A.

Autorka "Nepečených dezertů" si názvem trošku zavařila; nepřekvapivě její knihu řadí mezi kuchařky. Jenže je to thriller. (Ponechám teď stranou, že i kuchařka - v závislosti na mém momentálním rozpoložení - může být horor.) Mě ale zaujal na první dobrou. Nepečené dezerty, protože hlavní postava, zelená vdova Kateřina si píše deník a aby ho utajila před násilnickým manželem Albertem, ukládá záznamy do PC složky se stejným názvem. (IMO skvělý nápad!) Nepečené dezerty jsou to poslední, co by Alberta napadlo otevřít. V tom jsem s ním zcela výjimečně zajedno. Jinak ale vím, že snažit se chápat a soucítit s psychopatem je cesta do pekel. A Albert je ukázkový psychopat. Od prvních stránek až po velkolepý filmový závěr. 

Za celých 39 let života jsem nepocítila nutkání otevřít žádnou knihu s nepečenými ani jinými dezerty v titulu. Tady jsem ale - nejen kvůli tématu domácího násilí - od první zmínky ve FB skupině projektu Odstartujte svoji knihu sledovala cestu textu k vydání. A pak, ještě než jsem ji stihla koupit, vyhlásila autorka na Instagramu knižní štafetu. 

Nemusíte se cítit trapně, jestli nevíte, co je to knižní štafeta. Já jsem to taky nevěděla. A mám další dobrou zprávu: nemusí se při ní běhat. Jediné, co musíte, je přečíst knížku, která vám přijde poštou/Zásilkovnou/whatever a do měsíce ji poslat dál. Zájemci o bližší info k pravidlům knižních štafet, navštivte Průvodce na IG. 

To u Nepečených dezertů Kateřiny A. nebyl problém. Zhltla jsem je během pár dní. 

Vždycky jsem si říkala, že nemůžu psát recenze, i když mě o to párkrát žádali, protože mám jen dvě polohy: líbí/nelíbí. Takže tady říkám: "Líbí!" Čtení mě bavilo, vůbec se mi nechtělo knihu odkládat a jako bonus je v ní - pokud můžu posoudit - opravdu reálně popsané, jak se oběti nechají vtáhnout do nefunkčních, závislých vztahů.

Autorka zmínila, že ji nakladatelství před vydáním přimělo změnit název. Z "Nepečených dezertů" na "Nepečené dezerty Kateřiny A.", prý aby to tak moc nevypadalo jako kuchařka. A co myslíte, pomohlo to? :-)

Na závěr ještě jedna důležitá poznámka, nemůžu nezmínit lepíky! Mám dvouletou dceru, takže lepíky, to bylo něco! Hodinu po rozbalení štafety jsme stály ve frontě v nedalekém papírnictví, abych jí koupila její vlastní, jinak by zbylí štafetáři byli bez nich. Dalších pár měsíců jsme je měli fakt skoro všude. Ještě teď sem tam nějakej odněkud vymetu. Fotku jsem ukradla z IG Andrey Čekanové, takhle kniha vypadá na konci štafety (lepíky označují místa, kde jsme měli nějaké poznámky).

Josefínka se nechala inspirovat: 

P.S.: Aktuálně mám doma už druhou štafetu (jo, chytlo mě to!), sci-fi Vesmír rozhodl jinak. Knížka je super, ale hádejte co! Neposlali lepíky...

Nepečené dezerty Kateřiny A. na webu nakladatelství

Webové stránky autorky

Achim Haug: Malá kniha o duši

"Jedna z nejčastěji pokládaných otázek psychiatrům ze strany příbuzných zní: 'Co jsem udělal/a špatně?' Něco se přece muselo během výchovy zvrtnout, když se můj syn chová tak divně, když dcera s nikým nedokáže vyjít nebo žije jen ve svém vlastním vymyšleném světě.

Takový výklad v minulosti skutečně platil i v odborném světě. Výraz schizogenní matka se po léta objevoval v novinových titulcích a mnoho matek následkem toho trpělo těžkými pocity viny. Toto pojetí říkalo, že schizofrenii mohla zapříčinit výchova v dětství, kdy matka vysílala k dítěti často protichůdné signály. Takové počínání nazýváme dvojná vazba (double bind). 

Když se taková situace stále opakuje a stane se vzorcem chování, může to nepochybně přispět k trvalému znejistění. Ale se schizofrenií a jejím vznikem to má minimum společného, v podstatě nic. Pojetí schizogenní matky, tedy matky jako spouštěcího mechanismu vzniku schizofrenie, je z dnešního pohledu naprostý nesmysl. Existuje pro to několik důvodů.

V kapitole o modelu stresové zranitelnosti jsme se zabývali tím, jak si dnešní odborný svět představuje příčiny psychických onemocnění. Všimli jsme si, že ve většině případů psychických onemocnění existuje jasná odpověď na otázku: 'Co jsem udělal/a špatně?' A ta odpověď zni: 'Nic!' 

