pátek 26. června 2020

Moji nejmilejší...

Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. - Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou - prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest - buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. - Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. - Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

Poslední dopis Milady Horákové na CRo


středa 22. dubna 2020

#ČeskoNosíRoušky

@časopisRespekt


Máti umí šít a šila hlavně asi na nás se sestrou, když jsme byly děti. Šicí stroj pro mě byl stejně samozřejmou součástí domácnosti, jako sporák nebo pračka. V dětství jsem se s ním opatrně učila zacházet, navlíkat nitě, ušít velmi jednoduché věci, třeba látkové pytlíky na vánoční dárky pro kamarády. Bohužel jsem to moc daleko nedotáhla. V podstatě nikam. Před pár měsíci jsem dostala starší šicí stroj (být to auto, je na veteránských značkách). Myslela jsem si, že teď, když budu na tzv. mateřské, mohla bych se doopravdy naučit s ním zacházet a šít a přešívat pro sebe oblečení. Ale až výzvy k nošení roušek mě donutily vytáhnout ho ze sklepa. Na fotkách jsou první dvě, co jsem pro nás ušila. První dvě věci, co jsem ušila po asi pětadvaceti letech. Zjistila jsem, že mě to baví, tak snad budu mít čas pokračovat. K šití roušek se včera přidal i přítel. Zatím máme hlavně radost, že drží pohromadě. K vymýšlení speciálního designu jsme tedy ještě nedozráli. Jen se nám zrovna včera podařilo ohnout jehlu a musíme na bojovou výpravu do galanterie. A vyzvednout zakladač šikmého proužku, které teď lidi tisknou na 3D tiskárnách. Přemek Podlaha by z nás všech měl radost. • Autor: Barbora Sofková




Nicméně to není úplně aktuální, fotogalerie vznikla před pár týdny a od té doby nadšení některých z nás dost polevilo. Vzhledem k tomu, čeho jsme tu svědky, není divu. Aktuálně teď, ve středu dvacátého druhého se řeší kadeřníci a zavřené hranice. Aspoň o tohle se vláda a krizový štáb momentálně hádá na Twitteru. Zatím jsem z toho vyrozuměla, že sice můžu navštívit máti (i ona mě), obzvlášť, když u toho budeme jen my dvě, ale sahat na vlasy mi nesmí. Protože je kadeřnice. Kdyby kadeřnice nebyla, klidně by mohla. Takhle mi bude muset odrosty nabarvit můj kluk. A vlastně kdokoliv. Jen ne kadeřník, nebo kadeřnice. Zkrátka každý, kdo to neumí.

Ad cestování) dlouho mám problém s lidmi, co zavřené hranice obhajují slovy, že “u nás je přece taky hezky, tak nebuďme sobci”. Mám v cizině podstatnou část rodiny, kterou nemůžu vidět. A oni nemůžou videt nás. Podle nejhoršího scénáře by mohlo trvat dva roky, než by moje dcera potkala svoji tetu a sestřenici. K čemu je mi u toho kurva dobrý, že je tady taky moc pěkně? Lidi, co si nedokáží predstavit, že se cestuje i  jinak, než do Chorvatska na dovolenou, jsem si zařadila do škatulky “dementi s nedostatkem fantazie” a IMHO by měli spíš mlčet, než na internetu rozšafně rozdávat bodré rady do života ostatním. No, a hádejte, co jsem zrovinka před chvíli četla na Twitteru Martina Veselovského?


P.S.: Kdyby tu opravdu byla karanténa, tak OK. Ale když se všichni ti nesobečtí dobráci klidně schází v Tescu nebo LIDLU?


středa 18. března 2020

Co dělám v “karanténě”?

/Šestinedělí za časů koronaviru (2)/

Kojím
Přebaluju
Chovám
Dívám se (na ty malý ručičky, prstíčky, ouška,...)
Fotím (Josefínu)
Spím
Čtu
Píšu
Sjíždím blbý vtipy o epidemii
Fandím Romanu Šmuclerovi 
Venčím psy v lese
(Nebo sbírám hovna na zahradě)
Psychicky se připravuju na to, že zase začnu doma cvičit jógu
A teď už i šiju!!!




