úterý 24. října 2023

Střípky z konference magazínu Heroine

#mojeHEROINE

#svetpodleheroine

#neviditelnezeny


Informace o tom, kdo vystupoval, co říkal, co u toho dělal a jak se při tom tvářil najdete mj. pod odkazem https://projekty.heroine.cz/heroine-konference-2023#program Myslím, že celkově v příštích dnech budou socky/internet plné příspěvků o této akci. Aspoň v mojí bublině určitě...

Já mám momentálně BTW pocit, že jsem tam snad celou dobu jen žrala nebo pila kafe. Ale hlavně jsem přijela s tříletou Pepi. 

Kdyby se někdo chtěl pozastavit nad tím, proč ji beru na takovou akci, když tam pak nemám klid a čas se soustředit a užít si to, tak stručná odpověď je: Nemám jinou možnost. Buď pojedu s ní nebo vůbec.

Delší verze: Hlídání, které je mi dostupné, spotřebujeme na dobu, kdy jsem v práci nebo ve škole. Zbytek je na mě. A náhodou mi připadá super, brát dítě i jinam než jen do dětské kavárny nebo pískoviště. I když je jasný, že to bude probíhat dost jinak, než kdybych šla sama. Ale co? Za deset patnáct let už se mnou nebude chtít nikam, tak si to teď užijeme takhle. 

Takže střípky, který mně uvízly v hlavě: 

Nejvtipnější medailonek Lenky Králové, autorky projektu V tranzu. 

Danuše Nerudová o hejtech během prezidentské kampaně, kdy řekla, že nejvíc kritiky etc. jí posílaly ženy. Což mi nepřijde překvapivé. Bohužel. Populární úsloví by se dalo přepsat na Člověk člověku žárlivou, zraněnou ženskou. Vlci se k sobě totiž takhle nechovají. 

Hlavní diskuse, část o inkluzi, co jsem slyšela, celá. Je to mimochodem téma, nad kterým poslední dobou přemýšlím.

Zrovna je to rok, když počítám praxi v denním stacionáři na Kociánce a můj nástup mezi asistenty lidí s PAS, co trávím hodně času s lidmi s nějakým handicapem. Záměrně nezmiňuju neslavně nedokončené studium se specializací speciální pedagogika (i když to mi dalo spoustu znalostí a teoretický background) ani mé předchozí zkušenosti dobrovolnice, protože tam byli trošku jiní klienti a kvalitativně kontakt s nimi na jiné úrovni. 

Takže teď už nějakou dobu trávím víc času s takhle speciálními lidmi, než nějakou průměrnou, běžnou populací. A nepřijde mi, že by to bylo něco neobvyklého, nějaký výkyv, úlet z reálného života. Je to teď můj všední život a IMHO je mnohem lepší, než když jsem v soukromí i práci potkávala jen tzv. zdravé osoby. Ano, je náročnější, ale výrazně lepší. Klienti mě a moje vztahy mění k lepšímu. 

Nevím, jestli tuhle práci budu dělat navždy, ale určitě budu vždycky vděčná za tu možnost, zkušenosti a přátelství, které mi přinesla. 

Asi ve svém okolí nemám jediného člověka, který by lidmi s handicapem nějak opovrhoval, teoreticky by jim všichni přáli to nejlepší, jsou ochotni pomoct a bůhvíco ještě. Ale jak dojde řeč třeba na inkluzi ve školství, často slyším, že inkluze bezva, ale ocáď pocáď. Stojí to peníze, narušuje výuku a pro ty samotné děti se specifickými potřebami to přece taky nemusí být nějak super, když pak nezvládají nároky běžné školy a kolektivu a jsou tam nešťastní. Reálně tohle je nejčastější názor mezi mými známými z řad laiků. 

Jako by člověk s handicapem byl nějaký cizorodý element, kterému my milostivě můžeme mezi sebou udělat prostor a přijmout ho, ale jen pokud to nepřekročí jisté hranice. "Naše děti" přece mají právo na vzdělání a ne aby je někdo zdržoval a rušil, když se učí nazpaměť hodnoty HDP států V4. 

Problém je, že ten "cizorodý element" má ta práva úplně stejná. A ještě k tomu to ani není žádný cizorodý element. Je to prostě člověk, se stejnou mírou člověkovitosti jako vy. 

Zatím jsem nevymyslela nic objevnějšího, než že za to můžou komunisti! Ano, je to tak. Prostě u nás mnohem později přestali být lidé s handicapem, ať už viditelným nebo neviditelným zavření ve velkých ústavech. Nemáme s nimi zkušenosti, málo kdo má možnost navázat opravdu blízké vztahy s více lidmi s postižením. 

Za rok s lidmi s PAS a zároveň takovým tím každodenním kontaktem s okolím jsem si uvědomila, a každý den se mi to znovu a znovu potvrzuje, že někde na spektru jsme všichni. Když to porouchané autistické spektrum protáhneme z každé strany někam dál k horizontu, najde se na něm každý z nás. Norma je to, čeho je nejvíc. Nemyslete si, že zrovna vy jste nějaký pravzor normálnosti a divní jsou ti druzí. 

Resp. klidně si to myslete, ono bez toho by se blbě žilo, ale když se občas zastavíte, vzpomeňte si, že i když se od sebe třeba hodně lišíme, v jiných aspektech jsme všichni stejní. 

