sobota 12. prosince 2015

Písmenka

Nakonec jsem stejně ráda, že internet je. Přes to všechno přese všechno, a i když se na něm moje sestra projevuje jako největší Hitlerova fanynka, takže ji nejspíš brzy zavřou a neteř skončí v ústavu pro nezaopatřené děti a matka (kadeřnice/uklízečka) houfně přeposílá šílené e-maily, ze kterých čerpá velkou část svých znalostí o světové politice, aby pak mohla u oběda rozprávět o tom, jak je Angela Merkelová pod tlakem amerických zpravodajských služeb, potkáte na internetu i spoustu velmi milých a vtipných lidí a můžete najít hotové poklady. Stačí být ve správný čas na správném místě: http://lena.blokuje.cz

Poslední dobou často a úplně nezáměrně v tom, co čtu, narážím na zmínky o velkých událostech české novodobé historie. Napadlo mě, že takové věci by měli číst děti, aby pak v anketách neodpovídaly, že neví, co se stalo v roce 1968 nebo 1989. Nejsou to učebnice, nejde o třeba protivné memorování dat, prostě by si přečetly povídku, ze které jen tak mimochodem zjistí, jak někteří lidé taky prožívali převrat. Ale pak mi došlo, že TYHLE děti přece nečtou.

Já to zcizila na FB profilu Alex Howitt, ale nevím, odkud to má on...

pondělí 16. listopadu 2015

I mně jebe.

Často si neodpočinu ani v noci. Třeba včera, to jsme se s Lucií vydaly na poznávací zájezd do Moskvy. Během cesty (nevím, jestli tam s námi byl od začátku, nebo přistoupil později) se do uličky za řidiče postavil Vladimir Vladimirovič Putin a prohlásil, že by nám to sice neměl říkat, ale že pro něho Moskva za současných podmínek není bezpečná a bude se v dohledné době stěhovat do Ostrovačic. "Sládek v Útěchově, Putin v Ostrovačicích - to je na emigraci," bylo první, a vlastně i poslední, co mě napadlo. 

Pak už jsem jen přemýšlela, jestli by to dobrý tweet a jestli mám vůbec právo to zveřejnit. Ale když jsem si představila, jak mě cituje CNN, BBC, Reuters, AP, Al Jazeera, novinky.cz, nebylo nad čím dumat. Potřebovala jsem se dostat k wi-fi dřív, než na konečné v Moskvě, naši spolucestující bodří ruští tatíci mě spíš rychle než pomalu začínali lézt na nervy a když jsem z okna uviděla zajímavý kostel/hrad/muzeum, vytáhla jsem Lucku z autobusu s tím, že Kreml sice neuvidíme, ale tohle bude možná i lepší. 

Ztratily jsme doklady a všechny peníze. To ale nevadilo, protože v zápětí jsme jiné peníze našly. Mnohem víc, než jsme měly původně! Navíc jsme si v muzeu mohly vybrat jakýkoliv exponát a ponechat si ho jako suvenýr. Zamířily jsme do oddělení minerálů a nerostů pro obří diamant. 

Přesně v tu chvíli do budovy vtrhla banda islámských radikálů, do jednoho vypadali jak karikatura Bin Ládina, a začala pálit po všem, co se hnulo. Okamžitě zavládla panika. Nikdy dřív jsem nic podobného nezažila. Řev, pláč, krev, vzduchem svištěly kulky (útočníci měli samopaly, ale zněly jako vystřelené z pušek). Zachovala jsem chladnou hlavu. Našla jsem pro nás úkryt a později jsem Lucii z toho pekla vyvedla. Zamířily jsme do centra města, stejně jako dav ostatních přeživších. Většina byla více či méně vážně raněná, rodiče hledali děti, děti hledaly rodiče... Uvědomila jsem si, že to fakt, doopravdy máme za sebou. 

