pátek 24. prosince 2021

Rok 2021 v titulcích

 #atakhlemytadyzijeme

Většina z nás se někdy ocitne v menšině. Výška Nizozemců klesá. Na Jupiteru se něco děje. Kolonii na Marsu by mohli astronauti postavit z prachu a krve, uvádí studie. Kontroverzní biskup odstoupil. Zamiloval se do autorky satanisticko-erotických knih.  Žena, která si vzala samu sebe za manželku, se po 90 dnech rozvádí: Potkala někoho jiného. Zemřel William Shakespeare, oznámila překvapeným divákům moderátorka. Oživíme mamuta, plánují vědci. Bude to jen slon s chlupy, zní kritika. Po hukvaldské oboře běhá daněk s prodlužovačkou. Možná ji bude mít až do jara. Muž z Tyrolska kvůli dávkám mumifikoval svou mrtvou matku. Odhalil ho pošťák. Speciální jednotka si přišla pro exšéfa slovenské kriminálky. Nebyl doma. Anonym pohrozil útokem na školku. Policie má poplach, neví na kterou. Žena ohrožovala zaměstnance obchodu obuškem. Prodavač na ni vytáhl svůj. Dubí se zbavuje pověsti nevěstince, pomoci mu má i nový maskot žalud. Některé bylo nutné vyprat, říká Jiří Macháček o sbírce kalhotek. Ital se rozhodl žít jako hobit. Prsten moci už stihl hodit do Vesuvu. Omylem zaběhl půlmaraton a skončil první. Diskvalifikovali ho. Při cvičení mimořádné události tragicky zahynul ruský ministr pro mimořádné situace. Německou ponorku potopil špatně spláchnutý záchod. Fiasko, které nemá obdoby. 

neděle 28. listopadu 2021

Okno do minulosti

 Ad Chvíle napětí) dobře to dopadlo, jenom se s fotkama zatím nemůžu pochlubit online.


Dlouho jsem chodila s Pionýrem do fotolabu. Tak dlouho, že když jsem konečně nechala z filmu, co v něm byl založený, udělat fotky, zjistila jsem, že to muselo trvat snad osm let 🙂🤦🏼‍♀️

Některý z nich jsem chtěla oscannovat. Bohužel scanner stávkuje a ani po dlouhé, úmorné a naprosto marné snaze o nápravu se nerozjel. Na konci dne se k tiskárně nahrnula Pepi, pomačkala pár čudlíků a aspoň jednu fotku vytiskla. Takhle 😃

Je na ní Lucka s mým prvním psem Zuzkou na chalupě v Přešovicích. (Lucka, která mezitím dospěla a dokonce příští rok bude mít vlastní dítě a Zuzka, která zemřela před 6ti lety 💕) Slušný okno do minulosti.


úterý 23. listopadu 2021

Rouška NENÍ holokaust!

 #17listopad

"Dnes jsme s Pepi jely do Prahy, tak jsem si říkala, že se můžeme cestou na chvíli podívat na Staroměstské náměstí a od tam na Národní třídu. Já s očkováním, respirátorem a čerstvým negativním testem jsem se trochu divila, kolik lidí tam na nějakou ochranu zjevně kašlalo.

V den, kdy ČR má 22k c+.

Ale když zazněla výzva k dodržení opatření, skoro všichni v dohledu aspoň nasadili roušku nebo respirátor.

Byla tam příjemná atmosféra, zajímavý řečníci, dokud mi nepřišlo, že tam začíná být zbytečně moc lidí. Z toho pár takových, se kterýma moc nechcete sdílet společný prostor. Zahalídla jsem paní se žlutou hvězdou na kabátě a tak jsme se sbalily a vyrazily k Národnímu divadlu.

Večer jsem zjistila, že paní byla první vlaštovka a celý se to zřejmě zvrhlo v jakýsi protest takových těch typů, co na covid nevěří.

Velká škoda 😔"

To jsem teď jen zkopírovala, co jsem si po 17.listopadu dala na Instáč. Ale mám k tomu ještě něco:

Ve mě z toho zůstal pocit, že tady ti neočkovaní bojovníci za svobodu zkurví všechno :(

Někteří z těch příčetnějších, co na Staroměstském náměstí taky byli, tvrdí, že kolem nich mělo na začátku respirátor/roušku 90% přítomných. Po příchodu popíračů to prý kleslo tak na 30%.

 To jsem si opakovaně přečetla na sockách chvíli po tom, co jsem nabyla dojmu, že jsem zahlídla na fotkách dvojicí žen (tak 30+), obě poslušně s respirátorem (to bylo jistě na profilu Milionu chvilek) a na to stejnou dvojici na jiné fotce, jak obě bez respiratorů rozparáděně ukazují na objektiv fakáče. 

Nepovedlo se mi tu druhou fotku najít znovu, abych si ověřila, že se mi to jen nezdálo. Ale to fakt u nás dospělý lidi takhle rychle změní názor (rozuměj rupne jim v bedně) jenom pod vlivem příchodu party extremistů, navíc naprosto hloupých extremistů? 

Možná budu radši věřit, že jsem se spletla... 

Nechci se nad někoho povyšovat, ale dospělej, co nošení roušky nebo očkování přirovnává k holokaustu? Jako fakt? Sorry not sorry, ale napsat o nich, že jsou hloupí je ještě kompliment. 