#RouškyVšem
#project365jul
 

sobota 14. března 2020

Šestinedělí za časů koronaviru (1)

Zítra jsme plánovali oslavu narozenin tátovy manželky. Ale zrušili jsme ji. Sešlo by se nás tam asi deset, jako na každé naší malé oslavě; někteří z toho počtu chodí do práce a tata je zase uprostřed chemoterapie.

Díky řadě rozvodů a dalších sňatků je nás fakt hodně. Na některých oslavách nás může být víc jak dvacet a vlastně jsou to furt jen nejbližší příbuzní, rodiče + nevlastní sourozenci, jejich partneři a děti. S obyč obědem k nějakým kulatinám bysme hravě překročili současný limit 30ti lidí na jednom místě.

Klára s Noemi (sestra s neteří) měly přijet do Čech na Velikonoce. Noemi ještě ani naživo neviděla svoji sestřenici, Josefínku. Jen na fotkách. Klára za náma byla jednou, hned po porodu. Pak zakázali návštěvy v nemocnicích kvůli epidemii chřipky. A než nás - kvůli novorozenecké žloutence - propustili, musela odjet zpátky do Švýcarska.

Lukáš na natáčení v začátcích ochranných opatření mluvil s nějakým epidemiologem, který mu prý řekl, že pokud se situace nijak nezhorší a všechno půjde tak nějak samospádem, máme čekat nárůst počtu nemocných, mrtvé, zpřísnění vládních nařízení a když hodně dobře, bude to trvat minimálně tři měsíce. I když s touto situací vlastně nikdo nemá zkušenosti, dít se může cokoliv.

S tím, jak někteří nastavená pravidla “dodržují”, to ty tři měsíce nebudou. Jestli svoji sestru a její dceru uvidím aspoň v létě, budu ráda. A co když to takhle bude třeba rok?

Mně a Josefíně ještě ani neskončilo šestinedělí, stejně bych s ní skoro nikam nechodila. Náš režim před a po nouzovém stavu je stejný. Jak psala Zuzana Fuksová, je to simulace tzv. mateřské dovolené pro široké vrstvy obyvatel. Teď už ale k nám na návštěvu nechce ani máti (babička). Kadeřnictví musela zavřít, ale pořád chodí do druhé práce a tam potkává dost cizích lidí. Takže se bojí, aby nás nenakazila.

Naproti tomu Lukáš pracuje stejně jako dřív. Televizní produkční samozřejmě chtějí točit za každou cenu, takže bude dělat minimálně ještě těch pár natáčecích dnů, co má teď domluvených. V televizi je prý tak cca dva tisíce lidí, většina jich do práce jezdí hromadnou dopravou. “Jeho” produkční mu řekla, že “by to tak nehrotila”, to neshromažďování se a vůbec, takže jako že nic...

Celý den musím myslet na to, jaký to bude průser, jestli nás tu takhle virus zabetonuje na delší dobu. To neskončí tak, že Andrej Babiš s Adamem Vojtěchem prostě vyhlásí konec nouzového stavu, školy a obchody se otevřou a všichni si půjdeme po svých jako by se nic nestalo. Doufám, že firem a lidí, co zkrachují, rodin, co přijdou o své členy, bude co nejmíň. Mám před očima fotky, co po poslední finanční krizi přivezla tatova žena z Floridy: prázdné dálnice, prázdná obchodní centra, rozbité výlohy, post-apo kulisy... snad tady to tak vypadat nebude.

Včera bylo v ČR nakažených 177, dnes 214.