Nicméně věc se má tak, že příbuzní mohou vznik a průběh psychického onemocnění člena rodiny do určité míry ovlivnit, a to jak negativně, tak i pozitivně. Při psychoedukaci pacientů a rodinných příslušníků to v každém případě roli hraje, hovoříme totiž o tom, jak by se měli lidé k postiženému chovat, aby to mělo co nejpozitivnější dopad na průběh jeho nemoci. Takto ale svou otázku týkající se příbuzných nemyslím. Pokud si nevygumujete z hlavy domněnku, že jste něco udělali špatně, budete se užírat myšlenkou, že jedinou, nebo aspoň hlavní příčinou nemoci jste vy. A na to je jednoduchá odpověď: 'Ne, nejste.' Když se jednou téhle představy zbavíte, pak pochopitelně následuje další otázka, která zní: 'Tak co tedy synovu/dceřinu nemoc způsobilo?' 

V dějinách psychiatrie existují koncepce, které z dnešního pohledu působí bizarně a často až směšně, i když v oněch dobách nebyly pro postižené ani trochu směšné. Nemyslím to samozřejmě nijak pohrdavě. Vždycky je třeba pohlížet na věci v historickém kontextu, většina překonaných koncepcí se ve své době opírala o tehdejší stav vědomostí a formovaly je je představy o světě v příslušné době. 

Správnou odpověď na otázky příbuzných, co tedy chorobu jejich potomka nebo partnera zapříčinilo, když ne oni, už víme. Model stresové zranitelnosti vysvětlujeme také příbuzným našich pacientů."

Haug, A. Malá kniha o duši, Praha 2019

Černá ovce jako obětní beránek

V rámci Dnů duševního zdraví, při diskusi po promítání chorvatského filmu Sousedé zaznělo, že v některých rodinách se stává z duševně nemocného jakýsi obětní beránek, na kterého se hodí všechny problémy (a proto by se mělo pracovat s celým rodinným systémem atd. atd.).

Zapsala jsem si do poznámek v mobilu parafrázi: 

"Černá ovce rodiny je často obětním beránkem".

Jak objevné tvrzení! Dřív mě ani nenapadlo, že by se to mohlo týkat mě. Až o pár dní později mě osud uvrhl do dalšího zbytečného konfliktu s matkou, bezkontaktně, po telefonu. V průběhu dvoudenní výměny zpráv jsem od ní dostala mj. tohle: 

Představte si, že máte miminko. A poporodní depresi. Dítě je ale veselé a živé. Až později zničehonic posmutní. Časově to nějak plus mínus vychází na dobu, kdy jste se rozešli s jeho otcem. Je často nemocné. Jak roste, míň si rozumíte. Nemáte s ním trpělivost. Vyčítáte mu, že je pomalé, jak spící panna, líné, neambiciózní. S postupujícím věkem se dál odcizujete. Máte konflikty. Dojde i k několika ohrožujícím situacím, mj. málem zemře v nemocnici. Ale působí, že to na něm nezanechalo následky, tak to neřešíte. Střih. Vašemu dítěti je něco kolem dvaceti, zhroutí se vám před očima a tak s ním jdete na Krizové centrum psychiatrické nemocnice. 

Lékaři mluví s ním, pak i s vámi. Vysvětlí vám, že má těžké deprese, kombinované s dalším a že tím trpí od dětství. Vy to odmítnete. Vždyť to takhle vypadá, že jste něco udělala špatně. Místo toho si řeknete, že jestli má váš potomek nějaké problémy, je to proto, že v pubertě experimentoval s drogami a alkoholem. A toho se držíte, i když vaše teorie nevysvětluje obtíže, kterými trpěl před obdobím dospívání. 

Názor můžete podle situace upravovat, třeba se dá říct, že si za deprese může sám, protože mu lékaři řekli, že má chodit na terapie a on nechodí (ve skutečnosti chodí, ale to vy nevíte, protože se vám nikdy nesvěřoval), jinak by byl dávno zdravý. Tím ukážete, že jeho stavu a komplikacím, které kvůli duševní nemocí zažívá, absolutně nerozumíte a ani rozumět nechcete. 

Střih. Vašemu dítěti je 40. Nejste si blízcí. Vlastně jste podstatnou část života nebyli vůbec v kontaktu. Potomek se vám "v sebeobraně" vyhýbá. Přestože nevíte nic o jeho soukromém životě, začněte se nevhodně a nemístně vyptávat, odpoví vám, že to není vaše věc a tak se naštvete. Máte strašný děcko, se kterým byla vždycky hrozná domluva. Konec. Vzdáváte to. Tohle nemá cenu. 

Ze všeho, co mi napsala, nejvíc frustrace a vzteku cítím kvůli té krátké zprávě. Slovem "rodina" myslí sebe. Otec je po smrti, prarodiče taky, sestra na druhém konci Evropy. Chtěla by vědět, jestli jsem nemocná, protože to by znamenalo, že za všechno můžu já. Protože jsem přece blázen. Všechny problémy v našem vztahu jsou moje chyba, protože já jsem ta defektní. 

