úterý 22. listopadu 2022

"Poklad" z knihobudky: Encyklopedie moderní ženy (1966)

 Narození dítěte. První, kdo se má o ženině těhotenství dozvědět, je pochopitelně manžel. Manžel může svou radost vyjádřit tisíci způsoby, ale ke každému z nich by měl ještě při nejbližší příležitosti přidat květiny. Rozhodně to však není důvod k opití. Po manželovi mají právo na tuto novinku rodiče obou manželů, případně i sourozenci. Je však nevkusné, vykládat o svém stavu každému na potkání, když těhotenství není ještě zřejmé. Pokud příbuzní chtějí darovat něco do dětské výbavičky (a měli by), ať volí neutrální bílou barvu. Vyjadřovat totiž své přání růžovými či bleděmodrými soupravičkami by nebylo taktní vůči budoucí mamince. Ani její manžel ji nebude zneklidňovat přáním, aby se narodil chlapeček.

Před prvorodičkou také nebudou ostatní zkušenější ženy vypravovat o porodních bolestech či o všelijakých komplikacích při porodu nebo o zrůdných plodech. To by byla právě taková netaktnost jako vyprávět nemocnému o těch, kteří zemřeli na stejnou chorobu, kterou on trpí.

Ze zdravotních i estetických důvodů nenavstěvuje žena v pokročilejším těhotenství kavárny, tančírny a plovárny. Samozřejmě, že divadla, koncertu či kina se neříká, ale vybírá si jen takové programy, které neútočí na nervy.

Jsou-li v porodnici povoleny návštěvy, mají se příbuzní domluvit tak, aby prvním návštěvníkem byl manžel a mohl se svou ženou aspoň chvilku hovořit sám. Pozorný manžel přinese ženě kytici (nikoli v kořenáči) a poděkuje jí, jak nejlépe umí. Zde ani políbení ruky není přehnané. A nebude-li častými otázkami projevovat zájem o malého potomka, bude to mamince určitě velice líto. 

středa 16. listopadu 2022

Nevyhazujte antidepresiva

Na začátek chci zdůraznit, že jsem jen pacient a jsem hluboce přesvědčená, že tomu, o čem budu psát nerozumím tak dobře, jak bych ráda. Nemám na to vzdělání ani zkušenosti. Takže tohle je prostě jenom taková moje úvaha.

V létě letošního roku britská psychiatrička Joanna Moncrieff, známá kritička tzv. psychofarmakologického modelu duševní poruchy, s kolegy zveřejnila výsledky velké metastudie, která říká, že není potvrzené, že by nedostatek serotoninu byl příčinnou vzniku deprese. Mám to tučně a podtržené z dobrého důvodu.

Já, jako vděčná uživatelka antidepresiv budu vždycky #teamantidepresiva a popravdě lidi, co je odsuzují, tvrdí, že způsobují závislost, v hospodě u piva, se zapálenou cigaretkou mi radí, ať je neberu, protože je to přece chemie, mě vždycky srali. I při vědomí, že to myslí dobře, nerozumí tomu a nemají ani vzdálenou představu jak strašně špatně bych na tom bez AD byla, mě to prostě pokaždé aspoň trochu naštve.

Já mám svůj řekněme happyend: hodného a dobrého pana doktora psychiatra, léky, když je potřebuju a terapeutku, ze kterou můžu každý týden chodit na sezení. Sice nejsem úplně zdravá, ale je o mě postaráno. Ale teď si představte, že existuje spousta lidí, kteří trpí (a to sloveso je naprosto na místě, ano trpí!) depresí nebo jinou poruchou lehce léčitelnou antidepresivy a nejdou si pro ně, protože kolem sebe taky mají spoustu takových radílků a na rozdíl ode mě, oni je poslechli. Z toho je mi fakt smutno.

No, a pak jsou tu vědci, kteří tomu rozumí, tisíckrát líp než já. Určitě řada z nich zároveň rozumí i pozadí chemických procesů v lidském těle, i má osobní zkušenost s nějakou duševní nemocí, protože ty se nevyhýbají nikomu, ani lidem vzdělaným, s vysokým IQ etc. A jejich úkolem je hledat pravdu, padni komu padni. 

