úterý 30. prosince 2014

Hysterická


Nebuď na sebe tak přísná. Nebuď na sebe tak přísná! Nebuď na sebe tak přísná? Jak ti mám vysvětlit, že kdybych na sebe byla přísná, zapřela bych samu sebe a dovolila ti a všem tobě podobným, abyste si se mnou dělali, co chcete? Že právě, kdybych na sebe byla přísná, nechala bych tě, ať se mě dotýkáš, kde se ti zachce, přestože mně je z toho na zvracení. Měla bych tě teď praštit, znovu, když ta první facka nestačila? Měla bych ti rozbít hlavu? Bodnout tě? Pořezat? Zmlátit tak, až bys upadl na zem a kopat a kopat a kopat? Je ti to už jasný, ty hnusnej, odpornej, úchyláckej debile? Tohle je teď ta jediná věc, která by mi pomohla zapomenout na vztek a ponížení, cos mi způsobil. Ubít tě k smrti. Si myslím, že jsem nic zas tak hroznýho neudělal, ale tak teda promiň no. Mrzí mě to. Co tě mrzí? Pověz, co tě mrzí, když jsi nic tak hroznýho neproved‘? Pojď, stoupni si sem, já si vezmu tady tu tyč a dovol mi nehnutě tě bít hlava nehlava. Nebraň se. Pak si budeme kvit. 

Dokážeš si představit, co je to pro mě za pocit, když ti zakážu na mě sahat a ty mi okamžitě položíš ruku do rozkroku? Proč jsi to udělal? Abys mi ukázal, jak je úplně jedno, co já chci nebo nechci, co je mi nebo není příjemné a co mě uráží? Protože se mnou si přece může každý dělat, co si zrovna zamane. Já ani v nejmenším nerozhoduju, co se bude dít s mým tělem. Kdykoliv přijde někdo silnější, drzejší, opilejší než já, nemám právo na námitky. 

Jenom proto, že tady stojím, nemusíš respektovat, o co tě žádám. Jenom proto, že sis zrovna všimnul, že jsem vlastně docela hezká, můžeš překračovat hranice mé osobní zóny, dýchat mi z blízkosti do obličeje, tahat mě za rukáv, sahat mi na zadek, vykládat nechutné historky. Které budu poslouchat, protože jsem někdy skoro až krásná. Jako panenka. Kterou si kdokoliv může odnést domů a strhat z ní šaty, aby se podíval, co má mezi nohama. 

Je to tak, že? Snažíš se mě dotknout, já tvé ruce odstrkuju, ty se směješ, mě je do breku. Teď ses přišel omluvit, i když vlastně nevíš proč. Ale rozhodně je to tak, že já jsem na sebe příliš přísná, nedopřeju si žádný povyražení. Co kdybych se příště vysvlékla do naha, postavila se doprostřed výčepu a nechala každýho, ať si sáhne? To by byla švanda, co? Určitě bysme se všichni náramně pobavili. 

Už jsem myslela, že jsi to pochopil a ty se při odchodu otočíš ve dveřích a řekneš: „Nebuď na sebe tak přísná.“ A pak to zopakuješ. A nakonec ještě jednou. Jo, protože teď jsi na to kápnul! Jsem na sebe moc přísná. Žádné normální koc by tohle přece nevadilo. Tak se snad ani já, hysterická kráva blbá, neposeru. Ty jsi nic neudělal. Nic, co by nebylo úplně běžné. Já jen reaguju přehnaně. Vždyť mi to říkáš furt, že seš sice starej chlap, ale nebezpečnej. Říkáš to, jako by to byla jedna z tvých velkých předností. Holky maj‘ prý rády zlobivý kluky a ty ses rozhodl být zlobivej, i když už dávno nejseš žádnej kluk. Prosím, vysvětli mi, od kdy to, že někdo přemýšlí kokotem, je plus? 

Myslela jsem, že jsme kamarádi. Ale nikdo další z mých přátel se ke mně tak nechová. To jen ti ostatní. A to mě mate. Je jednoduší srovnat se s projevy naprostého nedostatku ohledu u cizích, než u toho, kdo by měl mít zájem a alespoň minimální péči. Snáz jsem se přenesla přes to, když se ke mě v přeplněné tramvaji tisknul cizí muž (nebo žena, ale s tím spíš nepočítám) a sahal mi na zadek, než když to samé uděláš ty. Protože tohle přátelé nedělají, to dělají nadržení úchyláčtí slizouni. Seš kamarád, nebo to druhé? 

Sám sis to rozhodl a přitom se divíš, že už s tebou nechci trávit čas o samotě. Je ti to líto. A ať to nepřeháním. Nejspíš to zrovna teď vykládáš klukům v hospodě. Že jsem na tebe naštvaná a ty ani pořádně nevíš proč. Bezradně krčíš rameny. Omluvil ses, ale já omluvu nepřijala. Asi se mnou něco je. Jsem nešťastná, protože nemám chlapa a tak všechno takhle zveličuju. Asi mám krámy. Navíc, kdybych měla chlapa, nikdy by sis to nedovolil, mohlo by mu to vadit. Že mu někdo sahá na holku, rozumíš, na ženskou, co je jeho. Že prý jsi se mě dotknul, ale to si nepamatuješ. A já jsem tě praštila. No snad se tak moc nestalo. Vždyť vy na ni taky saháte, kluci, když sem přijde, ne? 