Nemám potíže mluvit o depresi s přáteli, ani s cizími lidmi. S rodiči jsem se o to pokusila jen jednou dvakrát a ukázalo se, že to nikam nevede. A to jejich reakce sice nebyla nic moc, ale ze zkušeností jiných pacientů mohla být i o dost horší.

A rozhodně nemají žádné automatické, Bohem dané právo nahlížet do mojí hlavy. 

Máti dělá přesně to, co v diskusi zmínil přítomný peer konzultant. Ale v tu chvíli mi vůbec nedošlo, že se to týká i mě. Až když jsem v terapii mluvila o hádce a o tom, jak se mnou komunikuje, uvědomila jsem si to. 

Pointu nemám, asi snad jen že některé věci některým lidem nevysvětlíte, ani kdybyste se rozkrájeli. Možná je to jejich slabost a jejich obrana, možná to vy děláte špatně, i když je to to nejlepší, co v danou chvíli umíte. To je holt život. Můžete se s tím smířit, nebo nemusíte. 

Zrovna jsem dočetla (imho skvělou) knížku Učíme se psychoterapii od Hilde Bruch. Píše se v ní i o terapeutickém zapojení rodiny:

Současná psychoterapie je nesena vlnou poznání, že emocionální obtíže pramení jak z intrapsychických procesů, tak z procesů a vztahů interpersonálních, a náprava nepříznivých vlivů prostředí je základním aspektem terapie. Zvlášť patrné je to u dětí a mladých lidí nebo vážně postižených hospitalizovaných pacientů, pro něž všechny platí, že nejsou schopni rozhodovat o svém životě. V případě opakovaných komplikací bývá však kontakt s rodiči nebo partnerem nutný i u lidí, kteří se nezdají tak bezmocní. 

Rozhovory s rodinou by měly přinášet něco konstruktivního pro každého ze zúčastněných; neměly by nikoho obviňovat ani v něm vzbuzovat pocity viny. Dvojnásobný pozor bychom na to měli dát při práci s rodinami, v nichž se vyčítání a obviňování stalo hlavním způsobem vzájemné interakce. Třebaže lze pacientovu chorobu jasně odvodit od špatných a škodlivých vztahů v rodině, nesmíme zapomínat, že ostatní jen výjimečně jednali se zlým úmyslem. Většinou byli rovněž motivováni nevyřešenými a neodhalenými konflikty a nedostatky. Je důležité mít ohled a respekt k příbuzným, kteří se mohou cítit nešťastní a nejistí, byť by se podle nás k pacientovi chovali sebevíc hrubě a nerozumně. V dětské psychiatrii rodiče často vidí v terapeutovi nepřítele. Skutečností, že jejich dítě potřebuje psychiatrickou péči, se nutně cítí zahnáni do defenzívy; znamená to přiznání neúspěchu. 

Při konfrontaci s duševní chorobou se rodina může cítit ohrožena. Promítá do psychiatra pocit vlastního neúspěchu a přenáší na něj svůj vztek, že následkem psychiatrického léčení je tento neúspěch zveřejňován. Některé rodiny si vyvinuly obdivuhodný talent, jak maskovat veškeré problémy a podávat o svém životě zkreslený a přehnaně optimistický obrázek. 

Co zůstává v těle?

Přihlásila jsem se na online kurz Pavla Rataje a Honzy Vojtka o raných emočních zraněních a traumatech. Je to můj druhý kurz této dvojice terapeutů (první byl o rozchodech a taky jsme se později s otcem dcery úspěšně rozešli, LOL). 

Za a) nejradši bych si koupila všechny a za b) podle většiny odborníků, co jsem během své léčby potkala, je tohle přesně důvod (nebo aspoň jedna z největších příčin), proč se u mě rozvinula duševní nemoc. Takže mě to pochopitelně zajímá. 

(BTW v nedávné době jsem se hlásila i na baristický kurz a kurz komunikace o duševním zdraví NUDZ, pořádaný v RL a oba mi zrušili. Takže odteď - pro jistotu - jen online ;)

V prvním díle se zmínili o tom, že tyhle ty věci tzv. zůstávají v těle. A někteří z účastníků se ptali, co tím myslí.

Sama jsem si shodou okolností díky terapii zrovna nedávno uvědomila, že jeden z nejsilnějších pocitů v době, kdy moje deprese byly hlubší a vážnější, byla tělesná bolest. Typicky mi tuhly svaly v ramenou, bolela záda a hlava. Až se to stávalo nesnesitelným.

Teď, když se mi depresivní stavy vrací, často první, co si uvědomím, že mě zase ku*va bolí hlava, já se z toho asi zblázním... a krk, ramena, záda, nohy. Stále na stejných místech, naprosto přesně. 

Následně mi dojde, že jsem zase v depresi.

A když se z ní pak o něco později jakž takž vyhrabu, pomáhá mi na uvolnění jóga. Obyč videa na bolavá záda z YouTube. 

