The Wintons Prague memorial asi nemusím představovat. Aktuálně je to (zase) velmi známý záběr z Hlavního nádraží, obrázek sochy s Ukrajinskou vlajkou:
Ti lidé v reflexních vestách v pozadí jsou dobrovolníci/pracovníci asistenčního centra, kteří čekají na nádraží, aby příchozím pomohli. Jsou skvělí.
Na nástupišti kromě nich více lidí čekalo na nějaké "svoje" Ukrajince. V jejich situaci aspoň něco. Jsem ráda za to, jak jsme se tentokrát zachovali.
Taky aby ne, když nebýt Ukrajiny, Josefína by za svého života s největší pravděpodobností byla v jejich situaci. Dlužím jim hodně.
Jely jsme z Brna EC vypraveným z Maďarska, takže s náma cestovala spousta lidí z Ukrajiny. Ještě tak před měsícem bych nevěřila, že pojedu na Trpaslicon vlakem plným válečných uprchlíků. Válka je fakt blízko.
Snést kočár z vlaku mi pomáhal pán, který cestoval s manželkou a (asi) vnoučaty. Sami táhli několik odrbaných tašek a cca desetiletou nechodící holčičku. Na první pohled bylo jasný, že jejich životní úroveň je asi tak 20 pater pod naším průměrem. Takový uprchlíky my rádi. Tyhle by pro ty tzv. dezoláty měli fotit na billboardy.
Osobně to patetický dojímaní se, který je navíc k ničemu, strašně nemám ráda, ale tady jsem fakt zamáčkla slzu.
Pamatujete Hanu Macuichovou v Samotářích? Tak to jsem já! :-)
Sotva všechno vytahali na perón, našli je ti s reflexními vestama, pozdravili se, přivítali a pomohli jim se zavazadly do centra... A kromě nezisku bylo všude kolem i plno policajtů z cizinecké. Celý to dělalo dojem dobré organizace.
(Takže jestli máte zrovna pocit, třeba na základě čtení socek, že všichni jsou zlí kreténi, jděte se na chvíli podívat na Hlavní nádraží, spraví vám to náladu.)
Back 2 reality, něco o tom, jak do té dobře fungující pomoci chce úředník hodit vidle: příspěvek na FB uživatele Martin Rozumek
Nicméně, protože mám to štěstí, že jsem se narodila ve státě nesousedícím s Ruskem a až na začátku osmdesátých let, můžu si dovolit, 30let po tom, co Rusáci slavně přestali okupovat i tuhle zemi, odjet do hlavního města na Trpaslicon!
Poprvé jsem se zúčastnila v roce 2008. Samozřejmě jsem si říkala, že budu jezdit každý rok a proto jsem zpět už po 15 letech. A k tomu s dvouletou dcerou. Kdo by to byl řek'...
P. S.: Příští rok bude dvacáté výročí a to je výzva... ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat