čtvrtek 4. července 2013

Je to psychosomatický!

Co se týká mého nekouření, zatím nic nového. Kromě toho, že se mi v poslední době několikrát úspěšně podařilo vykouřit celou krabičku za jediný večer. A proto se raději budu věnovat jinému tématu. Asi mě nějak zaujalo, nebo co.

Během uplynulých tří dnů mi třikrát tři různí lidé (kteří to se mnou myslí dobře) řekli, ať neberu antidepresiva. Protože na depresi nejsou přece žádný prášky potřeba. Musím to překonat. Vždyť je to jenom psychosomatický!

Aha! Tohle jsem měla říct sousedce, když po požáru, který kompletně zničil její byt, „dostala“ rakovinu! „Paní, to je jenom psychosomatický!“ A mohla tady s námi skotačit ještě teď a ne že umřít do pěti měsíců. Já si teda myslím, že tak trochu psychosomatický jsou všechny nemoci. A jsou mezi námi i tací, kteří třeba věří, že úrazy jsou vnějším projevem nahromaděné karmické zátěže: „Hej, pane! No, vy s tou tříštivou zlomeninou! Sádru dolů, šrouby ven, je to jenom Karma!“

Abychom si ujasnili pojmy (to je nejlepší hned ze startu), tady máte definici deprese podle on-line lékařského slovníku medicabaze.cz:
Pro depresi jsou typické poruchy nálady (smutná nálada, neschopnost prožívat radost – anhedonie, ztráta zájmů, nižší motivace pro jakoukoliv aktivitu, apatie nebo anxieta, poruchy myšlení a vnímání, snížení koncentrace, nerozhodnost, ztráta sebevědomí, pocity viny, beznaděj, přání zemřít, sebevražedné myšlenky), poruchy psychomotoriky (retardace či stupor, nebo agitace až nekontrolovatelná hyperaktivita).
Pokračování najdete pod tímto odkazem: www.medicabaze.cz/deprese Upřímně teda nevím, jak vy si tu depresi všichni představujete …

Ale fakt je, a to asi ani není ničí vina, že už ani deprese není, co bývala. Možná za to může celková situace, kdy se z psychologie a spol. do jisté míry staly populární oddechové disciplíny. Musím přiznat, že neznám moc lidí, o kterých bych věděla, že chodí na terapie a ani neznám až tak moc lidí, kteří užívají psychofarmaka. Znám dost lidí, kteří by je užívat v zájmu nás všech rozhodně měli, ale my zkrátka nejsme žádná Amerika. Za to jsou tady všichni chytří jak rádia, po přečtení populárně naučného magazínu o psychologii a životním stylu, s Angelinou Jolie na titulce.

Máma mi vzkázala (už ani nevím, co jsem podle ní provedla tenkrát), že mé chování hraničí s poruchou osobnosti a měla bych se jít léčit. Efekt to bůhvíjaký nemělo. Jsem si totiž stoprocentně jistá, že neví, jaká je definice pojmu „osobnost“, natož „porucha osobnosti“, nedokázala by do té skupiny správně zařadit jedinou poruchu a navíc, já svoji diagnózu znám a porucha osobnosti to není. Ale zaujala mě vazba „hraničí s poruchou osobnosti“, protože takhle ona moc často nemluví. Napadá mě, že někde náhodou narazila na pojem „hraniční porucha osobnosti“ a pak se jí to v hlavě jenom trochu zpřeházelo. „Hraničí s poruchou osobnosti“ zní docela hezky … Jenže kde k tomu přišla? Vždyť čte v podstatě jen tiskoviny, které typicky najdete na konferenčních stolcích v takových těch čekacích koutech v kadeřnictvích a kosmetických salónech.

Když jsem se poprvé svěřila kamarádce, že podle doktora nejsem až tak blázen, že mám jenom depresi, odpověděla něco o tom, že to snad za chvíli přejde. Ale že to chápe. Že teď má taky nějaký depky, protože rodiče něco řekli a něco udělali a bla bla a tak dál. Následoval cca hodinový monolog o tom, jak je všechno na hovno. Všichni jsou chudáci, já to musím poslouchat a přitom jedinej, kdo tady potřebuje prášky, aby vůbec ráno vstal, jsem zase já.