Jan Němec: Možnosti milostného románu

"Přesunul jsem se kvůli tomu z Brna na Vysočinu, do Poličky, abych mohl většinu týdne trávit nerušeně psaním. Jenže odkud se vlastně takový román začíná psát? Jak rozválet tu těžkou hroudu těsta, kterou má člověk někde v sobě? To jsem samozřejmě nevěděl. Ale poprvé v životě jsem mohl většinu týdne trávit tím, co jsem si sám vybral, poprvé v životě jsem si svůj svět mohl uspořádat podle vlastní míry. Začal jsem žít prostým životem člověka, který se soustředí na svůj úkol, i když tak úplně neví, v čem spočívá. Ale psaní vždy vynalézá samo sebe. Postupně se z něj stal pevný bod každého dne - pevný bod, ze kterého se dalo pohnout světem, jak jsem věřil - a kolem něj se v jakýchsi soustředných kruzích uspořádaly všechny ostatní věci." (str. 174)

Anselm Grun: Umění najít pravou míru

Tohle je první příspěvek pod tagem "O psaní". Opět se divím, že mě to nenapadlo dřív, ale budu tu schovávat texty různých autorů o tom, jak píšou. Hlavně asi z knih, které se tímto primárně nezabývají. Takže třeba Kingovu "O psaní" a pod. tu přepsanou celou nenajdete. I když jsem mu vlastně ukradla název...

Autora a odkud úryvek je, se dočtete hned v názvu příspěvku.

Tak jdeme na to:

"Dnes se mnozí snaží dělat všechno možné najednou. Dřou se, aby dodělali práci, ale pokud nedodržují správný rytmus, nemůže být efektivní. Dělají zbytečné chyby, nemohou se soustředit, hlavně nemohou být kreativní.

Leckdo se diví, že kromě práce ve správě, přednášek a kurzů ještě mohu psát knihy. Umožňuje mi to správný rytmus. Každý týden mám na psaní 6 hodin: v úterý a čtvrtek od 6.00 do 8.00 a v neděli odpoledne. Jsou to hodiny radostné práce v dokonalém soustředění. Všechno v pravý čas, aniž bych se honil. Také dbám na to, abych měl mezi prací ve správě a večerní přednáškou přestávku na zotavení. Na 15 minut si lehnu a řeknu si: teď nemusím nic dělat. Jen si užívám tu tíhu únavy, tu svobodu. Tak se regeneruje energie potřebná na večer. Dobrý rytmus se samozřejmě neobejde i bez vnitřního postoje: za žádnou cenu se nehoním, dopřávám si potřebný čas. Když prostě nechám růst to, co dělám - podobně jako v přírodě, kde všechno roste - potřebuji méně energie." (str. 52)

Za Babiše bylo líp?

Polévka gazpacho. 

Nejhezčí večer mého života. 

Pozvali mě ke kapitánovu stolu.

A to jsem byl v podniku pouhých čtrnáct let...

Nápad není můj, vzala jsem ho na Twitteru pod příspěvkem @PavelHertl. A pro ty, kdo neumí tak ďábelsky dobře dělat v Malování jako já, je tu Za Babiše bylo líp - Babišovi.

Seznam Zprávy: Straníci i fanoušci. Kdo se dívá z billboardů, že za Babiše bylo líp?

Oblíbené podcasty

 Starší kamarád se ptal, jestli poslouchám taky nějaký podcasty. Protože jsem mladá (LOL) a tohle je zas nějaký výmysl těch dnešních mladých, se kterým on vlastně nesouhlasí, protože proč neposlouchají normálně rozhlas, že jo...

Mě popravdě podcasty, co se týče poslechu, taky dlouho míjely. Ale z dálky jsem jim platonicky fandila od úplných začátků. Líbilo se mi, jaký je to nízkoprahový formát. Až jsem si říkala, že bych mohla sama nějaký dělat.

Což jsem nikdy ani náznakem nezkusila a vlastně mám často problém se vyjádřit a nelíbí se mi zvuk mého hlasu, takže nemám nejmenší důvod si myslet, že by mi to šlo a výsledek by vůbec stál za poslech. Ale stejně!

Nakonec první, co jsem začala poslouchat byl Balanc radia Wave. Pak Vinohradská 12. 

Dále podcasty/audiobooky na webu psychologie.cz

Příběh, který se opravdu stal spisovatelky Markéty Lukáškové

Tomáš čte pohádky a Vaše jméno je vaše značka, což netuším, k čemu mi bude, protože já se na žádné podnikání, natož kreativní nevzmůžu, ale poslouchat mě to baví :)

Dobrodružství poznávání

A poslední době často Kanárky v síti. S nimi se vracím zpátky v čase. Nedávno mě dost pobavila epizoda, kde mluví o předvolební kampani Andreje Babiše, jak neváhal využít úplně dementní fakenews o tom, že Ivan Bartoš v Thajsku nakupuje drogy, aby je v Čechách prodával. Jak je možný, že takovej člověk (kterej je schopnej vytáhnout na svého protivníka tak blbou lež a nepřijde mu to minimálně nevkusné) mohl být premiérem? WTF?!