Přesně v ten okamžik na ulici povstalo několik dalších skupin teroristů a zahájily palbu. Vzpomínala jsem na všechny moudré rady, jak se v podobné situaci zachovat, nastřádané během let sledováním hollywoodských filmů. Bleskově jsem pro nás našla  další skrýš, na panských toaletách v opuštěném nočním klubu. Několik útočníků nám bylo v patách. Zamkly jsme se v kabince. Lucka se dusila a lapala po dechu, musela jsem ji uklidnit. To se doslova v poslední vteřině povedlo. Všimla jsem si, že se nás tam schovává víc.  Zůstaly jsme na místě dlouhou dobu, bály jsme s pohnout, vydat sebetišší zvuk. Až jsem podruhé tu noc uvěřila, že je vší hrůzy konec a můžeme bezpečně vyrazit k autobusové zastávce. 

Chtěly jsme se co nejrychleji dostat domů (Putin měl pravdu, zlatý Ostrovačice!). Jenže jsem se už podruhé spletla. Zase jsme se ocitly pod palbou. Podařilo se mi schovat alespoň Lucii, ale mě si všimli. Chytili mě a popravili. Díky tomu, že mě na útěku nestřelili do zad, jsem měla čas všechno promyslet. Uvědomila jsem si, že tohle je jenom další na hovno situace, kterou není v mé moci změnit a musím se s ní smířit, přijmout ji a umřít klidně. Trefili mě do hlavy, čistě, jednou ranou, vlastně to bylo dobrý. Mohla bych umřít i hůř. "Tý jo," říkala jsem si, "jak jsem se s ní dokázala smířit, obelstila jsem ji a přežila jsem smrt..." Jenže se ukázalo, že umím létat.  Tzn. jsem duch, jenom jsem si toho hned nevšimla (jako Bruce Willis v Šestým smyslu). Pak se ukázalo, že můžu metat ohnivé koule. Které ničí teroristy, jen se jich dotknou. Řekla jsem Lucii, aby utíkala co nejrychleji na autobus, že ji budu doprovázet a zabiju každého, kdo na ni namíří zbraň. Teď už to nemělo kam uhnout. Jenže do toho zazvonil budík.

Takže nakonec vlastně nevím, jestli se dostala v pořádku domů. Vyčítala jsm si, že jsem se tak hloupě zmýlila a nepočkala na těch záchodcích, dokud nás Amíci nezachrání.

neděle 20. září 2015

Luďom jebe.





Tři Ocásci jsou zpátky na scéně (tzn. na mém blogu, v mé hlavě a na rádiu R) a to se zrovna hodí, protože se pomalu já a mí přátelé vracíme do bodu, ve kterém jsme se nedávno nalézali a tehdy za to mohla právě tahle kavárna.

 Situace se opět přiostřuje:

"Tak si myslím,že válka v Evropě je otázka jen několika měsíců. To prostě nedopadne dobře. A nejhorší budou kolaboranti, co dnes poskytují pomoc "uprchlíkům". Máme tady zas r.1938 a Sudety, jen v novým kabátu."

"Nic. Ty mně naučíš nabít CZ 805 BREN (to mně slibuješ už létapáně)...Začínám mít té rakoviny sem proudící trošku jako dost. Vedení všech států se odmítá za své občany postavit a hájit zájmy Evropy (snad jen vyjma Maďarů, co se s tím 10 minut po dvanácté přestali srat)...asi se o to budeme muset postarat sami. Tudy cesta nevede. Jdu do první lajny!!!"

Kosmetičky radí ženám nakupovat sekery, mí přátelé vyhlašují válku, jsme vyzýváni vybrat si stranu, sestra si dělá zbrojní pas, aby mohla střílet do lidí, které nezná... Přihlašovala jsem se s hlavou plnou nápadů, co k tomu napíšu, ale jak tady ty FB statusy znovu vidím černé na bílém, nějak mě přešla nálada.

Každopádně - jako vše - i tato situace má své světlé stránky. Cikáni mají konečně na chvíli pokoj, nebývalé množství občanů ČR má z ničeho nic péči o naše bezdomovce, seniory, matky samoživitelky a koťátka s rakovinou. A mně na to zjistit, jestli je chlap debil, stačí jedna jediná otázka: "Co si myslíš o současné uprchlické krizi?" Ta prověří jeho inteligenci! A kdyby mi nějaký zlomil srdce, představím si ho s voličkou Okamury, co sdílí Řád strážců koruny a meče a je po stesku. Kdo by proboha moh' píchat něco takovýho?!