Otec pár týdnů po mém propuštění z krizáku (viz. níže) řekl, že mu nepřipadám až tak nemocná. Trápila jsem se kvůli tomu dalších sedm let. A pamatovat si to budu nadosmrti. To už tak my, pacienti s depresí holt máme. Pocit, že nám nikdo nerozumí a nikdo nechápe, čím procházíme, vše jen zhoršuje. Není to tak dávno, co by mě rady ohledně antidepresiv, stejné jako jsem vyslechla teď, rozbrečely. A já když brečím, těžko říct, jestli to bude trvat půl hodiny nebo týden.

V definici bych dvakrát podtrhla slovo stupor. Tak nějak bych totiž popsala stav, ve kterém jsem se poprvé dostala do Krizového centra FN v Brně Bohunicích, tj. na otevřené psychiatrické oddělení. Čtrnáct dní jsem zdánlivě bez důvodu nejedla, nepila, nespala, brečela a nebyla schopná vylézt z postele. Vlastně v jednu chvíli jsem se nebyla schopná vůbec hýbat. Jasně si pamatuji okamžik, kdy jsem si řekla, že zvednu ukazováček levé ruky a nešlo to. Někde se stala chyba a nedokázala jsem ani pohnout prstem.

Můj tehdejší partner měl asi dojem, že mu to dělám naschvál. A já jsem ho v tu dobu začala nenávidět. Jestli můžete v depresi vůbec něco cítit, tak bolest a nenávist. Nenávist sami k sobě, nenávist k ostatním lidem, ze kterých zároveň máte strach. Naštěstí jsem byla natolik příčetná, abych si dokázala uvědomit, že i tohle je součást mé nemoci. Jako když vám kape z nosu při rýmě.

Ale fakt je, že jsem dlouho ze svých problémů obviňovala ostatní: rodiče, přítele, Boha, lidi a nakonec jsem uvěřila, že jsem prokletá (bludy k depresi zřejmě patří taky). Člověk se snaží najít vysvětlení: „Proč já? A za co? Proč nemůžu být jako ostatní?“ Jenže to neexistuje. Není žádný rozumný důvod, který by vám pomohl to peklo snášet. Není to fér a vy se s tím můžete buď smířit, nebo třeba taky ne. Já se s depresí nikdy úplně nevyrovnala. Sice jsem ji přijala, jako součást mého bytí, ale stále brečím vzteky a lítostí, když si uvědomím, že jsem jí dovolila ukrást mi víc jak deset let života.

Dívám se na to jako na svého druhu autoimunitní reakci, kdy se mě mozek snaží dohnat k sebevraždě. Proč? Na to si asi nikdy uspokojivě neodpovím. Samozřejmě vím, jak to chodí – nebo spíš nechodí – v mojí hlavě: Neurony a přenašeče vs. inhibitory jejich zpětného vstřebávání. Serotonin, noradrenalin, dopamin, … To ale není ta odpověď, která by mi přinesla klid.

Brzy to bude osm let, co jsem se dostala na dno. Hloub už to nešlo. Opravdu si nedokážu představit nic horšího. Určitě jsou věci a stavy kvalitativně jiné, ale horší asi těžko. Ono je totiž jedno jak velké nebo malé máte ve skutečnosti problémy. Nemusíte mít ani žádné. Ale v momentě, kdy se vlastní mozek postaví proti vám, nezmůžete nic. Deprese je černá díra a v ní zima a tma. A taky obrovská sebelítost. A bolest. A vy pro všechno tohle nedokážete vidět nic jiného. Jsem si jistá, že mě potkala řada dobrých věcí, stejně jako kohokoliv jiného. Například přátelé, kteří mi pomáhali (a pomáhají), ať už v souvislosti s depresí nebo jinak. A já jsem se k nim zachovala nevděčně, protože jsem přišla o schopnost ty dobré věci vnímat. Ani jsem to nemohla ocenit a dochází mi to až časem, s odstupem několika let.