S odstupem času to zní ještě absurdněji než tehdy. A to je co říct... Uvidím, k jakým pokladům se tam ještě "prokopu" :)

Viktor E. Frankl: O smyslu života.

 Přečíst si něco od Viktora Frankla se chystám od chvíle, co jsem se ve škole dozvěděla, že existuje logoterapie, asi tak před dvaceti lety. Nechápu, že jsem se k tomu nedostala dřív. Letos jsem si v Gradě koupila O smyslu života: vydání tří přednášek z roku 1946, které shrnují celou jeho filosofii. 

Četla jsem to dvakrát třikrát, některé pasáže i vícekrát a pravděpodobně si to celé ještě nejmíň dvakrát přečtu. 

Asi se na mě podepsala víc než půlka života v depresi a dekády na antidepresivech, ale i když chápu, co pan doktor říká (aspoň jsem o tom přesvědčená), já tam ten smysl nevidím. Takový ten konečný, vyšší smysl, který stojí za životem. Možná, že až ho najdu, budu vyléčená...

"Co zůstalo, byl člověk, nic než člověk. Všeho v těchto letech pozbyl: peněz, moci, slávy; neměl nic jistého: ani život, ani zdraví, ani štěstí; vše se pro něj stalo nejistým: pýcha, ctižádost, vztahy. Vše se zredukovalo na holou existenci. Rozpáleno bolestí bylo vše nepodstatné roztaveno - člověk se zredukoval na to, co v konečném důsledku byl: buď kdosi z davu, tedy nikdo skutečný - tedy vlastně nikdo -, kdosi anonymní, cosi (!) bezejmenného, čím v konečném důsledku byl, jako třeba číslo vězně; nebo se zredukoval na své jáství. Existovalo tedy přece jen něco jako rozhodnutí? Neudivuje nás to; neboť "existence" - k jejíž obnaženosti a nahotě byl člověk přiveden zpět - není nic jiného než rozhodnutí.

Co ale člověku při tomto rozhodování mohlo pomoci, co bylo spolurozhodující, byla existence druhých, bytí druhých, totiž to, že byli druhým vzorem. Působilo to víc než cokoliv, co bylo řečeno nebo napsáno. Neboť bytí má vždy vetší sílu než slovo. A člověk se musel a stále znovu musí ptát, zda není mnohem důležitější naplňovat obsah každý ve svém vlastním bytí než psát knihy a přednášet. To, co bylo uskutečněno, je také mnohem účinnější. Slovo samo dokáže příliš málo."

Trpaslicon 2022

The Wintons Prague memorial asi nemusím představovat. Aktuálně je to (zase) velmi známý záběr z Hlavního nádraží, obrázek sochy s Ukrajinskou vlajkou: 

Ti lidé v reflexních vestách v pozadí jsou dobrovolníci/pracovníci asistenčního centra, kteří čekají na nádraží, aby příchozím pomohli. Jsou skvělí.

Na nástupišti kromě nich více lidí čekalo na nějaké "svoje" Ukrajince. V jejich situaci aspoň něco. Jsem ráda za to, jak jsme se tentokrát zachovali.

Taky aby ne, když nebýt Ukrajiny, Josefína by za svého života s největší pravděpodobností byla v jejich situaci. Dlužím jim hodně. 

Jely jsme z Brna EC vypraveným z Maďarska, takže s náma cestovala spousta lidí z Ukrajiny. Ještě tak před měsícem bych nevěřila, že pojedu na Trpaslicon vlakem plným válečných uprchlíků. Válka je fakt blízko. 

Snést kočár z vlaku mi pomáhal pán, který cestoval s manželkou a (asi) vnoučaty. Sami táhli několik odrbaných tašek a cca desetiletou nechodící holčičku. Na první pohled bylo jasný, že jejich životní úroveň je asi tak 20 pater pod naším průměrem. Takový uprchlíky my rádi. Tyhle by pro ty tzv. dezoláty měli fotit na billboardy. 

Osobně to patetický dojímaní se, který je navíc k ničemu, strašně nemám ráda, ale tady jsem fakt zamáčkla slzu. 

Pamatujete Hanu Macuichovou v Samotářích? Tak to jsem já! :-) 

Sotva všechno vytahali na perón, našli je ti s reflexními vestama, pozdravili se, přivítali a pomohli jim se zavazadly do centra... A kromě nezisku bylo všude kolem i plno policajtů z cizinecké. Celý to dělalo dojem dobré organizace. 

(Takže jestli máte zrovna pocit, třeba na základě čtení socek, že všichni jsou zlí kreténi, jděte se na chvíli podívat na Hlavní nádraží, spraví vám to náladu.)

Back 2 reality, něco o tom, jak do té dobře fungující pomoci chce úředník hodit vidle: příspěvek na FB uživatele Martin Rozumek

Nicméně, protože mám to štěstí, že jsem se narodila ve státě nesousedícím s Ruskem a až na začátku osmdesátých let, můžu si dovolit, 30let po tom, co Rusáci slavně přestali okupovat i tuhle zemi, odjet do hlavního města na Trpaslicon!