Takže já jsem na jednu stranu opravdu ráda, že takoví lidé se zabývají oblastí duševního zdraví a zodpovědně a upřímně se snaží věcem přijít na kloub, protože jen díky tomu máme naději. A na druhou stranu, když jsem v létě na tuhle studii narazila na internetu, spráskla jsem zoufalstvím ruce. V čerstvé paměti jsem měla bábu z Facebooku, která si nechtěla nechat vysvětlit, že deprese je vážná nemoc, ne nějaká zpovykanost a fakt není způsobená tím, že dnešní mladí málo čtou Deník Anny Frankové. (To skutečně napsala.)

A teď tihle chytráci dostali další klacek do ruky, kterým (nejen) mě můžou mlátit po hlavě. Ale kdyby jen diskutéři z Facebooku a Novinek. Ona i česká média začala psát o tom, že nejnovější studie prokazuje, že antidepresiva neúčinkují.

Já tu studii četla (i některé odborné komentáře), je to anglicky, je to složité, počítám, že něčemu jsem porozuměla dobře, něčemu hůř a něco mi uniklo. Každopádně vědci zjistili přesně to, co jsem výše napsala boldem a podtrhla. Nedokázali najít důkaz, který by nade vší pochybnost potvrdil, že nedostatek serotoninu depresi způsobuje. Taky tam napsali, že neví, co ji způsobuje. A nedostatek serotoninu je pravděpodobně symptomem, ne příčinou deprese. 

Já nevím, ale mě z toho v žádném případě nevychází žádný rozumný argument, proč vysadit, nebo nebrat AD. Teď to bude hodně zkratka, ale když vás něco bolí, taky si vezmete painkiller, i když neřeší příčinu bolesti. Se zánětem zubu si tam prostě lupnete pár Ibalginů (nebo něco silnějšího) a nebudete poslouchat sousedku, co vám vykládá, že tu bolest musíte snášet, dokud si na vás za čtrnáct dní neudělá zubař čas a nevyřeší příčinu. Samozřejmě bez anestezie, protože bolest je jen symptom.

To vše za předpokladu, že vědci na to tentokrát kápli a není v jejich závěrech nebo postupech nějaká chyba. Což já nejsem už vůbec schopná posoudit. 

Pokaždé, od doby, co výsledky studie zveřejnili, když někde čtu nadšený výkřik: "Nedostatek serotoninu není příčinou deprese!" si říkám: "OK a v praxi tím chce básník jako říct co?" Bohužel často tím básník sděluje, že jíst antidepresiva je nesmysl, lidi, co to dělají jsou rozmazlení a navíc hlupáci, co naletěli farmaceutické lobby. A to mi za a) fakticky přijde dost mimo a za b) mě to uráží.


Nejsem blbá a kvůli depresi jsem si prošla stavy, ze kterých by se tihle lidi posrali. Ale já jsem to vydržela, přežila jsem, mimo jiné díky lékům. Jasně, farmacie není charita, je to byznys. Ale to neznamená, že nepomáhá. A jen díky tomu můžu chodit na terapii řešit tu bájnou příčinu (aspoň podle v tuto chvíli a místě nám známým skutečnostem) a zároveň se těšit na to, až vědci pravou příčinu objeví a najdou i lepší způsob, jak psychiatrickým pacientům ulevit.

Jestli jsem tu napsala nějaký nesmysl a náhodou to čte někdo, kdo je schopný to poznat, tak mě pls opravte, budu ráda. A samozřejmě vím, že antidepresiva (žádné léky) nepomáhají každému, jsou určitě lidi, kteří s nimi mají špatnou zkušenost. Ale i naopak...

Ještě jednou odkaz na studii: 

The serotonin theory of depression: a systematic umbrella review of evidence

Jeden z mála článků na českém internetu, který mi přišel OK:

Diskuse: Nevyhazujte antidepresiva. Vědci zkoumali serotonin a depresi, ne účinnost

úterý 8. listopadu 2022

Andrea Čekanová: Nepečené dezerty Kateřiny A.