Začínám mít chuť to smazat, protože jsem nakousla komplexní, velmi komplikované téma a už se mi v hlavě vyrojila spousta námitek, které by se mohly objevit a ke každé by se daly napsat stovky stran textu. Na což nemám čas, chuť, ani schopnosti a znalosti :-) 

Nechci (aspoň ne teď) řešit, jak by se muselo změnit očekávání společnosti nejen ohledně školství, ale celého jejího fungování. Proč nejsme otevřenější nebo kdo by to měl platit a jaké potřeby snad kdo má (to je navíc individuální, takže případná debata na obecné úrovni je o ničem), jde mi jen o ten mindset.

 Někdy jsou to lidé s duševní nemocí nebo s fyzickým handicapem, někdy malé děti, jindy ženy a mohli bychom to rozšířit i na zvířata, jako cítící bytostí. Jako by to bylo vždycky my versus oni ve hře s nulovým součtem. Snad to jednou budeme umět i jinak. 

No, a ještě supervtipní Bratři Bittnerové a pak už jsme s Pepi musely běžet na autobus...


neděle 17. září 2023

Nadační fond Dlouhovláska

 Tohle vzalo rychlý konec. Přes víkend jsem se na to vyspala a rozhodla se, že přece, když jsem si to slíbila, tak to tak taky udělám a vydržím to s těma vlasama ještě ten půlrok rok, než mi dorostou.

V úterý jsem byla objednaná ke kadeřnici, ale ještě předtím na terapii. Psycholožce jsem, jen jako vtípek, už na odchodu, aby viděla, jak to mám těžký, zmínila, jak si chci ostříhat vlasy, ale nemůžu a ona mi doporučila, ať dělám, co je dobré pro mě. Jestli mám pocit, že potřebuju změnu a budu se s krátkýma vlasama cítit líp, ať je ustřihnu hned. S přesně stejnou úvahou, jakou mám tu: můžu na paruky poslat peníze...

Takže jsem ostříhaná a vlasy darovat nakonec stejně můžu. Nadační fond Dlouhovláska IMHO jako jediný u nás nevyžaduje délku darovaných vlasů nad 35cm (za podmínek uvedených u nich na webu). K tomu Soňa, která mě teď češe, viděla klientku s parukou od nich a řekla, že jsou moc šikovní, že to měla hezký. Takže to mám i takhle s osobním doporučením :-)

Vy Dlouhovlásku možná znáte z doslechu. Jsou to oni, kdo stříhá metalisty na festivalech (Masters nebo Brutal Assault např.) a na sockách z toho mají výborný videa. A pak taky jejich klienti paruky, v neposlední řadě ;)

Pokud máte pocit, že darovat se dají jenom fakt hóóódně dlouhý vlasy, nemáte vlasy zrovna pod zadek, chystáte se na radikální změnu účesu a vaše vlasy by skončily v kadeřnictví na podlaze, mrkněte na jejich web. Třeba je můžete taky darovat a v tom případě by jich byla škoda. Obecně je čekatelů na paruky dlouhá fronta... 

sobota 9. září 2023

Vlasová krize ve slepé linii času!!!

Těšila jsem se, jak budu mít po prázdninách trošku klid a ono je to přesně naopak. Jop, prázdniny s malým dítětem, přivřenou školkou (u nás teda ještě dětskou skupinou) a prací, kde oproti zaběhlému systému zaskakuju za chybějící kolegy, jsou od letoška můj oblíbený oxymóron. A to jsem si ještě navíc na konci srpna uzavírala 4 předměty, abych mohla pokračovat ve studiu, což je pro mě zcela zásadní záležitost životního významu. Nicméně teď je to snad ještě horší :-)

A všechno jako by se zaseklo. Na můj vkus příliš dlouho čekám na e-mail z vydavatelství ohledně tisku titulkového diáře, klasicky jsem nestihla pár deadlinů literárních soutěží, zpozdily se mi hodinky, na který se fakt těším (tedy zpozdil se balíček s hodinkami, hodinky doufám budou vždycky včas), o příspěvku na bydlení, o který jsem žádala v červenci a doteď nemám odpověď, se radši ani nebudu bavit... Mám pocit, jako bych se - slovy klasika, ano Red Dwarf - ocitla ve slepé linii času.

Potřebuju si zjednodušit život a pohnout se tady z toho zmatku už někam dál. Takže jsem vymyslela, že si už konečně ostříhám vlasy! Ano, vzdám to! Teď vidím, že je to už skoro 3 roky, co jsem se rozhodla. Touhle dobou už mělo být dávno po všem. Možná když to nejde, tak to nejde: Prostě mi ty vlasy už nerostou jako dřív a dost dlouhý na darování je nikdy mít nebudu. 

Na starý kolena se mi vlasy začaly vlnit (WTF?!), podle kadeřnice se mi proto víc lámou, rostou pomaleji a než se dostanu k potřebné délce, roztřepí se jak devítiocasá kočka a co s tím pak... Brzy se budeme s dcerou stěhovat do menšího bytu, začala jsem třídit věci, všude po bytě se válí nějaký krámy, do toho psí chlupy a ještě navrch moje dlouhý (ale ne dost dlouhý!) vlasy, který mi aktuálně padají doslova po hrstech. Asi jsem se taky začala přesrsťovat...



Vždycky jsem chtěla chodit darovat krev, asi abych byla prospěšná. Jenže skoro celý život beru antidepresiva. I když co se toho týče, říkala jsem si s kamarádkou, že pro někoho by to mohla být i výhoda, dostal by krev rovnou s předžvýkanýma inhibitorama zpětného vstřebávání serotoninu :-)) Nicméně odborníci náš názor nesdílí, takže krev darovat nemůžu. Čeho jsem měla vždycky víc, než jsem mohla potřebovat, to byly vlasy. Tak jsem si napsala do bucket listu, že aspoň jednou za život daruju vlasy na paruku pro pacienty s alopecií nebo třeba nějakým onkologickým onemocněním.