Poprvé jsem se zúčastnila v roce 2008. Samozřejmě jsem si říkala, že budu jezdit každý rok a proto jsem zpět už po 15 letech. A k tomu s dvouletou dcerou. Kdo by to byl řek'...

P. S.: Příští rok bude dvacáté výročí a to je výzva... ;-) 

Inspirativní obrázky pro těžké chvíle

Máš co dělat?

Napadlo mě, jestli se nenudíš...

Takže se nenudíš?

Zrovna jsem na blog nahrála citáty z Trpaslíka...

Všichni teď prožíváme složité časy. Tak jsem ti jen chtěla říct:

Možná jsi zrovna dnes nesplnil sedmnáct bodů ze svého denního plánu, přesto dokážeš víc, než si vůbec umíš představit. 

Zapomeň na těžké chvíle, ale nikdy nezapomeň, co ses z nich naučil. A hlavně, co ses naučil z Červeného trpaslíka! 

Souborné vydání Shakespeara? To vystačí na několik hodin ...

Musíš zůstat věrný tomu, co jsi. Kdyby Bůh chtěl, abysme lítali, nestvořil by španělskou letovou kontrolu.

Aby mi při zhoršení stavu nehrozil vyhazov...

... Studenti pomáhají zaměstnancům s psychickými problémy. Tohle je článek HateFree, který mě upozornil na iniciativu "Nejsem blázen". Její zakladatelé chtějí pomoct zaměstnancům s duševním onemocněním a bojovat se stigmatizací prostřednictví vhodně podaných informací o vybraných diagnózách. 

Já jsem všema deseti za, aby se šířila znalost této problematiky, ale ze svých zkušeností fakt netuším, jak pomoct lidem s duševním onemocněním najít dobrou práci.

Vlastně bych ráda slyšela a četla o tom,  jak se to někomu podařilo. Jak získal dobré zaměstnání, nebylo to zrovna na pozici peer konzultanta a pod. a přitom u pohovoru přiznal, že má tohle omezení.

BTW dobré zaměstnání pro mě rovná se práce, se kterou nežijete v chudobě, nejste v toxickém prostředí a činnost vám dává smysl, nebo vás dokonce baví.

Mně to nikdy nevycházelo, ani když jsem to zamlčela. 

A to jsem v té situaci byla cca 20 let.

Vzali mě jenom tam, kam berou každého. V mém případě to znamenalo do výroby, kde vykonáváte stereotypní činnost, špatně placenou a vzhledem k tomu, že je tam půlka lidí schopná přijít do práce ožralá, nějakou duševní nemoc by snad ani neřešili. Do té doby, než přestanete stíhat, pak vás vyhodí. 

Já to tedy většinou (asi vlastně vždycky) stíhala. I tak jsem po nejpozději čtyřech letech odcházela, protože to pokaždé začalo být peklo. Šla jsem na pár pohovorů, ale vzali mě zase jen tam, kam brali doslova každého.

Ono, když jdete žádat o práci a máte přesvědčovat cizí lidi o tom, jak jste strašně flexibilní, šikovní a komunikativní, tak jenom s mojí diagnózou (pro zjednodušení tady napíšu, že to byla chronická deprese) narazíte hned na několik překážek. 

Za prvé nejste schopní vůbec mluvit s cizími lidmi, o kterých navíc víte, že vás v danou chvíli prohlíží a posuzují. 

Nebo možná máte jeden z lepších dnů. takže s nimi mluvit tak nějak dokážete, ale přesvědčit je o něčem, čemu sami nevěříte? Že zrovna vy jste ten nejlepší kandidát z přítomných, když jste ve skutečnosti do hloubi vlastní duše přesvědčení, že stojíte za hovno? To je trochu oříšek.

Nezáleží na tom, jakou máte kvalifikaci a schopnosti. 

Přičemž ruku na srdce, pokud se u vás duševní nemoc rozvinula v mladším věku, asi jste ani žádnou velkou akademickou kariéru neudělali, že... Přitom ale nemusíte být vůbec hloupí.

Mohli byste přiznat, proč se při pohovoru chováte mírně řečeno neohrabaně, ale to by znamenalo přihlásit se k duševní diagnóze a tohle u mě několikrát znamenalo okamžitou stopku. Dokonce mi to i slečna z HR přiznala, i když by imho neměla: S lidmi, kteří užívají antidepresiva máme špatnou zkušenost, takže ne, díky.

Asi pravděpodobnější je možnost, že když na pohovor přijde deset lidí, jeden z nich budete vy - nebo já, tzn. trochu divná ženská - vyberou někoho z těch devíti normálnějších.

Slyšela jsem historky o lidech, kteří získali svůj dreamjob a nemuseli pro to lhát. Asi dvě nebo tři. Ale mám dojem, že stejně šli pomáhat do sociálních služeb. (A zopakuju to ještě tady, fakt bych ráda ty pozitivní případy, jestli někdo znáte, napište mi to třeba do komentářů.)

Já po několika raných zkušenostech raději lhala a stejně mi to nebylo nic platné. Dokonce jsem  si vytrhla z karty záznamy o mých hospitalizacích na psychiatrii, než jsem ji ukázala závodnímu doktorovi. 

