pátek 30. ledna 2015

Sweatshop: Deadly Fashion.

Když už o této pětidílné reality show píše každý, tak já taky. Mimochodem pustit si ji celou, s anglickými titulky můžete pod tímto odkazem na webu norských Afteposten. A bůhví kde všude ještě.

Já si třeba přehrála trailer na youtube a pak jsem strávila asi hodinu čtením bezva komentářů o zlém, hloupém, bílém muži, který přijede do Kambodže natočit srdceryvný dokument o každodenní realitě části tamních obyvatel, nadělá kolem toho něco málo rozruchu, trošku se dojme, trošku si popláče, pomyslí si o sobě, jak je v jádru dobrým člověkem a zase se v klidu vrátí zpátky, odkud přišel. Což mi v první chvíli přišlo jen o chlup méně nefér než hodinová mzda kambodžských šiček.

Protože to není záležitost ani rasy, ani kultury. Bez ohledu na ostatní možné důvody, základní schopnost sebeklamu a dovednost ignorovat nepohodlná fakta v sobě máme všichni. V různé míře, ale je tam. Prý je způsobena chybným kódováním informací ve frontálním kortexu, na druhou stranu ten mechanismus nejspíš lidem umožňuje se definitivně nezbláznit. Podle vědců z americké univerzity to zase takový error nebude.

Dál už ale mají celkem pravdu. Přiznejte se, fakt tady někdo nikdy neslyšel, jak bídně ti lidé žijí jen proto, abychom my mohli nakupovat laciný hadříky v háemku? (Já konkrétně rolák za dvě kilča v céáčku minulý týden; přestože už dlouho vím, že v podmínkách jako oni bych nepracovala ani za tu pověstnou misku rýže denně.) Stejně jako víme, co se děje se zvířaty ve velkochovech a kolik z nás se proto stalo vegetariány nebo začalo maso nakupovat výhradně od místních farmářů? Kdo se teď tváří překvapeně, je u mě ekvivalent šokovaného Evropana, co se v supermarketu diví, že vepřové maso je kus (kdysi živého) prasete.

Otázka je, co se stalo se soucitem.

Před pár týdny (přesně si nevzpomenu) jsem kdesi (asi v A2, nejsem si jistá) četla (krátký) rozhovor s dvěma ženami (odkudsi) z Asie, které se vydaly na turné po Evropě (a možná i dál) s cílem upozornit nás, západní konzumenty jak ve skutečnosti firmy u nich zachází se zaměstnanci. A vidíte, co se mi zachovalo v paměti. Název organizace, kterou zastupují, bych si nevybavila ani pod pohrůžku kompletní destrukcí mého šatníku.

Opravdu musí přijít až trojice mladičkých, krásných a naivních (Oni to opravdu netušili? Oh, so cute!) blogerů, abychom si jejich prostřednictvím vůbec mohli představit, jak strašlivá situace je. Proč nás dřív nepohnuly slzy exotické Ary, která to peklo žije, jako slzy světlovlasé Anniken, které se ovšem nic moc velkého neděje, jen se např. dozvídá o cizím neštěstí? Vypadá to, že u někoho vzdáleného a odlišného nejsme stejného vcítění schopni. Nebo bychom byli, ale za vynaložení většího úsilí a stejně všechny tyhle ty zprávy vnímáme jen tak povrchně.

A konečně co s tím my, pokrytci z Pokrytcova (což jsme, i se všemi výmluvami na frontální kortex a první krok, jak s tím přestat, je přiznat si to) můžeme dělat?



středa 7. ledna 2015

Smrt mužům!

Vidíte to? Charlie Hebdo. Tomio Okamura měl pravdu! Po masakru v Paříži prý navíc bryskně přispěchal s vážnou výzvou české vládě, já ale budu následovat jeho výzvu předposlední (tu, co zřejmě měla být vtip) a budu s terorem, násilím a netolerancí bojovat přesně, jak řekl.

