S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

Šmarjá, mě se do té druhé části tak nechce, že už ani nevím, co jsem tím chtěla říct... jo, už vím.

2. část

Jestli mi něco přijde trapnější než jízda MHD na černo (byť to sama občas dělám), je to debilní dohadování s revizorem. Ano, brněnská hromadná doprava stojí za hovno, jezdí si jak chce a je drahá, ale pořád je to obchod. Oni nás vozí - my, pasažéři, platíme. Někdy. Není to veřejná služba, zdarma a pro všechny. Nechat se chytit bez jízdenky je proto pro mě stejný pocit, jako by mě sekuriťák v sámošce čapl s kradenou šiškou hnusnýho salámu pod mikinou. Tak nějak si to představuju, protože to druhý se mi nikdy nestalo. Chraňbůh taky. Takže sama tohle nedělám, ale slyšela jsem (často poslouchám cizí rozhovory i jinde, než v MHD a nestydím se za to) už ledacos. Naposledy třeba asi pětadvacetiletýho frajera vytýkat padesátileté revizorce, že si radši nenašla nějaké užitečnější povolání. Paní k němu byla velmi milá a neposlala ho do piče, ani když si to setsakra zasloužil. 

I když to možná vypadá opačně, nadšená ale z revizorů taky nejsem. Akorát já se jim to snažím osladit jinak. Kdybych měla jmenovat nějakou svoji superschopnost, bylo by to umění dojmout revizi jízdenek k slzám. Třeba ten poslední, kluk, co mě chytil cestou na sraz vojenské techniky, než se mnou vyřídil všechny formality, vypadal, že by nejradši zahodil odznak a jel taky do Jedovnic. Revizor, co mě chytil před tím, se mi omluvil. Dvakrát. Jsem k nim tak milá a zdvořilá (vidíš, komu jsi teď zkomplikoval život, ty hajzle?), až je jim líto, že mě vůbec kontrolovali. Koukaj' na mě, jako by pokutu, co kvůli nim musím platit, nejradši vzali na sebe a ještě mi dali něco navíc za utrpěnou psychickou újmu. Párkrát mě dokonce nechali jít jen tak!

No ale ve finále je to samozřejmě k ničemu. Lepší je koupit si šalinkartu, nebo chodit pěšky.

I když pěší chůze taky není samospásná. Takhle jsem dopadla, když jsem posledně šla z města domů pěšky: 

"Věčná škoda, že jsem se nepraštila en face! Mohlo to vypadat jako víkendová trial verze botoxu. 

Takhle je to akorát nanejvýš trapný."

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

1. část

Jeden pátek před pár týdny jsem seděla doma, modlila se, ať nikdo nevolá, že mám jít na pivo (ano, stárnu), na youtubu si pouštěla videa Caro Emerald (a taky Poletíme?, Traband a Navarovou) (možná už JSEM stará) a nějak se mi tam zalíbil její trumpetista. A druhý den brzy ráno, v sedm hodin třicet sedm minut přesně, mě v autobuse směr Stará osada chytil revizor, co mu byl nápadně podobný!
Čekali byste revizory v sobotu v sedm ráno? To už spíš onu legendární španělskou inkvizici. Takže mi netvrďte, že to nebyl dotek tajemného zákona přitažlivosti. Law of attraction. Zhmotnění nevysloveného přání. Vítězství ducha nad hmotou. Akorát že jak na potvoru od Trabandu jsem si asi stokrát přehrála Černého pasažéra. Tušit předem, že jsem takový mind-fu masta, opouslouchám si uši na kost u Etty James.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na Staré osadě jsem nutně potřebovala stihnout autobus v 8:15 směr Jedovnice, v Jedovnicích najít kemp Olšovec a v něm kamarády jeepaře dřív, než v 10:00 vyjedou v koloně na vyjížďku dlouhou málo přes 40 km, ovšem (!!!) trvající něco přes dvě hodiny. Kolony historické vojenské techniky nebývaj totiž zrovna nejrychlejší. Nicméně zpravidla jsou na srazech tím nejzajímavějším, pak už se jenom pije. 

Kromě toho, že jsem neměla platný jízdní doklad, neměla jsem u sebe ani žádný jiný platný či neplatný doklad (viz předchozí blog), kterým bych se prokázala a musela jsem s tím pohledným mladým mužem s debilním zaměstnáním vystoupit a počkat na PČR kvůli ztotožnění. Posledně jim to trvalo 40 minut... Na Staré Osadě už v tu chvíli stála připravená vyrazit za dobrodružstvím Gábina a její dvě děti, kterým jsem večer v hospodě seběvědomě slíbila, že se svezou veteránem. Další nejbližší spoj nám jel za dvě hodiny, to by kolona byla už v půli cesty, podle itineráře asi někde ve Vilémovicích, jenže kde kurva jsou Vilémovice a jak se tam dá dostat?!