Jednou jsem zapomněla a tak se měl ptal, jestli nechci radši počkat, až ty AD přestanu potřebovat. Vysvětlila jsem mu, že je nemám jen na pár měsíců, ale pravděpodobně doživotně, že je beru už víc než deset let. Chvilku jsme o tom mluvili a nakonec mi dal požehnání s tím, ať jsem na sebe opatrná. Šlo o práci montážní dělnice, operátorka výroby se tomu teď říká a zase jednou to byla sázka skoro na jistotu, protože brali fakt všechny.

Kdyby obsazovali jen jednu volnou pozici a vybírali z víc uchazečů, nevěřím, že by to dopadlo pro mě dobře.

V jedné práci jsem měla od psychiatra tříměsíční neschopenku. Kupodivu se mě po návratu nesnažili vyhodit. (A ten návrat, to bylo fakt psycho, pro mě.) Tady byl ale problém plat. Po čase jsem odtam sama odešla pracovat do skladu, kde jsem měla nástupní plat o pár tisíc vyšší a ani tak to nebylo nic moc.

Představte si, že vyděláte cca 13.000. Žijete samozřejmě sama, musíte platit všechny obvyklé platby plus já v tu dobu brala Trittico AC, takže to máte bez pár korun 1000,- doplatek na léky měsíčně a k tomu potřebujete terapii, ke které se přes pojišťovnu nedostanete. Protože u nás se nejspíš nedostanete ani k základní terapii placené zdravotní pojišťovnou. Já to několikrát zkoušela, všichni terapeuti mě odmítli, kromě dvou, kteří měli čas na jednu (1!) konzultaci a nejdřív za půl roku! A to žiju ve velkém městě.

Jste v začarovaném kruhu, kdy k zotavení (záměrně používám to slovo, viz Škola zotavení) kromě léků potřebujete terapii (dobrou a často), aby jste si ji mohli dovolit, potřebujete lepší práci za víc peněz a abyste dostali lepší práci, musíte být zdraví.

Je mi líto, že v tomhle směru zatím nemám lepší zkušenosti. Vlastně téma práce je pro mě docela bolavé. Samozřejmě souvisí s tím, jak vás pak vnímají lidi. Jako lůzra. Jste zklamáním pro své rodiče a dost často posloucháte, že když se člověk snaží, tak všechno jde. Z čehož plyne, že důvod, proč vy nejste úspěšní (nebo aspoň bohatí), je, že se nesnažíte dost.

A vy nemáte sílu to vysvětlovat, protože to doopravdy vysvětlit stejně nejde.

#achjo

Putovní kamínky II.

 - Pepi, necháme tady někde kamínek?

- Jo.

-Pepi, tys ho tam položila? 

- Jo. 

- Pepi,  musíš ho tam ale nechat... 

- Ne. 

Survivor 2022: Vojta D

 #achjo

U diskuse pod instagramovým příspěvkem TMBK o konci Vojty v reality show ještě před jejím začátkem mě napadly dvě věci:

- S psychickým zdravím je to složitější, není to zlomená noha. Takže proto se vám může klidně stát, že se z vlastního rozhodnutí ocitnete v situaci, kdy až pozdě zjistíte, že je to absolutně nad vaše síly.

- Přiznat si, že jste ne vlastní chybou prostě rozbití a rozbití budete nejspíš navždy, takže nikdy nebudete mít normální život jako ostatní lidi (a ti to navíc nebudou chápat, protože váš hendikep není většinou viditelný a často vám pro to budou křivdit) je jedna z nejtěžších věcí vůbec. Si myslím.

//BTW jestli něco nesnáším, tak tvrzení, že když se člověk dost snaží, jde všechno. Protože platí jenom pro ty, co maj taky na startu určitý podmínky.

// A BTW2 jasně, že není ok se vysmívat lidem za slabost, tuplem způsobenou nemocí nebo psychickou poruchou, ale zase proč se nesmát , když je to vtipný? O rozdílu mezi těmito dvěma druhy smíchu by se určitě dala vést hodně dlouhá debata, bez nějakého smysluplného výsledku. Sama na to nemám odpověď. Jenom vím, že mně humor pomáhá vyrovnat se se životem s diagnózou docela dost... 

Studium s depresí

 #achjo

8. ledna 2022 byl ten (!!!) den, kdy jsem vnitřně potřetí v životě sekla s vyšším vzděláním.

Po maturitě (WTF jako ale v roce 2002) jsem šla na "pajdák" na sociální/speciální pedagogiku a po třech semestrech skončila. Měla jsem tehdy jedno z horších období, co se mé deprese týkalo a vůbec jsem nevěděla, co jinýho dělat.

(Poučení první: školy se držte zuby nehty, studovat kdykoliv později bude pravděpodobně mnohem horší a větší voser. Třeba by stačilo studium jen přerušit. A dál dnes existuje řada možností, jak si nechat pomoct a dají se najít na internetu, což je vlastně pecka.)

Tehdy přišel i můj vynucený comint-out s duševní nemocí, když jsem tatovi řekla, že končím ve škole, protože mám depresi, on mi na to řekl, že mu nepřipadám zas tak nemocná, depresi že má spíš on a dal mi účtenku od Starobrna, na který bylo napsaný, že mu dlužím 175.000,- za alimenty, co za mě platil. 

Až po letech, mě napadlo to přepočítat a zjistila jsem, že to nebylo výživný za ten semestr a půl, kdy jsem "zbytečně" byla na škole, ale za celý můj život. Tak jasně, když to dlouho bylo 500,- měsíčně... 

Budiž to dokladem toho, jak mentálně fit a bystrý je člověk, jehož drtivou většinu životní energie odčerpává duševní nemoc :-)

Následovalo turbulentních bezmála dvacet let na antidepresivech, s pár hospitalizacema na psychiatrii, střídáním doktorů, dokonce mi navrhli invalidní důchod. Invalidní důchod na hlavu! Teď si říkám, že jsem měla souhlasit. 

Celý můj proces uzdravení byla hodně klikatá křivka, většinou krok vpřed - dva kroky vzad. Až se to zase jednou začalo lepšit a kupodivu se to doteď nezhoršilo (aspoň ne tak moc, abych musela zpátky za psychiatrem).

V jednom z mých lepších období, dnes už také před mnoha lety, jsem se zkusila do školy vrátit. Přijímací zkoušky jsem samozřejmě udělala jak lusknutím prstů, to já vždycky. Ale začala jsem mít brzy problémy, byl to na mě velký stres a nakonec mě zařízlo školné, které jsem si nemohla dovolit platit, ale při nástupu jsem na to pořádně nemyslela. 

(Poučení druhé: uvažujte realisticky. A taky, když chcete odejít z vysoké, nenechávejte to vyhnít a nemyslete si, že když nesplníte podmínky pro nástup do dalšího semestru, že vás škola vyloučí sama. Nevyloučí. Ještě chvilku si vás tam nechají, aspoň na papíře a budou to po vás chtít zaplatit.)

Potřetí a, jak jsem byla hluboce přesvědčená, naposledy jsem se do školy přihlásila vloni. Na vyšší odbornou školu v Litomyšli. Kamarádka, se kterou jsem dělala kurz Pracovníka v sociálních službách, tam byla na dálkovém studiu a doporučila mi, abych se přihlásila na denní studium s IVP, které prý dávají lidem na "mateřské" s tím, že konzultace je jednou na měsíc.

Tak jsem si to obvolala, ověřila, zjistila, zkonzultovala, abych si mohla být jistá, že to hlavně časově zvládnu (dálkové studium s dojížděním obtýden by bylo moc), podala si přihlášku a byla jsem si vcelku jistá, že jsem na dobré cestě napravit jeden z hlavních failů v mém dosavadním životě. A fakt jsem si myslela, že to tentokrát nebyl unáhlený krok. 

Jenže studium s IVP na téhle škole se vyvrbilo trochu jinak. Časově je mnohem náročnější, než jedna konzultace měsíčně a nějaké učení se doma po večerech. A díky covidu a karanténám časté přesuny v rozvrhu, které komplikují shánění hlídání pro dítě, included.

Taky jsem nemyslela na to, že budu muset, poprvé od roku 1998, chodit do hudebky. Ze které mám zjevně ještě ve 40 letech trauma. 

K tomu minimálně dvouletá výluka na železniční trati, která samozřejmě musela přijít v mém prvním semestru a způsobila, že místo hodiny až dvou s jedním přestupem se cesta stala záležitostí na půl dne. 

Viz screenshot z idosu. Takhle jsem málem jela minulý týden na zkoušku! Naštěstí mě zachránila spolužačka, která mi nabídla odvoz ze Svitav. Takže jsem mohla vstávat až ve 4:00, abych s pouhými dvěma přestupy před sedmou ranní byla na tamním nádraží. 

(A v devět se nechala vyhodit, protože se mě zkoušející, která nedává materiály na internet, IVP si je mají vyptat u spolužáků, ptala na doplňující informace, které v těch vyptaných materiálech spolužáci neměli zapsané, a já jsem to asi měla tušit...)

Poslední kapka byla, když L., který původně měl aspoň přes zkouškové hlídat dceru, řekl, že vezme natáčení na dva týdny, kdy mám přesně na ty zkoušky dojíždět. 

A já si uvědomila, že to nedám. Že bych skončila znovu na Zoloftu. Minimálně. Přiznat si to bylo těžké a důležitou roli v rozhodnutí skončit hraje fakt, že jsem našla školu se stejným zaměřením, stejným školným, bez hudebky :-), 20 minut cesty MHD od domu. Normálně dálkové studium, konzultace jedno odpoledne v týdnu. Na nějaký IVP bych jim už stejně neskočila, když ani na pedagogické škole to neuměli... 

(Poučení třetí: některý věci za to ale fakt nestojí a umět odejít včas je výhra. Těžko se to ale poznává.)