Lauren Graham: Rychleji mluvit nedokážu (I.)

 Bohužel. ve chvíli, kdy jsem se upsala nakladatelství, dostavila se krize. Nedokázala jsem se pohnout z místa a byla jsem vyděšená z termínu odevzdání, úkolů a z lidí, kteří na mě spoléhali. Vyústilo to v moje psací hodiny, kdy jsem se zavřela a zírala na černou obrazovku. Srdce mi splašeně bilo až v krku. Napsala jsem tři řádky a čtyři vymazala. Trávila jsem hodně času na Googlu, hledala úplně všechno ... Zjistila jsem, že je pro mě spíš výhodnější dokončit myšlenku, než ji rozvádět k dokonalosti. Musela jsem si najít svůj systém. Sice jsem nedokázala umlčet pochyby, které na mě padaly, ale naučila jsem se je ignorovat. To zabíralo nejvíc. Člověk musí jít dál. Dopředu. 

Stanovila jsem si svůj cíl - napsat tisíc slov denně. Někdy se mi to povedlo, někdy ne. Neměla jsem žádnou rutinu. Psala jsem během natáčení, v kuchyni, v letadle, Pracovala jsem chaoticky. Pokud jsem se zasekla, napsala jsem si velkým písmem poznámku, o čem ta scéna má být, abych se k tomu mohla vrátit později. Někdy jsem neměla představu, co přesně napíšu, ale věděla jsem, že něco tam bude. 

Kniha nebyla dokonalá, ale byla dokončená. Nejdřív jsem měla radost, ale pak se mi některé části přestaly líbit. Uvědomuji si chyby, které jsem udělala, a vím, že teď bych to uměla lépe. Chtěla jsem přepisovat. Jak dlouho? No, nemůžete přepisovat věčně. Pořád je tady nějaké datum vydání, ale i bez toho si musíte uvědomit, že už nic nezlepšíte. Musíte tu knihu nechat být, protože když to neuděláte, zbyde vám na stole jen hromada papíru, ale žádná kniha. Herci dělají totéž při natáčení. Koukají se na sebe a zkouší jednotlivé scény zahrát jinak. Nikdo se ale nemůže zaseknout jen u jednoho momentu.

Stanislav Beran: Vyšehradští jezdci

 "Hm," zarazil se. "Asi že se to tak dělá, ne? Protože jsem člověk, kterej píše, že jo. Píše, ale kniha z toho zatím není. Takže pořád něco píšeš, všem o tom řekneš, pak jim to přečteš, aby věděli, že jsi nekecal. Pak zas něco napíšeš, zase to přečteš, aby se vědělo, že jsi nepřestal psát. A pak přestaneš psát, protože knížka z toho pořád není. Nikomu o tom neřekneš a dál se tu opíjíš při čtení někoho, kdo tě při tom čekání na knížku vystřídal. Koloběh spisovatelů v přírodě, přirozenej výběr, evoluce..."

Shirtpost from The Good Place

 💚

Jack Kerouac: Vyznání a technika moderní prózy. /Světová literatura 6. 1959./

 

Pohádky výjimečných hrdinů #tipnaknihu

"Naše" pohádky jako tip na knihu Středočeské knihovny na jejich Instagramu 🧡🍂  Nakladatelství Rýče 🍅

 

LOVE - ISM by Jul (2.)

 

"Láska k sobě samým, láska ke svým vyvoleným, láska k lidem i láska k přírodě se navzájem prolínají. Měli bychom být laskaví k sobě i ke všem ostatním, aby nikdo nemusel snášet utrpení a každý mohl upíjet z radostné číše lásky. 

Láska je stejně přirozená jako dech. Rumí říká: Nehledejte lásku, ale hledejte a strhávejte zdi, jež jste si proti ní vystavěli. 

Tato všeobjímající láska se projevuje mnoha způsoby, například jako filologie (láska k učení), filozofie (láska k moudrosti) nebo filantropie (láska k lidem). Intimněji pak prožíváme lásku erotickou. Jak je krásné propadnout lásce a spočinout v náručí milovaného člověka! Není ovšem pravda, že se člověk může zamilovat pouze jednou za život. Když budeme chtít, můžeme se zamilovávat každý den...

Láska nás uvádí do míst, kde už neexistuje dobré ani špatné, ale jen neskonalá ušlechtilost a štědrost. Tak vypadá hluboká láska k životu. Láska je to jediné, co potřebujeme, protože láska je vším. Láska je odpověď. Jak zní vaše otázka?" (str. 148 - 149) 

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 

Pište si!

 Dostala se mi do ruky další kniha, o které si myslím, že by ji měl přečíst každý: Vyhoštěná smrt autorky Jiřiny Šiklové (2013). 

"Vzpomínám si, že když se objevily první třešně, tak jsme se na ně jako děti nesmírně těšily. A maminka někdy vyprávěla, že její maminka, tedy naše babička, která už nežila, nikdy nevzala ty první třešně do úst, protože by je snědla vlastním dávno zemřelým dětem. Panna Maria prý chodí po nebi, dává duším zemřelých první třešně, a když přijde k děcku, jehož maminka si ty první třešně vzala, tak mu řekne: "Ty nedostaneš, maminka ti je už snědla"... (str. 14)

Přesně tohle dělávala moje babička. Na přelomu jara léta mi přinesla domů ovoce (třešně i jiné, pokud si dobře vzpomínám) a když jsem se chtěla podělit, odpověděla, že nemůže, že by ho pak neměly děti, co jsou v nebíčku jako andílci. Jenže moje babička přece žádné děti v nebi nemá, říkala jsem si. Takže jsem to vyhodnotila tak, že prostě kecá. Nemá chuť nebo, protože za komunistů, i v téhle době bylo pořád ještě těžší některé ovoce koupit (a pro nás i celkem drahé), mi tu vzácnost nechce ujídat. 