Nadsázka je to jen mírná. V reálu mi ta otázka totiž už ušetřila spoustu času ztraceného s někým, s kým by to stejně nemělo smysl. Hodně lidí mě zklamalo, několik potěšilo, několik potěšilo tím, že mě vůbec nezklamali. A co s tím? Život je změna. Svět se mění a my s ním. Ne vždy jsou to změny, jaké bychom si přáli. Tak co uděláme? Postřílíme pár lidí, kteří jsou obětí situace stejně jako my? Jsme v Čechách, takže asi jo...

Poslechněte si ten podcast, proti tomu, co se děje jinde na internetu, jsou to Lurdy.


pátek 14. srpna 2015

Insta Insta, Baby!

Můj Instagram je důkazem, že člověk může fotit, co chce: popelnice heroinu, nemocný psy, bohoslužbu v Káznici na Cejlu, Daniela Landu i noční Kamenku. Stejně nakonec vyhraje malá holčička se štěňátkem:


Soundtrack: Lamb - Backscape Unwind

Mimochodem, to štěně je můj pes. Odteď si budu říkat Norma Coreová: Mám mikádo (šedivý), štěně jezevčíka, bílý plastový boty, koupila jsem si šalinkartu a v kanceláři poslouchám hudbu z devadesátých let. Saint Etienne, The Cardigans, Garbage, Radiohead, The Smashing Pumpkins,... 

A Tetris! Mám Tetris, 9999 her. Vždycky jsem ho chtěla po rodičích, když mi bylo tak asi deset let a nejvíc, co jsem dostala byl Tetris 4 v 1. Až jsem si ho ve třiatřiceti koupila sama. Začala jsem v těch vedrech, co tu teď jsou, nosit sukně. A tak se ukázalo, že v sukni přitahuju poměrně dost pozornosti. Více pozornosti přitahuju v krátké sukni. Mnohem víc pozornosti přitahuju s malým jezevčíkem v náručí. Ale zdaleka úplně nejhoší to je, když v šalině hraju Tetris. (Až budu chtít někoho sbalit, obleču si hodně krátkou sukni a se stěnětem v jedné ruce a Tetrisem v druhé se budu vochometat kolem, to nemůže nevyjít.)

čtvrtek 30. července 2015

O Emilovi.

Emilem to začalo. Byl první, kdo se narodil na balkóně bytu v osmém (tedy posledním) patře panelového domu na našem krásném sídlišti. Brzy se ukázalo, že holub Emil alias Emil Holub není Emil Holub, ale spíš Emilía Vašáryová. To po tom, co se dala dohromady s jiným holubem Holubem a společnými silami přivedli na svět několik krásných vajíček. Matka, jako majitelka onoho balkónu, se nejdřív snažila Emílii hnízdění všelijak překazit. Z části pasivně odchovat na balkóně druhou generaci holubů jí přišlo jaksi blbé vůči sousedům. Ale všechno bylo marné. Emília zde má kořeny a to je něco, nač se nezapomíná. Nakonec z respektu k její rodinné historii svolila a Emilía tak mohla na svém balkóně porodit další vejce, ze kterého se později vyklubala malá Evička. Tedy co malá, malá ona už dávno není. Člověk si těžko zvyká, že tak brzy vyletí z hnízda! Z Evičky je dnes velká slečna, Eva Holubová. Sotva se naučila létat, začali se před ní naparovat a předvádět potencionální ženiši. Sestra jejich počínání sledovala zpoza okna se značnou nevolí, podezřívala je totiž z pedofilních sklonů. Vždyť to není tak dávno, co se Eva vylíhla! No policii jsme nakonec nevolali, ještě by z toho byl skandál. A dnes mohu hrdě ohlásit další přírůstek, dvojvaječná dvojčata Holubova, zatím bezejmenná. Míry a váha t.č. neznámé.


Někteří nemají holuby rádi. Přezdívají jim létající krysy, prý přenáší nemoci, znečišťují okolí,... Ve skutečnosti jsou to velmi chytrá zvířata (ostatně stejně jako krysy) a lidi by si už konečně mohli zvyknout, že nikde - ani ve městech - nežijí sami. A začít respektovat živé tvory, se kterými sdílí životní prostor.