Měl to pro mě být piece of cake, ale je z toho dost voser a vypadá to, že mi už vlasy dost dlouhé ani nenarostou. Tak třeba je čas se s tímhle projektem  rozloučit a radši nějaké nadaci, co se stará o paruky pro potřebné, poslat peníze. No, dneska jsem se poprvé po několika dnech normálně vyspala a najednou mi to přišlo líto. Když už ty vlasy mám takhle dlouhý, byla by to škoda... 

Kdykoliv se mě v minulosti v kadeřnictví ptali, jestli to fakt chci až TAKHLE ostříhat, vždyť tak krásných, dlouhých vlasů je škoda, mělo to pro mě stejnou logiku, jako bych si při manikúře říkala, že je škoda stříhat dlouhý nehty. Tahle náhlá změna perspektivy mě samotnou docela překvapila. Ale tak třeba bych to ještě chvilku mohla vydržet. 

V úterý mám termín Na stejné vlně, tak se asi necháme překvapit...

P.S.: Holka z blázince se na IG se ptala, co jejím followerům pomáhá, když mají blbý období. A já můžu doporučit spánek. Nepomáhá totiž nic, prostě to zaspěte a po probuzení můžete začít znova. Třeba to bude lepší ;)

úterý 22. srpna 2023

Natálie Bagárová má depresi a kkti mají blbý komentáře

 Dnes jsem narazila na Seznamu na potěšující článek: Nechtěla jsem žít, zhubla jsem až 15 kilo. Mladší sestra Natálie Bagárové přiznala extrémní depresi. Netěší mě samozřejmě, že si další člověk sáhl na dno, ale že o tom píše bulvár a jak. Ovšem ty komentáře zase...

Respect a díky Natálii B. za to, že s tím šla ven. To, co v titulku označili za "extrémní depresi" je totiž prostě deprese. Není žádná deprese/depka, na kterou pomáhá myslet pozitivně nebo si jít zacvičit. Deprese vypadá mj. takhle. 

Jestli jste to ještě neudělali, jděte se podívat sem: https://mkn10.uzis.cz/, kolik tváří má deprese a jak si je lidé pro zjednodušení klasifikovali.

Podle reakcí čtenářů, je stále velmi potřeba, aby se (nejen) o depresi psalo a mluvilo, o tom, jaká opravdu je.

Mám telefony plný screenshotů dementních komentářů z internetu, zrovna jsem tu o nich chtěla dělat příspěvek a pak tohle. Zvláštně se tu mísí snad všechna typická klišé žánru "nekvalifikovaný názor na psychiatrickou diagnózu" s random hejty na holku, která toho umí víc a líp než sami diskutéři, proto je nutné si do ní kopnout. 



S tím se nedá nic dělat, nemůžou být všichni lidi chytří, dokonce ani průměrně chytří ne. Ale miluju ty odpovědi! 

Jestli máte problém, se kterým si nevíte rady a bohužel ve svým okolí chytrolíny, co ho bagatelizují a posílají vás do práce, nenechte se ovlivnit. Vyhledejte odbornou pomoc a radílky pošlete do... do Kolbenky.

BTW letos vyšla útlá knížka s příběhy lidí s duševní nemoci, jsem tam taky. Dá se koupit tady na eshopu: https://www.kniznieshop.cz/koudelova-jirina-proc-zrovna-ja


neděle 6. srpna 2023

Václav Kahuda v KJM (únor 2023, Brno)

Václav Kahuda (1965 - 2023). Tohle mě mrzí, těšila jsem se na nějakou jeho další knihu. 

„Já skoro neškrtám... spíš dopisuju," smál se na besedě v knihovně. Prý knihu píše 8 hodin denně, soboty a neděle má volné, asi půl roku (vzhledem ke kontextu první draft). 


„Kniha je především obžalovací spis na sebe, diagnostický spis, milostný dopis, očkovací průkaz,“ mínil Kahuda. „Autor plácá Golema. Použije vrstvy, které jsou za logickou myšlenkovou sférou. Ty emoce, prales důvodu, proč vůbec chci psát knihu, proč to, co bych neřekl nejbližšímu příteli, vykřičím do světa. Tyhle životodárné, ale protikladné věci najednou vytvoří postavy, které vám začnou říkat nepěkné věci. To se mi stalo."

"Jsem příjemně překvapený, že mé knihy nacházejí čtenáře. Na něčem strávíte několik let přípravou, pak rok píšete, a přesto to může být nakonec šrapnel, který přeletí kopec a skončí v neznámu,“ uvedl  v rozhovoru pro ČT24.

středa 2. srpna 2023

Jaroslav Dušek se samozřejmě mýlí

Jaroslav Dušek se samozřejmě mýlí. Lidé neumírají na rakovinu, protože nenávidí život. Umírají, protože si oni nebo někdo v jejich blízkosti stříhá vlasy.

Jak jsem psala dřív, hecla jsem se, že si nechám narůst vlasy dlouhé tak, abych je mohla darovat na paruku pro (třeba i onkologické) pacienty. Sice s tím rozhodnutím tatova diagnóza úplně nesouvisela, původně jsme o jeho nemoci ještě nevěděli, ale později jsem si v jedné slabé chvilce řekla, že když to vydržím do úspěšného konce, otec se uzdraví. V té chvíli to dokonce vypadalo velmi pravděpodobně.

Jenže po roce cca jsem měla strašně zničené konce, řekla jsem si, že se jich zbavím a nechám délku nárůst od začátku znova. Ustřihla jsem si vlasy zhruba o 10 cm.