Autorka "Nepečených dezertů" si názvem trošku zavařila; nepřekvapivě její knihu řadí mezi kuchařky. Jenže je to thriller. (Ponechám teď stranou, že i kuchařka - v závislosti na mém momentálním rozpoložení - může být horor.) Mě ale zaujal na první dobrou. Nepečené dezerty, protože hlavní postava, zelená vdova Kateřina si píše deník a aby ho utajila před násilnickým manželem Albertem, ukládá záznamy do PC složky se stejným názvem. (IMO skvělý nápad!) Nepečené dezerty jsou to poslední, co by Alberta napadlo otevřít. V tom jsem s ním zcela výjimečně zajedno. Jinak ale vím, že snažit se chápat a soucítit s psychopatem je cesta do pekel. A Albert je ukázkový psychopat. Od prvních stránek až po velkolepý filmový závěr. 

Za celých 39 let života jsem nepocítila nutkání otevřít žádnou knihu s nepečenými ani jinými dezerty v titulu. Tady jsem ale - nejen kvůli tématu domácího násilí - od první zmínky ve FB skupině projektu Odstartujte svoji knihu sledovala cestu textu k vydání. A pak, ještě než jsem ji stihla koupit, vyhlásila autorka na Instagramu knižní štafetu. 

Nemusíte se cítit trapně, jestli nevíte, co je to knižní štafeta. Já jsem to taky nevěděla. A mám další dobrou zprávu: nemusí se při ní běhat. Jediné, co musíte, je přečíst knížku, která vám přijde poštou/Zásilkovnou/whatever a do měsíce ji poslat dál. Zájemci o bližší info k pravidlům knižních štafet, navštivte Průvodce na IG

To u Nepečených dezertů Kateřiny A. nebyl problém. Zhltla jsem je během pár dní. 

Vždycky jsem si říkala, že nemůžu psát recenze, i když mě o to párkrát žádali, protože mám jen dvě polohy: líbí/nelíbí. Takže tady říkám: "Líbí!" Čtení mě bavilo, vůbec se mi nechtělo knihu odkládat a jako bonus je v ní - pokud můžu posoudit - opravdu reálně popsané, jak se oběti nechají vtáhnout do nefunkčních, závislých vztahů.

Autorka zmínila, že ji nakladatelství před vydáním přimělo změnit název. Z "Nepečených dezertů" na "Nepečené dezerty Kateřiny A.", prý aby to tak moc nevypadalo jako kuchařka. A co myslíte, pomohlo to? :-)


Na závěr ještě jedna důležitá poznámka, nemůžu nezmínit lepíky! Mám dvouletou dceru, takže lepíky, to bylo něco! Hodinu po rozbalení štafety jsme stály ve frontě v nedalekém papírnictví, abych jí koupila její vlastní, jinak by zbylí štafetáři byli bez nich. Dalších pár měsíců jsme je měli fakt skoro všude. Ještě teď sem tam nějakej odněkud vymetu. Fotku jsem ukradla z IG Andrey Čekanové, takhle kniha vypadá na konci štafety (lepíky označují místa, kde jsme měli nějaké poznámky).


Josefínka se nechala inspirovat: 


P.S.: Aktuálně mám doma už druhou štafetu (jo, chytlo mě to!), sci-fi Vesmír rozhodl jinak. Knížka je super, ale hádejte co! Neposlali lepíky...


sobota 5. listopadu 2022

Achim Haug: Malá kniha o duši

"Jedna z nejčastěji pokládaných otázek psychiatrům ze strany příbuzných zní: 'Co jsem udělal/a špatně?' Něco se přece muselo během výchovy zvrtnout, když se můj syn chová tak divně, když dcera s nikým nedokáže vyjít nebo žije jen ve svém vlastním vymyšleném světě.