Četla jsem, že holubi rozpoznají lidské tváře - to můžu stoprocentně potvrdit. Emília a celá její rodina se chová rozdílně ke každému z nás. Chodí nakukovat oknem do bytu, když jim dojde voda, mlátí miskou o podlahu balkónu, dokud jim někdo nenapustí novou. Při každé návštěvě mě sestra s matkou informují, co nového, kdo přiletěl k Holubovým na návštěvu apod. Vlastně se z nich stali domácí mazlíčci. Kdesi psali, že jsou holubi dokonce schopní se naučit počítat - to mi dost imponuje, protože na matiku já jsem vždycky byla slabá.

Matka bude byt brzy prodávat. I s balkónem, Emílií, jejím Holubem a holoubátky. Je to škoda. Hezky se s nimi sžila. Otec kdysi dávno míval ochočenou hrdličku. Vyprávěl mi, že když s rodiči jeli na víkend na chatu, lítala s nimi. Po své vlastní ose. Sama za nimi přiletěla a když se vraceli do Brna, následovala je zpět. Prý žrala se psem z jedné misky. Tak třeba se Emília přesídlí společně s máti... Prostě až někdo uvidíte, že se do vašeho domu stěhuje moje matka, buďte rádi. Minimálně proto, že tam s vámi bude bydlet člověk, co má rád zvířata.

pátek 26. června 2015

Je "slušný Čech" synonymum pro "slušný hovado"?

Krátká FB story:

Ve zkratce: nějaká paní okomentovala jeden z těch hoaxů o znásilnění Araby, že můžům ani tak nevadí, že byla znásilněna žena, ale že byla znásilněna špatným mužem. Nejdřív mě napadlo, že je to možná už trochu moc, ale jako nadsázka dobrý. Vzhledem k tomu, co se tady děje (tím tady myslím na FB, protože zjevně řada věcí, co se děje na FB, se neděje nikde jinde), jsem ten komentář považovala za celkem vtipný. 

A pak jsem si vzpomněla, jak lidé, kteří, když se píše o znásilnění (potažmo násilí na ženách) spáchaném Arabem, pomalu berou do ruk vidle a zapálené pochodně a vyráží do štatlu bránit "naše ženy", komentovali článek o ženách, které znásilňovali američtí vojáci na východě, že to se přece děje v každé válce a vůbec to začali jaksi divně okecávat. 

A tak jsem to zase za vtipné považovat přestala.

*Minule jsem tu psala o brněnské kavárně Tři Ocásci. Zrovna dočítám pohled Standy Bilera na tu samou záležitost, když se z hlubin internetu vynoří zpráva: "V Tři ocásci právě bylo asi 20 holohlavých mladíků a spřátelených dívek. Policie sem zatím nepřišla ani po 2 telefonátech návštěvníků kavárny, kteří se obávali vývoje situace. Hoši říkali, že se přijdou podívat i večer."

Takže zatím - co se týče boje "proti Islámu" na našem území - tu máme jedno napadení přímým potomkem blanických rytířů, který z brněnského obchodního centra vyháněl osamocenou, mladou muslimku. A zastrašování lidí z hippiesácké kavárny v centru Hipsterova. Na Moravském náměstí údajně hořela vlajka EU. Slováci jsou jako vždy hustší, ti napadli rovnou celou rodinu s malým dítětem, která prý odkudsi z daleka přijela na promoci staršího syna. Bojím se, aby až si přečtou další zprávy o teroru islámských radikálů, nezaútočili slušní Češi na pacienty místního oddělení dětské onkologie.

neděle 21. června 2015

#prijimam

Včera, v sobotu 20.6. 2015 byl ten den. Přišla mi první zpráva od kamaráda, který se bojí o bezpečnost své přitelkyně. Vážně. Kupodivu (!!!) ji neohrožují milióny násilníckých, nadržených, neočkovaných, nakažlivých, nevzdělaných, černých delikventů mířící do Brna. V Blesku psali, že Prahu, matičku naši stověžatou už okupuje 13 uprchlíků! Za chvíli je máme tady! Bojí se o ni, protože si přečetl facebookový status jednoho vzdělaného, očkovaného bělocha, shodou okolností mého taky kamaráda a kamaráda mého otce. Bojovníka za demokracii, pluralitu názorů (shodujícími se s názorem většiny, pokud názor většiny není proti jeho názoru), česko-moravské kulturní dědictví a křesťanské morální hodnoty. Vyjádřené slovy: "Tři ocásci, Gorkého 37. Co to je za partu buzerantů proboha? To je tak na pochcání dveří zmrdi sluníčkářský. Počkejte zmrdi až pudu namrdanej z Bláhovky!" Tohle je něco, za co se vzdělaný, moudrý, vyrovnaný člověk s rozhledem musí postavit, že? 