Otec byl, jak jsme všichni věřili, v remisi, na nejlepší cestě k trvalému zdraví.

Potkali jsme se necelý týden po mé návštěvě kadeřníka a to už mi oznámil, že se mu rakovina vrátila. Tentokrát se jí zbavit nedokázal.

A nebyl jediný. V naší rodině zemřeli na rakovinu skoro všichni. Doslova v každém případě si oni sami, nebo někdo z nejbližších ostříhal vlasy.

Dokážu si představit, že je pro vás tato informace zatím minimálně těžko přijatelná. Chápu, ještě tam nejste. Ale třeba jednou, později i vám bude tato Pravda jasná jako nic jiného. Věřte mi. Četla jsem Čtyři dohody, i tu pátou. A Tibetskou knihu mrtvých. A Egyptskou taky. A Bibli. A Korán. Takže víte, co... 


A takhle je to u Jaroslava Duška skoro se vším :) 

O JD a jeho rakovině mluvili i Kanárci v síti v jejich placeném Co týden dal na herohero.co (který si BTW určitě potřebujete předplatit). IMO další dobré komentáře:

Martin Freund o Dušekgate (love this!) na FB

Kamilovo pozdní odpoledne na IG

IG Lovci klamu

neděle 28. května 2023

Krátký úkol o vyloučení

 Vyučující v předmětu Sociální politika nám zadala napsat 100 slov o námi vybrané skupině exkludovaných obyvatel. Jelikož jsem zrovna včera četla, jak kdesi v ČR zase domorodci berou do ruk vidle a pochodně, protože v jejich blízkosti má vyrůst bydlení pro duševně nemocné lidi, píšu o tomhle. A dám si to i na blog. Doufám, že z toho nebude problém :))

Musím říct, že se mi takové články nečtou hezky,  protože si okamžitě uvědomím, že by stejně vyháněli i mě. Jenže na mě by "TO" nepoznali. Mně by říkali: "Ty nemůžeš brát prášky na hlavu, vždyť vypadáš normálně!" 


Sociální vyloučení psychicky nemocných osob

V minulém semestru v předmětu Sociální aspekty zdraví jsme se dozvěděli, že většinová společnost je ze všech znevýhodněných skupin obyvatel (etnické menšiny, tělesně postižení, smyslově postižení, …) nejvíce odmítavá k lidem s psychiatrickou diagnózou.

Vidět je to v situacích, kdy se v třeba v rámci reformy psychiatrické péče v ČR ruší velká léčebna a klienti by se měli stěhovat do menší komunity na novém místě. Tamní obyvatelé často reagují velmi bouřlivě, demonstrují a píší petice, že blázny ve svém městě nechtějí, považují je za nebezpečné a pod.

Ve velkých zařízeních typu bývalé USP a velké psychiatrické nemocnice jsou klienti – pacienti mimo běžný život, vykázání za hranice společnosti.

I psychiatričtí pacienti, kteří dokáží fungovat v běžném slova smyslu, mívají často problém najít zaměstnání nebo si ho udržet, případně vykonávají práci pod svoji kvalifikaci. Pokud se u nich závažná psychická nemoc projevila v dětství nebo mládí, žádné vyšší kvalifikace třeba nedosáhli.

Přitom ale mohou mít zvýšené životní náklady o léčbu: doplatky za léky, terapie apod.

Častěji mají problémy vytvořit a udržet si uspokojivé mezilidské vztahy.

Ve skupině lidí bez domova jsou psychiatrické nebo duální diagnózy časté, takže někteří duševně nemocní patří k té objektivně nejchudší, absolutní chudobou postižené vrstvě společnosti.


úterý 4. dubna 2023

Další žalozpěv na Českou poštu

Tak jo, je to tady. Česká pošta! Normálně jsem skoro čtvrt roku sbírala sílu, abych to mohla napsat a nakonec mě nakoplo až, jak se teď řeší rušení některých poboček. Ale už v průběhu této mé poštovní odyssey jsem si psala do mobilu poznámky, protože mi bylo jasný, že tohle bych si v životě nezvládla zapamatovat.

Nechávám si posílat rodičovský příspěvek složenkou. Je to služba, kterou Česká pošta nabízí, Úřad práce nemá problém a já jsem tyhle peníze nechtěla na účet, takže jsem zvolila prostě složenku. Děkuji za pochopení a nashledanou.

Na poště na Mojmírově náměstí (Brno 12) opakovaně narážím na paní za přepážkou, kde zároveň řeší něco kolem Poštovní spořitelny, která se ale rozhodla, že mě v mých 40 letech bude vychovávat a místo, aby mi složenku prostě vyplatila, se dost nepříjemně vyptává:

"A proč si pro to chodíte sem?"

"Jak to myslíte?"

"Proč vám to chodí složenkou?"

"Protože jsem si to tak nastavila."

"To si ale můžete změnit, na účet je to rychlejší."

"Já to nechci na účet."

"A proč?!"

Když jsem o tom na sezení vyprávěla psycholožce, divila se, proč jsem ji neposlala do prdele: 

"A co její po tom, jestli máte učet?!"

Ano, já na terapii mluvím nejen o rodičích, ale už i Česká pošta je téma! Poslat někam starší ženskou, co na mě nastoupí s takovou dikcí jako tady paní, neumím. Ale jestli na ni ještě někdy narazím, asi jí odpovím, že tu složenku tam mám nastavenou schválně, jako laskavost pro ně. Protože složenky v nějaké podobě pošta posílá sem a tam možná už od dob Marie Terezie a chápu, staletí jsou málo na to takovou operaci zvládnout, tak jim dávám možnost to ještě trošičku potrénovat. Zjevně jim to dodnes moc dobře nejde.