Měla bych si zvyknout. Čím to, že jsem se s tím nesrovnala už dávno, už po prvním přepadení mi mělo dojít, že v tomhle světě nikoho, kdo mě bude chtít, nebude zajímat, co si o tom myslím já. Beztak jen pro tohle my, ženský oblíkáme čím dál kratší sukně a čím dál hlubší výstřihy. Za chvilu budem fakt chodit nahý. Jen aby si nás někdo všiml. Utrácíme peníze za make-up, kadeřníky, osobní trenéry, knihy, děláme, že nás to nezajímá a to všechno proto, aby přišel chlap, co se toho nebojí a přes naše námitky nám bezohledně hrábnul mezi stehna. Mršky jedny. Všechny to chceme. 

Víš ty vůbec, jak dlouho mi trvalo vyrovnat se s tak surovým útokem na samou podstatu mé osobnosti, jakou bylo každé jedno přepadení? Kolik let uplynulo, než jsem přestala za jednu ze svých hlavních charakteristik považovat slovo „oběť“? Víš ty vůbec, jaký to je mít automaticky strach z každé mužské postavy, co se po setmění pohybuje stejným prostorem? A bát se i za zamčenými dveřmi doma? Dříve ti, co mě ohrožovali, byli nepřátelé. Ale ty jsi mi dal lekci. „Nesahej na mě“ vlastně znamená: „Dělej si, co chceš; na mě neber ohled.“ Takže odteď ten absolutní nerespekt očekávám od každého jen proto, že je to muž.

pátek 26. prosince 2014

Horoskop 2014

Je po Vánocích, technicky vzato je i po roce 2014, takže si už snad můžu dovolit napsat: Nejdůležitější věc, co jsem se letos naučila, je, že není zas taková tragédie, když vyprané prádlo okamžitě nevytáhnu z pračky a nepověsím na sušák. Nedělá to skoro nikdo a svět se kvůli tomu zatím nezbořil.

Druhá nejdůležitější věc je, že jsem se naučila (za pomocí jednoho darovaného freewareu) dělat obaly na CDéčka.

Pamatuju, jak jsem loni touhle dobou šmejdila na internetu v horoskopech, což mi přivodilo mnohá zklamání. Obecně mi věštili, že život v roce 2014 bude náročný, plný změn a zřejmě celkově tak jako na hovno. V podstatě. Ale! Že nastartuje řadu velkých změn k lepšímu. Dnes, dva dny po "Ježíšku", kdy jsem nečekaně (fakt to nebývá zvykem) dostala samý supr věci, jako třeba kabelku, čokoládový bonbóny a peníze, za který si koupím boty a kabelku, mám pocit, že se zas tak moc nestalo. Ano, změnila se spousta věcí. Přičemž co mě vždycky nejvíc trápilo, trápí mě stále. Co mě nejvíc těšilo, na to jsem si zvykla a nepřikládám tomu význam. Ale když bude nejhůř, furt můžu jít - a koupit si kabelku. Nebo pivo. Navíc se těším na ty velké, šťastné změny, co mě čekají...

Zase pročítám horoskopy. Zatím nejlepší, co jsem našla, je: Nadcházející rok pro vás pravděpodobně bude velmi kontroverzní, raději v pohodě vyčkejte pro Vás lepších období. Což je pravděpodobně eufemismus pro: chlap, na kterýho si myslíš, si začne s tvojí nejlepší kámoškou, příbuzenstvo bídně zhyne při morové epidemii, následně příjdeš o práci, v druhé půli roku u tebe propukne obzvlášť bolestivá forma rakoviny a koncem listopadu se staneš obětí masového vraha.

Takže Aha! že...

Ještě že furt můžu jít a koupit si kabelku. Nebo pivo.


P.S.: Tady máte jedno opožděné přání od Vintage Lasses: -muck-
Vy upřímní přátelé československého filmu!



pondělí 15. prosince 2014

Mé dětství v socialismu

Plánovala jsem navštívit tour ke knize Mé dětství v socialismu, dokud jsem na FB Lukáše Hejlíka nezjistila, že už skončilo. Patrně dostanu novou šanci za dalších 25 let od něžné revolúcie.

Sama vzhledem k mému datu narození nemám na své panelákové dětství žádné zvláštní vzpomínky, jaké bych nejspíš neměla za jakéhokoliv jiného režimu. Snad jen to sídliště ve výstavbě. 

Tedy kromě jedné milé, úsměvné. Z části za ni děkuji Terez. 

Na podzim roku 1989 jsme obě začaly chodit na základku, do 1.A konkrétně. Ještě nás ta škola ani nestihla začít štvát, když jednoho rána vběhla do třídy paní učitelka, zjevně rozrušená ze zdi rvala zarámovanou fotografii chlápka, co měl být náš prezident (v té době jsem si nebyla jistá jeho jménem; protože jsme doma měli džungarského křečíka Mikeše Jakeše, trochu se mi ti dva pletli) a na její místo pověsila obrázek Václava Havla se slovy: "Ten tady dlouho nebude."

Snad se dožila dnešních dní, kdy lidé sundávají ze zdí portréty Miloše Zemana a Václav Havel se tak několik let po své smrti vrací do úřadů, kanceláří a školních tříd. Jistě by ji to potěšilo.

čtvrtek 20. listopadu 2014

I hope you're not lonely without me.

Prý pořád jen vzpomínám kdo kdy umřel. A to jsem ještě ani nezmínila Koloucha...

