Pohádková kniha, která vydělává svým hrdinům, jde do předprodeje

 

Tři slova... kultura21.cz

 Kontext jo? 

Přihlásila jsem se do podzimního povídkového kurzu literarnialchymie.cz a měla jsem napsat povídku do soutěže. Vymyslela jsem si hroznou zápletku (s morálním přesahem, samozřejmě) napsala námět, u toho mi došlo, že to nedává smysl, vymyslela jsem ji znovu, ještě větší a širší, víc emocí, víc postav! a do toho jsem dostala covid. Můj TOP nr. 1 příznak u covidu je úporná bolest hlavy, kdy nemůžu dělat prakticky vůbec nic. Natož přemýšlet nad něčím složitějším. Takže jsem rozpracovanou povídku odložila a útrpně čekala, až se mi udělá líp. Stihla jsem na poslední chvíli napsat kratší text, abych aspoň něco odevzdala, na zadání soutěže serveru kultura21.cz

BTW jsem se přihlásila i do pokračování kurzu, literárního mentoringu, který začínal po Novém roce. Krátce před tím, než jsem v jeho rámci měla odevzdat první text, jsem i s dcerou onemocněla a trvá to už měsíc, kdy se cítím úplně K.O. V mezičase jsem ale samozřejmě byla naprosto v pořádku, plná energie a všeho... Až se příště zase přihlásím do nějakého kurzu ke Katce, což bych ráda, budu už před začátkem preventivně suplementovat nějaký imuno-booster a jestli zase něco chytnu, tak už si mě nepřejte, nebo nevim :)

Na povídku jsem neměla tolik času, jak bych chtěla, ale i tak se mi líbí. Říkala jsem si, že bych ji někdy mohla rozšířit a dopsat. Katce tímto děkuju za připomínky a hlavně trpělivost s mýma virózama.

Jo, a ta tři slova jsou: tarotové karty, vlk, houbička na nádobí :)

Naděje umírá poslední

Když rukou zalovila v dřezu plném špinavé vody, na předloktí se jí nalepila rozvařená nudle. Nahmatala čajovou lžičku, houbičku na nádobí a řízla se o škrabku na brambory. Zkusila to znovu. Kromě hejna rozmáčených drobků vířících u dna, nic. Jednou rukou vytáhla a odložila na odkapávač lžičku se škrabkou, druhou vzala houbičku a vztekle jí mrštila zpět, proti mastné hladině. Voda se rozstříkla všude kolem.

„Hey! Co děláš, cáká to až sem! Co se děje?“ ozvala se Ellie, pomocná kuchařka.

„Jsem bez prstýnku, asi mi tu spadl, ale nemůžu ho najít. Promiň.“

„Ztratila jsi prstýnek, v tomhle?“ znechuceně nakrčila nos. „Na, vypusť to přes tohle, jestli ti spadl do vody, najdeš ho tam. V klidu,“ podávala jí El malé sítko.

Voda odtekla, prstýnek se neobjevil.

„Byl to snubák?“ zeptala se Ellie soucitně. Nemohla si nevšimnout, jak Betty znervózněla.

„Ještě to tak. Nejsem vdaná. Ale je pro mě důležitý,“ ani bych ti neuměla vysvětlit jak moc důležitý, pomyslela si. „Druhý takový nikde neseženu.“

„Takže rodinná památka?“

„Jo, něco v tom smyslu.“

Do konce směny prošly celou kuchyň, zázemí pro zaměstnance, i parkoviště u zadního vchodu. Bezvýsledně. Ellie jí - asi ze solidarity - pomáhala. Kdo v životě neztratil nic cenného? Nejspíš si myslela, že se dokáže vcítit. Jenže ve skutečnosti neměla ani tušení, jak velký průšvih tohle byl. Betty byla v kelu, sakra!

Sakra. Sakra. Sakra. Garsonku, kde žila, skoro doslova obrátila naruby a nic z toho. Nejhorší bylo, že si nedokázala jistě vzpomenout, kdy prsten měla naposledy. Byla s ním tak sžitá, že už ho ani nevnímala. A nesundávala ho nikdy, nikdy, za žádných okolností. Právě proto, aby se tohle nestalo. Sakra!