(Samozřejmě jsem zvážila i možnost, že se mi snaží nabídnout účet u nich, ale ne. Ona mi nic nenabízí, ona mi vytýká a účet u čehokoliv poštovního bych si po mnoha zkušenostech s ČP založila jedině, kdybych chtěla samu sebe nasrat.)

V minulosti jsem složenku měla ve schránce v rozmezí od 9. do 14. dne v měsíci. Jednou snad už šestého.  Letos v lednu to díky víkendu vycházelo tak, že mi měla přijít nejpozději do pátku 13. M.a.x.i.m.á.l.n.ě. v pondělí. Nepřišla. Ani v pondělí, ani v úterý. Ptala jsem se sestřenice, té přišel rodičák před víc jak týdnem, skoro dvěma. Ona se ptala svých kamarádek. Všechny rodičák dostaly dávno, na účet i složenkou. Ptala jsem se na internetu. Všichni v okolí to stejné. Já furt nic.

Začala jsem přemýšlet, jestli mi náhodou „mateřská dovolená„ neskončila. Byl leden, dceři tři roky na začátku února, tak třeba už nic nedostanu. Nepamatovala jsem si přesně, jak jsem si to v zimě 2020 nastavila. Volala jsem na Úřad práce, abych to ověřila. Nedovolala jsem se ani na pátý pokus, napsala jsem mail. Přišla odpověď a ve stejnou dobu mi zvedli telefon. Tak jsem se od dvou různých úřednic nezávisle na sobě dozvěděla, že rodičovský příspěvek budu dostávat další 3 měsíce (uff!) a opravdu je divné, že složenku ještě nemám, protože úřad platbu poslal 6. 1., splatnost složenky byla 10. 1.  a je potřeba, abych se dostavila na pracoviště SSP a nechala si vytisknout podací znaky, na základě kterých mi pošta příspěvek vyplatí. 

Zde si všimněte, že ani jedna úřednice ani v jednom mailu nebo telefonátu nezmínila, že se to dá vyřídit online, přes datovku, eObčana nebo s elektronickým podpisem. Osobně, v úředních hodinách, vytisknout na papír. (Já jsem s tím v pohodě, jenom že teď z internetu pro mě překvapivě často zaznívá, že poštu přece nikdo nepotřebuje, i nejstarší nebo znevýhodnění lidé mají mít datové schránky a účty a mají klid, všechno se prý dá rychle a pohodlně vyřešit přes internet...)

Pro mě to bylo ideální řešení. Hned další den zaběhnu na ÚP, dají mi podací znaky, cestou se stavím na hlavní poštu a ještě to stihnu do sámošky... Předem vím, že někteří tohle nepochopí, ale my s dcerou z rodičovského příspěvku žijeme. Z toho, z alimentů a podle hlídání nějakého mého přivýdělku. Každopádně to vychází skoro přesně, spíš lehce do mínusu. Takže v momentě, kdy mi měla přijít poukázka na další peníze, jsem měla u sebe 50,- cash, na účtu nic a potřebovala jsem koupit jídlo. 

Na Polní jsem se zastavila na Informacích pro lidi na rodičáku, paní mě mile poslala do konkrétních dveří za konkrétní vedoucí. Tam jsem zaklepala a vedoucí mě hned mezi futrama taky poslala, ale do hajzlu.

"Já vám nepomůžu, proč jdete za mnou???" doslova tohle byla první věta, kterou mi řekla místo pozdravu. Od tohoto momentu jsem v celé situaci čula zápletku, tak jsem si začala dělat poznámky do mobilu, proto ji můžu citovat.

"Nepřišla mi doteď složenka s rodičovským příšpěvkem ..."

"No to ale musíte napřed dolů na informace!"

"Od tam jdu a poslali mě za vámi..."

"Kdo vás sem poslal?!!"

"Ta hodná paní, co sedí na informacích, zrovna teď..."

"No to je výborný, já na to nemám ale vůbec čas. Dejte mi občanku!"

Jako v tu chvíli tam měli strašně moc lidí, strašně. A taky jsme Češi, žijem tady celej život, my jsme přece zvyklý, že nás kde kdo jebe jak malý dečka, bez důvodu. Navíc když paní vedoucí pochopila, že jsem ji nepřišla zbytečně rušit, začala se chovat jako člověk, byla první, kdo mi konkrétně pomohl a na odchodu mi dokonce odpověděla na pozdrav. Trochu vypadala, že ji ten nešťastný začátek konverzace mrzí, ale zase aby se omluvila, to ne, chraň bůh, jsme přece Češi...

Tolik na její obranu. Na druhou stranu, kdybych na tom nebyla tak dobře, jako teď jsem, kdybych na ni takhle narazila řekněme před 10ti lety, možná bych z takové srážky skončila na krizovým centru.

S podacími údaji jsem šla na poštu na Hlavním nádraží, vystála si frontu u poštovních poukázek, odtam mě poslali k reklamacím, vystála jsem si druhou frontu a paní u přepážky mi mile vysvětlila, že mi nic nedá: "Aha, aha, no to já vám ale nemůžu vyplatit... Zkuste to na vaší spádové poště, to asi spíš tam..."

"Takže mám jít na poštu Brno 12, na Mojmírovo náměstí?"

"No, ano... vidíte, tady to máte napsané."

Na Mojmírově náměstí mi vyvolávací systém, co čert nechtěl, vylosoval paní Přívětivou. Slušně jsem pozdravila, vysvětlila situaci, podala jí přes stůl arch s podacími znaky: "No ale to mi tady nevyplácíme!"