Aneb slovy Jindřicha Šídla

1) očkování není holokaust

2) nošení roušek uvnitř budov není holokaust

3) to, že si ve svém oblíbeném podniku nemůžete bez Tečky dát pivsona, rozhodně není holokaust 

Zábavný na tom je, jak starší generace dnešní mladé označuje za rozmazlené, zhýčkané, sebestředné "snow flakes" a pak jde na náměstí demonstrovat s cedulí, na kterou si nakreslí žlutou Davidovu hvězdu s nápisem "neočkovaný" jen proto, že se bojí nechat si dát pár injekcí. 


Ad Ivermektin, ať sem dám taky něco užitečnějšího než jen moje postřehy, na tohle jsem narazila na FB Jana Kulveita a 100% to stojí za přečtení. Mj. je to velmi chytré a vtipné a vlastně milé: https://www.facebook.com/656175107/posts/10158284119055108/

neděle 21. listopadu 2021

... a chvíle napětí!


Tohle je můj druhý film z Pionýra (tj. celým jménem Pionýr DUFA FIT II, r.v. po 1957, bakelitová odpověď na francouzský - taky bakelitový - Photax), ze kterého si nechávám dělat fotky. Teda jestli tam ještě nějaký vůbec budou, po tý době, co ležel film doma. Člověk nikdy neví... 

Pořizovací cena přístroje v antikvariátu před pár lety byla 167,- :)) Film stojí cca 200,- a za vyvolání + fotky jsem poprvé platila 500,- Jestli mě tohle nedonutí vytáhnout ze sklepa zvětšovák, tak už nic... 

Ale z výsledků jsem měla radost, tak doufám, že zítra se to bude opakovat xxx

pátek 22. října 2021

Love Island: Gran Canaria 4.

Tak jsme se snad úspěšně otřepali ze všeho, co nás postihlo a dostali jsme se i na nějaký ten výlet. Byli jsme v Las Palmas, Puerto de Mogán, na vycházce u oceánu a v horách.

Ve vnitrozemí, když sjedete z hlavní cesty nebo víceméně rovné silnice, která kopíruje pobřeží tam, kde jsou velká turistická centra, jsou cesty samá zatáčka. Doslova. Prostě vůbec nikde nejedete ani kousek rovně. Ale ty výhledy!

Josefínka má za sebou další poprvé: zvracela v autě, když jsme jeli na Rogue Nublo (resp. jeli jsme na Pico de las Nieves, ale skončili na Rogue Nublo). Pak už ty zákruty snášela dobře. Bohužel z toho ale bylo zle od žaludku i mě a ještě další den jsem se cítila jak po vopici. Taky poprvé. 

Přitom minule jsme jezdili ostrovem sem a tam, celý dny a nic! Asi jsem fakt zestárla... Furt se s tím nemůžu smířit. Kdyby mi mělo být takhle blbě pokaždé, kdy tady někam pojedu, budu muset začít zase brát Kinedril nebo co.


Vyrážíme do hotelové restaurace na oběd... 

Vypadá to, že Španělé jsou posedlí používáním dveří pouze k průchodu určeným směrem. Mají to tu rozdělené všude, kde to dovolují dispozice prostoru. Jen tudy dovnitř, jen tudy ven, tam prosím nechoďte. 

Restaurace je rozdělená na sektory, sedíte pokaždé v tom svém a nesmíte se míchat. Když jdete někam, kam nepatříte, zaměstnanci vás slušně poprosí, ať si přesednete. 

Na hotelu hodně používají nádobí na jedno použití, hlavně kelímky, brčka, dezertní lžičky. 

Roušky a dezinfekce se fasují na recepci. 

Roušky hodně lidí nosí i venku, dobrovolně, vevnitř všichni. Rozestupy taky tak nějak dodržují. 

V autobusech na obrazovkách běží informace o počtech nakažených s očkováním a bez. Neviděla jsem tu jediného debila, který by se do autobusu tlačil bez roušky s tím, že je to jeho ústavní právo. 

Zítra se vracíme zpátky do Čech, kde jsem takových lidí potkávali o dost víc a kde prý zase přibývá nakažených... 



úterý 12. října 2021

Love Island: konečně v Maspalomas

Já jsem vlastně ještě nikdy nebyla na all inclusive pobytu. Zatím je to takhle: první tři dny z osmnácti jsme s Josefínou strávily na cestě, další dva jsme se z ní snažily vzpamatovat, pak dostala Pepi horečky, rýmu, kašel a já krámy. Kromě toho, že se snažíme obě dát do kupy, tak hlavně spíme a žereme. 

To, co sklátilo Josefínu a částečně i mě, prý potkalo skoro všechny malé děti, co tu se štábem jsou a zhruba polovinu dospělých. Měla by to být otázka pár dní a zatím to tak i vypadá. Ale momentálně radši nechodíme ani do bazénu. Natož na výlety po ostrově, při kterých jsem chtěla vidět místa, kde jsem byla při minulé návštěvě. 

(Zatím jsme teda stihli poprvé v životě: letět letadlem, navštívit Madrid a kontinentální Španělsko, Pepinka navštívit ostrov, bydlet v hotelu, vidět oceán a onemocnět. To je spousta poprvé.)

Lukáš normálně jezdí do práce. Půl hodiny před začátkem směny se všichni, kdo mají nastoupit, sejdou na parkovišti, tam je nabere van a odveze nahoru do vily. Po směně je zase sveze z kopce dolů.

Tak trochu to vypadá, že kromě té reality show, co běží v televizi, se tu odehrává další, paralelní, "v backtagei". 

Je tu zhruba stovka lidi, vytržených z běžného života, zavřených v poměrně luxusním hotelu, kde se víceméně setkávají jen mezi sebou a jejich challenge (to tyhle ty reality show prý mívaj'), je natočit československou verzi Love Islandu. 

To jim zabere hodně času, hodně energie, hodně mentální kapacity. Love Island (ať už vztahy mezi účastníky, nebo z technické stránky) řeší i u jídla a nejspíš i na večírcích, co si tu pořádají (ale to hádám, já kojím a nepiju).

L. se dozvěděl od místní psycholožky, že pracuje stejnou měrou s účastníky, i se štábem. Její pomoc potřebují ti i ti. A prý to není nic neobvyklého. Tohle není její první natáčení reality show, na kterém dělá. 

Gran Canaria je ale ráj (už jenom proto, že v ČR je asi tak o 15 stupňů míň a stmívá se o 3 hodiny dřív) a už se těším, až se dostaneme odsud aspoň do Moganu a ideálně i dál, do kopců, do přírody. 

Chtěla bych na Pico de las Nieves i Roque Nublo. Budeme si na to půjčovat auto, tedy pokud se zadaří. Za covidu tu prý bylo všechno zavřené a mj. místní prodali hodně aut, takže teď tady chybí. Fakt, když se podíváte na zbylé fungující půjčovny, mají všechna zabookovaná dlouho dopředu. 

Taky v r. 2012 jsme si v jedné z největších nadnárodních půjčoven brali auto za 25€/den, teď zaplatíme 45€ a to není nejvyšší cena, na jakou se můžete dostat. 

Jo, a zveřejnila jsem svůj první #weekoflife aka #WoL:

Love Island I. (Gran Canaria, Maspalomas) 

pátek 8. října 2021

Love Island: Zatím "jenom" Madrid 2021

Trochu spoiler: Tohle píšu až druhý den po příjezdu do cíle. Dřív to nešlo, musela jsem se z té cesty vzpamatovat :-))

Už na Braníku jsem přemýšlela, když jsem v noci nemohla spát, co se kdy a kde pokazilo, že tak často zažívám podobný komplikace na cestách. 

Kdo jste na FB četli moje reporty z asi tak každé druhé cesty směr Náměšť nad Oslavou, nebo vlastně kamkoliv, do Rajhradu například, kdy jsme chtěly udělat radost dětem a cestovat po železnici a na informacích přímo na Nádru nás poslali na vlak, který vůbec nejel, nebo jak jsem se potřebovala dostat taky z Hlavního nádraží jen do Řečkovic a ocitla se ve vlaku, který měl nejbližší zastávku v Pardubicích, asi tušíte, na co jsem myslela.

Vystopovala jsem počátek svých problémů ke zlomové události, kdy jsem v mých cca 18ti letech (tzn. asi v roce 2000) jela přímou autobusovou linkou z Brna do Františkových lázní, v Praze vystoupila na přestávku a když jsem se vracela k autobusu, zjistila jsem, že je pryč. I s mými věcmi. 

Normálně odjel, podle nádražních hodin o 4 minuty dřív. Asi už všichni byli zpátky z kouřové a řidič si řekl, že nemusí dál čekat. Všichni kromě mě a nikdo si nevšiml, že chybím.

Měla jsem u sebe jen ledvinku (jop, před dvaceti lety se taky nosily ledviny, frajersky přes jedno rameno), s peněženkou, walkmanem s kazetou The Score od Fugees a zbrusu novým telefonem Nokia 5110. Takže jsem to obvolala, zbytek cesty dojela vlakem a z lázní mezitím poslali nějakého dobrodince, aby mi na konečné v Chebu vyzvedl tašky a přivezl je na recepci, kde na mě počkaly.

Sice to dobře dopadlo, jako zatím pokaždé, ale tehdy tam se to stalo! Vesmír se vyšinul ze své rovnováhy. Ze stavu, kdy platilo, že i já, jako většina ostatních prostě normálně přijedu, kam jsem mířila, s nějakým přijatelným zpožděním a bez větších komplikací, do stavu, kdy se pro mě i cestování do 20 minut vzdálených Řečkovic může stát nechtěným výletem přes půlku republiky.

No, a teď jsem teda byla sama, jen s rok a půl starou holčičkou (a kufrem a batohem a taškou a kočárkem) na cestě z Brna do Maspalomas.

Přespaly jsme v bytě na Braníku, v pořádku dojely na letiště, tam samozřejmě nastaly komplikace s odbavením příručního zavazadla, které podle letenky mohlo mít a taky mělo rozměry po jedné straně o 10cm větší, než jsou pravidla přepravce a bylo nutné to 40 minut řešit, než nás stejně pustili. Ale kromě toho, že jsem si opět nestihla koupit ani vodu (natož kafe!), jsme se v pořádku dostaly na palubu a doletěly do Madridu.

