sobota 25. února 2023

Irvin D. Yalom: Stávám se sám sebou

Někdy si myslím, že psaní jako činnost je mou snahou zadržet plynoucí čas a nevyhnutelnou smrt. Faulkner to vyjádřil nejlépe: „Cílem každého umělce je zastavit okamžik a udržet ho nehybný, dokud si ho v určité chvíli nepřečte někdo cizí a tím ho nepřivede znovu k životu.“ Podle mého názoru ta myšlenka vysvětluje, proč s tak intenzivní vášní píšu – a nikdy nechci přestat. (str. 284)

Když jsem začal psát, netušil jsem, kam mě příběh zavede nebo jaký získá tvar. Připadal jsem si skoro jako divák, když jsem pozoroval, jak klíčí a vyráží výhonky, které se brzy rozkošatily.

Často jsem slyšel spisovatele říkat, že se nějaký příběh píše sám, ale až do té doby jsem to nechápal. Po dvou měsících jsem úplně jinak a hlouběji rozuměl staré anekdotě o anglickém romanopisci devatenáctého století Williamu Thackerayovi, kterou mi před léty vyprávěla Marilyn. Jednou večer vyšel Thackeray z pracovny a jeho žena se zeptala, jak mu dnes šlo psaní. Odpověděl: „Dnes to bylo hrozné! Pennendis (jedna z jeho postav) ze sebe udělal blázna a já mu v tom prostě nedokázal zabránit.“

Brzy jsem si zvykl poslouchat, jak moje postavy hovoří mezi sebou. Celou dobu jsem jim naslouchal – dokonce i poté, co jsem pro ten den skončil s psaním a procházel se ruku v ruce s Marilyn po některé z nekonečných nádherných pláží. Netrvalo dlouho a potkal mě další spisovatelský zážitek, jedna z vrcholných zkušeností mého života. V jistou chvíli, kdy jsem byl hluboce zabraný do příběhu, jsem si všiml, že moje přelétavá mysl koketuje s jiným příběhem, který získává tvar, aniž bych se mu bezprostředně věnoval. Považoval jsem to za znamení – tajemné, které jsem dával sám sobě -, že příběh, který píšu, se blíží ke konci a chystá se zrodit nový.

středa 15. února 2023

Volby 2023

 Dnes už nějakou dobu víme, jak to dopadlo (IMO dobře), ale mezi prvním a druhým kolem poslední volby prezidenta jsem měla fakt obavy, že to dobře nedopadne. Ve státě, kde Andrej Babiš může být premiérem a za prezidenta si vybereme Miloše Zemana (dvakrát!), je totiž možné asi fakt všechno.

A moc mi nepřidalo, když jsem si jednoho všedního dne skočila do (BTW výborné) učňovské kavárny v centru Brna na snídani.

U vedlejšího stolu seděla čtveřice příjemných mužů tak kolem sedmdesátky, zjevně vzdělaných, zcestovalých (všichni byli asi profesionální muzikanti či co), tzv. na úrovni. Žádná vysoká škola života, i chrup měli celkem v pořádku. Mluvili nahlas, takže jsem chtě nechtě (já teda spíš chtě, protože cizí hovory poslouchám ráda) slyšela, o čem. Většinou vzpomínali. Bohužel nakonec začali řešit volby, což by nebylo nic tak hrozného, kdybych nezaslechla následující:

Volby jsou zmanipulované, sledují výsledky a nějak to vypadá a pak najednou hlásí, že sečetli hlasy ze zahraničí a úplně to změní situaci. To bude určitě nějaká levá. Vždyť to není možný. Chudák kdejaká stařenka, co kdesi na vesnici v horách musí jít volit na úřad hodiny pěšky, kolik ji to stojí sil, hodí to tam a pak ji přehlasují podvodníci v zahraničí. Tak kde je pak nějaká spravedlnost?!

Trest za to, že poslouchám cizí lidi, asi budou tyhle situace, kdy začnou plácat strašný hovadiny a já jim ani nemůžu říct, co si o tom myslím.

Copak zjevně inteligentní a zkušení chlapi neví, že přesně v tomhle je ta spravedlnost? V demokratické a rovné volbě? Kde každý oprávněný volič má jeden hlas a ten má stejnou váhu jako hlasy ostatních oprávněných voličů? To by měly mít nějaký speciální bonus senioři za věk? Aby to bylo spravedlivější? A extra body navíc za  Alzheimera a křečové žíly? Nebo to počítat podle vzdálenosti obydlí voliče od volební místnosti? (Pomíjím, že tu pohádkovou stařenku, co chodí volit za sedmero hory a sedmero řeky pěšky, bych fakt chtěla vidět.)

A když takovýhle zmatky můžou hlásat tihle, co pak si asi myslí ten bájný obyčejný člověk, průměrný Čech? Radši nevědět, že...

No, neuklidnilo mě to. Nicméně - aspoň pro tentokrát - vyvázli jsme z toho docela dobře.