"Mně nezávisle na sobě několik pracovnic ÚP řeklo, že ano. Jejich vedoucí mi dala tenhle papír s tím, že na jeho základě mi příspěvek vyplatíte. Vaše kolegyně na Hlavní poště mě poslala sem..."

"Jo? A proč vás posílá sem, proč vám to teda nevyplatí ona?!"

"Ona říkala, že proto, že nejsou moje spádová pošta..."

"My s tím ale nemáme nic společnýho."

"A co mám teda dál dělat?"

"No to já nevím. Jako my tohleto vůbec neděláme. My vám ani nedoručujeme."

"Jak nedoručujete, vždyť podle adresy spadáme pod vás."

"No ale doručovací středisko my nejsme!"

"A řeknete mi kdo to doručuje?"

"No Lesná."

"Takže mám jet na poštu na Lesnou?"

"No tak asi to zkuste tam, no."

A tak jsem vyrazila na Lesnou. V tuhle chvíli jsem čistě výplatou mého rodičovského příspěvku strávila 4 dny a 6 hodin a připomínám, že jde o standardní službu, kterou ČP i ÚP běžně nabízí jako možnost, jak si nechat zasílat sociální dávky. 


Pobočka ČP na Lesné je docela špatně přístupná, i když to teoreticky není daleko, prakticky jsem se tam dostávala hodinu a musela jsem se orientovat podle navigace v mobilu. Ani navigace ovšem netušila, že nemám chodit na pobočku pošty, ale na depo na druhé straně sídliště. Ale to už trochu předbíhám.

Hlásila jsem se rovnou na reklamace, zde jsem ovšem byla čtvrtá v řadě. Na Lesné zjevně hodně a rádi reklamují. Když jsem se zaposlouchala do rozhovorů pracovnice a klientů přede mnou, pochopila jsem, že tady musí lidi zaměstnancům pošty vysvětlovat, jak mají dělat svoji práci, ti jim oponují, že to dělat nebudou, klienti jim musí citovat z webu české pošty nebo přímo z úplného znění zákona, pak teda se zvednou ze židle a jdou se zeptat nadřízené, co s tím a ta řekne, že neví.

Já jsem přišla na řadu, opět slušně pozdravila, podala jsem úřednici papír s podacími znaky a při tom jsem ji už už začala vysvětlovat, co se stalo. Předběhla mě, když na mě vypálila: "A co já s tím?!" Doslova, bez pozdravu, takhle. A co já s tím?! Kam ČP na ty zaměstnance chodí? Do ZOO?

Proběhlo něco velmi obdobného jako na Mojmíráku, tentokrát jsem si ale nechala zavolat i vedoucí plus jsem se tam rozbrečela. Výsledek byl, že jsem šla hledat Řídící depo Brno 73. Prý to mám zkusit tam. Bránila jsem se, že ten den jsem už zkusila dost, ale nepomohlo.

Po cestě jsem si uvědomila, že s takovou nestihnu vyzvednout dceru ze školičky, zavolala jsem skoro_tchýni a poprosila ji, aby to udělala za mě a rovnou jestli by mi nepůjčila peníze na jídlo.

Přišla jsem k depu, sídlí tam z boku v tzv. OC Okružní. Celé dveře mají polepené zákazy vstupu a cedulemi o tom, že tam není balíkovna, opravdu ne, ta je za rohem, tady ne, všichni běžte pryč. U dveří jsou zvonky, nepopsané. Na skle nalepené telefonní číslo, kam máte volat, když nikdo neotvírá a na tom čísle se nikomu nedovoláte ani na 11. pokus. Zkoušela jsem to. Prostě takový ten styl, co vás má odradit a odehnat.

Na chodbě se svítilo, v kanceláři, kam jsem viděla oknem, se taky svítilo, byl zapnutý počítač a na stole ležela rozbalená svačina. Dvacet minut nikdo nepřišel ani otevřít, ani nevzal mobil. 

Měla jsem hlad, odskočila jsem si do LIDLu. Chtěla jsem si koupit tři jakési fancy rohlíky, jediné jídlo za den, ale ve frontě u pokladny jsem si uvědomila, že mám peníze jen na dva. Tak jsem ten jeden narvala do police mezi Lentilky, tužkové baterie a kondomy a trochu mi zvedlo náladu, že jsem se vyhla trapasu, kdy by mi při placení chyběly 3 CZK. TVL!

Vrátila jsem se ke vchodu do poštovního depa, kde se mezitím nic nezměnilo. Čekala jsem dalších 35 minut (to jsem si taky napsala), zbytečně zvonila, zbytečně volala a rozhodla jsem se vrátit na Mojmírovo náměstí. Protože tohle přece není možný.

Cestou jsem si na internetu ověřila, že pošta opravdu ztracenou složenku může vyplatit na základě podacích znaků. Potvrdila mi to i skoro_tchýně a jedna kamarádka, z vlastní zkušenosti. 

Tentokrát ke mě byl vyvolávací systém milostivý a poslal mě k mladé úřednici. Která nevěděla, co se mnou má dělat. Řekla, že asi může zavolat někoho, kdo by to vědět mohl. Asi. Pochopila jsem, že tím nevyjadřuje nejistotu ohledně přivolání nadřízené, ale pochybnosti, zda ta bude aspoň něco vědět.

Přišla starší blondýna, s profesionálním, takovým tím blahosklonným úsměvem a jednala se mnou úplně stejně jako všichni zaměstnanci pošty ten den. Detailně jsem jí vysvětlila situaci, několikrát to zopakovala, ukázala maily od ÚP, přesvědčovala jsem ji, prosila, žebrala. Ona mi řekla, že mám ještě počkat. Složenka není po splatnosti dlouho, třeba to ještě tisknou... A kdyby mi to vyplatila na základě podacích znaků, tak já dostanu složenku později a vyberu si ty peníze podruhé a co pak s tím?