Technická, kdyby to někoho zajimalo: IMHO hodně díky kojení a že jsem se ji snažila unavit, Josefínka let zvládla ukázkově. Usnula ještě jsme ani pořádně nenabrali výšku a vzbudila se, když jsme šli na přistání. Let trval necelé 3 hodiny, ale kdybych ji měla mít takhle na klíně delší dobu, byl by to dost vopruz. Asi ne pro ni, ale pro mě jo.

Do Madridu jsme přiletěli se zpožděním. V itineráři, co jsem si vytiskla k letence, bylo, že přistaneme v 13:35, místo toho jsme se z letadla dostaly hodně po druhé hodině a když jsem si brala kočár z pásu, bylo 14:22. Boarding gate, kam jsme se potřebovaly dostat, zavírala v 14:45. Mezitím jsem měla znovu odbavit zavazadla, samozřejmě projít bezpečnostní kontrolou, kde mj. musím i rozložit a znovu složit kočár. Navíc fronta u měření teploty a kontroly zdravotního formuláře... 

Asi bylo už teď jasný, že to nedáme. Ale já to stejně zkusila. Chtělo se mi čůrat, potřebovala jsem ASAP přebalit Josefínu, měla jsem žízeň jak kráva, dost mě bolela hlava a dala jsem trojboj check-in, safety control a běh na samozřejmě nejvzdálenější gate v rekordním čase 35 minut. Takže o třináct víc, než jsem potřebovala, abysme odletěly.

Pak jsem se sesypala. Letadlo mi zatím ještě nikdy neulítlo.

Když jsem se dala zas do kupy, samozřejmě s telefonickou podporou Lukáše, zabookovala jsem hostel a odjely jsme autobusem do centra Madridu. 

Před cestou jsem si říkala, že jsem vlastně ještě nikdy nebyla v kontinentálním Španělsku. No, tak teď už jo. 

Nebýt okolností, bylo by to super. I tak to bylo super. Madrid určitě stojí za návštěvu, jenom je lepší, když s tím člověk počítá předem. 

Večer i druhý den jsme si prošly město a jely zpátky na letiště Adolfa Suareze. Tam nás bůhví proč chlapík nasměroval na špatný terminál, takže jsem se ztratila a přišla o hodinu času. 

Kdybych zmeškala i tohle letadlo, nevysvětlila bych to už ani sama sobě. Naštěstí jsme měly dostatečnou rezervu a odletěly do Las Palmas. 

Tam jsme nasedly na autobus (Lukáš počítal, že přiletíme o den dřív a už nás nemohl vyzvednout) a vyrazily do hotelu. 

Cesta tady byla stejná, jakou jsme jeli před devíti lety s klukama. 

Jen celkově byl trochu rozdíl, že v lednu 2012 jsme z Brna jeli vlakem do Bratislavy a odtam přímý let trval něco pod 5 hodin. Já letos vyrazila z domu 4.10. v 15:00 a dorazila na místo 6.10. ve 21:45 :-)) 

Josefína má asi dobrodružnou povahu, protože ji to vyloženě bavilo. Já jsem byla za ty tři dny strašně utahaná a Lukáš přestal věřit, že za ním vůbec kdy dorazíme a bohužel to v kombinaci se stresem nesl dost blbě. 

Ale nakonec platí, že všechno špatný je pro něco dobrý. 






Love Island: Gran Canaria 2021

GRAN CANARIA IS NEW BIBIONE

Když jsem na Gran Canarii byla poprvé a zatím naposledy, slíbila jsem si, že se nejpozději příští rok v zimě vrátím. A další rok zase a zase a... Že tam budu jezdit, jako jsme doteď jezdili na rodinné dovolené na sever Itálie. Dokonce jsem uvažovala, že bych tam mohla žít. To byl rok 2012 a od té doby jsem tam nebyla.

Uběhlo pár let, já jsem zestárla (fakt, mám mnohem víc šedivých vlasů a míň zubů než tehdy) a pořídila si vztah a dítě s člověkem, který teď dostal práci na reality show Love Island. Tak tam i s dcerou letím za ním.

Dny před odjezdem byly velmi hektické, kromě klasického balení na cestu (vlastně co to plácám, ani balení na cestu s 20timěsíčním batoletem nepovažuju za "klasické") jsem v podstatě v ten samý okamžik měla řešit hlídání psů (jeden z nich má 42 kg a spoustu chlupů), dva 30tikilové balíky granulí v různých částech Brna (sama 30 kg neunesu), školní úkoly, přeparkování dodávky během blokového čistění (sama nemám řidičák), chybějící klíče od pražského bytu, kde jsme měly přespat noc před odletem a jak odlepit kobylku zelenou z kusů izolepy, aniž by přitom přišla o nohy. 

Mám vytištěný doklad o ukončeném očkování na covid a vyplnění elektronický formulář. Podle Ministerstva zahraničních věcí by to mělo stačit, tak snad bude.

Co nemám, je deník z mé první a poslední cesty na stejné místo, který jsem si chtěla vzít sebou, ale teď, po stěhování ho nemůžu najít. 