Nina English na FB: “In CZ all schools are closed from today (11/3) on and all meetings with 100+ people banned. What’s situation in your country?” Pro video rozhovory o aktuální situaci s lidmi v zahraničí follow Nina English Hanáková FB profil

Moje (nejen) šestinedělí v obraze je na IG pod hashtagem #project365jul
S takovou to ale bude dost nuda :/





pátek 13. března 2020

Šestinedělí za časů koronaviru

Přiložený status jsem zveřejnila na FB ve chvíli, kdy v ČR byli 3 (otestovaní) nakažení. Pamatujete? Není to tak dávno, jen pár dní, ale jako by to byly týdny, ne-li měsíce, že? Než zaschnul inkoust na komentářích, jaká jsem hysterická blbka, co si asi myslí, že minimálně vystudovala hygienu nebo epidemiologii, bylo ze tří pět, pak najednou osmnáct, čtyřicet jedna, přišla preventivní opatření, následoval stav nouze, sto dvacet nakažených a jedeme dál...

Nestává se mi to často, ale teď můžu: Já jsem vám to říkala!

Uvědomme si, že mezi námi žijí jedinci, kteří stále odmítají přijmout realitu. Jako třeba paní, co jela do Itálie lyžovat, vrátila se, kašlala (nejen) na karanténu, až ji po kolapsu v centru Brna sbírala sanitka a ukázalo se, že má pozitivní test na koronavir. A teď, když uvidíte někoho, jak se kácí k zemi, běžte mu na pomoc, že... Někteří si tu tří milionovou pokutu snad i zaslouží. Ale nechci být zlá, třeba jen nevíme všechno, třeba se vrátila domů mnohem dřív, než vláda vůbec doporučila karanténu, třeba byla bez příznaků, třeba jí doma šlo o život, že musela mezi lidi. Co já vím? Tohle přece nikdo (rozumný) neudělá vědomě. A pak si přečtu příspěvky některých svých přátel na soc sítích a vidím, že jo. Někdo jo. Někomu přijde chytrý ojebávat příkazy vlády i když tentokrát jsou pro naše dobro. Jít do hospody je nejspíš důležitější, navíc oni jsou mladí a zdraví, tak co...

Sestra žije ve Švýcarsku. Jeden z rozdílů a jeden z důvodů, proč ty rozdíly a takové jsou, je ten, samozřejmě v obecné rovině, že Švýcaři se nesnaží za každou cenu všechny a všechno obechcat. Musím přiznat, že nikdy dřív mi nebyla jejich mentalita bližší.

pondělí 9. března 2020

To by mohlo být vlastně i k MDŽ...

S těhotenstvím a porodem jsem se přesně trefila do stejného období, kdy byla těhotná a rodila půlka českých celebrit. Takže teď, když koukám na jejich Instagramy ad sociální sítě, čtu o tom, jak se většina z nich těší, až zase zhubne (T9 mi to vytrvale opravuje na “zhoubné”, náhoda?), bude zase moci nosit sexy oblečky, střevíčky na podpatku, make-up, tzn až zase (cituji, nevím kterou hvězdu našeho šoubizzu) získají zpátky svoji ženskost. 

U toho jsem si uvědomila, že se cítím ve svým tlustým, pomuchlaným a po porodu ještě rozbitým těle nejlíp, co jsem se kdy cítila. I když je to dřina pro chlapa (nemusí být vždycky, ale já jsem dohromady rodila víc jak 24 hodin), nenapadá mě nic víc ženského než skutečnost, že je moje tělo schopné devět měsíců nosit a chránit jinou lidskou bytost a pak ji přivést na svět. Teď, když už vím, jaký to vlastně je, nikdy bych ani nedoufala, že je moje fyzická schránka schopná něco takovýho dokázat. 

Tady musím ale přiznat, že náš porod byl dost kolektivní záležitost, moje, mého přítele, naší dcery a personálu porodnice, protože ve finále mi dost pomohli, aby to nemuselo skončit císařským řezem. 

A kdybych tohle tvrdila svému dvacetiletému já, asi bych nevěřila, ale zrovna teď se ve své kůži fakt cítím nejlíp. 