You think you have to want more than you need
until you have it all you won't be free
society, you're a crazy breed
I hope you're not lonely without me

 

R.I.P.

středa 19. listopadu 2014

Muž neviditelný


Muž neviditelný je už dlouho jedna z mých nejoblíbenějších písniček Poletíme? Je zimní a brněnská. Muž neviditelný je písnička o Milanovi a Milanova. A v neposlední řadě Muž neviditelný je Milan sám. Milan Barát, kamarád od Poutníka*, "dlouholetý bezdomovec, který několikrát uvažoval o sebevraždě a přesto ji vždy odmítl, z obrovské úcty před životem se dožil 71 let... zemřel v nemocnici, prý rychle a klidně." To jsem teď jen opsala slova Rudolfa Brančovského (a doufám, že by souhlasil, kam jsem doplnila čárky).

Ještě mám, řekl bych, před sebou cestu dlouhou, život jsem si nedal, tak si ho nemůžu vzít. Kdyby to šlo, tak už jsem dávno jen mastnou šmouhou, neumím žít a neviditelný při tom být...

Tak. A teď si ji poslechněte znovu.

Včera Poletíme? křtili novou desku. Já tam nešla z pracovních důvodů. Fakt je, že kdyby byl Milan ještě naživu, asi bych si dala víc práce tenhle koncert stihnout, protože jsem se s ním před pár týdny tak nějak bavila o tom, že se tam všichni potkáme. Snad to nevadí.

Věřím, že je ti dobře, ať jsi, kde jsi. Odpočívej v pokoji.

A já si ji jdu pustit ještě několikrát...

http://www.poletime.info/clanek/20-muz-neviditelny-zemrel/

*kamarád od Poutníka je terminus technicus

pondělí 3. listopadu 2014

Kunda sem, kunda tam. (Miloši, Thank You For The Music!)

To nás zase jednou bude plnej Daily Mail.

Prezidentu Zemanovi musím přiznat, že v jeho případě nemám až tak problém s obsahem (ten nejsem způsobilá posoudit), jako s formou. Rozuměj chytrej chlap, možná krapet arogantní egomaniak, na druhou stranu kdo z nás nemá nějakou tu chybku, že... Jinak bohužel nedokážu tuto verzi hlavy státu zkousnout.

Ovšem (zdvižený ukazováček) jednu věc na něm doslova zbožňuju: Ten chlap má geniální flow. Jakmile promluví, musím se začít smát. Odjakživa. Pocitově je to jakási směs dětského údivu a znechucení. Máte to taky?

Pusťte si ho, budete se usmívat celý den.


"... takže - s prominutím - v textech této skupiny je kunda sem, kunda tam," pan redaktor mu to možná odpustil, na sociálních sítích to tak lehce neprošlo - už má vlastní track. Další.


 ...prostě Big up, bro! And thank you for the music.

pondělí 6. října 2014

Disziplin muss sein!

Tuto historku jsem kupodivu nepoužila do momentu, kdy mi U Poutníka Ján S. vysvětloval, proč je nutné volit Hollana:

Jdu z volební místnosti v prvním patře základní školy do 100m vzdálené nemocnice pro kafe, pod schody míjím pár ve věku, jakého se já nikdy nedožiju. Doběhnu do nemocničního bufetu, objednám a zaplatím čtyři kávy, vyptám si víčka, všechny čtyři kelímky zadekluju, nějak si je naskládám do ruk a o dost pomaleji, opatrně kráčím zpátky. A na schodech míjím ten samý pár, stále na cestě za volební urnou. Neuvěřitelné. Jak dlouho jim trvalo, než se z domu dostali až sem? Týden? Z hovoru, který jsem posléze bohužel odposlechla, bylo jasné, že oba volili komunisty. Při vší úctě k voličům, kteří nelitují žádné námahy, tyhle ty kurvy se tam doplazí a odvolí, i kdyby je to mělo stát život.

Naproti tomu řada mých přátel volby řeší zprava zleva dlouhou dobu předem, někdo se možná ani nebaví o ničem jiném a pak, když se po volbách ptám, jestli byli volit, je to samý, že to maj' daleko do místa trvalého bydliště (rozuměj pět zastávek šalinou), nebo odjeli v pátek po práci na fesťák, ožrali se a celou sobotu jim bylo blbě atp. Ožrat se můžeme kdykoliv jindy a s takovou bude brzy nová tradice z toho, jak s Martinou po volbách pijeme na žal. Takže bacha.

neděle 28. září 2014

Pátý element

Svět podle předvolebních hesel se skládá ze čtyř živlů: bezdomovců, prostitutek, feťáků a psích hoven. Zatímco filosofové starověku živly považovali za věčný základ, nezničitelnou a neovladatelnou sílu a tak k nim i přistupovali, naši politici to je jinej matroš. Ti se toho nebojí a živly vyhání a odsouvají. Kam? Asi na samý konec země, kde je svrhnou přes okraj do temných hlubin vesmíru. A to je dobře. Protože slušnej člověk aby se pro všechny ty bezdomovce, prostitutky, feťáky a psí hovna bál vystrčit nos z domu. Hlavně my tady v Brně to máme těžký.

- Položme otázku.
- Ty se polož.

