čtvrtek 31. března 2022

Trpaslicon 2022

The Wintons Prague memorial asi nemusím představovat. Aktuálně je to (zase) velmi známý záběr z Hlavního nádraží, obrázek sochy s Ukrajinskou vlajkou: 


Ti lidé v reflexních vestách v pozadí jsou dobrovolníci/pracovníci asistenčního centra, kteří čekají na nádraží, aby příchozím pomohli. Jsou skvělí.

Na nástupišti kromě nich více lidí čekalo na nějaké "svoje" Ukrajince. V jejich situaci aspoň něco. Jsem ráda za to, jak jsme se tentokrát zachovali.

Taky aby ne, když nebýt Ukrajiny, Josefína by za svého života s největší pravděpodobností byla v jejich situaci. Dlužím jim hodně. 

Jely jsme z Brna EC vypraveným z Maďarska, takže s náma cestovala spousta lidí z Ukrajiny. Ještě tak před měsícem bych nevěřila, že pojedu na Trpaslicon vlakem plným válečných uprchlíků. Válka je fakt blízko. 

Snést kočár z vlaku mi pomáhal pán, který cestoval s manželkou a (asi) vnoučaty. Sami táhli několik odrbaných tašek a cca desetiletou nechodící holčičku. Na první pohled bylo jasný, že jejich životní úroveň je asi tak 20 pater pod naším průměrem. Takový uprchlíky my rádi. Tyhle by pro ty tzv. dezoláty měli fotit na billboardy. 

Osobně to patetický dojímaní se, který je navíc k ničemu, strašně nemám ráda, ale tady jsem fakt zamáčkla slzu. 

Pamatujete Hanu Macuichovou v Samotářích? Tak to jsem já! :-) 

Sotva všechno vytahali na perón, našli je ti s reflexními vestama, pozdravili se, přivítali a pomohli jim se zavazadly do centra... A kromě nezisku bylo všude kolem i plno policajtů z cizinecké. Celý to dělalo dojem dobré organizace. 

(Takže jestli máte zrovna pocit, třeba na základě čtení socek, že všichni jsou zlí kreténi, jděte se na chvíli podívat na Hlavní nádraží, spraví vám to náladu.)

Back 2 reality, něco o tom, jak do té dobře fungující pomoci chce úředník hodit vidle: příspěvek na FB uživatele Martin Rozumek

Nicméně, protože mám to štěstí, že jsem se narodila ve státě nesousedícím s Ruskem a až na začátku osmdesátých let, můžu si dovolit, 30let po tom, co Rusáci slavně přestali okupovat i tuhle zemi, odjet do hlavního města na Trpaslicon!

Poprvé jsem se zúčastnila v roce 2008. Samozřejmě jsem si říkala, že budu jezdit každý rok a proto jsem zpět už po 15 letech. A k tomu s dvouletou dcerou. Kdo by to byl řek'...


P. S.: Příští rok bude dvacáté výročí a to je výzva... ;-) 

středa 16. března 2022

Inspirativní obrázky pro těžké chvíle


Máš co dělat?
Napadlo mě, jestli se nenudíš...
Takže se nenudíš?
Zrovna jsem na blog nahrála citáty z Trpaslíka...

Všichni teď prožíváme složité časy. Tak jsem ti jen chtěla říct:


Možná jsi zrovna dnes nesplnil sedmnáct bodů ze svého denního plánu, přesto dokážeš víc, než si vůbec umíš představit. 


Zapomeň na těžké chvíle, ale nikdy nezapomeň, co ses z nich naučil. A hlavně, co ses naučil z Červeného trpaslíka! 



Souborné vydání Shakespeara? To vystačí na několik hodin ...

Musíš zůstat věrný tomu, co jsi. Kdyby Bůh chtěl, abysme lítali, nestvořil by španělskou letovou kontrolu.

sobota 5. března 2022

Aby mi při zhoršení stavu nehrozil vyhazov...

... Studenti pomáhají zaměstnancům s psychickými problémy. Tohle je článek HateFree, který mě upozornil na iniciativu "Nejsem blázen". Její zakladatelé chtějí pomoct zaměstnancům s duševním onemocněním a bojovat se stigmatizací prostřednictví vhodně podaných informací o vybraných diagnózách. 

Já jsem všema deseti za, aby se šířila znalost této problematiky, ale ze svých zkušeností fakt netuším, jak pomoct lidem s duševním onemocněním najít dobrou práci.

Vlastně bych ráda slyšela a četla o tom,  jak se to někomu podařilo. Jak získal dobré zaměstnání, nebylo to zrovna na pozici peer konzultanta a pod. a přitom u pohovoru přiznal, že má tohle omezení.

BTW dobré zaměstnání pro mě rovná se práce, se kterou nežijete v chudobě, nejste v toxickém prostředí a činnost vám dává smysl, nebo vás dokonce baví.

Mně to nikdy nevycházelo, ani když jsem to zamlčela. 

A to jsem v té situaci byla cca 20 let.

Vzali mě jenom tam, kam berou každého. V mém případě to znamenalo do výroby, kde vykonáváte stereotypní činnost, špatně placenou a vzhledem k tomu, že je tam půlka lidí schopná přijít do práce ožralá, nějakou duševní nemoc by snad ani neřešili. Do té doby, než přestanete stíhat, pak vás vyhodí. 