Takový výklad v minulosti skutečně platil i v odborném světě. Výraz schizogenní matka se po léta objevoval v novinových titulcích a mnoho matek následkem toho trpělo těžkými pocity viny. Toto pojetí říkalo, že schizofrenii mohla zapříčinit výchova v dětství, kdy matka vysílala k dítěti často protichůdné signály. Takové počínání nazýváme dvojná vazba (double bind). 

Když se taková situace stále opakuje a stane se vzorcem chování, může to nepochybně přispět k trvalému znejistění. Ale se schizofrenií a jejím vznikem to má minimum společného, v podstatě nic. Pojetí schizogenní matky, tedy matky jako spouštěcího mechanismu vzniku schizofrenie, je z dnešního pohledu naprostý nesmysl. Existuje pro to několik důvodů.

V kapitole o modelu stresové zranitelnosti jsme se zabývali tím, jak si dnešní odborný svět představuje příčiny psychických onemocnění. Všimli jsme si, že ve většině případů psychických onemocnění existuje jasná odpověď na otázku: 'Co jsem udělal/a špatně?' A ta odpověď zni: 'Nic!' 

Nicméně věc se má tak, že příbuzní mohou vznik a průběh psychického onemocnění člena rodiny do určité míry ovlivnit, a to jak negativně, tak i pozitivně. Při psychoedukaci pacientů a rodinných příslušníků to v každém případě roli hraje, hovoříme totiž o tom, jak by se měli lidé k postiženému chovat, aby to mělo co nejpozitivnější dopad na průběh jeho nemoci. Takto ale svou otázku týkající se příbuzných nemyslím. Pokud si nevygumujete z hlavy domněnku, že jste něco udělali špatně, budete se užírat myšlenkou, že jedinou, nebo aspoň hlavní příčinou nemoci jste vy. A na to je jednoduchá odpověď: 'Ne, nejste.' Když se jednou téhle představy zbavíte, pak pochopitelně následuje další otázka, která zní: 'Tak co tedy synovu/dceřinu nemoc způsobilo?' 

V dějinách psychiatrie existují koncepce, které z dnešního pohledu působí bizarně a často až směšně, i když v oněch dobách nebyly pro postižené ani trochu směšné. Nemyslím to samozřejmě nijak pohrdavě. Vždycky je třeba pohlížet na věci v historickém kontextu, většina překonaných koncepcí se ve své době opírala o tehdejší stav vědomostí a formovaly je je představy o světě v příslušné době. 

Správnou odpověď na otázky příbuzných, co tedy chorobu jejich potomka nebo partnera zapříčinilo, když ne oni, už víme. Model stresové zranitelnosti vysvětlujeme také příbuzným našich pacientů."

Haug, A. Malá kniha o duši, Praha 2019



pátek 28. října 2022

Černá ovce jako obětní beránek

V rámci Dnů duševního zdraví, při diskusi po promítání chorvatského filmu Sousedé zaznělo, že v některých rodinách se stává z duševně nemocného jakýsi obětní beránek, na kterého se hodí všechny problémy (a proto by se mělo pracovat s celým rodinným systémem atd. atd.).

Zapsala jsem si do poznámek v mobilu parafrázi: 

"Černá ovce rodiny je často obětním beránkem".

Jak objevné tvrzení! Dřív mě ani nenapadlo, že by se to mohlo týkat mě. Až o pár dní později mě osud uvrhl do dalšího zbytečného konfliktu s matkou, bezkontaktně, po telefonu. V průběhu dvoudenní výměny zpráv jsem od ní dostala mj. tohle: 


Představte si, že máte miminko. A poporodní depresi. Dítě je ale veselé a živé. Až později zničehonic posmutní. Časově to nějak plus mínus vychází na dobu, kdy jste se rozešli s jeho otcem. Je často nemocné. Jak roste, míň si rozumíte. Nemáte s ním trpělivost. Vyčítáte mu, že je pomalé, jak spící panna, líné, neambiciózní. S postupujícím věkem se dál odcizujete. Máte konflikty. Dojde i k několika ohrožujícím situacím, mj. málem zemře v nemocnici. Ale působí, že to na něm nezanechalo následky, tak to neřešíte. Střih. Vašemu dítěti je něco kolem dvaceti, zhroutí se vám před očima a tak s ním jdete na Krizové centrum psychiatrické nemocnice. 