Následovaly komentáře dalších známých i neznámých, ze kterých na mě poprvé šla hrůza a citovat žádný další už nebudu. To jsou fakt lidi, kteří jsou vlastně hodní, tohohle schopní? A i kdyby je nikdy nepřevedli v činy, proč ta slova? "To je tam, jak vždycky, když čekáme na trajf do Hercen, hraje ta muzika, dnes jak pudu okolo, tak jim plivnu na práh..." Kamarádu Markovi se asi líbí jiná hudba (i když vlastně nevím, protože některé z účinkujících na pouličních koncertech pořádaných zrovna "Ocáskama" sdílel na svém FB profilu). Ale tak ono je to asi jak kdy... Není nad pevné zásady, že.

Fakt jsem měla pocit, že tímto statusem se něco zlomilo. Že to třeba ode mě bude chtít reakci. Že bych měla zaujmout postoj, tentokrát jiný než vyrostli_za studené_války_jejich_svět_je_černobílý_nemůžou_za_to a pak jsem z jednoho telefonátu zjistila, že ten, co tohle celý nastartoval, dostal dost sodu od manželky. Tak asi nebyl v náladě, no... Blbý období, znáte to.

Ale vážně. Je možné, že zatím jediní agresoři, před kterými je potřeba chránit mírumilovné Čechy a jejich právo na sdílení svých hodnot a kultury, jsou oni sami a nevidí to? Dá se tomu ještě vůbec smát, nebo už je to spíš smutné? Jak ti tzv. slušní Češi vyhrožují na všechny strany a soutěží v tom, kdo bude vulgárnější. Naštěstí zatím jen na internetu. Záleží, co se bude dít dál. Buď se lidi vzpamatují. Nebo z toho bude ještě hodně mrzení.

úterý 16. června 2015

Recykliteratura v KJM




Přišla jsem patnáct minut po začátku - a bylo narváno. Zůstala jsem hodinu, pak jsem musela do práce - a nechtěla jsem odejít. Taky se mi trochu zastesklo po L.I.L.e... Těším se na další podobnou akci v KJM.
P.S.: Recykliteratura vychází knižně, tuším, že zrovna v Praze měli křest. Na knížku vybírali přes hithit. Vypadá to, že ještě nedávno jste mohli přispět, ale teď už máte smůlu.

neděle 14. června 2015

Nežádoucí účinky jarní.

Jaro letos to je alergie, vedro, pot, pupínky blechy, chlupy, nežádoucí účinky, nevolnost, bolest, oteklý nohy, oteklé tváře, pupínky, blechy, Fresh Freaks, blechy, oteklý nohy, plynový kotel, stěhování, chlupy, drobky, nevolnost, překrásná rána na Kamence, špína za nehty, blechy, chlupy, rozbité zrcadlo, výpověď, oteklé oči, únava, alergie, nežádoucí účinky, bolest, nevolnost, blechy, jablka, blechy, PRAHA, blechy, vedro, pot, pupínky, blechy, únava a kočka v umyvadle...


Chtěla jsem jít na zmrzlinu! Veganskou! Nic víc! Vždyť mě už jde v životě jen o trochu veganský zmrzliny v tom posraným hicu! A takhle to dopadlo...

pátek 8. května 2015

Zuzana (15 let)


Juleska od Honzy, Petra nebo Libora. Původně jsem se měla fotit jen já, ale Zuza z toho rozložení pozornosti byla dost nesvá... http://www.rajce.net/a11327865 P.S.: Všimněte si, co se stane, když na rajčeti pojmenujete album "Zuzana (15 let)".

sobota 2. května 2015

Brno blokuje. A proč já neblokuju.

