S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

1. část

Jeden pátek před pár týdny jsem seděla doma, modlila se, ať nikdo nevolá, že mám jít na pivo (ano, stárnu), na youtubu si pouštěla videa Caro Emerald (a taky Poletíme?, Traband a Navarovou) (možná už JSEM stará) a nějak se mi tam zalíbil její trumpetista. A druhý den brzy ráno, v sedm hodin třicet sedm minut přesně, mě v autobuse směr Stará osada chytil revizor, co mu byl nápadně podobný!
Čekali byste revizory v sobotu v sedm ráno? To už spíš onu legendární španělskou inkvizici. Takže mi netvrďte, že to nebyl dotek tajemného zákona přitažlivosti. Law of attraction. Zhmotnění nevysloveného přání. Vítězství ducha nad hmotou. Akorát že jak na potvoru od Trabandu jsem si asi stokrát přehrála Černého pasažéra. Tušit předem, že jsem takový mind-fu masta, opouslouchám si uši na kost u Etty James.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na Staré osadě jsem nutně potřebovala stihnout autobus v 8:15 směr Jedovnice, v Jedovnicích najít kemp Olšovec a v něm kamarády jeepaře dřív, než v 10:00 vyjedou v koloně na vyjížďku dlouhou málo přes 40 km, ovšem (!!!) trvající něco přes dvě hodiny. Kolony historické vojenské techniky nebývaj totiž zrovna nejrychlejší. Nicméně zpravidla jsou na srazech tím nejzajímavějším, pak už se jenom pije. 

Kromě toho, že jsem neměla platný jízdní doklad, neměla jsem u sebe ani žádný jiný platný či neplatný doklad (viz předchozí blog), kterým bych se prokázala a musela jsem s tím pohledným mladým mužem s debilním zaměstnáním vystoupit a počkat na PČR kvůli ztotožnění. Posledně jim to trvalo 40 minut... Na Staré Osadě už v tu chvíli stála připravená vyrazit za dobrodružstvím Gábina a její dvě děti, kterým jsem večer v hospodě seběvědomě slíbila, že se svezou veteránem. Další nejbližší spoj nám jel za dvě hodiny, to by kolona byla už v půli cesty, podle itineráře asi někde ve Vilémovicích, jenže kde kurva jsou Vilémovice a jak se tam dá dostat?!

Náhody neexistují,  co se má stát, stane se a mě asi bylo souzené děti a Gábinu nezklamat. Příslušníci se tentokrát objevili během pár minut a všechno se vyřídilo rychle. Stihla jsem nastoupit hned do další osmdesát čtverky, co jela, ta měla být na Starce v 8:16 (autobus do Jedovnic odjížděl 8:15), šlendián řidič nás tam ale dovezl už v 8:14; 8:58 jsme vystupovali na náměstí v Jedovnicích. Kemp Olšovec bychom sice bez pomoci hledali delší dobu, ale Rozec nám přijel Jeepem naproti. Já jsem ještě předtím sáhla do hovna a sedmiletou Toničku při pohledu na vojenské vozidlo z roku 1945 přepadla na pár vteřin panika a odmítla nastoupit, ale pak už to bylo dobrý. Myslím, že se to všem líbilo, včetně Otíka (to je to mé nové, kousavé štěně), pro kterého to taky byla premiéra a jsme vděční a šťastní, že se mu jeepování líbí stejně jako se líbilo Zuzce a můžem' takhle (snad) jezdit na výlety častěji.

A někdy příště vám tady napíšu, jak jsem před cca patnácti lety cestovala z Brna do Františkových lázní, skončila jsem v Praze a moje zavazadla na česko-německé hranici.

P.S.: V Jedovnicích na náměstí je velká restaurace, v létě, v sobotu odpoledne tak narvaná, že můžu mluvit o štěstí, že jsme našli místa. Soudě podle návštěvnosti servírují božskou manu. Asi jsme si ji měli dát. Bohužel já jsem místo ní dostala česnečku bez stopy česneku a Gábina nakládaný hermelín, co nebyl naložený. Samozřejmě, vůbec nic tím nemyslím, jenom říkám...