Potřebovala pomoc, rychle se rozhodla zavolat Lobovi. Na mobilu vytočila jeho číslo a pak už jen bezmocně poslouchala, jak telefon vyzvání a vyzvání a volaný účastník neodpovídá a neodpovídá. Jenom pro jistotu – jako by se snad potřebovala ujišťovat - pohledem sjela na kalendář na stěně. Jop, byl tam, modrý superúplněk, dnes v noci. Vypadalo to, že se Betty ocitla v takovým kelu jako málokdy. Vlastně už bylo úplně jedno, jestli v oranžovým, červeným nebo supermodrým. A přitom neměla tušení, jak se tam dostala.

Přemáhala ji únava a škrábanec, co si přivodila odpoledne v kuchyni, zčervenal, protivně natekl a začínal bolet. Asi se jí zanítil z toho bordelu v bistru. Přesto se rozhodla podniknout poslední pokus o záchranu situace: vrátí se hledat do práce.

Spěchala a chvatně skenovala každý metr cesty, jako by se prsten měl objevit právě tam. Představovala si každý jeho detail, matný lesk kovové obroučky, temný třpyt obsidiánů a pečlivě vypracovaný reliéf hlavy vlka. Kdyby ho snad mohla vytáhnout a zhmotnit odněkud z hlubin své mysli, stalo by se to. Tak usilovně na něj myslela, až fyzicky cítila jeho váhu ve své dlani.

Před branou městského parku si ji přišel očuchat urostlý vlčák. Tedy skoro přišel, pár kroků před Betty ucouvl, otočil se a utekl. Chytrý pes.

Jak se blížila k bistru, míjela pitoreskní obchůdky s ručně vyrobenými talismany a krystaly polodrahokamů, knihkupectví s ezoterikou, seberozvojou literaturou a pestrými balíčky tarotových karet. Je v pořádku, že nejsi v pořádku, Naučte se přijímat věci, které nemůžete změnit, Ženy, které běhaly s vlky, …

„Kdyby se snad někdo ptal na můj názor, tak děkuji nechci,“ v duchu se hořce ušklíbla.

Říká se, že naděje umírá poslední. Jestli je to pravda, pak veškeré Bettyiny naděje zrovna přeložili z JIPky do hospice. Začínala panikařit. S pocitem, že něco přece ještě zkusit musí, spěchala do bistra.

Když se po hodině marného hledaní vynořila z kuchyně zpátky na ulici, smrákalo se. Ruch zesílil, z otevřených dveří restaurací byla slyšet hudba a hlasitý smích, na rohu hrál na kytaru busker, zvonil mobil, u přechodu na křižovatce se hádali milenci a Betty dokázala dokonale zaostřit na každý jeden z těch zvuků. Z rozšklebeného, zaníceného škrábance na ruce byla najednou úhledná, zhojená ranka. Už se necítila unavená, neměla žízeň ani hlad a bolest zad, která ji trápila několik týdnů, zmizela.

Na chodníku posedávali bezdomovci všech možných typů, tvarů a barev, některé z nich poznávala. Somrák, se kterým občas prohodila pár slov, na ni pokřikoval a nabízel jí umaštěnou láhev s bezbarvou tekutinou pronikavého zápachu. Obvykle samozřejmě odmítá, není sebevrah. Teď jí ale nemohla uškodit. K jeho velkému překvapení si od něj lahev skutečně vzala a mocně si lokla. Třeba, když se do východu měsíce stihne opít, bude to celé snesitelnější. Momentálně už je to stejně jedno. Vydala se bezcílně ulicí.

Cestou z města se stavila v trafice a koupila si vlastní lahev levného alkoholu. Poslední, co si jasně vybavovala, bylo setkání s partou bezdomovců v potemnělé zahrádkářské kolonii. Pokřikovali na ni kvůli drobákům a cigaretám, měli i osobnější narážky. Ona ale věděla, že se nemusí bát. Strach by měli mít spíš oni.