Nejdřív jsem si představovala, jak by bylo hezké, kdyby nad celým tím cirkusem zvítězil onen Bessonův Pátý element, tedy Láska. Jenže už i tu mi volby vzaly. Konkrétně Laura "Láska, sex a politika" Janáčková, která se dnes postarala o zábavu spoustě lidí FB statusem: "Položme otázku. Proč se máme my a naše děti v Praze na ulici proplétat mezi prostitutkami, válejícími se narkomany a bezdomovci? Prostitutky se vystavují už i ve výlohách. Bezdomovci se válí venku po zemi a policie je na ně krátká." Doc. PhDr.Dr.phil. Laura Janáčková, CSc. - živoucí důkaz, že titul ještě nemusí nic znamenat. Ta Laura Janáčková, s kampaní ve stylu Sex and The City, kde toho na sobě má oblečeného míň, než kterákoli prostitutka, co jsem kdy v Čechách potkala. Ovšem něco podobného jsem kdysi viděla v Paříži, za parkovištěm autobusů. Pokud tento její plakát visí někde ve veřejném prostoru, pak jedna z mála těch, kdo v českých ulicích vypadají jak nefalšované děvky z Amstru, navíc pravděpodobně v nadživotní velikosti, je ona sama.

Ale abych nebyla nespravedlivá, já ho zatím nikde neviděla. Pochopitelně, ani bych nemohla. Když se soustředím na svůj každodenní pouliční slalom mezi buchnama, oči od země neodlepím a neregistruju nic od kolen nahoru. A taky paní docentka kandidátka věd a tak vůbec není s těmahle hovězíma nápadama jediná. Což je na tom celém vlastně to nejsmutnější. "Hmm... hm... Co bych tam těm lidem dneska asi tak mohla... Bezdomovci dlouho nebyli!"

Takže teď si přeji něco jiného: aby tím pátým elementem byl zdravý rozum. No, a nebo radši ne... abych toho už zase nechtěla moc.

Zbývá něco? Opět jen legrace, což je smutné. Ale my, co máme mozek a nebojíme se ho používat, ten kolotoč ani nezpomalíme. Tak aspoň že se můžeme trochu bavit. Co třeba tenhle, taky facebookovej: "Moravec je absolutní pyj kterej akorát dává otázky který se politikum hodí a když ne, tak skáče do řeči, aby to nedořekli, bych ho vzal a natrhnul prdel až k lopatkám. - To už jistě zkoušela řada jiných gentlemanů." Dobrý ne? Nakonec ten pátý, nebeský živel bude smích. Po volbách nám možná trochu zhořkne, ale s tím jsme se už naučili žít, nebo?

sobota 20. září 2014

Brněnská čtvrť Morava! Aneb protivná bruneta čte a žasne.

#covsechnourazimuslimy #courazijulesku

Myslím, že nepřeháním, když napíšu, že jsem právě na Facebooku zaznamenala jubilejní asi tak milionté sdílení článku o všem, co uráží muslimy. Kdo neví, o čem je řeč (tzn. nečetl ho), může se oficiálně považovat za jednoho ze šťastnějších uživatelů. Mnoho vás ale nebude. 


Já to nechápu.  


A dál už k tomu asi ani nemám co říct.


Ne, fakt. Kamarádi a známí z nejrůznějších oblastí mého života, různé charaktery, různé typy temperamentu, různá vzdělání, různá vyznání, různé profese, různé všechno se shodně nasírají nad tím, že muslimy uráží obrázky Josefa Lady, jódlující sousedi a plyšoví vepříci. 

Tenhle - nevím, jestli je to jako opravdickej článek, nebo spíš blog, každopádně je to kompilace kundovin z internetu - takže, tahle kompilace kundovin se před pár měsíci objevila na serveru libimseti.cz (to je aspoň zdroj, panečku!) a už má bezmála 25.000 lajků. Kompilace kundovin autorky, která je takový máslo, že si ani správně nevygooglí, že West Midlands není část Birminghamu. Buď máslo, nebo - což by se mi líbilo moc - geniální troll. Jenže jak se pak srovnat s množstvím průměrně inteligentních středoevropanů, co jí na to skočili? 

Osobně za vrchol celé záležitosti považuji okamžik, kdy jistý můj kamarád utnul naši disputaci o tom, jestli jsem u toho větší blb já, nebo on: "Že se to nestalo, jak je to tady napsané, ještě neznamená, že se takové věci nestávají a nedějí někde jinde a jinak." Čili "je to lež, ale to neznamená, že to není pravda".

Pár dní zpátky jsem podobně nepochopila větu: "Já nečtu." Kontext ve zkratce:

"Mně se tam nechce, budu se tam nudit."
"Tak si vezmi něco na čtení..."
"Já nečtu."

Jak jako NEČTU? Jak může někdo říct, že nečte?! To nepozná písmena, nebo co? Dnes si říkám, že často je to tak i lepší. Zjevně řada z těch, co čtou, si to privilegium nezaslouží.

středa 27. srpna 2014

Hana Hegerová: Rýmování o životě. A smrti.

Proud, který nosí lodi, ví, jak je těžké někdy plout.
Někdy se to hodí, vím, že je lehčí utonout,
nežli žít.

Žít, to je směr, směr který znáš,
to je láska, kterou dáš, to je ztrácet, znovu mít, skály kácet, ze rtů pít,
to je žít.

čtvrtek 14. srpna 2014

O.M.

Když jsme spolu mluvili naposledy, to už bylo docela pozdě, šla jsem nám oběma pro piva dovnitř. Abych za něj neplatila, nutil mi peníze, které jsem já nechtěla přijmout, další že bude na něho. Pak jsem si ale všimla, kolik je hodin a že vlastně musím brzo vstávat. Chvilku jsem se nechala ukecávat na ještě jedno, no nakonec jsem se rozhodla být hodná a jít se domů vyspat. Rozešli jsme se s tím, že to otočí příště (brzo) a taky že si to všechno příště dopovídáme... Je to jen pár dní zpět.