Já to tedy většinou (asi vlastně vždycky) stíhala. I tak jsem po nejpozději čtyřech letech odcházela, protože to pokaždé začalo být peklo. Šla jsem na pár pohovorů, ale vzali mě zase jen tam, kam brali doslova každého.

Ono, když jdete žádat o práci a máte přesvědčovat cizí lidi o tom, jak jste strašně flexibilní, šikovní a komunikativní, tak jenom s mojí diagnózou (pro zjednodušení tady napíšu, že to byla chronická deprese) narazíte hned na několik překážek. 

Za prvé nejste schopní vůbec mluvit s cizími lidmi, o kterých navíc víte, že vás v danou chvíli prohlíží a posuzují. 

Nebo možná máte jeden z lepších dnů. takže s nimi mluvit tak nějak dokážete, ale přesvědčit je o něčem, čemu sami nevěříte? Že zrovna vy jste ten nejlepší kandidát z přítomných, když jste ve skutečnosti do hloubi vlastní duše přesvědčení, že stojíte za hovno? To je trochu oříšek.

Nezáleží na tom, jakou máte kvalifikaci a schopnosti. 

Přičemž ruku na srdce, pokud se u vás duševní nemoc rozvinula v mladším věku, asi jste ani žádnou velkou akademickou kariéru neudělali, že... Přitom ale nemusíte být vůbec hloupí.

Mohli byste přiznat, proč se při pohovoru chováte mírně řečeno neohrabaně, ale to by znamenalo přihlásit se k duševní diagnóze a tohle u mě několikrát znamenalo okamžitou stopku. Dokonce mi to i slečna z HR přiznala, i když by imho neměla: S lidmi, kteří užívají antidepresiva máme špatnou zkušenost, takže ne, díky.

Asi pravděpodobnější je možnost, že když na pohovor přijde deset lidí, jeden z nich budete vy - nebo já, tzn. trochu divná ženská - vyberou někoho z těch devíti normálnějších.

Slyšela jsem historky o lidech, kteří získali svůj dreamjob a nemuseli pro to lhát. Asi dvě nebo tři. Ale mám dojem, že stejně šli pomáhat do sociálních služeb. (A zopakuju to ještě tady, fakt bych ráda ty pozitivní případy, jestli někdo znáte, napište mi to třeba do komentářů.)

Já po několika raných zkušenostech raději lhala a stejně mi to nebylo nic platné. Dokonce jsem  si vytrhla z karty záznamy o mých hospitalizacích na psychiatrii, než jsem ji ukázala závodnímu doktorovi. 

Jednou jsem zapomněla a tak se měl ptal, jestli nechci radši počkat, až ty AD přestanu potřebovat. Vysvětlila jsem mu, že je nemám jen na pár měsíců, ale pravděpodobně doživotně, že je beru už víc než deset let. Chvilku jsme o tom mluvili a nakonec mi dal požehnání s tím, ať jsem na sebe opatrná. Šlo o práci montážní dělnice, operátorka výroby se tomu teď říká a zase jednou to byla sázka skoro na jistotu, protože brali fakt všechny.

Kdyby obsazovali jen jednu volnou pozici a vybírali z víc uchazečů, nevěřím, že by to dopadlo pro mě dobře.

V jedné práci jsem měla od psychiatra tříměsíční neschopenku. Kupodivu se mě po návratu nesnažili vyhodit. (A ten návrat, to bylo fakt psycho, pro mě.) Tady byl ale problém plat. Po čase jsem odtam sama odešla pracovat do skladu, kde jsem měla nástupní plat o pár tisíc vyšší a ani tak to nebylo nic moc.

Představte si, že vyděláte cca 13.000. Žijete samozřejmě sama, musíte platit všechny obvyklé platby plus já v tu dobu brala Trittico AC, takže to máte bez pár korun 1000,- doplatek na léky měsíčně a k tomu potřebujete terapii, ke které se přes pojišťovnu nedostanete. Protože u nás se nejspíš nedostanete ani k základní terapii placené zdravotní pojišťovnou. Já to několikrát zkoušela, všichni terapeuti mě odmítli, kromě dvou, kteří měli čas na jednu (1!) konzultaci a nejdřív za půl roku! A to žiju ve velkém městě.

Jste v začarovaném kruhu, kdy k zotavení (záměrně používám to slovo, viz Škola zotavení) kromě léků potřebujete terapii (dobrou a často), aby jste si ji mohli dovolit, potřebujete lepší práci za víc peněz a abyste dostali lepší práci, musíte být zdraví.

Je mi líto, že v tomhle směru zatím nemám lepší zkušenosti. Vlastně téma práce je pro mě docela bolavé. Samozřejmě souvisí s tím, jak vás pak vnímají lidi. Jako lůzra. Jste zklamáním pro své rodiče a dost často posloucháte, že když se člověk snaží, tak všechno jde. Z čehož plyne, že důvod, proč vy nejste úspěšní (nebo aspoň bohatí), je, že se nesnažíte dost.

A vy nemáte sílu to vysvětlovat, protože to doopravdy vysvětlit stejně nejde.

#achjo