Pohádková kniha, která vydělává svým hrdinům, jde do předprodeje

 

Tři slova... kultura21.cz

 Kontext jo? 

Přihlásila jsem se do podzimního povídkového kurzu literarnialchymie.cz a měla jsem napsat povídku do soutěže. Vymyslela jsem si hroznou zápletku (s morálním přesahem, samozřejmě) napsala námět, u toho mi došlo, že to nedává smysl, vymyslela jsem ji znovu, ještě větší a širší, víc emocí, víc postav! a do toho jsem dostala covid. Můj TOP nr. 1 příznak u covidu je úporná bolest hlavy, kdy nemůžu dělat prakticky vůbec nic. Natož přemýšlet nad něčím složitějším. Takže jsem rozpracovanou povídku odložila a útrpně čekala, až se mi udělá líp. Stihla jsem na poslední chvíli napsat kratší text, abych aspoň něco odevzdala, na zadání soutěže serveru kultura21.cz

BTW jsem se přihlásila i do pokračování kurzu, literárního mentoringu, který začínal po Novém roce. Krátce před tím, než jsem v jeho rámci měla odevzdat první text, jsem i s dcerou onemocněla a trvá to už měsíc, kdy se cítím úplně K.O. V mezičase jsem ale samozřejmě byla naprosto v pořádku, plná energie a všeho... Až se příště zase přihlásím do nějakého kurzu ke Katce, což bych ráda, budu už před začátkem preventivně suplementovat nějaký imuno-booster a jestli zase něco chytnu, tak už si mě nepřejte, nebo nevim :)

Na povídku jsem neměla tolik času, jak bych chtěla, ale i tak se mi líbí. Říkala jsem si, že bych ji někdy mohla rozšířit a dopsat. Katce tímto děkuju za připomínky a hlavně trpělivost s mýma virózama.

Jo, a ta tři slova jsou: tarotové karty, vlk, houbička na nádobí :)

Naděje umírá poslední

Když rukou zalovila v dřezu plném špinavé vody, na předloktí se jí nalepila rozvařená nudle. Nahmatala čajovou lžičku, houbičku na nádobí a řízla se o škrabku na brambory. Zkusila to znovu. Kromě hejna rozmáčených drobků vířících u dna, nic. Jednou rukou vytáhla a odložila na odkapávač lžičku se škrabkou, druhou vzala houbičku a vztekle jí mrštila zpět, proti mastné hladině. Voda se rozstříkla všude kolem.

„Hey! Co děláš, cáká to až sem! Co se děje?“ ozvala se Ellie, pomocná kuchařka.

„Jsem bez prstýnku, asi mi tu spadl, ale nemůžu ho najít. Promiň.“

„Ztratila jsi prstýnek, v tomhle?“ znechuceně nakrčila nos. „Na, vypusť to přes tohle, jestli ti spadl do vody, najdeš ho tam. V klidu,“ podávala jí El malé sítko.

Voda odtekla, prstýnek se neobjevil.

„Byl to snubák?“ zeptala se Ellie soucitně. Nemohla si nevšimnout, jak Betty znervózněla.

„Ještě to tak. Nejsem vdaná. Ale je pro mě důležitý,“ ani bych ti neuměla vysvětlit jak moc důležitý, pomyslela si. „Druhý takový nikde neseženu.“

„Takže rodinná památka?“

„Jo, něco v tom smyslu.“

Do konce směny prošly celou kuchyň, zázemí pro zaměstnance, i parkoviště u zadního vchodu. Bezvýsledně. Ellie jí - asi ze solidarity - pomáhala. Kdo v životě neztratil nic cenného? Nejspíš si myslela, že se dokáže vcítit. Jenže ve skutečnosti neměla ani tušení, jak velký průšvih tohle byl. Betty byla v kelu, sakra!

Sakra. Sakra. Sakra. Garsonku, kde žila, skoro doslova obrátila naruby a nic z toho. Nejhorší bylo, že si nedokázala jistě vzpomenout, kdy prsten měla naposledy. Byla s ním tak sžitá, že už ho ani nevnímala. A nesundávala ho nikdy, nikdy, za žádných okolností. Právě proto, aby se tohle nestalo. Sakra!

Potřebovala pomoc, rychle se rozhodla zavolat Lobovi. Na mobilu vytočila jeho číslo a pak už jen bezmocně poslouchala, jak telefon vyzvání a vyzvání a volaný účastník neodpovídá a neodpovídá. Jenom pro jistotu – jako by se snad potřebovala ujišťovat - pohledem sjela na kalendář na stěně. Jop, byl tam, modrý superúplněk, dnes v noci. Vypadalo to, že se Betty ocitla v takovým kelu jako málokdy. Vlastně už bylo úplně jedno, jestli v oranžovým, červeným nebo supermodrým. A přitom neměla tušení, jak se tam dostala.