A taky si nejsem jistá, jestli můžeme vzít do letadla náš kočárek, protože v Kiwi appce je, že ano a na e-letence není o kočárku nic...

Nejdřív máme zpoždění my, takže jdeme na další spoj. Následně má zpoždění spoj, na který jdeme. 

Odchod z domu probíhá rychle, takže jsem zapomněla pití.

Samozřejmě mám žízeň.

A na nádraží dost smaží slunko.

Vlak, na který jsme chtěly nastoupit v zastávce Královo Pole a vypravili ho z Hlavního nádraží, chytil hned "minimálně 25 minut" zpoždění. V reálu to bylo nějakých 40, což na počet zastávek jedna považuju za rekord. Ale to možná ČD podceňuju. 

Mimochodem, Nádraží Kralovo pole je vysoce bariérové, takže - když už jsem se jednou vyškrábala na perón - se mi nechce s kočárem, batohem a kufrem znovu ze schodů a do schodů, abych si koupila pití v automatu ve vestibulu a přemýšlím, jestli to vydržím, nebo snad radši zavolám Wolt nebo Dáme jídlo...

Abych to měla co nejpohodlnější a nemusela se tahat s věcma ani po Brně ani po Praze, vybrala jsem si schválně spoj, který sice zastavuje asi úplně všude a podle toho taky vypadá doba jízdy, ale zase můžu nastoupit v KrPoli na nádraží a vystoupit na Smíchově (tam mi stačí skočit na autobus a je to kousek na místo, kde budeme spát).

Ve vlaku si vybírám vagon s oddílem pro cestující s dětmi. Bohužel se tam nedostanu s kočárem, jsou tu úzké dveře. Nechce se mi nechat kočárek někde, kde na něj neuvidím a modlit se, aby tam těch 12 mezizastávek vydržel. Navíc Pepinka v něm stejně při čekání usnula...

Přichází průvodčí a při kontrole jízdenek se dozvídám, že "to na Smíchov stejně nejede, všechno končí na Hlavním nádraží".

Ale (!) prodávají tu pití, naštěstí nemusím ve vlaku poprvé v životě chodit pít vodu z hajzlu. A počítám, že - jako obvykle - nejzapeklitější na cestě do jiného časového pásma je ta část mezi Brnem a Prahou, takže teď už to bude jenom a jenom lepší... 

/Shrnuto, cesta z "doma" v Brně do "doma" v Praze čistého času trvala od 15:00 do 20:22, včetně 15ti minut, co jsme si na Braníku kupovaly pizzu./


TO BE CONTINUED 


neděle 3. října 2021

LOVEism by Jul


V situacích, kdy jsem se si někým něco (tetování nebo veganské zákusky asi) domlouvala přes IG, jsem zjistila, že můj nick loveismbyjul ostatním připadá jako náhodný shluk písmen.

Mně to teda přišlo vždycky jasný love - is - ism - by - jul (jako juleska)... <3 

A vzniklo to z jednoho takovýho mýho satori při výkladu tarotových karet. Když mi bylo asi tak čtrnáct patnáct let. Love is. Láska je. Před pětadvaceti lety. 

A víte, kdo to proslavil a má to teď napsaný na mikinách a šatech, který prodává na stejnojmenným e-shopu, že jo? 

Jsem totiž v životě tak trochu jak Jára Cimrman na patentovým úřadě. Doopravdy by mě zajímalo, proč mně se nikdy žádný z těch nápadů nepodařilo monetizovat, když ostatním to pak tak hezky šlo.

Na druhou stranu je fakt, že já to poznání, který jsem tehdy shrnula do věty "Láska je", prodat nechtěla. Bylo to moc osobní a moc silný a věřila jsem, že kdybych začala vysvětlovat, jak to myslím, budu vypadat jak totální magor.

Tak jsem si tak aspoň pojmenovala svůj čtvrtý blog...

P.S.: Dnes jsem to na FB viděla napsané na putovním kamínku, moje drobná chvilka osvícení se definitivně stala mainstreamem :-)) 

středa 18. srpna 2021

Putovní kamínky

Přiznávám, když jsem poprvé viděla na FB, o co jde, pomyslela jsem si, že lidem ze všech těch lockdownů jebe. Že si tím vynahrazují chybějící možnost komunikovat přímo. A když jim sebrali jarní šití látkových roušek, vyhřezla jejich touhla realizovat se a všeobecné tvořilkovství právě tudy. 

Pak jsem při venčení psů jeden malovaný kamínek sama našla. A měla z toho radost.

Přihlásila jsem se do FB skupiny a každý další nález poctivě fotila, sdílela, převážela a vypouštěla dál, "do přírody".

Posledních pár dnů jsem si říkala, jestli těch kamínků náhodou není venku málo, když jsem tak dlouho (asi 14 dní) na žádný nenarazila...

Dnes (!!!) jsem našla dva. Jeden měl na zadní straně PSČ hodně rozpité. Bylo by hezké, kdybych taky měla doma nějakou tu akrylovou fixu a mohla to opravit, že? 

Takže jsem šla shopovat do výtvarných potřeb. 

Výsledek je, že jsem utratila polovinu všech mých peněz za fixy, akrylovou bělobu a lak ve spreji. A namalovala první dva kamínky... 

Asi jsem se zbláznila. 