"Za prvé, to bych v životě neudělala a za druhé tu složenku snad pak stornujete?!"

"No to ne, to je moc složité... To my nemůžeme."

"A jak dlouho mám čekat?"

"No jestli se ta složenka opravdu ztratila, tak se peníze vrátí ÚP a oni to pošlou znovu..."

"To nemyslíte vážně, vždyť to by trvalo třeba měsíc! My z těch peněz žijeme! OK, dejte mi teda písemně to, co jste mi tady teď řekla, já s tím půjdu zpátky na pracák..." kapitulovala jsem, protože to fakt nešlo.

"My žádná písemná potvrzení nedáváme."

Pak jsem jí ještě chvilku vysvětlovala, že přes dva týdny u sebe mají moje peníze a já je potřebuju, takže jsem dostala na cestu domů do ruky papírek s dvěma čísly na vedoucího Řídícího depa Brno 73, že abych to zkusila. Asi. Možná. Třeba něco. 

U vedlejší přepážky se mladý pár vášnivě dožadoval na úřednici, aby jim sdělila, kde je jejich složenka s "mateřskou". Good luck guys! 

Doma jsem vzala telefon a začala volat na depo. První číslo hlásilo, že neexistuje, na druhém nikdo neodpovídal,  ani když jsem to nechala vytáčet a zvonit prakticky hodinu v kuse. V mezičase jsem napsala na ÚP mail o tom, že pošta tvrdí, že na základě podacích znaků nic nevyplácí. Obratem mi přišla odpověď, že pošta lže.


Zvedla jsem se, že půjdu vyzvednout dceru k babičce (a taky si půjčit peníze, abych si mohla koupit ještě aspoň třetí rohlík), cestou jsem ten den počtvrté nakoukla do schránky a složenka byla tam. Doručili mi ji dva týdny od momentu, kdy od úřadu dostali platbu, desátý den od splatnosti, o osm dní později než minulý měsíc. Což je pro člověka v mojí finanční situací komplikace, protože já bez jídla vydržím mnohem kratší dobu a na dceři bych to nerada zkoušela. Večer, mezi 16: 45 a 17:45 se mi zhmotnila ve schránce.

Okamžitě jsem ji běžela vybrat, s pocitem, že se mi to asi celý zdálo nebo jsem propadla králičí norou v protisměru. 

A teď si představte, že by třeba ČP poštovní poukázky vůbec nenabízela, když to neumí? Nebo by místo papírových chodily SMS, něco jako eRecept, nebo by třeba složenky fakt tiskli na tiskárně místo toho, aby je malovali ručně (Santovi skřítci, barvama z jednorožčích bobků a štětcem z jednorožčí hřívy, co drží nožičkama, protože nemají ručičky); tisk něčeho takového nemůže trvat tři týdny i dýl, jak tvrdí paní vedoucí na Brně 12. Nebo třeba - pokud teda složenky chtějí mermomocí dělat, dokonce papírové a používají tiskárny a stejně to nestíhají - tak co takhle se vysrat na spolupráce se zahraničím a soustředit se na tohle. Nabrat třeba víc zaměstnanců. Místo nového systému hodnocení služeb klienty za 40.000.000. A líp je proškolit. Představte si, kdyby byla třeba aspoň vedoucí pobočky schopná se podívat do systému a říct, že mi složenku nikdo nevytáhl ze schránky, že od nich ještě neodešla! Místo, aby mě poslala kamkoliv jinam, hlavně aby nemusela nic řešit. Pětkrát. 

Tohle není můj první takový příspěvek na Českou poštu, mám tu ještě něco o balíčkách a reklamaci dopisu ze zahraničí. A to jsou jenom ty největší fuck-upy. 

IMHO pošta vychcaně osciluje mezi jakýmsi státním podnikem, její existenci částečně dotujeme z daní, takže je to jako by služba (ale jenom jako) a komerční společností. Když se jí to hodí, tak jde o byznys a např. tím argumentují při rušení poboček, které vybrali absolutně bez znalosti místních poměrů, bez konzultace s místními institucemi, čistě na základě ziskovosti, vytíženosti apod. Ale když mají dostat peníze od státu, tak je to služba, kterou stát musí doplácet, protože co by bez ní lidi dělali... Zjevně se poštovní firemní kultura podepisuje na zaměstnancích, buď jsou vyhořelí, nebo dementi. Nebo vyhořelí dementi. Kdyby takhle fungovala nějaká soukromá firma, nevěřím, že by přežila. A v tom všem jsou ještě někteří zaměstnanci, kteří za špatných podmínek dělají fakt, co můžou. Čest výjimkám, ale bohužel to nezachrání. Někteří lidé se domnívají, že by teď ČP neměli reorganizovat ti, co ji přivedli do takového stavu. A možná by bylo nejlepší to celý zrušit a začít znovu a jinak.

A teď pointa, která právě vykresluje tu poštovní kulturu. Po přečtení mého komentáře u zprávy o Singapuru, co jsem tu postla screenshot, se mi ozvala do Messengeru pracovnice pošty, která byla tak hodná, že mi vysvětlila, že příště, až se něco podobného zase stane, mám na pobočce říct, že jsem složenku dostala, ale sežral ji pes. Třeba. Prostě že vím, kde je, ale je zničená. A oni vystaví novou nebo mi to vyplatí, a teď se podržte NA ZÁKLADĚ PODACÍCH ZNAKŮ. Protože pošta samozřejmě - v rozporu s tím, co mi tvrdilo několik zaměstnanců a vedoucích brněnských poboček v jednom dni - na základě podacích znaků tohle udělat může. Jenom to nedělají rádi. Prostě se jim nechce nebo co.

