V noci ze včerejška na dnešek mi došlo, že uzávěrku soutěže, kam jsem chtěla poslat povídku, fakt nestihnu. Chybí mi jeden odstavec, medailonek autora (to by v mém případě byla tak jedna věta) a anotace. Normálně bych to za den stihla. Jenže Josefínka je uplakaná, protože zuby a reakce na vakcínu proti spalničkám, takže na to nemám klid.
Klasicky. Znáte to, jak si člověk říká, že něco nestihne, pak ale přijde šťastný zásah shůry, nápad, flow, takže velká radost, že by to stihnout mohl a nakonec stejně nic. Návrat do reality, tu du dum dum...
Aspoň můžu dokončit myšlenku o tom, jak je to s těma hodnýma a zlobivýma holkama:
Takže ta paní Skrčená z minulého příspěvku, co seděla s mojí babičkou v kanceláři, měla dceru Markétu. Markéta byla trochu drak. Babička měla jedináčka, dceru Sylvu. Sylvinka - jak jí paní Skrčená do konce života říkala - moc nezlobila, nosila ze školy hezké známky a hezky malovala. Prý ji doma Markétě dávala za vzor. Máti to s odstupem popsala: "To bylo furt Sylvinka sem, Sylvinka tam. Ta Markéta mě musela mít jenom z doslechu plný zuby."
No a kdyz obě vyrostly, tak si Markéta křestní jméno mé matky vzala jako součást pseudonymu, pod kterým ji asi budete taky znát: Sylva Lauerová. Jestli ne, vygooglete si ji.
Už z jejího CV je vidět, že se toho tzv. nebojí. A žije život, který mé máti zjevně imponuje. Zatímco ta se těší tím, kam to až dotáhla, když má její křestní jméno jako součást pseudonymu slavná spisovatelka.
Už na první poslech mi to přišlo jako dokonalá ilustrace úsloví o tom, že hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. A aby se kruh uzavřel, popravdě si na to často vzpomenu, když se rozhoduju, jestli někam zkusím nebo nezkusím poslat soutěžní příspěvek. Ale jak vidno občas, na mateřské např. ani rozhodnutí nestačí :)
Alespoň jsem stihla kafe pro radost (@naughtydog), a nepila jsem ho úplně vystydlý! Z hrníčku od Ježíška, u kterýho furt nevím, jestli ten nápis brát jako kompliment nebo výčitku...