Probrala se pod dálničním mostem, zjevně usnula. Ležela na jakési smradlavé hromadě převážně z papírů a látek. V zrezivělém barelu s tlumeným praskotem dohořívaly odpadky. Přičichla si ke konečkům prstů. Tam, kde mívala (v rámci možností umývačky nádobí v rušném bistru) pěstěnou manikúru, rostly ostré, černé drápy. Ucítila krev. Nebyla její. Spokojeně se protáhla a svižně vyskočila na nohy. Přitom se praštila do temene o betonový nosník. Sotva si toho všimla. Její oči si mezitím přivykly stínu, rozhlédla se, jestli ji nikdo nesleduje a rozeběhla se kolem přivaděče směrem k nejbližšímu lesu.

Na noční obloze zářil bledý koláč měsíce a v jeho svitu bylo jasno, až se to na tuhle denní ani dobu nehodilo. Být poblíž, mohli jste zahlédnout dlouhý, temný stín, jak mizí mezi stromy. A zaslechnout táhlé, vlčí volání. 

Spravedlnost obětem znásilnění

Tresty násilníkům a celkově přístup k obětem je u nás tradičně hrůza. Pravda je, že legislativa dává možnosti, jak trestat přiměřeněji, ale to se neděje. Tady se zkusíme zamyslet, proč českým soudům záleží víc na pachatelích než obětech..

Popravdě jsem tady tu svoji myšlenku vůbec nechtěla rozvíjet, protože je to dost nechutný a sprostý a pak jsem si včera přečetla, že náš milý Krajský soud svůj verdikt médiím vysvětlil tím, že se oběť systematického, několik let trvajícího znásilňování chtěla pomstít (matce?!). A to nemůžeme dovolit, že... Ty vole!

/Proč si neověřili, jak obžalovaný lže o svém spořádaném rodinném životě? Že napadá i matku, opakovaně na něho volali PČR? Zatímco oběť musí dokazovat kde co? Proč české soudy věří víc násilníkům než obětem?/ 

Párkrát jsem slyšela, že když vás někdo napadne, je otázka, jestli se bránit, protože pak je větší šance, že vám ublíží víc nebo vás rovnou zabije. To se tak v devadesátkách říkalo.

Já jsem se potom, co mě přepadli asi potřetí (pokaždé to byl nějaký chlap), rozhodla, že už nebudu oběť nějakých debilů a prostě je zabiju já. V tom afektu v sobě najdu sílu, takovou tu, jak díky ní matka zvedne holýma rukama auto, pod kterým je zaklíněné její dítě a prostě toho hajzla umlátím, ubodám, rozkrájím na sračky. S radostí. Nebo zabije on mě. 

I to je lepší možnost, než přežít další napadení. A to mě nikdy nikdo neznásilnil.

Možná to vypadá, že tohle píšu, protože se to ve skutečnosti stalo a já se stydím to přiznat. Ale fakt ne. O tuhle zkušenost jsem díky Bohu byla ochuzena. A i bez ní jsem se svým PTSD měla co dělat.

Dokážu se ale vcítit. Aspoň tomu sama věřím. Samozřejmě každý prožívá jinak, do hlavy nikomu nevidím. Ale znásilnění. Bože, to je takový hnus. Horší než vražda.

A teď přichází ta vulgární část. Máme soudce, který třeba nemá tu míru empatie. Ale mít aspoň nějakou bych považovala za základ kvalifikace pro jeho funkci. Evidentně je to člověk, který si dokáže do paměti uložit množství dat a v příhodnou chvíli si je zase vybavit. Dost na to, aby vystudoval práva, udělal doktorát... Přesto je to zjevně sociální debil. Osobně znám pár právníků, co moc sociální inteligence nepobrali, nedivila bych se tomu.

Nebo prostě mu to jenom nikdo neřekl, neví to, nedokáže si představit... Zde máme prostor se zamyslet, proč se čeští soudci, policisté (třeba pan policejní prezident a spol) dostatečně nevzdělávají?