Aneb znáte větu: Kéž bych byla tak hubená, jako když jsem si připadala nejvíc tlustá? U mě to bylo v pubertě, kdy jsem samozřejmě vážila cca o 20 kg míň než teď, ale taky to byla etapa života, kdy jsem asi nejvíc přemýšlela nad tím, jestli jsem dost hezká, štíhlá, (doplň další). Před třicítkou jsem z toho najednou vyrostla, protože who cares, že jo... ale teprve teď bych s klidným svědomím na otázku, jestli se mám ráda, mohla odpovědět, že jo. No, je mi skoro čtyřicet (37 in fact), takže bylo na čase.

Navíc v obecné rovině, být štíhlá, hlavně v tom dnešním slova smyslu, není pro mě ženské, to je dětské. Vážit na 170cm 50kg a míň, nemít skoro žádné boky, zadek, prsa není prostě ženskost. Nechápejte mě špatně, rozhodně neobhajuju obezitu (příp. něco jako morbidní obezitu), chápu, že mít nadváhu nemusí být zdravé (slovy Garfielda nikoliv nadváhu, ale podvýšku), ale stejně tak není zdravé mít podváhu (nadvýšku?). Taky se mi líbí i na dospělých ženských taková ta frackovitá, trashy vyzáblost, minimálně je fotogenická a na holkách, co mají tenhle typ postavy od přírody, je fajn. Ale není to pro mě ženskost. Ženskost má být naducaná a měkká jak prachový polštáře. A mít kolem sebe houf malejch děcek. A vonět a hladit. Ideálně. A IMHO .

Stejně tak rudá rtěnka, výrazný make-up, vyzývavé oblečení. To mi zase přijde ve své sexuální agresivitě spíš mužské. A jasně že ženskost v sobě má mužskou stránku, i tu dětskou. Má v sobě všechno a cokoliv, čím chce v danou chvíli ta která osoba být. Já jenom že pro mě konkrétně tady ta obecná kobrovitost, sexuální atraktivita a vysportovaný sexy tělo není zrovna to nejženštější, co si dokážu představit. Žensky se cítím já, teď, tři týdny po porodu, i když úplně hezký na pohled to nejspíš není.

P.S.: Taky se ale těším na svoje starý oblečení. Na trička, hlavně ta, co jsem si koupila před otěhotněním. Na to, že si zase obleču starý pohodlný rifle a ne že se mi seknou někde v půli stehen a výš už je nedostanu. Na to, že si bez cizí pomoci dokážu zavázat tkaničky na oblíbených keckách. Je tohle ženský? Nevím. 

čtvrtek 27. února 2020

Kastrujte kočky. Kastrujte kočky. Kastrujte kočky.

Kamenná kolonie je tak trochu kočičí kolonie, tam bylo jasné, že bude Mája šťastná. Ze začátku, ty první dva roky, když ještě žila Zuzana, spávala s námi; ráno při odchodu do práce jsem ji pustila ven a večer se se mnou vracívala domů. Buď na mě při příchodu čekala u dveří, nebo přišla na zavolání, po nějaké době. Sice jsem musela vypadat lehce nepříčetně, když jsem navečer před domem stála a pánu Bohu do oken volala: “Majonézo, Májo!” ale celkem nám to fungovalo. 

O pár vchodů vedle ale bohužel bydlela (vlastně asi stále bydlí) stará paní, která v dobré víře, že tím kočkám pomáhá, je začala krmit. A tím se k ní stahovala i zvířata, která měla (často přímo na Kamence) své majitele a hlady by jistě netrpěla. 

Pro mě a Malvínu to časem znamenalo, že si u ní našla asi prvního životního kamaráda, co kupodivu nebyl pes, ale kastrovaný kocour, který také o něco dřív opustil původní domov jen přes ulici. Zároveň jsem ji nemohla krmit (vem to čert), ale horší bylo, že ani očkovat a dál pravidelně přeléčovat ATB zánět, co měla od narození (resp. nalezení) v dutinách. Vidět je na prvních fotkách ze dne, kdy jsme ji našly, jak má zanícené oko a vlastně skoro všechno kolem a toho se nikdy úplně nezbavila. Paní, co kočky sice z nějakého důvodu krmí, to asi myslí, dobře, ale na veterinu s ní nechodila. 