Tady je to poslední dobou furt samý CHCU nebo NECHCU...

V druhé půli devadesátých let jsem se účastnila s klukama z brněnské Antify a Afy několika velkých protidemonstrací v Praze (a jinde), takže dobře chápu, jak může být atmosféra podobných akcí podmanivá. Brněnská blokáda se stala natolik trendy událostí, až jsem začala uvažovat, že bych ji snad šla někdy v budoucnu fotit.

A teď vám napíšu - ať chcete, nebo ne - co jsem místo té módní přehlídky s několika strkanci a šťouchanci a kapkou slzného plynu dělala já:

Především máme každý první máj tradiční rodinnou sešlost ku příležitosti oslavy narozenin sestřenice (kde se již tradičně bouřlivě rozebírá alkoholismus a přidružené patologické projevy jedné z příbuzných). Chvíli po páté jsem už ale stála doma (tzn. na Kamence) a s Vítkem a Gábinou, pozorujíce její zablácené děti, vzpomínala, kdo všechno se na sociálních sítích vyjádřil, že jde blokovat v první řadě a bude mít tedy na internetu hezká fota s transparentem. Poslechla jsem si nějakou muziku, potkala lidi, koupila skvělé víno - a šla pracovat. Když už byl ten Svátek práce. (Ujměte se prosím někdo mého nápadu blokovat příští rok s transparentem "Jděte do práce, šulini!" Aneb jak se jednou vyjádřil kamarádky tatínek, tvrdě pracující důchodce: "Dělnická strana, to je vyloženě drzost. Vždyť ti čuráci neviděli lopatu ani z dálky.") Na webu ČT jsem si pustila hokej a usínala u tohohle (doporučuju!): Petr Stančík: Pérák (1–12/12) Kompletní četba exkluzivně on-line JEN do pondělí 4. května 2015.

Dnes se mí přátelé a followeři na sociálních sítích dělí do třech skupin: první se chlubí, že byla blokovat, druhá se výrazně škodolibě těší z toho, že proti blokujícím policie použila slzný plyn a třetí upozorňuje, jaké fiasko musel být letošní pochod pro těch několik desítek zubožených přívrženců Dělnické mládeže. Cituji: "Už ani ti hákoši nejsou, co bývali..." 

Já neblokuju, protože jediné, co si ta parta pablbů zaslouží, je ignorovat. Věřím, že celá blokáda jako taková je pravděpodobně dost zábavná a potkala bych tam spoustu známých, co jsem dlouhou dobu neviděla, ale pořád radši zůstanu na tý oslavě prvního máje na Kamence. S prominutím. Neblokuju, protože jsem blokovala deset let před tím, než to začalo být IN. Od té doby jsem z toho jaksi vyrostla. Ale ano, pořád jsem dost pozér, abych na to tady upozorňovala.

ČTK; ukradeno z webu ČRo

Teď se teda akorát těším, co kamarád, tzv. primitivní antikomunista, který samozřejmě už stihl na internetu blokádu, jakožto levicovou neplechu, pomluvit, řekne na tuhle fotku. Česko-kubánské přátelství - celý on! Aneb i NE BLOKÁDĚ může být dvojsmysl.

úterý 10. března 2015

Kde každý je fotogenický.

První, co bylo, že jsem o tom místě zveřejnila FB status; něco ve smyslu, že jakmile se v Brně otevře kavárna s minimalistickým interiérem a obří výlohou, podtlakem vcucne všechny hipstery z okolí. Jak můžou mít hned po otevření takhle plno? To tam rozdávaj' koks, nebo co? Proto možná tak trochu vypadám, jako bych proti nim něco měla. Ale nemám. A samozřejmě jsem tím podnítila řadu zamindrákovaných komentářů o tom, jak jsou dnes ta mladá děcka s plnovousy a v divných hadrech mimo a svět se řítí do záhuby. Což klidně může být pravda, ale jedno se jim musí nechat: na dobrou kávu a stylové prostředí mají čuch.

FOLLOW YOUR HIPSTER!