No, a teď jo :)) Nás na pajdáku učili, že nejlíp se lidi učí zkušeností. Tak co kdyby panu soudci někdo přes dva roky v kuse, třikrát týdně násilím strkal násadu od smetáku do prdele. A natočil ho při tom a vyhrožoval mu, že to ukáže kolegům a rodině, když se bude bránit. Myslíte, že by to na panu soudci nenechalo žádné následky a že by se nechtěl pomstít? Naopak, přál by příteli se smetákem jen samé štěstí a lásku a radši by se šel zabít, aby mu nepřekážel v dalším životě?

Záměrně vynechávám z toho případu (všichni víme, který myslím) znalce, který se nechal slyšet, že v posudku nenapsal, co soud tvrdí, že napsal. A já ty posudky nečetla, takže budu jako věřit, že ho jen špatně citovali.

Když se na vás někdo dopustí násilí, které vás tak hluboko raní a naprosto vás zlomí, zničí vaší důvěru v život, ve svět, v lidi, je pomsta jedna z mála věcí, která by vám mohla vrátit kousek duše zpátky. 

A BTW ten útočník to udělá prostě proto, že může. Jen tak. Se mu chce. Má nad vámi moc, obvykle fyzickou převahu. Nechce se mu ovládat, protože pohodlnější je ulevit si. Nedopustí se té hrůzy omylem, v sebeobraně nebo z nedbalosti. Tam by se dala pomsta prominout.

Aby se obětí nemusely mstít, máme tu soudy. Teda my nemáme. Soudy jako by schválně oběti hnaly do situace, kdy se pomsta zdá jako celkem rozumné východisko. 

Já, jestli se ještě něco takového stane, buď půjdu sedět za nepřiměřenou obranu, nebo budu mrtvá. Ale kdyby někdo ublížil dceři a od soudu odešel s trestem dva tři roky nebo snad podmínkou a ona pár desítkami tisíc odškodného, zaplatím za ty peníze dva tři sígry středního formátu, kteří pachateli opakovaně a názorně ukážou, jaký je to přesně pocit, být znásilněný. Na nic lepšího by stejně nestačily. 

Opravdu je tohle to, co česká vláda, justice, policie chce? Všechno ukazuje na to, že ano... 

Střípky z konference magazínu Heroine

#mojeHEROINE

#svetpodleheroine

#neviditelnezeny

Informace o tom, kdo vystupoval, co říkal, co u toho dělal a jak se při tom tvářil najdete mj. pod odkazem https://projekty.heroine.cz/heroine-konference-2023#program Myslím, že celkově v příštích dnech budou socky/internet plné příspěvků o této akci. Aspoň v mojí bublině určitě...

Já mám momentálně BTW pocit, že jsem tam snad celou dobu jen žrala nebo pila kafe. Ale hlavně jsem přijela s tříletou Pepi. 

Kdyby se někdo chtěl pozastavit nad tím, proč ji beru na takovou akci, když tam pak nemám klid a čas se soustředit a užít si to, tak stručná odpověď je: Nemám jinou možnost. Buď pojedu s ní nebo vůbec.

Delší verze: Hlídání, které je mi dostupné, spotřebujeme na dobu, kdy jsem v práci nebo ve škole. Zbytek je na mě. A náhodou mi připadá super, brát dítě i jinam než jen do dětské kavárny nebo pískoviště. I když je jasný, že to bude probíhat dost jinak, než kdybych šla sama. Ale co? Za deset patnáct let už se mnou nebude chtít nikam, tak si to teď užijeme takhle. 

Takže střípky, který mně uvízly v hlavě: 

Nejvtipnější medailonek Lenky Králové, autorky projektu V tranzu. 

Danuše Nerudová o hejtech během prezidentské kampaně, kdy řekla, že nejvíc kritiky etc. jí posílaly ženy. Což mi nepřijde překvapivé. Bohužel. Populární úsloví by se dalo přepsat na Člověk člověku žárlivou, zraněnou ženskou. Vlci se k sobě totiž takhle nechovají. 

Hlavní diskuse, část o inkluzi, co jsem slyšela, celá. Je to mimochodem téma, nad kterým poslední dobou přemýšlím.

