Vyučující v předmětu Sociální politika nám zadala napsat 100 slov o námi vybrané skupině exkludovaných obyvatel. Jelikož jsem zrovna včera četla, jak kdesi v ČR zase domorodci berou do ruk vidle a pochodně, protože v jejich blízkosti má vyrůst bydlení pro duševně nemocné lidi, píšu o tomhle. A dám si to i na blog. Doufám, že z toho nebude problém :))
Musím říct, že se mi takové články nečtou hezky, protože si okamžitě uvědomím, že by stejně vyháněli i mě. Jenže na mě by "TO" nepoznali. Mně by říkali: "Ty nemůžeš brát prášky na hlavu, vždyť vypadáš normálně!"
Sociální vyloučení
psychicky nemocných osob
V minulém semestru v předmětu Sociální aspekty
zdraví jsme se dozvěděli, že většinová společnost je ze všech znevýhodněných
skupin obyvatel (etnické menšiny, tělesně postižení, smyslově postižení, …)
nejvíce odmítavá k lidem s psychiatrickou diagnózou.
Vidět je to v situacích, kdy se v třeba
v rámci reformy psychiatrické péče v ČR ruší velká léčebna a klienti
by se měli stěhovat do menší komunity na novém místě. Tamní obyvatelé často
reagují velmi bouřlivě, demonstrují a píší petice, že blázny ve svém městě
nechtějí, považují je za nebezpečné a pod.
Ve velkých zařízeních typu bývalé USP a velké psychiatrické
nemocnice jsou klienti – pacienti mimo běžný život, vykázání za hranice společnosti.
I psychiatričtí pacienti, kteří dokáží fungovat
v běžném slova smyslu, mívají často problém najít zaměstnání nebo si ho
udržet, případně vykonávají práci pod svoji kvalifikaci. Pokud se u nich
závažná psychická nemoc projevila v dětství nebo mládí, žádné vyšší
kvalifikace třeba nedosáhli.
Přitom ale mohou mít zvýšené životní náklady o léčbu:
doplatky za léky, terapie apod.
Častěji mají problémy vytvořit a udržet si uspokojivé
mezilidské vztahy.
Ve skupině lidí bez domova jsou psychiatrické nebo duální
diagnózy časté, takže někteří duševně nemocní patří k té objektivně nejchudší,
absolutní chudobou postižené vrstvě společnosti.
