pátek 28. října 2022

Černá ovce jako obětní beránek

V rámci Dnů duševního zdraví, při diskusi po promítání chorvatského filmu Sousedé zaznělo, že v některých rodinách se stává z duševně nemocného jakýsi obětní beránek, na kterého se hodí všechny problémy (a proto by se mělo pracovat s celým rodinným systémem atd. atd.).

Zapsala jsem si do poznámek v mobilu parafrázi: 

"Černá ovce rodiny je často obětním beránkem".

Jak objevné tvrzení! Dřív mě ani nenapadlo, že by se to mohlo týkat mě. Až o pár dní později mě osud uvrhl do dalšího zbytečného konfliktu s matkou, bezkontaktně, po telefonu. V průběhu dvoudenní výměny zpráv jsem od ní dostala mj. tohle: 


Představte si, že máte miminko. A poporodní depresi. Dítě je ale veselé a živé. Až později zničehonic posmutní. Časově to nějak plus mínus vychází na dobu, kdy jste se rozešli s jeho otcem. Je často nemocné. Jak roste, míň si rozumíte. Nemáte s ním trpělivost. Vyčítáte mu, že je pomalé, jak spící panna, líné, neambiciózní. S postupujícím věkem se dál odcizujete. Máte konflikty. Dojde i k několika ohrožujícím situacím, mj. málem zemře v nemocnici. Ale působí, že to na něm nezanechalo následky, tak to neřešíte. Střih. Vašemu dítěti je něco kolem dvaceti, zhroutí se vám před očima a tak s ním jdete na Krizové centrum psychiatrické nemocnice. 

Lékaři mluví s ním, pak i s vámi. Vysvětlí vám, že má těžké deprese, kombinované s dalším a že tím trpí od dětství. Vy to odmítnete. Vždyť to takhle vypadá, že jste něco udělala špatně. Místo toho si řeknete, že jestli má váš potomek nějaké problémy, je to proto, že v pubertě experimentoval s drogami a alkoholem. A toho se držíte, i když vaše teorie nevysvětluje obtíže, kterými trpěl před obdobím dospívání. 

Názor můžete podle situace upravovat, třeba se dá říct, že si za deprese může sám, protože mu lékaři řekli, že má chodit na terapie a on nechodí (ve skutečnosti chodí, ale to vy nevíte, protože se vám nikdy nesvěřoval), jinak by byl dávno zdravý. Tím ukážete, že jeho stavu a komplikacím, které kvůli duševní nemocí zažívá, absolutně nerozumíte a ani rozumět nechcete. 

Střih. Vašemu dítěti je 40. Nejste si blízcí. Vlastně jste podstatnou část života nebyli vůbec v kontaktu. Potomek se vám "v sebeobraně" vyhýbá. Přestože nevíte nic o jeho soukromém životě, začněte se nevhodně a nemístně vyptávat, odpoví vám, že to není vaše věc a tak se naštvete. Máte strašný děcko, se kterým byla vždycky hrozná domluva. Konec. Vzdáváte to. Tohle nemá cenu. 

Ze všeho, co mi napsala, nejvíc frustrace a vzteku cítím kvůli té krátké zprávě. Slovem "rodina" myslí sebe. Otec je po smrti, prarodiče taky, sestra na druhém konci Evropy. Chtěla by vědět, jestli jsem nemocná, protože to by znamenalo, že za všechno můžu já. Protože jsem přece blázen. Všechny problémy v našem vztahu jsou moje chyba, protože já jsem ta defektní. 

Nemám potíže mluvit o depresi s přáteli, ani s cizími lidmi. S rodiči jsem se o to pokusila jen jednou dvakrát a ukázalo se, že to nikam nevede. A to jejich reakce sice nebyla nic moc, ale ze zkušeností jiných pacientů mohla být i o dost horší.

A rozhodně nemají žádné automatické, Bohem dané právo nahlížet do mojí hlavy. 

Máti dělá přesně to, co v diskusi zmínil přítomný peer konzultant. Ale v tu chvíli mi vůbec nedošlo, že se to týká i mě. Až když jsem v terapii mluvila o hádce a o tom, jak se mnou komunikuje, uvědomila jsem si to. 

Pointu nemám, asi snad jen že některé věci některým lidem nevysvětlíte, ani kdybyste se rozkrájeli. Možná je to jejich slabost a jejich obrana, možná to vy děláte špatně, i když je to to nejlepší, co v danou chvíli umíte. To je holt život. Můžete se s tím smířit, nebo nemusíte. 

Zrovna jsem dočetla (imho skvělou) knížku Učíme se psychoterapii od Hilde Bruch. Píše se v ní i o terapeutickém zapojení rodiny:

Současná psychoterapie je nesena vlnou poznání, že emocionální obtíže pramení jak z intrapsychických procesů, tak z procesů a vztahů interpersonálních, a náprava nepříznivých vlivů prostředí je základním aspektem terapie. Zvlášť patrné je to u dětí a mladých lidí nebo vážně postižených hospitalizovaných pacientů, pro něž všechny platí, že nejsou schopni rozhodovat o svém životě. V případě opakovaných komplikací bývá však kontakt s rodiči nebo partnerem nutný i u lidí, kteří se nezdají tak bezmocní. 

Rozhovory s rodinou by měly přinášet něco konstruktivního pro každého ze zúčastněných; neměly by nikoho obviňovat ani v něm vzbuzovat pocity viny. Dvojnásobný pozor bychom na to měli dát při práci s rodinami, v nichž se vyčítání a obviňování stalo hlavním způsobem vzájemné interakce. Třebaže lze pacientovu chorobu jasně odvodit od špatných a škodlivých vztahů v rodině, nesmíme zapomínat, že ostatní jen výjimečně jednali se zlým úmyslem. Většinou byli rovněž motivováni nevyřešenými a neodhalenými konflikty a nedostatky. Je důležité mít ohled a respekt k příbuzným, kteří se mohou cítit nešťastní a nejistí, byť by se podle nás k pacientovi chovali sebevíc hrubě a nerozumně. V dětské psychiatrii rodiče často vidí v terapeutovi nepřítele. Skutečností, že jejich dítě potřebuje psychiatrickou péči, se nutně cítí zahnáni do defenzívy; znamená to přiznání neúspěchu. 

Při konfrontaci s duševní chorobou se rodina může cítit ohrožena. Promítá do psychiatra pocit vlastního neúspěchu a přenáší na něj svůj vztek, že následkem psychiatrického léčení je tento neúspěch zveřejňován. Některé rodiny si vyvinuly obdivuhodný talent, jak maskovat veškeré problémy a podávat o svém životě zkreslený a přehnaně optimistický obrázek.