Teď si říkám, že jsem si to pivo měla dát. A pak další. A další. Až na doraz. A druhý den jít do práce ještě opilá a tiše trpět a proklínat se, že si nedokážu poručit a chovat se jako průměrně rozumnej běloch. V mým věku! Aspoň by mi to teď nebylo líto. Být zodpovědná je někdy dost na hovno.

Kdysi - a on o tom s největší pravděpodobností neví - jako v podstatě cizí člověk, udělal něco, co pro mě moc znamenalo a stále znamená. Když už pro nic jiného, pro tuhle jednu věc si ho budu pamatovat napořád. Stejně jako to říkal on o mě.

Vůbec nemluvím o jeho práci, o jeho rolích, o tom kdy kde jsem ho viděla v televizi, na divadle, nebo slyšela v rozhlase. To není na mě. Já jen že patří k těm, které jsem měla a mám ráda ve svém světě. Jak napsal Darek Neuman: "Bezelstná... nesoupeřící... svět milující duše... a jeden z Poutníků." (A konec té pivní romantiky!)

Ondra Mikulášek

Velkej klobouk dolů, pane. Díky za skvělá setkání. Doufám, že lze nikdy nezapomenout, protože já si to pivo pamatovat budu. Mám ho u tebe bez ohledu na to, co se teď stalo. Dlužíš mi ho a taky konec toho posledního rozhovoru (a možná začátek nějakého dalšího) a já si to u Tebe vyzvednu. Do té doby se budu těšit. Bylo mi ctí.

Uvidíme se ve středu na centrálce, ale tam bude asi dost frmol...

pondělí 11. srpna 2014

ZUZANA

Možná bych měla při příchodu domů svého čtrnáctiletého psa přestat zdravit: "Zdar Zuzo, žiješ?", abych se jednou nedivila... Každopádně dnes má svátek, už po čtrnácté.

A jen tak mimochodem se jejím jménem přimlouvám za tenhle projekt: hithit.com/kulich-do-skol Sto padesát korun, to je pět piv. Jedna lahev vína. Ani ne dvě krabičky cigaret. Jedna vstupenka do kina. Jedna kniha, možná... Přemýšlejte nad tím.



sobota 2. srpna 2014

Skoro online (report) z cesty do Svinošic.

Svinošice jsou malou obcí s 300 obyvateli a najdeme ji v sousedství Moravského krasu, jihozápadním směrem od města Blanska, na jižním úpatí Dubového kopce ( 523 m.n.m.), v údolí, tvořeném říčkou Kuřimkou.(www.svinosice.cz) A druhou červencovou sobotu tam Pecana slaví kulatiny, za účasti mj. přátel z Birminghamu. Takže jedu...

2014/07/19 03:40, Brno, Hlavní vlakové nádraží, Joy Coffee:
Do not underestimate the power of the dark side. No sugar, no cream.

U prvního stánku ve vestibulu došel led, což se zrovna při těchhle tropech hodí, ale zase je to celkem pochopitelné. U druhého vysvětluju klukovi za pultem, jak by mi eventuálně mohl udělat ledovou kávu bez mléka. Nikdy dřív to nezkoušel, no i tak to dopadlo dobře. Taky mě s tou objednávkou mohl rovnou poslat do... do Blanska, když ji nemají v nabídce.


 


2014/07/19 04:02 p.m., Brno, Hlavní vlakové nádraží, u přepážky: 
"Na nástupišti si ten lístek musíte označit."
"Já vím," odpovídám s přece nejsu piča a nejedu vlakem prvně lomeno neuč orla lítat výrazem ve tváři.

No... a co byste řekli?!


2014/07/19 4:30 p.m., Blansko:
Zastávka Blansko - město, to je tam, co je nádraží, naproti tomu zastávka Blansko - nádraží je tam, kde není nádraží. Aspoň podle toho, co říkala paní ve vlaku. Budu si to muset pamatovat.


2014/07/19 5:03 p.m., Blansko, autobusové nádraží: 
Click to see full size image:

2014/07/19 5:10 p.m., Blansko, autobusové nádraží: 
Neznámý muž se mnou navazuje hovor roztomilou frází: "Kurevskej hic, co?" Mně ten small talk nikdy moc nešel, tak se jen způsobně usměju a odpovím: "Popiči." Blbý je, že se musím pohnout, aby na mě náhodou dál nemluvil a stojíme v jediném stínu široko daleko.

2014/07/19 5:30 p.m., někde v lesích na Blanensku:
Míjím ukazatel Brno, Lesná. Rychle si spočítám, že jsem se po bezmála dvou hodinách cestování (při teplotě vzduchu minimálně 666°C) dostala velmi blízko bodu, kam standardně dojdu  pěšky v mnohem kratším čase. Na druhou stranu řidič autobusu za jízdy větrá všemi dveřmi, takže teď už mi to ani nevadí.

2014/07/19 5:40 p.m., Lipůvka:
Přejela jsem ne jednu, ale hned dvě zastávky. Autobusem je to cca 5 minut, ale jede až za tři čtvrtě hodiny. V Lipůvce na zastávce je úplně stejně kurevskej hic jak v Blansku a není tam co dělat. Jdu pěšky, je to kousek a připadám si jak na čundru (Vavřa říkal, že i malá vzdálenost se počítá). Takžéééé...