Několikrát za život (zatím poměrně krátký, takže pravděpodobně není všem dnům konec) mě přepadli. Což je mimochodem jeden z mála autobiografických momentů hysterického blogu zde, tolik k dotazům. Poměr bílý, očkovaný Čech - příslušník cizího etnika je přesně padesát na padesát. A nebyli jenom dva. Náboženské vyznání ani jednoho z útočníků jsem neznala. Ale všimla jsem si znepokojivě opakujícího se znaku: každý jeden z nich byl muž!

Ergo každý muž je potencionální útočník. Konec konců o Islámu se také píše, že je patriarchálním a maskulinním náboženstvím. Vinen je testosteron. Proto budu bojovat proti testosteronu, kdekoli ho uvidím. K psovi, kočce a bezmála dvěma desítkám pavouků, co se mnou bydlí, si jako domácího mazlíčka pořídím prase. Budu ho venčit všude, kde se pohybují muži. Nikdy si nic nekoupím v obchodě, který vlastní muž. Místní bezdomovce nasměruji k domům, ve kterých bydlí muž. Jen ať si tam vesele popíjí svůj krabicový elixír! A úplně nejvíc jim to nadám, když se budu kolem motat spoře oděná. Svině!

A to je jen začátek. Smrt mužům!



Orientovat se v současném světě je  věc nelehká a dost pochybuju, že tady doopravdy někdo něčemu rozumíme, do něčeho vidíme a o něčem víme. Já třeba nerozumím ničemu. To mi ale ještě nedává právo vše, co mě obklopuje, zjednodušovat a na sílu cpát do nějakých škatulek a kategorií. Kéž by jen, co nás obklopuje, vždyť kolik lidí má potřebu se vymezovat vůči jevům tak vzdáleným a neovlivnitelným, že celý ten vzdor pro ně neznamená víc, než náběh na žaludeční vředy a hypertenzi.

Takže poslouchejte, vy mě začínáte srát všichni komplet kolem. Muslimové, odpůrci Islámu i jeho zastánci. Nemáte pravdu nikdo. Když už musíte něco vědět, tak si pamatujte tohle. A z většiny (většiny!) vašich reakcí na dnešní brutální útok je mi na blití. Jak si vůbec může někdo dovolit brát oběti takové tragédie za rukojmí při prosazování svých názorů? To jste se zbláznili?!

Aktuálně mám na FB status o tom, že si stejně furt myslím, že celoplanetární genocida je řešení. Kdyby nebyli lidi, byl by tady klid. Napůl je to vtip. Napůl! Bohužel mám dojem, že tohle všechno opravdu je lidská povaha. Tohle jsme my. Tohle jsem já. Každý z nás má v sobě útočníka, stejně jako jeho oběť. Sdílíme společný prostor ve vesmíru a společnou duši. S ohledem na to hledejme řešení. Pokud je to vůbec možné. Naše historie, prakticky tvořená zřetězením konfliktů, ukazuje, že moc šancí nemáme. Ale kdo ví...

Zlu se nesmí ustupovat. V jakékoliv podobě. A zlo nejsou vždy jen ti druzí.

V médiích dnešní události přirovnávají k útoku v londýnském metru v létě 2005. Na ten si velmi dobře vzpomínám. Sama jsem byla kousek od Londýna, bez televize a rozhlasu. Část rodiny (mohla jsem být poloviční sirota) se ale v době výbuchu pohybovala v jeho blízkosti. Od momentu, kdy mě neznámý angličan nechal z přenosného rádia poslechnout, co se stalo, do chvíle, kdy konečně někdo z mých příbuzných zvedl telefon, jsem prožila ne úplně příjemné dvě hodiny.

Strach je mocná zbraň. Záměrně ho podporovat a šířit je sebevražedná strategie. Stáváme se tím ne součástí řešení, ale součásti problému. Z mého okolí ti, co nejvíc volají po vyostření situace, někteří dokonce po válce, sami neuběhnou deset metrů v pyžamu, takže představa, že by je někdo povolal do boje je dosti komická. Proč ho potom tak chtějí? Aby jejich děti měly za co umírat?