Zrovna je to rok, když počítám praxi v denním stacionáři na Kociánce a můj nástup mezi asistenty lidí s PAS, co trávím hodně času s lidmi s nějakým handicapem. Záměrně nezmiňuju neslavně nedokončené studium se specializací speciální pedagogika (i když to mi dalo spoustu znalostí a teoretický background) ani mé předchozí zkušenosti dobrovolnice, protože tam byli trošku jiní klienti a kvalitativně kontakt s nimi na jiné úrovni. 

Takže teď už nějakou dobu trávím víc času s takhle speciálními lidmi, než nějakou průměrnou, běžnou populací. A nepřijde mi, že by to bylo něco neobvyklého, nějaký výkyv, úlet z reálného života. Je to teď můj všední život a IMHO je mnohem lepší, než když jsem v soukromí i práci potkávala jen tzv. zdravé osoby. Ano, je náročnější, ale výrazně lepší. Klienti mě a moje vztahy mění k lepšímu. 

Nevím, jestli tuhle práci budu dělat navždy, ale určitě budu vždycky vděčná za tu možnost, zkušenosti a přátelství, které mi přinesla. 

Asi ve svém okolí nemám jediného člověka, který by lidmi s handicapem nějak opovrhoval, teoreticky by jim všichni přáli to nejlepší, jsou ochotni pomoct a bůhvíco ještě. Ale jak dojde řeč třeba na inkluzi ve školství, často slyším, že inkluze bezva, ale ocáď pocáď. Stojí to peníze, narušuje výuku a pro ty samotné děti se specifickými potřebami to přece taky nemusí být nějak super, když pak nezvládají nároky běžné školy a kolektivu a jsou tam nešťastní. Reálně tohle je nejčastější názor mezi mými známými z řad laiků. 

Jako by člověk s handicapem byl nějaký cizorodý element, kterému my milostivě můžeme mezi sebou udělat prostor a přijmout ho, ale jen pokud to nepřekročí jisté hranice. "Naše děti" přece mají právo na vzdělání a ne aby je někdo zdržoval a rušil, když se učí nazpaměť hodnoty HDP států V4. 

Problém je, že ten "cizorodý element" má ta práva úplně stejná. A ještě k tomu to ani není žádný cizorodý element. Je to prostě člověk, se stejnou mírou člověkovitosti jako vy. 

Zatím jsem nevymyslela nic objevnějšího, než že za to můžou komunisti! Ano, je to tak. Prostě u nás mnohem později přestali být lidé s handicapem, ať už viditelným nebo neviditelným zavření ve velkých ústavech. Nemáme s nimi zkušenosti, málo kdo má možnost navázat opravdu blízké vztahy s více lidmi s postižením. 

Za rok s lidmi s PAS a zároveň takovým tím každodenním kontaktem s okolím jsem si uvědomila, a každý den se mi to znovu a znovu potvrzuje, že někde na spektru jsme všichni. Když to porouchané autistické spektrum protáhneme z každé strany někam dál k horizontu, najde se na něm každý z nás. Norma je to, čeho je nejvíc. Nemyslete si, že zrovna vy jste nějaký pravzor normálnosti a divní jsou ti druzí. 

Resp. klidně si to myslete, ono bez toho by se blbě žilo, ale když se občas zastavíte, vzpomeňte si, že i když se od sebe třeba hodně lišíme, v jiných aspektech jsme všichni stejní. 

Začínám mít chuť to smazat, protože jsem nakousla komplexní, velmi komplikované téma a už se mi v hlavě vyrojila spousta námitek, které by se mohly objevit a ke každé by se daly napsat stovky stran textu. Na což nemám čas, chuť, ani schopnosti a znalosti :-) 

Nechci (aspoň ne teď) řešit, jak by se muselo změnit očekávání společnosti nejen ohledně školství, ale celého jejího fungování. Proč nejsme otevřenější nebo kdo by to měl platit a jaké potřeby snad kdo má (to je navíc individuální, takže případná debata na obecné úrovni je o ničem), jde mi jen o ten mindset.

 Někdy jsou to lidé s duševní nemocí nebo s fyzickým handicapem, někdy malé děti, jindy ženy a mohli bychom to rozšířit i na zvířata, jako cítící bytostí. Jako by to bylo vždycky my versus oni ve hře s nulovým součtem. Snad to jednou budeme umět i jinak. 

