Trochu spoiler: Tohle píšu až druhý den po příjezdu do cíle. Dřív to nešlo, musela jsem se z té cesty vzpamatovat :-))
Už na Braníku jsem přemýšlela, když jsem v noci nemohla spát, co se kdy a kde pokazilo, že tak často zažívám podobný komplikace na cestách.
Kdo jste na FB četli moje reporty z asi tak každé druhé cesty směr Náměšť nad Oslavou, nebo vlastně kamkoliv, do Rajhradu například, kdy jsme chtěly udělat radost dětem a cestovat po železnici a na informacích přímo na Nádru nás poslali na vlak, který vůbec nejel, nebo jak jsem se potřebovala dostat taky z Hlavního nádraží jen do Řečkovic a ocitla se ve vlaku, který měl nejbližší zastávku v Pardubicích, asi tušíte, na co jsem myslela.
Vystopovala jsem počátek svých problémů ke zlomové události, kdy jsem v mých cca 18ti letech (tzn. asi v roce 2000) jela přímou autobusovou linkou z Brna do Františkových lázní, v Praze vystoupila na přestávku a když jsem se vracela k autobusu, zjistila jsem, že je pryč. I s mými věcmi.
Normálně odjel, podle nádražních hodin o 4 minuty dřív. Asi už všichni byli zpátky z kouřové a řidič si řekl, že nemusí dál čekat. Všichni kromě mě a nikdo si nevšiml, že chybím.
Měla jsem u sebe jen ledvinku (jop, před dvaceti lety se taky nosily ledviny, frajersky přes jedno rameno), s peněženkou, walkmanem s kazetou The Score od Fugees a zbrusu novým telefonem Nokia 5110. Takže jsem to obvolala, zbytek cesty dojela vlakem a z lázní mezitím poslali nějakého dobrodince, aby mi na konečné v Chebu vyzvedl tašky a přivezl je na recepci, kde na mě počkaly.
Sice to dobře dopadlo, jako zatím pokaždé, ale tehdy tam se to stalo! Vesmír se vyšinul ze své rovnováhy. Ze stavu, kdy platilo, že i já, jako většina ostatních prostě normálně přijedu, kam jsem mířila, s nějakým přijatelným zpožděním a bez větších komplikací, do stavu, kdy se pro mě i cestování do 20 minut vzdálených Řečkovic může stát nechtěným výletem přes půlku republiky.
No, a teď jsem teda byla sama, jen s rok a půl starou holčičkou (a kufrem a batohem a taškou a kočárkem) na cestě z Brna do Maspalomas.
Přespaly jsme v bytě na Braníku, v pořádku dojely na letiště, tam samozřejmě nastaly komplikace s odbavením příručního zavazadla, které podle letenky mohlo mít a taky mělo rozměry po jedné straně o 10cm větší, než jsou pravidla přepravce a bylo nutné to 40 minut řešit, než nás stejně pustili. Ale kromě toho, že jsem si opět nestihla koupit ani vodu (natož kafe!), jsme se v pořádku dostaly na palubu a doletěly do Madridu.
Technická, kdyby to někoho zajimalo: IMHO hodně díky kojení a že jsem se ji snažila unavit, Josefínka let zvládla ukázkově. Usnula ještě jsme ani pořádně nenabrali výšku a vzbudila se, když jsme šli na přistání. Let trval necelé 3 hodiny, ale kdybych ji měla mít takhle na klíně delší dobu, byl by to dost vopruz. Asi ne pro ni, ale pro mě jo.
Do Madridu jsme přiletěli se zpožděním. V itineráři, co jsem si vytiskla k letence, bylo, že přistaneme v 13:35, místo toho jsme se z letadla dostaly hodně po druhé hodině a když jsem si brala kočár z pásu, bylo 14:22. Boarding gate, kam jsme se potřebovaly dostat, zavírala v 14:45. Mezitím jsem měla znovu odbavit zavazadla, samozřejmě projít bezpečnostní kontrolou, kde mj. musím i rozložit a znovu složit kočár. Navíc fronta u měření teploty a kontroly zdravotního formuláře...
Asi bylo už teď jasný, že to nedáme. Ale já to stejně zkusila. Chtělo se mi čůrat, potřebovala jsem ASAP přebalit Josefínu, měla jsem žízeň jak kráva, dost mě bolela hlava a dala jsem trojboj check-in, safety control a běh na samozřejmě nejvzdálenější gate v rekordním čase 35 minut. Takže o třináct víc, než jsem potřebovala, abysme odletěly.
Pak jsem se sesypala. Letadlo mi zatím ještě nikdy neulítlo.
Když jsem se dala zas do kupy, samozřejmě s telefonickou podporou Lukáše, zabookovala jsem hostel a odjely jsme autobusem do centra Madridu.
Před cestou jsem si říkala, že jsem vlastně ještě nikdy nebyla v kontinentálním Španělsku. No, tak teď už jo.
Nebýt okolností, bylo by to super. I tak to bylo super. Madrid určitě stojí za návštěvu, jenom je lepší, když s tím člověk počítá předem.
Večer i druhý den jsme si prošly město a jely zpátky na letiště Adolfa Suareze. Tam nás bůhví proč chlapík nasměroval na špatný terminál, takže jsem se ztratila a přišla o hodinu času.
Kdybych zmeškala i tohle letadlo, nevysvětlila bych to už ani sama sobě. Naštěstí jsme měly dostatečnou rezervu a odletěly do Las Palmas.
Tam jsme nasedly na autobus (Lukáš počítal, že přiletíme o den dřív a už nás nemohl vyzvednout) a vyrazily do hotelu.
Cesta tady byla stejná, jakou jsme jeli před devíti lety s klukama.
Jen celkově byl trochu rozdíl, že v lednu 2012 jsme z Brna jeli vlakem do Bratislavy a odtam přímý let trval něco pod 5 hodin. Já letos vyrazila z domu 4.10. v 15:00 a dorazila na místo 6.10. ve 21:45 :-))
Josefína má asi dobrodružnou povahu, protože ji to vyloženě bavilo. Já jsem byla za ty tři dny strašně utahaná a Lukáš přestal věřit, že za ním vůbec kdy dorazíme a bohužel to v kombinaci se stresem nesl dost blbě.
Ale nakonec platí, že všechno špatný je pro něco dobrý.
Žádné komentáře:
Okomentovat