Přečíst si něco od Viktora Frankla se chystám od chvíle, co jsem se ve škole dozvěděla, že existuje logoterapie, asi tak před dvaceti lety. Nechápu, že jsem se k tomu nedostala dřív. Letos jsem si v Gradě koupila O smyslu života: vydání tří přednášek z roku 1946, které shrnují celou jeho filosofii.
Četla jsem to dvakrát třikrát, některé pasáže i vícekrát a pravděpodobně si to celé ještě nejmíň dvakrát přečtu.
Asi se na mě podepsala víc než půlka života v depresi a dekády na antidepresivech, ale i když chápu, co pan doktor říká (aspoň jsem o tom přesvědčená), já tam ten smysl nevidím. Takový ten konečný, vyšší smysl, který stojí za životem. Možná, že až ho najdu, budu vyléčená...
"Co zůstalo, byl člověk, nic než člověk. Všeho v těchto letech pozbyl: peněz, moci, slávy; neměl nic jistého: ani život, ani zdraví, ani štěstí; vše se pro něj stalo nejistým: pýcha, ctižádost, vztahy. Vše se zredukovalo na holou existenci. Rozpáleno bolestí bylo vše nepodstatné roztaveno - člověk se zredukoval na to, co v konečném důsledku byl: buď kdosi z davu, tedy nikdo skutečný - tedy vlastně nikdo -, kdosi anonymní, cosi (!) bezejmenného, čím v konečném důsledku byl, jako třeba číslo vězně; nebo se zredukoval na své jáství. Existovalo tedy přece jen něco jako rozhodnutí? Neudivuje nás to; neboť "existence" - k jejíž obnaženosti a nahotě byl člověk přiveden zpět - není nic jiného než rozhodnutí.
Co ale člověku při tomto rozhodování mohlo pomoci, co bylo spolurozhodující, byla existence druhých, bytí druhých, totiž to, že byli druhým vzorem. Působilo to víc než cokoliv, co bylo řečeno nebo napsáno. Neboť bytí má vždy vetší sílu než slovo. A člověk se musel a stále znovu musí ptát, zda není mnohem důležitější naplňovat obsah každý ve svém vlastním bytí než psát knihy a přednášet. To, co bylo uskutečněno, je také mnohem účinnější. Slovo samo dokáže příliš málo."
