Už jsem stála nachystaná u dveří. Neotáčela jsem se, neviděla jsem ho, vlastně ani neslyšela, ale věděla jsem, že tam někde za mnou je. Jenom jsem se v duchu modlila, ať se ke mně nedostane dřív, než dorazíme na zastávku, kde bych tak jako tak vystoupila. Jenže v šest ráno ještě moc lidí nejezdí. Stihl to. Přistoupil ke mně v poslední chvíli, kdy ještě bylo dost času: „Dobré ráno, Vaši jízdenku prosím.“ Spěchala jsem do práce, za pět minut jsem tam měla být, vůbec se mi nehodilo zdržovat se vyplňováním těch jejich modrých formulářů. „Sakra. Sakra. Sakra! Přijdu pozdě,“ začala jsem se přehrabovat v tašce, přestože jsem věděla, že v ní žádnou jízdenku nenajdu. Přitom jsem si uvědomila, že ani platit pokutu nemůžu. Mohla jsem mu nadiktovat cizí údaje, ale nic jiného než vlastní rodné číslo jsem nebyla schopná vymyslet. A samozřejmě mi bylo hloupé přiznat, že jedu na černo. Tak jsem řekla, že jsem zapomněla, nebo možná ztratila celou peněženku. Což byla taky blbost. Protože kdyby volal policii a ti ověřovali moji totožnost, přijdu pozdě do práce ne o pět minut, ale o půl hodiny – a pokutu stejně zaplatím. Ale bylo mi trapně, že jedu bez lístku a ještě se u toho nechám chytit.
„Celou peněženku?“
„Ano.“
„Takže vy nemáte ani doklady?!“
„Ne, žádné.“
„No ... Tak nashledanou“.
Odcházela jsem od něj a ještě si nebyla jistá, jestli se mi to nezdálo. Jestli jsem mu třeba jen špatně nerozuměla, ale nikdo mě nepronásledoval, nikdo za mnou neběžel, nekřičel. Tak asi dobrý.
Co tím chci říct je, že jsem prostě strašnej parchant. Kdy tě naposledy chytil revizor a nechal jít? Cítím se jako nešťastnější holka na světě. Tohle je znamení. Ještě před týdnem jsem totiž byla zase na dně. Zase mě chtěli odvézt a zavřít do krizového centra. Takže takhle to je – nahoru a dolů, jak na houpačce. Z absolutního dna až ke hvězdám a zpět. Škoda, že v těch mých propadech nejsem schopná uvěřit, že se to dřív nebo později zase obrátí. Dokud se nepřihodí něco podobného jako dnes. Varovně vztyčený ukazovák v nadživotní velikosti, jakoby mi chtěli říct: „Ty ty ty! Co blbneš?! Vždyť vidíš, že i tobě se občas může stát něco dobrýho.“
A právě ve chvíli, kdy jsem přemítala, jak je krásné pro jednou zase tušit možnost, že by všechno mohlo dopadnout skvěle (ne dobře, ale skvěle!), cítila jsem se vyvolená, ve spojení s veškerou láskou, štěstím a dobrem co ho jen na světě je, umírala Žaneta. Jenom jsem to ještě nevěděla. Žaneta, která namalovala buclaté růžové andělíčky na hnusně žlutém pozadí, podle mě o dost líp skicovala fantaskní tvory z knížek o Harry Potterovi a, jak říkal Petr, malovala hezky, což se dalo poznat hlavně podle toho, že už pár svých obrazů komusi prodala. V obývacím pokoji ze stropu zavěsila béžová peříčka a bílo-modré kachle v koupelně a kuchyni dozdobila bledě modrými kvítky. Francouzského buldočka si pořídila ještě dřív, než to plemeno přišlo do módy. Jedna z hlavních aktérek několika historek, nad kterými jsem zrovna nedávno doslova brečela smíchy. Jediná právoplatná majitelka golden jacketu. Bývalá přítelkyně bývalého přítele, která, když jsem později ztratila práci, mě s otevřenou náručí přijala do vlastní společnosti. Jednou, když jsem na ni čekala, ujala se mě její kolegyně. Výklad o historii a současných cílech firmy přerušovala: „Vezměte si kokinko, Baruško!“ „Dáte si kafíčko, Baru?“ „Nebo čajík?! Citrónek? Cukřík? Mlíčko?“ Trvalo to snad hodinu. A končila výčtem všech plně kvalifikovaných, doopravdických poradců: „Žanetka ale přímo poradkyně není, i když my to tady tak říkáme. Ona totiž nemá ten evropský certifikát.“ Zase ta pasivně agresivní zdrobnělina! Ze způsobu, jakým to řekla, jsem vycítila, že v jejích očích evropský certifikát je možná jediný zdroj jejího pocitu převahy nad Žanetou. Přemýšlela jsem, jestli jsem v životě vůbec kdy slyšela něco jedovatějšího. Nevím, proč mě teď napadlo, co si asi kočka bude myslet a co bude říkat, až se dozví, že „Žanetka“ zemřela. Jak jsem ji znala já, jeden z nejlaskavějších a nejmilejších lidí vůbec, veselá a optimistická všemu navzdory. Dlouho bojovala s rakovinou - proto byla, jaká byla. Někoho, jako je ona by měl poznat každý - lidi jako my dva určitě, trošku to člověku změní perspektivu. Mimo jiné tady po ní zůstal malý kluk a muž, se kterým měli těsně před svatbou.
Oproti tomu já, já jsem v ten stejný den skoro zaspala do práce, krátce se prošla se psem, střetla se s revizí jízdenek jak z pohádky o kouzelném dědečkovi, což byl pravděpodobně jeden z vrcholů mého života, osm hodin v kanceláři jsem dělala nevím co, ale odpoledne jsem na sebe byla pyšná, že jsem si cestou domů zvládla koupit měsíční jízdenku na MHD, šampón, zařídit přeposlání doporučeného dopisu, zaplatit včerejší sekeru U Poutníka a přitom se znovu neopít. Dokonce jsem šla do parku fotit podzim! Jenže pak jsem se vrátila domů a tam našla zprávu o její smrti. Uvědomila jsem si, že v době, kdy jsem se, ještě ani zdaleka ne probuzená, opírala v tramvaji, snažila být neviditelná pro blížícího se revizora a mlčky se litovala (jedu do práce a nejraději bych spala, je moc brzo, pálí mě oči, nemám peníze, ani lístek, jsem ošklivá, bolí mě nohy, jsem unavená, jsem na všechno sama a nikdo mi nepomůže), prožívala Žaneta jedny ze svých posledních chvil. Udělalo se mi z toho zle. Z celé té situace. Ani se neptám, proč zrovna ona. S jistotou, která netuším odkud pramení, vím, že to tak mělo být. Protože špatné věci se dobrým lidem prostě stávají, dokonce dost často. Jen je mi z toho na blití. Nikdy bych to co ona nedokázala. Byla nemocná a přitom žila, zatímco já si přála zemřít. Umírám na sebelítost, ale ne dost rychle. A zahlídnu se ve chvíli, kdy někdo jako ona prostě není a někdo jako já tady sedí, tupě zírá před sebe a přemýšlí, jestli se nakonec přece jen nepůjde vyzvracet. Ze všeho, co se stalo a ze všeho, co čeká, že teprve přijde.
www.pismak.cz/otevreny_dopis_I.
www.pismak.cz/otevreny_dopis_I.
Žádné komentáře:
Okomentovat