Přemáhala ji únava a škrábanec, co si přivodila odpoledne v kuchyni, zčervenal, protivně natekl a začínal bolet. Asi se jí zanítil z toho bordelu v bistru. Přesto se rozhodla podniknout poslední pokus o záchranu situace: vrátí se hledat do práce.

Spěchala a chvatně skenovala každý metr cesty, jako by se prsten měl objevit právě tam. Představovala si každý jeho detail, matný lesk kovové obroučky, temný třpyt obsidiánů a pečlivě vypracovaný reliéf hlavy vlka. Kdyby ho snad mohla vytáhnout a zhmotnit odněkud z hlubin své mysli, stalo by se to. Tak usilovně na něj myslela, až fyzicky cítila jeho váhu ve své dlani.

Před branou městského parku si ji přišel očuchat urostlý vlčák. Tedy skoro přišel, pár kroků před Betty ucouvl, otočil se a utekl. Chytrý pes.

Jak se blížila k bistru, míjela pitoreskní obchůdky s ručně vyrobenými talismany a krystaly polodrahokamů, knihkupectví s ezoterikou, seberozvojou literaturou a pestrými balíčky tarotových karet. Je v pořádku, že nejsi v pořádku, Naučte se přijímat věci, které nemůžete změnit, Ženy, které běhaly s vlky, …

„Kdyby se snad někdo ptal na můj názor, tak děkuji nechci,“ v duchu se hořce ušklíbla.

Říká se, že naděje umírá poslední. Jestli je to pravda, pak veškeré Bettyiny naděje zrovna přeložili z JIPky do hospice. Začínala panikařit. S pocitem, že něco přece ještě zkusit musí, spěchala do bistra.

Když se po hodině marného hledaní vynořila z kuchyně zpátky na ulici, smrákalo se. Ruch zesílil, z otevřených dveří restaurací byla slyšet hudba a hlasitý smích, na rohu hrál na kytaru busker, zvonil mobil, u přechodu na křižovatce se hádali milenci a Betty dokázala dokonale zaostřit na každý jeden z těch zvuků. Z rozšklebeného, zaníceného škrábance na ruce byla najednou úhledná, zhojená ranka. Už se necítila unavená, neměla žízeň ani hlad a bolest zad, která ji trápila několik týdnů, zmizela.

Na chodníku posedávali bezdomovci všech možných typů, tvarů a barev, některé z nich poznávala. Somrák, se kterým občas prohodila pár slov, na ni pokřikoval a nabízel jí umaštěnou láhev s bezbarvou tekutinou pronikavého zápachu. Obvykle samozřejmě odmítá, není sebevrah. Teď jí ale nemohla uškodit. K jeho velkému překvapení si od něj lahev skutečně vzala a mocně si lokla. Třeba, když se do východu měsíce stihne opít, bude to celé snesitelnější. Momentálně už je to stejně jedno. Vydala se bezcílně ulicí.

Cestou z města se stavila v trafice a koupila si vlastní lahev levného alkoholu. Poslední, co si jasně vybavovala, bylo setkání s partou bezdomovců v potemnělé zahrádkářské kolonii. Pokřikovali na ni kvůli drobákům a cigaretám, měli i osobnější narážky. Ona ale věděla, že se nemusí bát. Strach by měli mít spíš oni.

Probrala se pod dálničním mostem, zjevně usnula. Ležela na jakési smradlavé hromadě převážně z papírů a látek. V zrezivělém barelu s tlumeným praskotem dohořívaly odpadky. Přičichla si ke konečkům prstů. Tam, kde mívala (v rámci možností umývačky nádobí v rušném bistru) pěstěnou manikúru, rostly ostré, černé drápy. Ucítila krev. Nebyla její. Spokojeně se protáhla a svižně vyskočila na nohy. Přitom se praštila do temene o betonový nosník. Sotva si toho všimla. Její oči si mezitím přivykly stínu, rozhlédla se, jestli ji nikdo nesleduje a rozeběhla se kolem přivaděče směrem k nejbližšímu lesu.

Na noční obloze zářil bledý koláč měsíce a v jeho svitu bylo jasno, až se to na tuhle denní ani dobu nehodilo. Být poblíž, mohli jste zahlédnout dlouhý, temný stín, jak mizí mezi stromy. A zaslechnout táhlé, vlčí volání. 

Spravedlnost obětem znásilnění

Tresty násilníkům a celkově přístup k obětem je u nás tradičně hrůza. Pravda je, že legislativa dává možnosti, jak trestat přiměřeněji, ale to se neděje. Tady se zkusíme zamyslet, proč českým soudům záleží víc na pachatelích než obětech..