Přihodilo se - neptejte se jak, že už třetí den sedím a snídám tady, ve švédském lese a hluboce se omlouvám a dávám za pravdu všem těm davům, co se sem od prvního dne hrnuly. A teď ještě, což už je úplně vrchol, u toho píšu blog o tom jak je ten SKØG URBAN HUB milé místo. Na svém chytrém telefonu. A připadám si u toho jako královna všech hipsterů.

A ani mi nevadí, že si budu muset najít nové místo, kam na pedikúru.

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul,

pátek 30. ledna 2015

Sweatshop: Deadly Fashion.

Když už o této pětidílné reality show píše každý, tak já taky. Mimochodem pustit si ji celou, s anglickými titulky můžete pod tímto odkazem na webu norských Afteposten. A bůhví kde všude ještě.

Já si třeba přehrála trailer na youtube a pak jsem strávila asi hodinu čtením bezva komentářů o zlém, hloupém, bílém muži, který přijede do Kambodže natočit srdceryvný dokument o každodenní realitě části tamních obyvatel, nadělá kolem toho něco málo rozruchu, trošku se dojme, trošku si popláče, pomyslí si o sobě, jak je v jádru dobrým člověkem a zase se v klidu vrátí zpátky, odkud přišel. Což mi v první chvíli přišlo jen o chlup méně nefér než hodinová mzda kambodžských šiček.

Protože to není záležitost ani rasy, ani kultury. Bez ohledu na ostatní možné důvody, základní schopnost sebeklamu a dovednost ignorovat nepohodlná fakta v sobě máme všichni. V různé míře, ale je tam. Prý je způsobena chybným kódováním informací ve frontálním kortexu, na druhou stranu ten mechanismus nejspíš lidem umožňuje se definitivně nezbláznit. Podle vědců z americké univerzity to zase takový error nebude.

Dál už ale mají celkem pravdu. Přiznejte se, fakt tady někdo nikdy neslyšel, jak bídně ti lidé žijí jen proto, abychom my mohli nakupovat laciný hadříky v háemku? (Já konkrétně rolák za dvě kilča v céáčku minulý týden; přestože už dlouho vím, že v podmínkách jako oni bych nepracovala ani za tu pověstnou misku rýže denně.) Stejně jako víme, co se děje se zvířaty ve velkochovech a kolik z nás se proto stalo vegetariány nebo začalo maso nakupovat výhradně od místních farmářů? Kdo se teď tváří překvapeně, je u mě ekvivalent šokovaného Evropana, co se v supermarketu diví, že vepřové maso je kus (kdysi živého) prasete.

Otázka je, co se stalo se soucitem.

Před pár týdny (přesně si nevzpomenu) jsem kdesi (asi v A2, nejsem si jistá) četla (krátký) rozhovor s dvěma ženami (odkudsi) z Asie, které se vydaly na turné po Evropě (a možná i dál) s cílem upozornit nás, západní konzumenty jak ve skutečnosti firmy u nich zachází se zaměstnanci. A vidíte, co se mi zachovalo v paměti. Název organizace, kterou zastupují, bych si nevybavila ani pod pohrůžku kompletní destrukcí mého šatníku.

Opravdu musí přijít až trojice mladičkých, krásných a naivních (Oni to opravdu netušili? Oh, so cute!) blogerů, abychom si jejich prostřednictvím vůbec mohli představit, jak strašlivá situace je. Proč nás dřív nepohnuly slzy exotické Ary, která to peklo žije, jako slzy světlovlasé Anniken, které se ovšem nic moc velkého neděje, jen se např. dozvídá o cizím neštěstí? Vypadá to, že u někoho vzdáleného a odlišného nejsme stejného vcítění schopni. Nebo bychom byli, ale za vynaložení většího úsilí a stejně všechny tyhle ty zprávy vnímáme jen tak povrchně.

A konečně co s tím my, pokrytci z Pokrytcova (což jsme, i se všemi výmluvami na frontální kortex a první krok, jak s tím přestat, je přiznat si to) můžeme dělat?



středa 7. ledna 2015

Smrt mužům!

Vidíte to? Charlie Hebdo. Tomio Okamura měl pravdu! Po masakru v Paříži prý navíc bryskně přispěchal s vážnou výzvou české vládě, já ale budu následovat jeho výzvu předposlední (tu, co zřejmě měla být vtip) a budu s terorem, násilím a netolerancí bojovat přesně, jak řekl.