Každopádně je teď vyfotím a nahraju sem, abych je mohla všem ukazovat. 

A taky jsem přemýšlela, že je to vlastně moc hezké hobby. A pokud opravdu vzniklo během pandemie, aby umožnilo lidem spojit se protiepidemickým opatřením navzdory, je to vlastně celkem dojemný příběh. Jak ze Slepičí polévky pro duši.

A fakt by mě zajímalo, jestli je to české specifikum, nebo tohle dělají lidé i jinde.



středa 11. srpna 2021

Očkování "na covid"

 Myslím, že ve svým životě zažiju jen málo věcí, co by budily víc kontroverzí mezi lidma (samozřejmě častěji na sítích než irl) jako očkování "na covid". Takže jsem se rozhodla si tu to svoje zaznamenat.

//Ale je to teda dost nuda... 

Registrovala jsem se (ve skupině 35+) hned, jak to šlo. Za a) věřím, že očkování je dobrá cesta, jak se chránit a v historii to už několikrát prokázalo a za b) nechci chodit furt na testy, případně se cítit provinile, že jsem někde na základě z prstu vycucaného "čestného" prohlášení. (Které navíc dnes už ani nestačí.)

Nevěřím, že očkování je nástroj snižování porodnosti, že mi s vakcínou zavedli čip, že za dva roky díky ní všichni zemřeme,... Naopak věřím, že mám po nějakou dobu šanci, že spíš nezemřu na covid. 

A venku dál, kvůli ostatním, klidně budu nosit roušku. Nedělá mi to problém. Respirátor mi trochu vadí, páč se pod ním teď, uprostřed léta potím jak vrata od chlíva a kazí se mi pleť. Což je - na druhou stranu - jen kosmetická vada. Ale roušky, po X týdnech v respirátorech, mi přijdou zlatý. 

A s úplně stejným klidem, až to bude potřeba, se půjdu přeočkovat. 

Jelikož jsem se registrovala mezi posledníma, rezervační systém stihli vyléčit ze všech (minimálně většiny) dětských neduhů a tak jsem nenarazila na žádné komplikace. 

Registrace OK, PIN mi přišel za 4 dny, vhodný termín (musela jsem čekat dva týdny po tetanu) mi nabídli pár dní na to. 

Z doslechu vím, že někteří dříve narození (a jejich rodinní příslušníci) museli bojovat s dost absurdními překážkami technického charakteru. Např. známého maminku, která posledních několik desetiletí žije v Brně, rezervační systém poslal na očkování do rodných Českých Budějovic a nešlo to změnit. PINy, které potřebujete k bookování termínu nechodily vůbec nebo hrozně pozdě atp. 

Zapsala jsem se do velkého očkovacího centra v Brně na Výstavišti. A klobouk dolů za tu organizaci tam. Skoro se mi nechtělo věřit, že něco takhle funguje v ČR. (A za současné vlády!!!) 

Myslím, že až tam mi došlo, že u nás je/byla nějaká epidemie. I když mi na covid zemřelo pár (mladých) známých a hodně jich mělo vážné komplikace, až tam jsem viděla zdravotníky v tyweku atp. 

V době očkování jsem kojila. Nebudu zabíhat do detailů, ve zkratce: nevadí to. Očkují se i těhotné. 

V původním termínu druhé dávky jsem zrovna po strašně dlouhé době brala antibiotika a musela jsem ho posunout. Vyřešil to jediný telefonát na covid linku (1221). 

Následně jsem ještě posouvala očkování Josefíně tak, aby dostala vakcínu minimálně 2 týdny poté. Protože se předpokládá, že kojené dítě může (ale nemusí) dostat s mlékem malé množství protilátek. Tak aby toho s jiným očkováním pak nemělo moc. Pro jistotu. 

V té době už bylo možné se očkovat i bez registrace. 

Teď jsem teda den po druhé dávce, mám zatím mírnou reakci. Bolí mě svaly, nejvíc "ta" ruka a ramena + jako bych chytla chřipku. Kdybych chodila do práce, zůstanu s tím den dva doma. Ale já zrovna do práce nechodím...

A za necelé dva týdny budu považovaná za tzv. bezinfekční. (I když vím, že s mnohem menší pravděpodobností můžu nějaké množství viru chytit i přenášet. Zase nebudu tady zabíhat do detailů a házet procenty, která jsem si stejně jenom přečetla jinde a vy můžete taky).

EDIT: Než jsem tohle dopsala, uběhl další týden. Takže můžu říct, že jsem měla opravdu jen mírnou reakci, která do dvou dnů odezněla. Pak bolest hlavy, která se dá zvládnout bez painkillerů. 

A teď už jsem jenom zvědavá na podzim... 


úterý 13. července 2021

Vlasy darem

Na hlavě jsem už měla všechno možné. Asi to souvisí s tím, že jsem dcera kadeřnice. Délku od 3mm po metr, barvu od platinové blond po tmavě hnědou. 

S vlasama mám vždycky nějaký plán. Např.: Teď to nechám pár měsíců růst, pak se vnutím na seminář do Goldwellu, kde mi to krásně nabarví a kamarádka mi ostříhá tohle (nějaký supr, originální střih z Pinterestu nebo IG).