Lékaři mluví s ním, pak i s vámi. Vysvětlí vám, že má těžké deprese, kombinované s dalším a že tím trpí od dětství. Vy to odmítnete. Vždyť to takhle vypadá, že jste něco udělala špatně. Místo toho si řeknete, že jestli má váš potomek nějaké problémy, je to proto, že v pubertě experimentoval s drogami a alkoholem. A toho se držíte, i když vaše teorie nevysvětluje obtíže, kterými trpěl před obdobím dospívání. 

Názor můžete podle situace upravovat, třeba se dá říct, že si za deprese může sám, protože mu lékaři řekli, že má chodit na terapie a on nechodí (ve skutečnosti chodí, ale to vy nevíte, protože se vám nikdy nesvěřoval), jinak by byl dávno zdravý. Tím ukážete, že jeho stavu a komplikacím, které kvůli duševní nemocí zažívá, absolutně nerozumíte a ani rozumět nechcete. 

Střih. Vašemu dítěti je 40. Nejste si blízcí. Vlastně jste podstatnou část života nebyli vůbec v kontaktu. Potomek se vám "v sebeobraně" vyhýbá. Přestože nevíte nic o jeho soukromém životě, začněte se nevhodně a nemístně vyptávat, odpoví vám, že to není vaše věc a tak se naštvete. Máte strašný děcko, se kterým byla vždycky hrozná domluva. Konec. Vzdáváte to. Tohle nemá cenu. 

Ze všeho, co mi napsala, nejvíc frustrace a vzteku cítím kvůli té krátké zprávě. Slovem "rodina" myslí sebe. Otec je po smrti, prarodiče taky, sestra na druhém konci Evropy. Chtěla by vědět, jestli jsem nemocná, protože to by znamenalo, že za všechno můžu já. Protože jsem přece blázen. Všechny problémy v našem vztahu jsou moje chyba, protože já jsem ta defektní. 

Nemám potíže mluvit o depresi s přáteli, ani s cizími lidmi. S rodiči jsem se o to pokusila jen jednou dvakrát a ukázalo se, že to nikam nevede. A to jejich reakce sice nebyla nic moc, ale ze zkušeností jiných pacientů mohla být i o dost horší.

A rozhodně nemají žádné automatické, Bohem dané právo nahlížet do mojí hlavy. 

Máti dělá přesně to, co v diskusi zmínil přítomný peer konzultant. Ale v tu chvíli mi vůbec nedošlo, že se to týká i mě. Až když jsem v terapii mluvila o hádce a o tom, jak se mnou komunikuje, uvědomila jsem si to. 

Pointu nemám, asi snad jen že některé věci některým lidem nevysvětlíte, ani kdybyste se rozkrájeli. Možná je to jejich slabost a jejich obrana, možná to vy děláte špatně, i když je to to nejlepší, co v danou chvíli umíte. To je holt život. Můžete se s tím smířit, nebo nemusíte. 

Zrovna jsem dočetla (imho skvělou) knížku Učíme se psychoterapii od Hilde Bruch. Píše se v ní i o terapeutickém zapojení rodiny:

Současná psychoterapie je nesena vlnou poznání, že emocionální obtíže pramení jak z intrapsychických procesů, tak z procesů a vztahů interpersonálních, a náprava nepříznivých vlivů prostředí je základním aspektem terapie. Zvlášť patrné je to u dětí a mladých lidí nebo vážně postižených hospitalizovaných pacientů, pro něž všechny platí, že nejsou schopni rozhodovat o svém životě. V případě opakovaných komplikací bývá však kontakt s rodiči nebo partnerem nutný i u lidí, kteří se nezdají tak bezmocní. 