Popravdě jsem tady tu svoji myšlenku vůbec nechtěla rozvíjet, protože je to dost nechutný a sprostý a pak jsem si včera přečetla, že náš milý Krajský soud svůj verdikt médiím vysvětlil tím, že se oběť systematického, několik let trvajícího znásilňování chtěla pomstít (matce?!). A to nemůžeme dovolit, že... Ty vole!

/Proč si neověřili, jak obžalovaný lže o svém spořádaném rodinném životě? Že napadá i matku, opakovaně na něho volali PČR? Zatímco oběť musí dokazovat kde co? Proč české soudy věří víc násilníkům než obětem?/ 

Párkrát jsem slyšela, že když vás někdo napadne, je otázka, jestli se bránit, protože pak je větší šance, že vám ublíží víc nebo vás rovnou zabije. To se tak v devadesátkách říkalo.

Já jsem se potom, co mě přepadli asi potřetí (pokaždé to byl nějaký chlap), rozhodla, že už nebudu oběť nějakých debilů a prostě je zabiju já. V tom afektu v sobě najdu sílu, takovou tu, jak díky ní matka zvedne holýma rukama auto, pod kterým je zaklíněné její dítě a prostě toho hajzla umlátím, ubodám, rozkrájím na sračky. S radostí. Nebo zabije on mě. 

I to je lepší možnost, než přežít další napadení. A to mě nikdy nikdo neznásilnil.

Možná to vypadá, že tohle píšu, protože se to ve skutečnosti stalo a já se stydím to přiznat. Ale fakt ne. O tuhle zkušenost jsem díky Bohu byla ochuzena. A i bez ní jsem se svým PTSD měla co dělat.

Dokážu se ale vcítit. Aspoň tomu sama věřím. Samozřejmě každý prožívá jinak, do hlavy nikomu nevidím. Ale znásilnění. Bože, to je takový hnus. Horší než vražda.

A teď přichází ta vulgární část. Máme soudce, který třeba nemá tu míru empatie. Ale mít aspoň nějakou bych považovala za základ kvalifikace pro jeho funkci. Evidentně je to člověk, který si dokáže do paměti uložit množství dat a v příhodnou chvíli si je zase vybavit. Dost na to, aby vystudoval práva, udělal doktorát... Přesto je to zjevně sociální debil. Osobně znám pár právníků, co moc sociální inteligence nepobrali, nedivila bych se tomu.

Nebo prostě mu to jenom nikdo neřekl, neví to, nedokáže si představit... Zde máme prostor se zamyslet, proč se čeští soudci, policisté (třeba pan policejní prezident a spol) dostatečně nevzdělávají?

No, a teď jo :)) Nás na pajdáku učili, že nejlíp se lidi učí zkušeností. Tak co kdyby panu soudci někdo přes dva roky v kuse, třikrát týdně násilím strkal násadu od smetáku do prdele. A natočil ho při tom a vyhrožoval mu, že to ukáže kolegům a rodině, když se bude bránit. Myslíte, že by to na panu soudci nenechalo žádné následky a že by se nechtěl pomstít? Naopak, přál by příteli se smetákem jen samé štěstí a lásku a radši by se šel zabít, aby mu nepřekážel v dalším životě?

Záměrně vynechávám z toho případu (všichni víme, který myslím) znalce, který se nechal slyšet, že v posudku nenapsal, co soud tvrdí, že napsal. A já ty posudky nečetla, takže budu jako věřit, že ho jen špatně citovali.

Když se na vás někdo dopustí násilí, které vás tak hluboko raní a naprosto vás zlomí, zničí vaší důvěru v život, ve svět, v lidi, je pomsta jedna z mála věcí, která by vám mohla vrátit kousek duše zpátky. 

A BTW ten útočník to udělá prostě proto, že může. Jen tak. Se mu chce. Má nad vámi moc, obvykle fyzickou převahu. Nechce se mu ovládat, protože pohodlnější je ulevit si. Nedopustí se té hrůzy omylem, v sebeobraně nebo z nedbalosti. Tam by se dala pomsta prominout.

Aby se obětí nemusely mstít, máme tu soudy. Teda my nemáme. Soudy jako by schválně oběti hnaly do situace, kdy se pomsta zdá jako celkem rozumné východisko. 

Já, jestli se ještě něco takového stane, buď půjdu sedět za nepřiměřenou obranu, nebo budu mrtvá. Ale kdyby někdo ublížil dceři a od soudu odešel s trestem dva tři roky nebo snad podmínkou a ona pár desítkami tisíc odškodného, zaplatím za ty peníze dva tři sígry středního formátu, kteří pachateli opakovaně a názorně ukážou, jaký je to přesně pocit, být znásilněný. Na nic lepšího by stejně nestačily. 

Opravdu je tohle to, co česká vláda, justice, policie chce? Všechno ukazuje na to, že ano...