(Který většinou v tu chvíli skoro nikdo nenosí, ale než uplynou ony měsíce růstu do požadované délky, jsou ho plné sociální sítě a posléze i ulice, při mém štěstí...)

Takhle jsem si po tom, co jsem modelkovala na Goldwell Color Zoom 2018, vymyslela, že teď to nechám růst, co to půjde, pak se ostříhám (ve stylu Blondie Debby H.) a ty ustřihnutý vlasy daruju na paruku pro onkologické pacienty.

Kupodivu to ani nesouviselo s tatovou rakovinou. Ale chtěla jsem darovat krev a nikdy jsem nemohla, protože jsem dlouhé roky brala antidepresiva. Vlasů mám hodně a rostou mi rychle (ehm, před porodem mi rostly rychle), tak aspoň tohle.

Teď sbírám tipy na organizace, přes které je můžu darovat. 

Mají trochu jiné podmínky (jedna chce vlasy přes 35 cm, jinde 30cm nebo dokonce 25 cm; jedné vadí barvené vlasy, druhé jen výrazné barvy, melír nebo peroxid,...)

Takže jestli o nějaké víte, nebo dokonce máte vlastní zkušenost, klidně mi pište. Budu ráda a budu je postupně přidávat tady do příspěvku <3

https://noveharo.cz/

https://www.darujvlasy.cz/

http://www.pramenpomoci.cz/


P.S.: Na starý kolena to vidím zase nějak takhle ;)



neděle 6. června 2021

Ferigate, kauza týdne možná měsíce

 Jsou to plus mínus dva týdny, co Alarm2 a Deník N vyšly na světlo světa s odhalením o nepatřičném sexuálním chování Dominika Feriho. Strhla se kolem toho veřejná diskuse veliká! Kromě všech myslitelných a v debatách na téma sexuálního obtěžování atp. obvyklých komentářů (ženský si za to můžou samy, jsou hnusný, maj být rády, že je vůbec někdo chce, chlap už ani nebude moct ženskou plácnout po zadku, podržet jí dveře nebo kabát, budeme před sexem muset vyplňovat písemný souhlas,...) se často objevoval názor Nechci to bagatelizovat, ale... Ale máme vážnější kauzy: co Vrbětice, Ruský dluh, Čapí hnízdo, 30k zemřelých na covid19?! 

Nejdřív bych ráda řekla, že k mému překvapení a potěšení se tyhle ty internetové diskuse mění. Aspoň mám ten dojem. Čím dál víc se v nich projevují normální lidi a čím dál míň divná individua (obého pohlaví), která se snaží házet vinu na oběti, různí incellové a jiní frustráti. 

Ale hlavně jsem chtěla sdělit, že vlastně není žádná větší kauza než tohle. Prý každá druhá Evropanka má zkušenost se sexuálním obtěžováním a hůř. A můj odhad je, že v ČR to bude ještě častější. 

Nahlásí se u nás v průměru 1-2 znásilnění denně, což je průměrně 5 % ze znásilnění spáchaných. A jen něco kolem 5 % nahlášených obvinění je falešných. (Dost jiný je prý ten poměr ve sporech o svěření do péče atp., ale úřady a soudy tohle vědí a pracují s tím, jsem někde četla.) 

U cca 95 % napadení je útočník muž a oběť žena. Ve zbytku případů je napadeným muž, ale i na něj nejčastěji útočí zase jiný chlap. Dopočítejte si zbytek.

Ženy (navzdory některým názorům v diskusi o jejich větším zapojení do politiky) nejsou žádná menšina. Ženy jsou polovina lidstva. A víc než každá druhá má zkušenost se sexuálním obtěžováním. Z čehož si často nesou trauma, ať už o něm vědí nebo ne. To nějakým způsobem ovlivňuje všechno v jejich životě. A z vlastní zkušenosti říkám, že je to ovlivňuje víc než výsledek kauzy Čapí hnízdo.

Vybavuje se mi dávný páteční sedánek s holkama, kdy nás bylo sedm u stolu a jedna jediná tvrdila, že ji nikdy nikdo nepřepadl ani nezkusil znásilnit. Zatím co mě přepadli 4x. Poprvé to mělo sexuální důvody. Mně bylo asi osm let, vracela jsem se na sídlišti z lekce angličtiny a napadl mě starší kluk, který mě zatlačil na schody v paneláku. Ani ve svých skoro 40 letech o tom nemůžu a nebudu mluvit. A to se mi vlastně nic tak strašnýho nestalo, protože se mi podařilo utéct. A naopak situaci, kdy se na mě před pár lety na ulici, cestou do práce, v šest ráno, vrhl opilec, snažil se mě shodit na zem a sahal mi na prsa (i když mu dělala problém obyčejná chůze), tu už ani nepočítám. Janu přepadli 3x a Kateřinu 2x. Takže spíš než že by byla výjimka, že se některé nás tohle stalo, mohly jsme se trumfovat, které vícekrát. 