2014/07/19 6:00 p.m., Svinošice, kulturní dům.
Z vlastní oslavy mám na papíře dvě poznámky, znějí přesně takhle: "Česká republika dopravní policejní stát" a "- důkaz, že je Země placatá" a samozřejmě jim vůbec nerozumím, resp. souvisí spolu nějak? Očekávám seriózní diskusi. Fotek mám taky pramálo, nějaké až z druhého dne ráno a ty jsem nahrála sem:

sobota 17. května 2014

Depression: The Misunderstood Epidemic




*      *       *    

Někdy zemřít není to nejhorší, co se vám může stát. Existuje místo mezi životem a smrtí, tam, kde jsem já. Tady se zdá, že se čas zastavil. Každá vteřina jako by trvala věčnost. Vzduch je těžký, zatuchlý, páchne. Často ztěžkne tolik, že i dýchat bolí. Nikdo se tu necítí dobře ve své vlastní kůži. Je tu chladno. Neustálá zima, tma a sebelítost. Gravitace tohoto místa do svého středu vtáhne každého, kdo překročí horizont událostí. V jeho centru existuje singularita; bod, kde je zakřivení časoprostoru nekonečné, síla přitažlivosti nekonečně velká, každá z jeho charakteristik se projevuje s nekonečnou intenzitou. Nalézající se v singularitě vidí singularitu v každé z pozorovatelných budoucností. Vládne tu - kromě smrti - v celém vesmíru jediná skutečně slepá spravedlnost. Když na to přijde, nezachrání vás nic: inteligence, peníze, talent, krása... Pohlcuje všechnu energii, světlo, radost, cit, spánek, budoucnost, život. Nejdřív život váš, potom těch, kteří vám byli blízcí. Sílí a šíří se jako virová nákaza. Přenáší se z člověka na člověka, z generace na generaci, vrývá se hluboko do základů bytí a přetrvává. Zatímco vy se hroutíte do sebe a prosíte Boha, aby vám pro Kristovy rány! dal aspoň sílu se zabít. 

Sol Niger.

Oscar Wilde, De Profundis: "Tím posledním tajemstvím je sám člověk. Kdyby někdo zvážil slunce na váhách, změřil fáze měsíce a zmapoval hvězdy sedmi nebí, stále zbývá on sám. Kdo může spočítat oběžnou dráhu své vlastní duše?"

pondělí 12. května 2014

"Pro dospělé ženy...

... které vědí, že není nikdy na nic pozdě a proto se nebojí začínat znovu a lépe" - takhle to má Marianne v popisu na facebooku. Časopis s podtitulem "Život začíná ve čtyřiceti", jak jsem se mylně domnívala, abych zjistila, že je to už ve třiceti, což mě popravdě dost vyděsilo. Když si to musíte takhle připomínat, znamená to, že to není pravda. Navíc mě třicet dávno bylo a nezačalo nic. Nic. 

Ale jinak je mi Marianne jako jeden z mála ženských magazínu sympatický, takže když jsem ho  (květen 2014) našla ve stole pod televizí v obýváku u kamarádky, začetla jsem se a našla pár fajn věcí, třeba:

"Romantický básník a spisovatel Alfred de Musset ve hře S láskou nejsou žádné žerty napsal, že muži jsou lháři, nestálí, žvaniví, pokrytečtí, pyšní a zbabělí, nafoukaní a smyslní. Ženy jsou nevěrné, marnivé, lstivé, zvědavé a zkažené. Existuje však jediná věc, svatá a vznešená - spojení těchto dvou nedokonalých a strašných bytostí." (str. 210)

neděle 27. dubna 2014

Co mě jen tak napadlo...

Je klidně možné, že dokud si nezapamatuju alespoň rozdíl mezi depilací a epilací, neměla bych se do tohoto a jemu podobných témat pouštět, ale tak nechám si to tady chvilku ležet jako koncept a uvidíme...

*chvilka uběhla, moudřejší z toho nejsem, nevadí*

Protože ho jinak zapomínám používat, stojí na umyvadle hned vedle zubní pasty, kartáčku na zuby a kelímku s konopnou mastí (tedy nejzákladnějšími životními nezbytnostmi moderní mladé ženy) - Dvousložkový expresní odličovač očí s chrpou. Pominu-li skutečnost, že si dnes už nejsem jistá, jak vypadá chrpa (rozeznávat rostliny jsem dobře uměla naposledy na základní a mateřské škole), musím přiznat, že netuším, co výrobce myslí tím "dvousložkový". Jde jen o to, že se v lahvičce nachází dvě tekutiny rozdílných barev? To jsou ty dvě složky? Protože když se podívám na etiketu na její zadní straně, najdu tam toho napsaného mnohem víc. A mimochodem ani jedna z ingrediencí není chrpa. Dobře, budu se držet toho, že je prostě dvousložkový asi tak nějak jako rum s kolou.
S ledem.
A limetkou.
S mátou a třtinovým cukrem.

Jsem unešená z názvů některých přípravků, jen tak namátkou: Modelovací hlína silné zpevnění L´Oréal Professionnel Homme Styling (hlína na hlavu, to je fakt hlína!), L´Oréal Paris Volume Million Lashes Extra Black, L´Oréal Professionnel Série Expert Silver, Wella Professionals Dry Thermal Image Spray a napadá mě ještě vlastně jeden z mých dlouhodobě nejoblíbenějších, důkaz, že ženy JSOU andělé:  Always Invisible s křidélky. Always Invisible... Řekl by někdo, jen tak od pohledu, že jde o vložky? Ale stejně jsem měla radost, když jsem si tuhle v té staré drogerii, co od pádu komunismu nezměnila interiér, sortiment a pravděpodobně ani personál, koupila za 60,- litr nečeho, co se jmenuje Vlasový šampón s rostlinnými extrakty a takhle je to celý. Tečka.