Rozhovory s rodinou by měly přinášet něco konstruktivního pro každého ze zúčastněných; neměly by nikoho obviňovat ani v něm vzbuzovat pocity viny. Dvojnásobný pozor bychom na to měli dát při práci s rodinami, v nichž se vyčítání a obviňování stalo hlavním způsobem vzájemné interakce. Třebaže lze pacientovu chorobu jasně odvodit od špatných a škodlivých vztahů v rodině, nesmíme zapomínat, že ostatní jen výjimečně jednali se zlým úmyslem. Většinou byli rovněž motivováni nevyřešenými a neodhalenými konflikty a nedostatky. Je důležité mít ohled a respekt k příbuzným, kteří se mohou cítit nešťastní a nejistí, byť by se podle nás k pacientovi chovali sebevíc hrubě a nerozumně. V dětské psychiatrii rodiče často vidí v terapeutovi nepřítele. Skutečností, že jejich dítě potřebuje psychiatrickou péči, se nutně cítí zahnáni do defenzívy; znamená to přiznání neúspěchu. 

Při konfrontaci s duševní chorobou se rodina může cítit ohrožena. Promítá do psychiatra pocit vlastního neúspěchu a přenáší na něj svůj vztek, že následkem psychiatrického léčení je tento neúspěch zveřejňován. Některé rodiny si vyvinuly obdivuhodný talent, jak maskovat veškeré problémy a podávat o svém životě zkreslený a přehnaně optimistický obrázek. 

pondělí 19. září 2022

Co zůstává v těle?

Přihlásila jsem se na online kurz Pavla Rataje a Honzy Vojtka o raných emočních zraněních a traumatech. Je to můj druhý kurz této dvojice terapeutů (první byl o rozchodech a taky jsme se později s otcem dcery úspěšně rozešli, LOL). 

Za a) nejradši bych si koupila všechny a za b) podle většiny odborníků, co jsem během své léčby potkala, je tohle přesně důvod (nebo aspoň jedna z největších příčin), proč se u mě rozvinula duševní nemoc. Takže mě to pochopitelně zajímá. 

(BTW v nedávné době jsem se hlásila i na baristický kurz a kurz komunikace o duševním zdraví NUDZ, pořádaný v RL a oba mi zrušili. Takže odteď - pro jistotu - jen online ;)

V prvním díle se zmínili o tom, že tyhle ty věci tzv. zůstávají v těle. A někteří z účastníků se ptali, co tím myslí.

Sama jsem si shodou okolností díky terapii zrovna nedávno uvědomila, že jeden z nejsilnějších pocitů v době, kdy moje deprese byly hlubší a vážnější, byla tělesná bolest. Typicky mi tuhly svaly v ramenou, bolela záda a hlava. Až se to stávalo nesnesitelným.

Teď, když se mi depresivní stavy vrací, často první, co si uvědomím, že mě zase ku*va bolí hlava, já se z toho asi zblázním... a krk, ramena, záda, nohy. Stále na stejných místech, naprosto přesně. 

Následně mi dojde, že jsem zase v depresi.

A když se z ní pak o něco později jakž takž vyhrabu, pomáhá mi na uvolnění jóga. Obyč videa na bolavá záda z YouTube. 

pondělí 8. srpna 2022

Jan Němec: Možnosti milostného románu

"Přesunul jsem se kvůli tomu z Brna na Vysočinu, do Poličky, abych mohl většinu týdne trávit nerušeně psaním. Jenže odkud se vlastně takový román začíná psát? Jak rozválet tu těžkou hroudu těsta, kterou má člověk někde v sobě? To jsem samozřejmě nevěděl. Ale poprvé v životě jsem mohl většinu týdne trávit tím, co jsem si sám vybral, poprvé v životě jsem si svůj svět mohl uspořádat podle vlastní míry. Začal jsem žít prostým životem člověka, který se soustředí na svůj úkol, i když tak úplně neví, v čem spočívá. Ale psaní vždy vynalézá samo sebe. Postupně se z něj stal pevný bod každého dne - pevný bod, ze kterého se dalo pohnout světem, jak jsem věřil - a kolem něj se v jakýchsi soustředných kruzích uspořádaly všechny ostatní věci." (str. 174)