Ani před tím jsem nebyla moc v pohodě, mírně řečeno. Těžko říct, co přesně za to může. Mých 38 pobytů v nemocnicích v průběhu prvních 18-ti let života? Za komunistů byl hospitalismus nejspíš neznámým pojmem. A jestli ne, se mnou to rozhodně nikdo neřešil. Rozvod rodičů? Pamatuju si, že náš vzájemný vztah s matkou nebyl úplně optimální. Otázka ovšem je, jestli to tak opravdu bylo, nebo jsem si to jen vymyslela. Hypofunkce štítné žlázy? Řekla bych, že ani žádné z přepadení a z toho plynoucí pocit obrovského ponížení, který jsem dodnes nezpracovala, mi taky nepřidaly. Záhadný virus, který mě málem zabil? Přežila jsem jen o vlásek a nejsem přesvědčená, že to bylo dobře. Dva roky na antibiotikách, v péči lékařů Výzkumného ústavu zdraví dítěte? Únavový syndrom? Nevěrní partneři, rozchody a vztahy o ničem? Mohla bych v tomto duchu pokračovat dál, celý můj život totiž kopíruje výčet nejčastějších příčin vzniku deprese.

Z pohledu do hlubší minulosti, na ženy v naší rodině, je jasné, že ji mám v genech, zakódovanou v samé podstatě mé existence. A před tím se nedá utéct. Uzavřená vůči lidem jsem byla, co si pamatuju. A zároveň jsem se cítila osaměle, ale ani jako malé dítě jsem to nedokázala překonat. Zabít jsem se poprvé pokusila ve třinácti, aniž by si toho kdokoliv všiml.

V září 2005 přišel zlom. Můj stav se natolik zhoršil, že už to nešlo ignorovat a skončila jsem v nemocnici. Jen na pár dní, což stačilo, aby mi zabraly léky a já mohla zase víceméně normálně fungovat. Od té doby jsem v Krizovém centru byla ještě několikrát. A pokaždé to mělo v podstatě stejný průběh: Z nějakého důvodu jsem vysadila antidepresiva, což by se samozřejmě dělat nemělo, a doplatila jsem na to. Až už bylo nejhůř a hrozilo, že nezvládnu ani vyjít z domu (to znamená problémy ve škole, později bych přišla o práci atp.), doplazila jsem se poníženě do Bohunic (jednou jsem byla v Praze, kdesi na Žižkově), dostala jsem nové prášky a bylo zase líp. Tady je jasně vidět, jaké já mám vyhlídky na život bez AD. Nestalo se to jednou, takže mi věřte, vím, proč je beru.

