Dílem za to mohla kniha o fungování lidského mozku, kterou jsem četla před pár týdny a ve které se mimo jiné píše, že by člověk měl zkoušet nové věci, pokud chce vytvářet co nejvíce synapsí a udržet svoji mysl v co možná nejlepší kondici. Taky jsem si slíbila, že o tom pak něco napíšu. Což jsem si mohla klidně odpustit. Protože teď vidím, že není o čem psát, ale už nemůžu couvnout. Původně jsem si představovala, že se pustím spíš do něčeho trochu víc jako krabičková dieta (a následně všechny pobavím detailním popisem svých dietních prohřešků, á cha chá!), než že bych skočila ve volební komisi. Zároveň mě ale při každých volbách zajímalo, co tam vlastně ti lidi dělají a proč. Dnes už vím, že dělají, co dělají nejčastěji pro peníze a dvě stravenky v hodnotě á 66 Kč. Jiní, zaměstnanci magistrátu, mají účast dobrovolně povinnou, nebo přímo povinnou, pak je to taky společenská událost, jako třídní sraz třeba a konečně, jsou to prostě volby. Ale když jsem si na Facebooku přečetla výzvu Pirátů, ve které nabízeli místa volebních komisařů, nevěděla jsem nic a okamžitě jsem se přihlásila.
Na mé první a poslední informační schůzce jsem začala tušit. Opakovaně a důrazně nám kladli na srdce, ať nezapomínáme na nulovou toleranci. Vypadá to, že volební komise přitahují pijany, které když jednou za alkohol vyhodí dveřmi, příště se vrátí oknem. To znamená, že se nechají delegovat některou menší politickou stranou, ve které je zatím neznají. Stálí členové proto na nově příchozí, jako jsem byla já, zastupující stranu, jako jsou Piráti například, navíc tam je to jasné: piráti = rum a bůhví co ještě, pohlíží zpočátku s krajní nedůvěrou.
(Ale opravdu jen zpočátku, jinak byli všichni velmi milí.)
Jiný bod schůze: někteří komisaři hned ze startu shrábnou stravenky, odejdou na oběd a už je nikdo víc nevidí. Přinejmenším do příštích voleb ne. Proto bylo zapisovatelům doporučeno stravenky rozdávat až už je skoro po všem. Nově je totiž jejich povinností takového zběha dohnat a jakýmkoliv způsobem donutit stravenky vrátit. Případně z něj vytlouct odpovídající náhradu, nejlépe cash, ale berem’ i některý z párových vnitřních orgánů, třeba ledvinu.
Dresscode přikazuje vystříhat se všeho, co by mohlo být považováno za propagaci konkrétní politické strany. Zdá se ale, že někteří aktivisté z podstaty, ovšem t.č. členové volebních komisí, si nemohou pomoci a konkrétně toto pravidlo rádi porušují. Otázka je proč. Popuzují tím voliče a přívržence stran ostatních, kteří neváhají a vše neprodleně hlásí na příslušných místech.
Dále je zapovězeno (a bylo nutné to znovu připomínat) odhazovat vajgly na zem v blízkosti vchodů do volebních místností a zbytky jídla do košů na nepoužité hlasovací lístky. Do těch košů, které vypadají jako obří papírová pokladnička, s typickým úzkým otvorem na horní straně. Jak se může někomu podařit skrz něj protlačit nedojedené jablko? Nebo třeba obložený chleba? To už chce vlastní metodiku a systematický postup v kombinaci s tím, co umělecké profese nazývají sitzfleisch. U mě, jako člověka neschopného řadu věcí dovést do zdárného konce, to vzbuzuje skoro až obdiv. Vyhodit do této nádoby cokoliv jiného než právě ty hlasovací lístky by mě donutili snad jen pohrůžkou násilím. Já totiž obvykle volím jednodušší cestu a tak bych své odpadky prostě a obyčejně směřovala do odpadkového koše stojícího o pár kroků dál. Pizzu, pizzu bych tam hodila. Ne americkou, jen plátek tenké italské pizzy! A občanka by mi tam mohla omylem spadnout. Ale víc ze mě nevyrazí, fakt.
Přesto to o tom obdivu bych asi dost těžko vysvětlovala zaměstnancům radnice, kteří - třeba i s měsíčním odstupem - vyhozené lístky likvidují, případně třídí od všeho, co jsou lidé schopní do košů nacpat. Prý bychom se divili. Jak vidíte, já se divím i tak.
A nakonec jeden z největších prohřešků, tohle jsem si zapamatovala doslova: „Prosím vás, neberte nám ty ubrusy! Není to žádný damašek, jsou to normální bílý prostěradla za stovku od Vietnamců tadyhle z podchodu a my je budeme zase potřebovat. Navíc tentokrát to zřejmě bude brzy.“ Samozřejmě vybavení volební místnosti vracíme ke kontrole, prostěradla/ubrusy se přepočítávají. A vsadím boty, že jich pokaždé několik chybí.
A to je vlastně vše. Jak probíhají samotné volby, snad každý ví, já jsem navíc měla štěstí na neobvykle normální, milé a vstřícné kolegy – komisaře, hlasy jsme měli spočítané do hodiny, chyba žádná, jen pár neplatných hlasovacích lístků (z toho jeden volič do urny vhodil oranžový titulní list s namalovaným velkým otazníkem, jak výstižné!), a tak už není o čem mluvit.
Ráda bych tomu teď napsala nějakou dobrou pointu, jenže ono to žádnou nemá, nemělo - a mít nebude. Napadá mě skončit citátem amerického komika George Carlina: „Uvědomte si, jak blbej je průměrnej člověk … a pak si uvědomte, že polovina lidí je blbější.“ Ten, a informační schůzka členů volebních komisí, mi mimochodem stačí jako zdůvodnění (ne ospravedlnění) výsledků nejen parlamentních voleb 2013, ale i první přímé demokratické volby prezidenta a možná i celé politické situace v naší zemi. V globále, takhle nějak totiž to tady s náma asi prostě je.
Žádné komentáře:
Okomentovat