Ale co je pro mě naprostou záhádou, zeštíhlující péče. Lidi - s prominutím - žerou a jak! A taky co: Jídlo bez masa není jídlo, samé náhražky, jahody v zimě, rajčata po celý rok, večer k televizi pytlík chipsů, ... Nebo třeba někomu křivdím, někdo nežere, někdo možná normálně jí. Tak k čemu potom potřebuje krém na zeštíhlení problematických partiích? Za prvé tu máme další nejasnou definici, co jsou problematické partie? Na sobě to nepoznám, prý žádné nemám, jsem problematická celá. Za druhé, to už neplatí to staré dobré, že když chce být člověk štíhlejší, má méně jíst a víc se hýbat?

Zatím pokaždé, kdy jsem narazila na nějakou zázračnou proceduru (např. omlazení pleti kolagenem nebo laserem, mikročásticové kůry proti vráskám, doplněk stravy proti stárnutí vyrobený z jahod, koenzym Q10 proti a pro vše) doplněnou fotografií před a po, působila vcelku odstrašujícím dojmem. Eva Nováková! Padesát let! Vypadá na 30! Jestli bych měla já takhle vypadat v padesáti (nedej bože ve třiceti), to se teda koenzymu zdaleka vyhnu. Ale co říkáte na tohle?
Slíbila jsem si, že nebudu mluvit sprostě, ale to mi teda poser kozy! Maria Lefery! Francouzská modelka! Co myslíte, dají se takhle opravdu vydělat nějaké peníze? Protože já dost piju, kouřím, spím buď málo  nebo moc, zázračné doplňky stravy neužívám a stejně mi hádají o 10 - 12 let méně, než je můj skutečný věk. Začínám vidět díru na trhu a bohatá, to já jsem vždycky chtěla být.

P.S.: jestli opravdu potřebujete omladit, pusťte si tohle: http://bandzone.cz/mucha

sobota 26. dubna 2014

Portréty nového tisíciletí, ATM v Moravské galerii

julezzrajče.net



Co mi připadá neuvěřitelné je, že nevidomý může vymodelovat portrét, aniž by se člověka dotýkal, viděl ho rukama. Na výstavě jsem o tom jenom četla, v hodinovém dokumentu ČT Šestnáct hadů na hlavu to můžu i vidět: www.ceskatelevize.cz/10213538372-sestnact-hadu-na-hlavu/ Vyvolává to spoustu otázek nejen o tom, jak se charakter (myšlení, prožívání, chování etc.) odráží v našich tvářích. 



Moje fotky z vernisáže: http://www.rajce.net/a9689414

Petr: "Lidi chodí do práce a pak chlastají a dívají se na seriály. Co to je za život? Jak potom se můžou zajímat o lidi jako jsme my třeba? Kteří prostě holt jsou donucení k tomu, aby uvažovali, protože jsou zavření sami v sobě. Taková je slepota. Že je to prostě uzavřenost, člověk je strasně moc sám se sebou." 

A teď, kdo vidí víc a kdo míň?

P.S.: Lahodné Tasovské celozrnné křupavé placky mají v Brně ve Sklizeno (naproti bývalému Tranzitu).

sobota 19. dubna 2014

BASSINFECTION, Zbrojovka factory, 11. 4. 2014.


+ zbytek fotek z pátku: http://www.rajce.net/a9667914

<3  <3  <3



Nãnci and Phoebe byly skvělé, Gigantor (Evol Intent) taky, cimbálovka mi utekla, protože jsem přebalovala hermelíny, ale i po ní World music & electroswing stage stála za to. Ráda jsem všechny potkala a před třetí (o pár hodin  později než jsem původně měla v plánu) jsem se sbalila a jela domů.

GET RESPECT!

čtvrtek 13. března 2014

Dave Gahan a -jul- ;)


V Mersey je z plakátů tak trochu Depeche Mode foto stěna. A jinak, když se přestanu předvádět, je to album fotek z narozenin DJ Elpecha a jedné z posledních parties Žabovřesky Alstaarz Crew: Zabovresky allstaarz | Balkánsko-kubánská edice | ELPECHO 31, Mersey Njoy ;)

pátek 21. února 2014

The United States Of Darkness. In Punk We Trust.



Našla jsem ho na ulici. Můžete mi někdo říct, odkud je? Federal reserve note, The United States of Darkness, Brno city, 99% shit, 1% punk rock hooligans...

sobota 15. února 2014

Halo In Reverse

And when our worlds
They fall apart
When the walls come tumbling in
Though we may deserve it
It will be worth it


středa 12. února 2014

The Delta Machine Tour 2014, Praha

Od jejich letní show v Edenu si rvu vlasy, že jsem na Depeche Mode nejela dřív. V letech 2010,  2009, 2006,... chtěla jsem, ale asi jsem nakonec měla něco "lepšího" na práci a teď je mi to líto. V pondělí to tedy byl můj teprve druhý koncert, stejná tour, stejná šňůra - a přitom naprosto jiný.

Zatímco v létě můj největší problém byl stěžovat si, jak je všechno na nic, v roce 2014 všechno na nic opravdu je. Přestože mám lístek koupený od srpna loňského roku, do poslední chvíle nevím, jestli pojedu. Ztratila jsem práci, tři dny před akcí se vzbudím se strašlivým otokem, vypadám jak mongoloidní děcko, na jedno oko prakticky nic nevidím, je mi zle a ukáže se, že mám parádní zánět. Tzn. páteční večer strávený otevíráním zubu (to je to proslavené a všemi oblíbené číštění kanálků a tahání nervů), v sobotu zlepšení nula, běžím zpátky k zubaři, dostanu antibiotika, která v neděli zaberou, já úspěšně splaskávám, večer už se začínám podobat sama sobě a v pondělí v 9:30 téměř přesně vyrážím s ostatními do Prahy. Tohle tady píšu hlavně jako poděkování mému novému zubaři, který pro mě poslední koncert Depešáků zachránil: Ave Kolpa!