No, a ještě supervtipní Bratři Bittnerové a pak už jsme s Pepi musely běžet na autobus...

Nadační fond Dlouhovláska

 Tohle vzalo rychlý konec. Přes víkend jsem se na to vyspala a rozhodla se, že přece, když jsem si to slíbila, tak to tak taky udělám a vydržím to s těma vlasama ještě ten půlrok rok, než mi dorostou.

V úterý jsem byla objednaná ke kadeřnici, ale ještě předtím na terapii. Psycholožce jsem, jen jako vtípek, už na odchodu, aby viděla, jak to mám těžký, zmínila, jak si chci ostříhat vlasy, ale nemůžu a ona mi doporučila, ať dělám, co je dobré pro mě. Jestli mám pocit, že potřebuju změnu a budu se s krátkýma vlasama cítit líp, ať je ustřihnu hned. S přesně stejnou úvahou, jakou mám tu: můžu na paruky poslat peníze...

Takže jsem ostříhaná a vlasy darovat nakonec stejně můžu. Nadační fond Dlouhovláska IMHO jako jediný u nás nevyžaduje délku darovaných vlasů nad 35cm (za podmínek uvedených u nich na webu). K tomu Soňa, která mě teď češe, viděla klientku s parukou od nich a řekla, že jsou moc šikovní, že to měla hezký. Takže to mám i takhle s osobním doporučením :-)

Vy Dlouhovlásku možná znáte z doslechu. Jsou to oni, kdo stříhá metalisty na festivalech (Masters nebo Brutal Assault např.) a na sockách z toho mají výborný videa. A pak taky jejich klienti paruky, v neposlední řadě ;)

Pokud máte pocit, že darovat se dají jenom fakt hóóódně dlouhý vlasy, nemáte vlasy zrovna pod zadek, chystáte se na radikální změnu účesu a vaše vlasy by skončily v kadeřnictví na podlaze, mrkněte na jejich web. Třeba je můžete taky darovat a v tom případě by jich byla škoda. Obecně je čekatelů na paruky dlouhá fronta... 

Vlasová krize ve slepé linii času!!!

Těšila jsem se, jak budu mít po prázdninách trošku klid a ono je to přesně naopak. Jop, prázdniny s malým dítětem, přivřenou školkou (u nás teda ještě dětskou skupinou) a prací, kde oproti zaběhlému systému zaskakuju za chybějící kolegy, jsou od letoška můj oblíbený oxymóron. A to jsem si ještě navíc na konci srpna uzavírala 4 předměty, abych mohla pokračovat ve studiu, což je pro mě zcela zásadní záležitost životního významu. Nicméně teď je to snad ještě horší :-)

A všechno jako by se zaseklo. Na můj vkus příliš dlouho čekám na e-mail z vydavatelství ohledně tisku titulkového diáře, klasicky jsem nestihla pár deadlinů literárních soutěží, zpozdily se mi hodinky, na který se fakt těším (tedy zpozdil se balíček s hodinkami, hodinky doufám budou vždycky včas), o příspěvku na bydlení, o který jsem žádala v červenci a doteď nemám odpověď, se radši ani nebudu bavit... Mám pocit, jako bych se - slovy klasika, ano Red Dwarf - ocitla ve slepé linii času.

Potřebuju si zjednodušit život a pohnout se tady z toho zmatku už někam dál. Takže jsem vymyslela, že si už konečně ostříhám vlasy! Ano, vzdám to! Teď vidím, že je to už skoro 3 roky, co jsem se rozhodla. Touhle dobou už mělo být dávno po všem. Možná když to nejde, tak to nejde: Prostě mi ty vlasy už nerostou jako dřív a dost dlouhý na darování je nikdy mít nebudu. 

Na starý kolena se mi vlasy začaly vlnit (WTF?!), podle kadeřnice se mi proto víc lámou, rostou pomaleji a než se dostanu k potřebné délce, roztřepí se jak devítiocasá kočka a co s tím pak... Brzy se budeme s dcerou stěhovat do menšího bytu, začala jsem třídit věci, všude po bytě se válí nějaký krámy, do toho psí chlupy a ještě navrch moje dlouhý (ale ne dost dlouhý!) vlasy, který mi aktuálně padají doslova po hrstech. Asi jsem se taky začala přesrsťovat...