Čím déle a více času trávila Mája mimo domov, tím míň se vracela, až v podstatě (zase) zdivočela a já už jsem jí vídala jen sporadicky, třeba když se k nám přidala na procházce se psem. A to už byl Otík, Zuzka v létě 2017 zemřela a tím spíš se Malvína přestala vracet. Na Zuzanu byla hodně vázaná.

Ale od začátku: Máju jsme našli, vlastně pes Dasty ji našel, vyhozenou na ulici, v tak příšerným stavu, že jsem s ní okamžitě běžela na veterinu s úmyslem nechat ji uspat, aby se dál netrápila. Veterinář mě ale přesvědčil, že všechno, co jí je - nebo není - se dá řešit a kdybych si ji chtěla nechat, může se vyléčit. Tak jsme to zkusili a vyšlo to. (Mám tu o tom pár starších blogů, pro zájemce.)

Jak se na ulici a do takového stavu dostala, můžeme spekulovat, možností je víc. Určitě ale byla jedno ze spousty koťat, která se každoročně narodí a nikdo je nechce. Takže pointu a poselství tohoto textu uvedu už zde: Kastrujte kočky, (nejen) když je chcete nechat probíhat venku a nestojíte o následky!

Celý život jsme na střídačku bojovali s tím, že neuměla úplně žít zavřená doma (přitom na některých svých minulých adresách jsem vůbec neměla možnost pouštět ji ven), zároveň ale - hlavně zpočátku - se sama venku bála. Dokonce jsem ji jednou zkusila přestěhovat ke kamarádce na statek, ke koním, dalším kočkám, psům... v domnění, že to tam pro kastrovanou kočku, co chce lítat venku, bude ráj. Ale dost zle to nesla, takže snad po týdnu jela zpátky do Brna.

Když jsme se přestěhovali do Kamenné kolonie, dokázala se už pohybovat venku a bylo poznat, že je tam spokojená. Ale nebyla to samozřejmost. 

Později emigrovala k sousedům a pak buď zase k dalším, nebo se možná sama toulala po okolí. Strach jsem o ni sice měla, ale udržet ji zavřenou v bytě už nešlo. Aspoň jsem doufala, že se má dobře. Podle toho, jak vypadala, když se občas přišla ukázat, jí nic nechybělo. Happyend ten příběh ale nemá.

Když jsem se musela z Kamenky vystěhovat, Malvína zůstala. Někde tam kolem. V tu dobu jsem ji už poměrně dlouho neviděla.  Po pár měsících, zrovna když jsem bohužel nebyla v Brně, psala Hanička, že se Mája objevila v Duck baru, že jí chybí půlka obličeje. Že to řeší s místní veterinářkou, sice byla ošklivě zraněná, ale že se z toho může vylízat. A než jsem se na konci týdne vrátila domů, kdy bych ji zkusila odchytit a odvézt k nám (a modlila se, aby to snášela líp než minule, když nasraně demolovala všechno v bytě, kam jsem ji na pár dní zavřela, abych ji mohla dávat antibiotika), chytil ji na zahradě u Hančina domku pes nějakých lidí, co tam byli na procházce a zakousl ji. 

Během té doby se o ni staralo hned několik lidí z Kamenky. Nabídla jsem, že aspoň zaplatím náklady na léčbu a granule, ale nic nechtěli. Měli ji rádi stejně jako my. V tom měla štěstí. A já jim i tady opět musím moc poděkovat. Ve spoustě dalších věcí ho ale neměla. 

Takže znovu (a určitě ne naposledy): 
Kastrujte kočky, (nejen) když je chcete nechat probíhat venku a nestojíte o následky!