Dál bych měla poděkovat tatínkovi Petří za odvoz a dvojici J+K, že se z Malediv vraceli tak dobře, aby nám to s tou cestou akorát vyšlo. Den strávený v Praze byl skvělý, od počasí přes jídlo po racky, psy a lidi, které jsme potkávaly.


Maledivy

50% vystoupení předkapely jsme proseděly u piva Na Staré ráně, 10% prochodily cestou do Arény a prostály ve frontě pivo, příp. toaletu a 39% strávily hledáním našich sedadel. Sektor 417, celý do kopca a potmě, uffff! Zbývající 1% mě nestihlo nijak urazit, podle komentářů ostatních však času stráveného v hospodě naproti nemusíme vůbec litovat.

Zatímco v létě jsem měla s Ditou lístky na stání, teď jsme šly s Martinou a Petří sedět. Čekala jsem, že mě to bude obtěžovat, což taky svým způsobem ano, ale současně to mělo i výhody. Všimla jsem si, opět v komentářích ostatních návštěvníků, stížností na zvuk. Z našeho pohledu koncert nemohl znít lépe. Navíc jsme měly perfektní přehled o celém prostoru pod a před sebou a pro mě to byl skutečně úchvatný pohled. Fanoušci, projekce, všechno. Z toho jsem na měkko ještě teď. Ovšem co se týká sedu, jakožto polohy mé tělesné schránky během vystoupení, to nešlo. Mj. bylo dost vedro a prostě to nešlo. Vydržela jsem do Policy of Truth a to jenom proto, že se umím ovládat. Na nejvyšších tribunách kromě mě stálo víc lidí, většina seděla. Dole pod námi bych ale řekla, že už zůstávali sedět pouze handikepovaní (tohle jsem si všimla, že se v ohlasech taky dost řeší: jak velká část návštěvníků v hale zaujímala nebo nezaujímala postavení).

Zatímco v létě jsem si cestou do Edenu pořídila v Tribu piercing, teď jsem v projekci k úvodní Welcome to My World objevila motiv na kérku. (Už ho jenom znovu najít někde na netu na fotkách, videích...) V létě jsme s Ditou, jakožto oběti nesmyslého postupu ochranky při vpouštění lidí na plochu (na to jsem se vynadávala už minule tady >><< ), stály ještě prakticky venku, když se začínalo. Tentokrát jsem viděla a slyšela všechno. Delta Machine se mi hodně líbilo už na první poslech, ale Bože, já ty písničky mám teď snad ještě radši!

K setlistu mám jen dvě tři maličkosti: Možná bych tentokrát A Question of Time obětovala výměnou za Soothe My Soul, třeba. A But Not Tonight v Martinově podání dávám všechny palce hore. Za mě pecka. Myslím, že fungovalo mj. napětí mezi jeho interpretací a tím, jak tenhle (mimochodem můj oblíbený) song znám. Na tom bych neměnila ani ň. Ale Slow/Blue Dress... I když samozřejmě chápu, že Depeche Mode není už dávno dvacet, mě to nejvíc baví, když je to takovej ten sekec mazec (to my, hudební kritici takhle říkáme) a nejlíp, aby to trvalo tak šest hodin bez přestávky.

V hlavě mi uvízla přídavková Halo. Poslední dobou nějak rezonuju s jejím textem.

"We are in heaven" akce fanoušků super, prý tam měly být ještě nějaké lightsticky (ale nebyly), no ty já jsem neviděla (asi proto).

Mohla bych se konkrétně zabývat dalšími rozdíly, které plynou zřejmě převážně z faktu, že v létě to bylo venku a v zimě pod střechou a jsem sice tak trochu grafoman (viz. mých 10 stran o minulém koncertě), ale už končím. Protože pro mě je opravdu těžké něco takového popsat, aby to neznělo banálně, nebo na druhou stranu pateticky. Těžko se mi hledají slova. Jen snad že jsem na koncert přijela s dvěma ženskýma, žádná z nich DM nikdy dřív živě neslyšela. První jsem zaslechla jak po Walking In My Shoes tuším (jestli je to špatně, ať mě opraví) říká, že ještě jednu písničku a může umřít. Prý nejlepší koncert jejího života - a to už jich zažila. A má pravdu, zažila jich fakt dost. Ta druhá má teď na svém FB profilu status: "Takže včerejší výlet do Prahy exclusivní!!! A závěr DM v o2 aréně - nemám slov!!! Chtělo by to repete..." Nemám slov to vystihuje i za mně.

A vypadá to, že Depeche Mode live jsou návykoví.

Oblíbený report: Depešáci v Praze zahráli podruhé totéž, ale o třídu lépe.


středa 5. února 2014

Tori Amos - Enjoy the Silence


Pět dní osm hodin šest minut čtyřicet sedm vteřin před příštím koncertem Depeche Mode v Praze, dvacet čtyři let po vydání Enjoy The Silence, písničky skoro stejně staré jako moje mladší sestra - rozdíl je jen pár dní, jsem objevila tuto úžasnou cover verzi.

http://depechemode.cz/