Vždycky jsem chtěla chodit darovat krev, asi abych byla prospěšná. Jenže skoro celý život beru antidepresiva. I když co se toho týče, říkala jsem si s kamarádkou, že pro někoho by to mohla být i výhoda, dostal by krev rovnou s předžvýkanýma inhibitorama zpětného vstřebávání serotoninu :-)) Nicméně odborníci náš názor nesdílí, takže krev darovat nemůžu. Čeho jsem měla vždycky víc, než jsem mohla potřebovat, to byly vlasy. Tak jsem si napsala do bucket listu, že aspoň jednou za život daruju vlasy na paruku pro pacienty s alopecií nebo třeba nějakým onkologickým onemocněním.

Měl to pro mě být piece of cake, ale je z toho dost voser a vypadá to, že mi už vlasy dost dlouhé ani nenarostou. Tak třeba je čas se s tímhle projektem  rozloučit a radši nějaké nadaci, co se stará o paruky pro potřebné, poslat peníze. No, dneska jsem se poprvé po několika dnech normálně vyspala a najednou mi to přišlo líto. Když už ty vlasy mám takhle dlouhý, byla by to škoda... 

Kdykoliv se mě v minulosti v kadeřnictví ptali, jestli to fakt chci až TAKHLE ostříhat, vždyť tak krásných, dlouhých vlasů je škoda, mělo to pro mě stejnou logiku, jako bych si při manikúře říkala, že je škoda stříhat dlouhý nehty. Tahle náhlá změna perspektivy mě samotnou docela překvapila. Ale tak třeba bych to ještě chvilku mohla vydržet. 

V úterý mám termín Na stejné vlně, tak se asi necháme překvapit...

P.S.: Holka z blázince se na IG se ptala, co jejím followerům pomáhá, když mají blbý období. A já můžu doporučit spánek. Nepomáhá totiž nic, prostě to zaspěte a po probuzení můžete začít znova. Třeba to bude lepší ;)

Natálie Bagárová má depresi a kkti mají blbý komentáře

 Dnes jsem narazila na Seznamu na potěšující článek: Nechtěla jsem žít, zhubla jsem až 15 kilo. Mladší sestra Natálie Bagárové přiznala extrémní depresi. Netěší mě samozřejmě, že si další člověk sáhl na dno, ale že o tom píše bulvár a jak. Ovšem ty komentáře zase...

Respect a díky Natálii B. za to, že s tím šla ven. To, co v titulku označili za "extrémní depresi" je totiž prostě deprese. Není žádná deprese/depka, na kterou pomáhá myslet pozitivně nebo si jít zacvičit. Deprese vypadá mj. takhle. 

Jestli jste to ještě neudělali, jděte se podívat sem: https://mkn10.uzis.cz/, kolik tváří má deprese a jak si je lidé pro zjednodušení klasifikovali.

Podle reakcí čtenářů, je stále velmi potřeba, aby se (nejen) o depresi psalo a mluvilo, o tom, jaká opravdu je.

Mám telefony plný screenshotů dementních komentářů z internetu, zrovna jsem tu o nich chtěla dělat příspěvek a pak tohle. Zvláštně se tu mísí snad všechna typická klišé žánru "nekvalifikovaný názor na psychiatrickou diagnózu" s random hejty na holku, která toho umí víc a líp než sami diskutéři, proto je nutné si do ní kopnout. 

S tím se nedá nic dělat, nemůžou být všichni lidi chytří, dokonce ani průměrně chytří ne. Ale miluju ty odpovědi! 

Jestli máte problém, se kterým si nevíte rady a bohužel ve svým okolí chytrolíny, co ho bagatelizují a posílají vás do práce, nenechte se ovlivnit. Vyhledejte odbornou pomoc a radílky pošlete do... do Kolbenky.

BTW letos vyšla útlá knížka s příběhy lidí s duševní nemoci, jsem tam taky. Dá se koupit tady na eshopu: https://www.kniznieshop.cz/koudelova-jirina-proc-zrovna-ja