A já jako tady ten styl komunikace a přístupu ke klientům, kteří tu společnost platí, hned dvakrát, nepochopím. Je to jako bych se vrátila o 50 let do minulosti.

sobota 25. února 2023

Irvin D. Yalom: Stávám se sám sebou

Někdy si myslím, že psaní jako činnost je mou snahou zadržet plynoucí čas a nevyhnutelnou smrt. Faulkner to vyjádřil nejlépe: „Cílem každého umělce je zastavit okamžik a udržet ho nehybný, dokud si ho v určité chvíli nepřečte někdo cizí a tím ho nepřivede znovu k životu.“ Podle mého názoru ta myšlenka vysvětluje, proč s tak intenzivní vášní píšu – a nikdy nechci přestat. (str. 284)

Když jsem začal psát, netušil jsem, kam mě příběh zavede nebo jaký získá tvar. Připadal jsem si skoro jako divák, když jsem pozoroval, jak klíčí a vyráží výhonky, které se brzy rozkošatily.

Často jsem slyšel spisovatele říkat, že se nějaký příběh píše sám, ale až do té doby jsem to nechápal. Po dvou měsících jsem úplně jinak a hlouběji rozuměl staré anekdotě o anglickém romanopisci devatenáctého století Williamu Thackerayovi, kterou mi před léty vyprávěla Marilyn. Jednou večer vyšel Thackeray z pracovny a jeho žena se zeptala, jak mu dnes šlo psaní. Odpověděl: „Dnes to bylo hrozné! Pennendis (jedna z jeho postav) ze sebe udělal blázna a já mu v tom prostě nedokázal zabránit.“

Brzy jsem si zvykl poslouchat, jak moje postavy hovoří mezi sebou. Celou dobu jsem jim naslouchal – dokonce i poté, co jsem pro ten den skončil s psaním a procházel se ruku v ruce s Marilyn po některé z nekonečných nádherných pláží. Netrvalo dlouho a potkal mě další spisovatelský zážitek, jedna z vrcholných zkušeností mého života. V jistou chvíli, kdy jsem byl hluboce zabraný do příběhu, jsem si všiml, že moje přelétavá mysl koketuje s jiným příběhem, který získává tvar, aniž bych se mu bezprostředně věnoval. Považoval jsem to za znamení – tajemné, které jsem dával sám sobě -, že příběh, který píšu, se blíží ke konci a chystá se zrodit nový.

středa 15. února 2023

Volby 2023

 Dnes už nějakou dobu víme, jak to dopadlo (IMO dobře), ale mezi prvním a druhým kolem poslední volby prezidenta jsem měla fakt obavy, že to dobře nedopadne. Ve státě, kde Andrej Babiš může být premiérem a za prezidenta si vybereme Miloše Zemana (dvakrát!), je totiž možné asi fakt všechno.

A moc mi nepřidalo, když jsem si jednoho všedního dne skočila do (BTW výborné) učňovské kavárny v centru Brna na snídani.

U vedlejšího stolu seděla čtveřice příjemných mužů tak kolem sedmdesátky, zjevně vzdělaných, zcestovalých (všichni byli asi profesionální muzikanti či co), tzv. na úrovni. Žádná vysoká škola života, i chrup měli celkem v pořádku. Mluvili nahlas, takže jsem chtě nechtě (já teda spíš chtě, protože cizí hovory poslouchám ráda) slyšela, o čem. Většinou vzpomínali. Bohužel nakonec začali řešit volby, což by nebylo nic tak hrozného, kdybych nezaslechla následující:

Volby jsou zmanipulované, sledují výsledky a nějak to vypadá a pak najednou hlásí, že sečetli hlasy ze zahraničí a úplně to změní situaci. To bude určitě nějaká levá. Vždyť to není možný. Chudák kdejaká stařenka, co kdesi na vesnici v horách musí jít volit na úřad hodiny pěšky, kolik ji to stojí sil, hodí to tam a pak ji přehlasují podvodníci v zahraničí. Tak kde je pak nějaká spravedlnost?!

Trest za to, že poslouchám cizí lidi, asi budou tyhle situace, kdy začnou plácat strašný hovadiny a já jim ani nemůžu říct, co si o tom myslím.

Copak zjevně inteligentní a zkušení chlapi neví, že přesně v tomhle je ta spravedlnost? V demokratické a rovné volbě? Kde každý oprávněný volič má jeden hlas a ten má stejnou váhu jako hlasy ostatních oprávněných voličů? To by měly mít nějaký speciální bonus senioři za věk? Aby to bylo spravedlivější? A extra body navíc za  Alzheimera a křečové žíly? Nebo to počítat podle vzdálenosti obydlí voliče od volební místnosti? (Pomíjím, že tu pohádkovou stařenku, co chodí volit za sedmero hory a sedmero řeky pěšky, bych fakt chtěla vidět.)

A když takovýhle zmatky můžou hlásat tihle, co pak si asi myslí ten bájný obyčejný člověk, průměrný Čech? Radši nevědět, že...

No, neuklidnilo mě to. Nicméně - aspoň pro tentokrát - vyvázli jsme z toho docela dobře.

sobota 14. ledna 2023

#babisedokose

Chtěla jsem opět jít do volební komise, mj. pro její atmosféru raného Formana, jak ji trefně popsal Phillip Marlow na FB, ale rozhodla jsem se pozdě. Tak jsem šla alespoň volit...

"Mamií, chci malovat!"