Taková je to kauza a takový je to (obecně, ne jen ve spojitosti s DF) problém. A schválně jsem s tímhle blogem čekala nějakou dobu, aby bylo vidět jak moc se o tzv Ferigate bude mluvit o pár dní později... 

pondělí 31. května 2021

Zlobivé kam chtějí

 V noci ze včerejška na dnešek mi došlo, že uzávěrku soutěže, kam jsem chtěla poslat povídku, fakt nestihnu. Chybí mi jeden odstavec, medailonek autora (to by v mém případě byla tak jedna věta) a anotace. Normálně bych to za den stihla. Jenže Josefínka je uplakaná, protože zuby a reakce na vakcínu proti spalničkám, takže na to nemám klid. 

Klasicky. Znáte to, jak si člověk říká, že něco nestihne, pak ale přijde šťastný zásah shůry, nápad, flow, takže velká radost, že by to stihnout mohl a nakonec stejně nic. Návrat do reality, tu du dum dum...

Aspoň můžu dokončit myšlenku o tom, jak je to s těma hodnýma a zlobivýma holkama:

Takže ta paní Skrčená z minulého příspěvku, co seděla s mojí babičkou v kanceláři, měla dceru Markétu. Markéta byla trochu drak. Babička měla jedináčka, dceru Sylvu. Sylvinka - jak jí paní Skrčená do konce života říkala - moc nezlobila, nosila ze školy hezké známky a hezky malovala. Prý ji doma Markétě dávala za vzor. Máti to s odstupem popsala: "To bylo furt Sylvinka sem, Sylvinka tam. Ta Markéta mě musela mít jenom z doslechu plný zuby."

 No a kdyz obě vyrostly, tak si Markéta křestní jméno mé matky vzala jako součást pseudonymu, pod kterým ji asi budete taky znát: Sylva Lauerová. Jestli ne, vygooglete si ji. 

Už z jejího CV je vidět, že se toho tzv. nebojí. A žije život, který mé máti zjevně imponuje. Zatímco ta se těší tím, kam to až dotáhla, když má její křestní jméno jako součást pseudonymu slavná spisovatelka. 

Už na první poslech mi to přišlo jako dokonalá ilustrace úsloví o tom, že hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. A aby se kruh uzavřel, popravdě si na to často vzpomenu, když se rozhoduju, jestli někam zkusím nebo nezkusím poslat soutěžní příspěvek. Ale jak vidno občas, na mateřské např. ani rozhodnutí nestačí :) 


Alespoň jsem stihla kafe pro radost (@naughtydog), a nepila jsem ho úplně vystydlý! Z hrníčku od Ježíška, u kterýho furt nevím, jestli ten nápis brát jako kompliment nebo výčitku... 



středa 26. května 2021

Na hřbitově

 Dnes ráno měl pohřeb kamarád od Poutníka, Jiří Valenta (1965 - 2020), který bohužel podlehl covidu. Pro mě naprosto nečekaně. Jela jsem na Ústřední hřbitov, symbolicky se rozloučila, v bufetu si ke snídani koupila lungo a Horalku a šla se projít mezi hroby. 

/Mimochodem, Jirka zemřel dva dny po Miloši Popelkovi, starostovi a bývalém hospodském v Přešovicích. I v jeho případě to bylo náhle a nečekaně. Chřipečkáři, jděte do prdele. Upřímnou soustrast všem, kterým náleží. A já jen doufám, že tohle se už nebude opakovat./

//Bohužel, než jsem to tu stihla dopsat, zemřel na covid další známý, ročník 1973...

Flashback:

Babička Andulka před smrtí prý řekla, že nechce, abysme zbytečně chodili za ní na hřbitov. Máti věří, že to je důvod, proč její hrob nemůžeme normálně najít. I když tam chodíme poměrně často. Například já si zaboha nemůžu zapamatovat číslo skupiny, i když jsem ho dlouhou dobu měla uložené v telefonním seznamu, mezi kontakty. V duchu úplně přesně vidím, kde to je - ale když tam dojdu, jsem jinde. Andulka skryla své místo posledního odpočinku, abysme neztráceli čas. 

Dnes, když jsem procházela hřbitovem, mě samozřejmě napadlo, že půjdu na hrob babičky i dědy (to jsou dva různé) a zcela nepřekvapivě jsem došla někam úplně jinam. Nechtělo se mi ale volat ani tatovi ani tetě, aby to nevypadalo, že nevím, kde je mám hledat. Což jsem nevěděla. A tak jsem se šla zeptat na Správu hřbitova. Správa neměla úřední den. Vycházkovým krokem jsem se vydala zpátky na autobusovou zastávku Krematorium. Nechala jsem se vést intuicí a loudala se nazdařbůh uličkami (a ne, nedošla jsem, kam jsem původně potřebovala), ale dovedla mě k náhrobnímu kameni s nápisem Drahomíra Skrčená, 1928 - 2006. Naše paní Skrčená! Dlouholetá kolegyně a přítelkyně babičky Věry! A spousta vzpomínek na dětství. Taky mi to připomnělo jednu věc (možná jsem to sem už někdy dřív psala, ale spíš asi ne), ilustraci pravdivosti rčení, že hodné holky se dostanou do nebe a zlobivé kam chtějí.

A kdy jindy se dojímat úvahami nad vlastními sny a odhodláním si je plnit bez ohledu na překážky, než v den, kdy stojíte nad hrobem přítele?

//Edit: já to rozepsala 13.3.2021, jen to trvalo bezmála tři měsíce zveřejnit. Mateřská, no...