středa 24. srpna 2016

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

Šmarjá, mě se do té druhé části tak nechce, že už ani nevím, co jsem tím chtěla říct... jo, už vím.

2. část

Jestli mi něco přijde trapnější než jízda MHD na černo (byť to sama občas dělám), je to debilní dohadování s revizorem. Ano, brněnská hromadná doprava stojí za hovno, jezdí si jak chce a je drahá, ale pořád je to obchod. Oni nás vozí - my, pasažéři, platíme. Někdy. Není to veřejná služba, zdarma a pro všechny. Nechat se chytit bez jízdenky je proto pro mě stejný pocit, jako by mě sekuriťák v sámošce čapl s kradenou šiškou hnusnýho salámu pod mikinou. Tak nějak si to představuju, protože to druhý se mi nikdy nestalo. Chraňbůh taky. Takže sama tohle nedělám, ale slyšela jsem (často poslouchám cizí rozhovory i jinde, než v MHD a nestydím se za to) už ledacos. Naposledy třeba asi pětadvacetiletýho frajera vytýkat padesátileté revizorce, že si radši nenašla nějaké užitečnější povolání. Paní k němu byla velmi milá a neposlala ho do piče, ani když si to setsakra zasloužil. 

I když to možná vypadá opačně, nadšená ale z revizorů taky nejsem. Akorát já se jim to snažím osladit jinak. Kdybych měla jmenovat nějakou svoji superschopnost, bylo by to umění dojmout revizi jízdenek k slzám. Třeba ten poslední, kluk, co mě chytil cestou na sraz vojenské techniky, než se mnou vyřídil všechny formality, vypadal, že by nejradši zahodil odznak a jel taky do Jedovnic. Revizor, co mě chytil před tím, se mi omluvil. Dvakrát. Jsem k nim tak milá a zdvořilá (vidíš, komu jsi teď zkomplikoval život, ty hajzle?), až je jim líto, že mě vůbec kontrolovali. Koukaj' na mě, jako by pokutu, co kvůli nim musím platit, nejradši vzali na sebe a ještě mi dali něco navíc za utrpěnou psychickou újmu. Párkrát mě dokonce nechali jít jen tak!

No ale ve finále je to samozřejmě k ničemu. Lepší je koupit si šalinkartu, nebo chodit pěšky.

I když pěší chůze taky není samospásná. Takhle jsem dopadla, když jsem posledně šla z města domů pěšky: 

"Věčná škoda, že jsem se nepraštila en face! Mohlo to vypadat jako víkendová trial verze botoxu. 
Takhle je to akorát nanejvýš trapný."

sobota 20. srpna 2016

S laskavostí nejdál dojdeš. Pěšky.

1. část

Jeden pátek před pár týdny jsem seděla doma, modlila se, ať nikdo nevolá, že mám jít na pivo (ano, stárnu), na youtubu si pouštěla videa Caro Emerald (a taky Poletíme?, Traband a Navarovou) (možná už JSEM stará) a nějak se mi tam zalíbil její trumpetista. A druhý den brzy ráno, v sedm hodin třicet sedm minut přesně, mě v autobuse směr Stará osada chytil revizor, co mu byl nápadně podobný!
Čekali byste revizory v sobotu v sedm ráno? To už spíš onu legendární španělskou inkvizici. Takže mi netvrďte, že to nebyl dotek tajemného zákona přitažlivosti. Law of attraction. Zhmotnění nevysloveného přání. Vítězství ducha nad hmotou. Akorát že jak na potvoru od Trabandu jsem si asi stokrát přehrála Černého pasažéra. Tušit předem, že jsem takový mind-fu masta, opouslouchám si uši na kost u Etty James.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na Staré osadě jsem nutně potřebovala stihnout autobus v 8:15 směr Jedovnice, v Jedovnicích najít kemp Olšovec a v něm kamarády jeepaře dřív, než v 10:00 vyjedou v koloně na vyjížďku dlouhou málo přes 40 km, ovšem (!!!) trvající něco přes dvě hodiny. Kolony historické vojenské techniky nebývaj totiž zrovna nejrychlejší. Nicméně zpravidla jsou na srazech tím nejzajímavějším, pak už se jenom pije. 

Kromě toho, že jsem neměla platný jízdní doklad, neměla jsem u sebe ani žádný jiný platný či neplatný doklad (viz předchozí blog), kterým bych se prokázala a musela jsem s tím pohledným mladým mužem s debilním zaměstnáním vystoupit a počkat na PČR kvůli ztotožnění. Posledně jim to trvalo 40 minut... Na Staré Osadě už v tu chvíli stála připravená vyrazit za dobrodružstvím Gábina a její dvě děti, kterým jsem večer v hospodě seběvědomě slíbila, že se svezou veteránem. Další nejbližší spoj nám jel za dvě hodiny, to by kolona byla už v půli cesty, podle itineráře asi někde ve Vilémovicích, jenže kde kurva jsou Vilémovice a jak se tam dá dostat?!

Náhody neexistují,  co se má stát, stane se a mě asi bylo souzené děti a Gábinu nezklamat. Příslušníci se tentokrát objevili během pár minut a všechno se vyřídilo rychle. Stihla jsem nastoupit hned do další osmdesát čtverky, co jela, ta měla být na Starce v 8:16 (autobus do Jedovnic odjížděl 8:15), šlendián řidič nás tam ale dovezl v 8:14; 8:58 jsme vystupovali na náměstí v Jedovnicích. Kemp Olšovec bychom sice bez pomoci hledali delší dobu, ale Rozec nám přijel Jeepem naproti. Já jsem ještě předtím sáhla do hovna a sedmiletou Toničku při pohledu na vojenské vozidlo z roku 1945 přepadla na pár vteřin panika a odmítla nastoupit, ale pak už to bylo dobrý. Myslím, že se to všem líbilo, včetně Otíka (to je to mé nové, kousavé štěně), pro kterého to taky byla premiéra a jsme vděční a šťastní, že se mu jeepování líbí stejně jako se líbilo Zuzce a můžem' takhle (snad) jezdit na výlety častěji.

A někdy příště vám tady napíšu, jak jsem před cca patnácti lety cestovala z Brna do Františkových lázní, skončila jsem v Praze a moje zavazadla na česko-německé hranici.

P.S.: V Jedovnicích na náměstí je velká restaurace, v létě, v sobotu odpoledne tak narvaná, že můžu mluvit o štěstí, že jsme našli místa. Soudě podle návštěvnosti servírují božskou manu. Asi jsme si ji měli dát. Bohužel já jsem místo ní dostala česnečku bez stopy česneku a Gábina nakládaný hermelín, co nebyl naložený. Samozřejmě, vůbec nic tím nemyslím, jenom říkám...