Náhody neexistují,  co se má stát, stane se a mě asi bylo souzené děti a Gábinu nezklamat. Příslušníci se tentokrát objevili během pár minut a všechno se vyřídilo rychle. Stihla jsem nastoupit hned do další osmdesát čtverky, co jela, ta měla být na Starce v 8:16 (autobus do Jedovnic odjížděl 8:15), šlendián řidič nás tam ale dovezl už v 8:14; 8:58 jsme vystupovali na náměstí v Jedovnicích. Kemp Olšovec bychom sice bez pomoci hledali delší dobu, ale Rozec nám přijel Jeepem naproti. Já jsem ještě předtím sáhla do hovna a sedmiletou Toničku při pohledu na vojenské vozidlo z roku 1945 přepadla na pár vteřin panika a odmítla nastoupit, ale pak už to bylo dobrý. Myslím, že se to všem líbilo, včetně Otíka (to je to mé nové, kousavé štěně), pro kterého to taky byla premiéra a jsme vděční a šťastní, že se mu jeepování líbí stejně jako se líbilo Zuzce a můžem' takhle (snad) jezdit na výlety častěji.

A někdy příště vám tady napíšu, jak jsem před cca patnácti lety cestovala z Brna do Františkových lázní, skončila jsem v Praze a moje zavazadla na česko-německé hranici.

P.S.: V Jedovnicích na náměstí je velká restaurace, v létě, v sobotu odpoledne tak narvaná, že můžu mluvit o štěstí, že jsme našli místa. Soudě podle návštěvnosti servírují božskou manu. Asi jsme si ji měli dát. Bohužel já jsem místo ní dostala česnečku bez stopy česneku a Gábina nakládaný hermelín, co nebyl naložený. Samozřejmě, vůbec nic tím nemyslím, jenom říkám...

Always Keep Your Box Empty

Přišla jsem o psa. Tak jsem dostala od kamarádky štěně. Štěně kouše boty. Tak jsem přišla o boty, všecky. A nemám peníze na nové. Třeba bych mohla nějaké vyhrát. Zkouším dát frázi „vsadím boty, že…“ nový, praktický rozměr, bohužel se nikdo nechytá. Sázení mě tedy – jako obvykle – z téhle bryndy nevytáhne. Práce taky ne. Schválně, zvedněte ruku, kdo jste poctivou prací zbohatl? Vsadím boty, že nikdo… Mě poctivá práce, které s láskou věnuji až 16 hodin denně, tak tak drží při životě. Mě, T-Mobile, Českou spořitelnu ad. společnosti, jejichž zaměstnanci by měli mít na zádech vyšité mé jméno, jako sportovci mívají jména svých sponzorů. 

Sice už tak nic nemám, osud si však myslí, že bych měla mít ještě míň. Občas si říkám, jestli mě při své loňské návštěvě Kamenky (potažmo zbytku ČR) nezaklela čínská performerka Mei tím svým „Always keep your box empty“. To znamená, že – možná si to nepamatujete, já bych si to jinak taky nepamatovala – v den, kdy Martin Konvička před brněnskou mešitou pořádal jakousi zábavnou šou s poselstvím o úctě k ženám, mě na ulici, kousek od křídového nápisu „Iniciativa Martina Konvičky“ na chodníku, napadl muž. Byl bílý, oholený, slintal plynule česky, sice pochybuju, že byl křesťan, každopádně to bylo jakýsi debilní, tupý, nechutný prase, takže muslim asi ne. Prasata jsou naše. Přišla jsem o poslední zbytky sebeúcty, od kamarádek asi žádnou další nedostanu. 

Neobvyklé (aspoň v mezích mého bytí) na tom bylo, že se to stalo ráno, cestou do práce, za bílého dne. Dřív mě přepadali v noci. Teď už si nemůžu být jistá ani za světla. První má reakce byl vztek, pak jsem se uklidnila (přece se mi nic zas tak hrozného nestalo) a dostala jsem vztek, že už i tohle mi začíná připadat normální. Kdykoliv mi může kdokoliv jakkoliv ublížit a vlastně bych si to ani neměla brát moc osobně? Čím víc tu nešťastnou situaci zapomínám, tím víc jsem za to na sebe nasraná. 

Z FB Antinacionalistická Antikapitalistická Asociace; čert ví, co to znamená
 

O pár dní později mi ukradli peněženku. Úplně zbytečně. Měla jsem v ní 10 zlotych, asi 7 korun, platební karty, všechny doklady, zákaznické kartičky, permanentku do fitka a kartu Starbucks. Zbytečné to bylo pro zloděje, předpokládám, že šli po penězích, ne po mých bonusových bodech do DéeMka a o sobě už vůbec nemluvím. Zbytečný starosti, zbytečný všecko. 

A jen o málo víc dalších dní později jsem odjížděla z Brna na Vysočinu, na svoji jedinou letošní dovolenou. Zavazadel fůra, takže jsem si odvezla ikeáckou tašku plnou her pro (cizí) děti, ikeáckou tašku plnou věcí na kreslení a malování pro (cizí) děti, psa, tašku věcí pro psa, batoh s jídlem, spacák, karimatku a až večer na Ubušíně jsem zjistila, že nemám tašku se svýma věcma. Svýma osobníma věcma. Několik dní jsem si musela vystačit jen s tím, co jsem měla na sobě, víc mi nezbylo. Přežila jsem. 

Zabte mě někdo. 

Abych doplnila pár detailů a tím v kostce shrnula mé léto 2016: 

jsem unavená, neustále pracuju, aniž bych veděla, proč to dělám; 

z fotek z dovolených (i běžných) mých FB přátel mám chuť ustřelit si hlavu,

ale (!) sleduje mě Pavla Horáková; teď mě napadá, že bych se měla ptát proč dřív, než se začnu radovat...

P.S.: dlouho jsem měla pocit, že se mi v noci někdo prochází před oknem, předevčírem jsem zjistila, že tam chodí místní kočky srát - žiju v kočičím hazjlu. A to je to. P.P.S.: poraďte mi, jak se dá ze života udělat něco, co by nebyl takovej voser?

Tady a teď.

Tak trochu se teď amatérsky věnuju nácviku takovýho toho mindfulness způsobu života, záměrnýmu přesunu pozornosti na přítomný okamžik. Totiž nejvyšší level mentálního kung-fu, kterýho bych chtěla dosáhnout (budu-li toho schopná, což nejspíš ne, protože standardně jsem vysoce neschopná čehokoliv), je porozumět podstatě. Skutečnosti. Realitě. Pravdě. A tak. A usoudila jsem, už kdysi dřív, že abych něco mohla pochopit, musím to nejdřív vidět, slyšet, cítit, vnímat, pozorovat, všímat si. 

Na ukázku se v krátkosti jako uvedu do stavu uvědomění si aktuálního prožívání vnitřní i vnější reality a přijmu ji aniž bych se nechala lapit do vlastních emočních reakcí na ni (což nebude problém, protože emoce já přece žádný nemám, nikdy): 

Sedím v čajovně, nevšímá si mě ani můj pes, novej, Zuzana už to není, ta před necelým rokem zemřela, mám dva dny na to, abych sehnala deset tisíc, takže přemýšlím, na kterýho lichváře se obrátit a to mě trochu odvádí od soustředění se na přítomný okamžik. Mám depresi, protože už tři měsíce neberu léky, ale aspoň se mi už po jejich vysazení přestala motat hlava. Možná ale mám depresi proto, že život stojí za hovno. Jsem sama, jsem stará, nemám boty, občas nemám co jíst a brzo nebudu mít ani kde bydlet. Když jsem byla v právní poradně zeptat se na možnost oddlužení, vypočítali mi plán při kterém bych do pěti let zaplatila 102% původní dlužné částky plus odměnu pro insolvenčního správce, která dělá 50% toho, co dlužím - zatímco ostatní podle zákona platí mezi třiceti a sedmdesáti procenty dlužné částky plus odměnu. Z toho vyplývá, že jsem zřejmě jediná, koho se snaží oškubat i v poradně pro oddlužení. Ptát se na něco v bance (ČS) je zbytečné, tam mě obrali i o podporu v nezaměstnanosti od úřadu práce, takže kdybych si tehdá nepůjčila bokem, nemám několik měsíců ani na slanou vodu. Taky mám alergii, ekzém na obličeji a oteklé nohy. Chtěla bych napsat něco pořádného, ale nevím jak. Před chvílí jsem narazila na blog Jany Žáčkové a kohosi: Lose Your Mind With Us a uvědomuju si, jak je deprese blbá diagnóza. Bipolární porucha je mnohem víc cool, to jsem zjistila už na setkáních svépomocné skupiny Prahu. Kéž bych se tak mohla zbláznit, totálně a naprosto. Ztratit se v labyrintu vlastní choré mysli tak, že už bych se nikdy nenašla. Ani nikdo jiný by mě nenašel. Ležela bych zbytek života v léčebně a nemusela bych řešit nic z toho, co řeším teď. 

Akorát vlastně vůbec něco chtít je špatně. To není cool a in už vůbec.

Takže pozorovat aktuální vnitřní i vnější realitu umím. Teď jenom pochopit, jak jsem se do téhle prdele dostala.

Desatero fotoamatérům - začátečníkům.

A mimochodem, včera měl výročí Exciter... Can you feel little love? ... Dream on.