Několikrát za život (zatím poměrně krátký, takže pravděpodobně není všem dnům konec) mě přepadli. Což je mimochodem jeden z mála autobiografických momentů hysterického blogu zde, tolik k dotazům. Poměr bílý, očkovaný Čech - příslušník cizího etnika je přesně padesát na padesát. A nebyli jenom dva. Náboženské vyznání ani jednoho z útočníků jsem neznala. Ale všimla jsem si znepokojivě opakujícího se znaku: každý jeden z nich byl muž!

Ergo každý muž je potencionální útočník. Konec konců o Islámu se také píše, že je patriarchálním a maskulinním náboženstvím. Vinen je testosteron. Proto budu bojovat proti testosteronu, kdekoli ho uvidím. K psovi, kočce a bezmála dvěma desítkám pavouků, co se mnou bydlí, si jako domácího mazlíčka pořídím prase. Budu ho venčit všude, kde se pohybují muži. Nikdy si nic nekoupím v obchodě, který vlastní muž. Místní bezdomovce nasměruji k domům, ve kterých bydlí muž. Jen ať si tam vesele popíjí svůj krabicový elixír! A úplně nejvíc jim to nadám, když se budu kolem motat spoře oděná. Svině!

A to je jen začátek. Smrt mužům!



Orientovat se v současném světě je  věc nelehká a dost pochybuju, že tady doopravdy někdo něčemu rozumíme, do něčeho vidíme a o něčem víme. Já třeba nerozumím ničemu. To mi ale ještě nedává právo vše, co mě obklopuje, zjednodušovat a na sílu cpát do nějakých škatulek a kategorií. Kéž by jen, co nás obklopuje, vždyť kolik lidí má potřebu se vymezovat vůči jevům tak vzdáleným a neovlivnitelným, že celý ten vzdor pro ně neznamená víc, než náběh na žaludeční vředy a hypertenzi.

Takže poslouchejte, vy mě začínáte srát všichni komplet kolem. Muslimové, odpůrci Islámu i jeho zastánci. Nemáte pravdu nikdo. Když už musíte něco vědět, tak si pamatujte tohle. A z většiny (většiny!) vašich reakcí na dnešní brutální útok je mi na blití. Jak si vůbec může někdo dovolit brát oběti takové tragédie za rukojmí při prosazování svých názorů? To jste se zbláznili?!

Aktuálně mám na FB status o tom, že si stejně furt myslím, že celoplanetární genocida je řešení. Kdyby nebyli lidi, byl by tady klid. Napůl je to vtip. Napůl! Bohužel mám dojem, že tohle všechno opravdu je lidská povaha. Tohle jsme my. Tohle jsem já. Každý z nás má v sobě útočníka, stejně jako jeho oběť. Sdílíme společný prostor ve vesmíru a společnou duši. S ohledem na to hledejme řešení. Pokud je to vůbec možné. Naše historie, prakticky tvořená zřetězením konfliktů, ukazuje, že moc šancí nemáme. Ale kdo ví...

Zlu se nesmí ustupovat. V jakékoliv podobě. A zlo nejsou vždy jen ti druzí.

V médiích dnešní události přirovnávají k útoku v londýnském metru v létě 2005. Na ten si velmi dobře vzpomínám. Sama jsem byla kousek od Londýna, bez televize a rozhlasu. Část rodiny (mohla jsem být poloviční sirota) se ale v době výbuchu pohybovala v jeho blízkosti. Od momentu, kdy mě neznámý angličan nechal z přenosného rádia poslechnout, co se stalo, do chvíle, kdy konečně někdo z mých příbuzných zvedl telefon, jsem prožila ne úplně příjemné dvě hodiny.

Strach je mocná zbraň. Záměrně ho podporovat a šířit je sebevražedná strategie. Stáváme se tím ne součástí řešení, ale součásti problému. Z mého okolí ti, co nejvíc volají po vyostření situace, někteří dokonce po válce, sami neuběhnou deset metrů v pyžamu, takže představa, že by je někdo povolal do boje je dosti komická. Proč ho potom tak chtějí? Aby jejich děti měly za co umírat?