Bohužel. ve chvíli, kdy jsem se upsala nakladatelství, dostavila se krize. Nedokázala jsem se pohnout z místa a byla jsem vyděšená z termínu odevzdání, úkolů a z lidí, kteří na mě spoléhali. Vyústilo to v moje psací hodiny, kdy jsem se zavřela a zírala na černou obrazovku. Srdce mi splašeně bilo až v krku. Napsala jsem tři řádky a čtyři vymazala. Trávila jsem hodně času na Googlu, hledala úplně všechno ... Zjistila jsem, že je pro mě spíš výhodnější dokončit myšlenku, než ji rozvádět k dokonalosti. Musela jsem si najít svůj systém. Sice jsem nedokázala umlčet pochyby, které na mě padaly, ale naučila jsem se je ignorovat. To zabíralo nejvíc. Člověk musí jít dál. Dopředu.
Stanovila jsem si svůj cíl - napsat tisíc slov denně. Někdy se mi to povedlo, někdy ne. Neměla jsem žádnou rutinu. Psala jsem během natáčení, v kuchyni, v letadle, Pracovala jsem chaoticky. Pokud jsem se zasekla, napsala jsem si velkým písmem poznámku, o čem ta scéna má být, abych se k tomu mohla vrátit později. Někdy jsem neměla představu, co přesně napíšu, ale věděla jsem, že něco tam bude.
Kniha nebyla dokonalá, ale byla dokončená. Nejdřív jsem měla radost, ale pak se mi některé části přestaly líbit. Uvědomuji si chyby, které jsem udělala, a vím, že teď bych to uměla lépe. Chtěla jsem přepisovat. Jak dlouho? No, nemůžete přepisovat věčně. Pořád je tady nějaké datum vydání, ale i bez toho si musíte uvědomit, že už nic nezlepšíte. Musíte tu knihu nechat být, protože když to neuděláte, zbyde vám na stole jen hromada papíru, ale žádná kniha. Herci dělají totéž při natáčení. Koukají se na sebe a zkouší jednotlivé scény zahrát jinak. Nikdo se ale nemůže zaseknout jen u jednoho momentu.