Vůbec ale netvrdím, že antidepresiva musí nutně být jedinou možnou cestou pro každého. Nebýt září 2005, nejspíš bych je ani já neužívala. Pojďme si představit, jak by bez nich vypadal můj život: Pohybovala bych se mezi trvalou dystymií a stavy hlubší deprese. Plácala bych se tady od ničeho k ničemu, neschopná vytvořit si jakékoliv plány do budoucna a pro ty se nadchnout natolik, abych taky něco začala dělat. Stále bych byla tak trochu zpomalená. Proto by mě považovali za hloupější, než jsem. Za takové milé, tiché a ne moc chytré děvče. Špatně by se mi usínalo, špatně vstávalo a noci, kdy se dobře vyspím, bych považovala za zázrak. Neustále bych bojovala s únavou. Styděla bych se mluvit před lidmi. Vlastně lidem jako takovým bych ani moc nerozuměla. A jíst. Většinu času by bylo naprosto vyloučené jít s někým třeba na večeři. Na druhou stranu, nikdo by mě na večeři nezval, a i kdyby, stejně bych odmítla. A hýbat se. Vlastně bych se styděla dělat cokoliv, při čem mě někdo pozoruje. Protože určitě vidí, jak jsem hrozná a nestojím za nic. Byla bych plačtivá. Myslela bych na smrt. Emoce bych měla značně zploštělé, takže bych se například nedokázala zamilovat. Současně bych se ale cítila velmi osaměle. Týrala bych samu sebe přehráváním si nejrůznějších trapasů a chyb, kterých jsem se dopustila v minulosti (z nichž většinu si už nikdo jiný ani nepamatuje). Ve stavu hlubší deprese bych nevycházela z domu (což je dost problém, když třeba nemáte co jíst a potřebujete se nějak dostat do sámošky). Mimochodem tyhle stavy by se vracely pravidelně každý měsíc týden před menstruací, při změně roční doby, na konci zimy, celé jaro a pokaždé, kdy bych z rádia zaslechla nějaký pitomý song o lásce, nebo nedopatřením shlédla hloupou romantickou komedii, což by mi připomnělo, že mě nemá nikdo rád. Ani já sama bych se neměla ráda. Tyhle výpadky, kdy se straním společnosti, by mi samozřejmě dost komplikovaly vztahy. Zúčastnit se něčeho jako stužkovák, nebo taneční by bylo vyloučené (i v reálu jsem oboje vynechala). A dál už se mi nad tím ani nechce přemýšlet …

Můžete žít nějak takhle, plus mínus, nebo se léčit.

Možností je vícero. Vypisovat je ale nebudu, nota bene když o většině nevím víc, než najdete ve skriptech nebo knížkách z Portálu, například. Nechodím ani na terapii, což bych rozhodně měla a jsem si toho vědoma. Poslední dobou sama cítím, že bez ní mi nikdy úplně dobře nebude, protože já to mám v tý hlavě fakt rozbitý a pilule nejsou samospasitelný. (Psychiatři měli pravdu, sakra.) Na druhou stranu někomu opravdu stačí třezalkové kapky a pak si sednout do kouta, poplakat si, všechno si sám rozebrat a počkat až to přejde. Jindy jsou stavy ne nepodobné depresi naprosto na místě. I truchlit se musí. Jenom vám to nesmí zruinovat život.

Antidepresiva nejsou o nic horší, než jakákoliv jiná léčiva. Nejsou to žádné dryáky, které vám vymažou mozek z hlavy (to umí spíš ta deprese). Na rozdíl od jiných psychofarmak nevytváří závislost. Přesto moc sympatií veřejnosti nemají. Může to být tím, že je lidi hážou, tyhlety prášky na hlavu, všechny do jednoho pytle? Že pro ně není rozdíl mezi užíváním Cipralexu a Lexaurinu?

S AD:
Nepřemýšlím neustále o smrti, bezdůvodně nebrečím na veřejnosti a ne že bych snad ve vlastní existenci viděla smysl, ale alespoň nechci zemřít. Nepokouším se zabít. Nepohrdám sama sebou proto, že ani sebevraždu nedokážu úspěšně dokončit. Sem tam sebou pohrdám ze zcela jiných důvodů. Můžu vyjít na ulici za denního světla a s rizikem, že tam potkám lidi, se vyrovnávám, řekla bych hravě. Nepřipadám si hloupá (dokonce mě nedávno, po necelém roce, kdy znovu beru AD, zničehonic napadla kacířská myšlenka, že jsem možná občas i docela chytrá a to bylo poprvé po cca 15-ti letech, kdy jsem si o sobě pomyslela něco hezkého). Sice stále ještě nejsem schopná uvěřit, že by mě mohlo potkat něco dobrého, ale už to zas tak moc neřeším. Nespotřebované benzodiazepiny, co mi předepisovali na úzkostné stavy, pořád schovávám ve špajzu, ale pravděpodobnost, že si je v brzké době všechny nasypu do krku a mocně zapiju vodkou, je čím dál nižší. Nikdy ze mě nebude ta úplně nejšťastnější holka ve střední Evropě, ale už mám aspoň trochu normální život.

1 komentář: