GRAN CANARIA IS NEW BIBIONE
Když jsem na Gran Canarii byla poprvé a zatím naposledy, slíbila jsem si, že se nejpozději příští rok v zimě vrátím. A další rok zase a zase a... Že tam budu jezdit, jako jsme doteď jezdili na rodinné dovolené na sever Itálie. Dokonce jsem uvažovala, že bych tam mohla žít. To byl rok 2012 a od té doby jsem tam nebyla.
Uběhlo pár let, já jsem zestárla (fakt, mám mnohem víc šedivých vlasů a míň zubů než tehdy) a pořídila si vztah a dítě s člověkem, který teď dostal práci na reality show Love Island. Tak tam i s dcerou letím za ním.
Dny před odjezdem byly velmi hektické, kromě klasického balení na cestu (vlastně co to plácám, ani balení na cestu s 20timěsíčním batoletem nepovažuju za "klasické") jsem v podstatě v ten samý okamžik měla řešit hlídání psů (jeden z nich má 42 kg a spoustu chlupů), dva 30tikilové balíky granulí v různých částech Brna (sama 30 kg neunesu), školní úkoly, přeparkování dodávky během blokového čistění (sama nemám řidičák), chybějící klíče od pražského bytu, kde jsme měly přespat noc před odletem a jak odlepit kobylku zelenou z kusů izolepy, aniž by přitom přišla o nohy.
Mám vytištěný doklad o ukončeném očkování na covid a vyplnění elektronický formulář. Podle Ministerstva zahraničních věcí by to mělo stačit, tak snad bude.
Co nemám, je deník z mé první a poslední cesty na stejné místo, který jsem si chtěla vzít sebou, ale teď, po stěhování ho nemůžu najít.
A taky si nejsem jistá, jestli můžeme vzít do letadla náš kočárek, protože v Kiwi appce je, že ano a na e-letence není o kočárku nic...
Nejdřív máme zpoždění my, takže jdeme na další spoj. Následně má zpoždění spoj, na který jdeme.
Odchod z domu probíhá rychle, takže jsem zapomněla pití.
Samozřejmě mám žízeň.
A na nádraží dost smaží slunko.
Vlak, na který jsme chtěly nastoupit v zastávce Královo Pole a vypravili ho z Hlavního nádraží, chytil hned "minimálně 25 minut" zpoždění. V reálu to bylo nějakých 40, což na počet zastávek jedna považuju za rekord. Ale to možná ČD podceňuju.
Mimochodem, Nádraží Kralovo pole je vysoce bariérové, takže - když už jsem se jednou vyškrábala na perón - se mi nechce s kočárem, batohem a kufrem znovu ze schodů a do schodů, abych si koupila pití v automatu ve vestibulu a přemýšlím, jestli to vydržím, nebo snad radši zavolám Wolt nebo Dáme jídlo...
Abych to měla co nejpohodlnější a nemusela se tahat s věcma ani po Brně ani po Praze, vybrala jsem si schválně spoj, který sice zastavuje asi úplně všude a podle toho taky vypadá doba jízdy, ale zase můžu nastoupit v KrPoli na nádraží a vystoupit na Smíchově (tam mi stačí skočit na autobus a je to kousek na místo, kde budeme spát).
Ve vlaku si vybírám vagon s oddílem pro cestující s dětmi. Bohužel se tam nedostanu s kočárem, jsou tu úzké dveře. Nechce se mi nechat kočárek někde, kde na něj neuvidím a modlit se, aby tam těch 12 mezizastávek vydržel. Navíc Pepinka v něm stejně při čekání usnula...
Přichází průvodčí a při kontrole jízdenek se dozvídám, že "to na Smíchov stejně nejede, všechno končí na Hlavním nádraží".
Ale (!) prodávají tu pití, naštěstí nemusím ve vlaku poprvé v životě chodit pít vodu z hajzlu. A počítám, že - jako obvykle - nejzapeklitější na cestě do jiného časového pásma je ta část mezi Brnem a Prahou, takže teď už to bude jenom a jenom lepší...
/Shrnuto, cesta z "doma" v Brně do "doma" v Praze čistého času trvala od 15:00 do 20:22, včetně 15ti minut, co jsme si na Braníku kupovaly pizzu./
TO BE CONTINUED
Žádné komentáře:
Okomentovat