Až včera jsem se dostala k citované pasáži knihy paní Šiklové a poprvé mě napadlo, že já vím koulo o tom, jestli babička měla nebo neměla nějaké zemřelé děti. Nikdy o tom nemluvila. Ona konkrétně nemluvila o hodně věcech. 

O otci naší mámy mi řekla, že byl elektrikář a zabil ho elektrický proud, zatímco sestra prý věděla, že lže, abych já pár let po babiččině smrti zjistila, že stále žije. Pravda byla, že spolu měli mimomanželský vztah. 

O jejím životě vím, že měla hodně sourozenců, byla nejstarší, maminka jim zemřela mladá, táta se brzy oženil s dívkou ve věku mojí babičky a ta ji měla moc ráda. Na rozdíl od svého otce. Od toho utekla a do konce života s ním nepromluvila. Ale proč? Jak já bych byla ráda, kdyby mi aspoň jednou dvakrát místo pohádek před spaním vyprávěla (ale fakt detailně), co se stalo. 

A mimochodem, v tomhle příběhu by se nejspíš jedno dvě mrtvá nemluvňata hravě ztratila. Takže co já vím, proč babička nejedla první třešně? Co já o ní vlastně vůbec vím? Co má ten člověk, kterého jsem vnímala dětskýma očima, společného se skutečnou osobou Věrou K.?

Když otec pracoval na rodokmenu naší rodiny z jeho strany, hodně zajímavých informací načerpal z deníku dědova strýce. Ten byl elektroinženýr (nebo něco v tom smyslu) a udělal poměrně významný objev, něco se žárovkama, mým laickým pohledem. Jemu to přišlo důležité, takže od určité chvíle se v denících věnoval své práci víc než soukromí a přesně v tom bodě to pro nás zajímavé být přestalo. 

Jestli jste tu někdo schopný to ocenit, našla jsem článek: "Ing. Otto Sofka a československé sodíkové výbojky", aneb - jak jsem už napsala - něco se žárovkama. Enjoy!

Proč o tom mluvím? Pište si deník! Schovejte ho a zanechte svým dětem. Nás zajímá, jak hezky jste se měli na hájovně uprostřed Vysočiny, čím vás zrovna naštvala žena a čím ublížil vlastní otec tak moc, že jste s ním jaktěživi nepromluvili jediného slova. Koho jste milovali, koho jste nenáviděli, jaké ztráty jste museli překonat. Prostě drby, no...

A vedle toho, z druhé strany, psát deník je super. Hlavně pokud nemáte, s kým byste tyhle věci sdíleli. Napsat je fakt hodně pomáhá.

Tereza Bartošová: Vodník

 Poprvé jsem byla ve štafetě až skoro na konci a byl to zajímavý zážitek. Protože se mi pochopitelně dostala kniha do ruky už plná poznámek ostatních čtenářů. Na jednu stranu je to zajímavé, na druhou stranu pocit, jak když si čtete a někdo vám u toho čučí přes rameno a ještě to nahlas komentuje :)

Každopádně tahle detektivka se mi moc líbila a můžu ji jen doporučit. 

My First and Last Meme

Česky hýr >>>×<<<

 

#atakhlemytadyzijeme v srpnu

Dvě ženy se na italské pláži servaly kvůli lehátku v první řadě. Rekreanti natáčeli. Nežehlit, nepéct, nevařit teplá jídla, radí hygienici proti vedru. Pomůže i hřbitov. Strana Lepší Česko s mimozemšťany stáhla z kandidátky do Senátu muže, který se prohlásil za mrtvého. V krematoriu v Prostějově se těžce popálil muž. Řádové sestry našly v babyboxu ve Vratislavi 20letého může. Jsem Bruce Springsteen a potřebuju peníze na novou kytaru. Žena z Chomutovska uvěřila a zaplatila. Zatímco ženy hledají partnery pro život, muži doma ustrašeně masturbují. Nora Fridrichová vrací úder: Wollner s masturbací začal sám od sebe a tady je důkaz! Odbornice na vztahy opustila manžela a tři děti, aby se našla: Nikdy jsem nebyla šťastnější, přiznává. Historik: Ve středověku se prý pivo v Brně nedalo pít. Nelegálního prodejce sádla čeká tučná pokuta. Muž skončil na Frýdecko-Místecku ve vážném stavu poté, co vdechl kus bramboráku. Čech ve Švýcarsku přepadl banku. Policie ho za chvíli dopadla v hospodě, kde v klidu popíjel pivo. Policisté na Vysočině řeší zmizení plastového kolegy. Důchodce v Brně si vzal do města ledvinku, kde měl 107 tisíc a fotku vnučky. Na zastávce ji ztratil. Čínská seniorka 20 let používala ruční granát jako kladivo. Zatloukala s ním i hřebíky. Bude po Brně jezdit polský samořiditelný minibus? Nejdřív ve vozovně, pak možná na hřbitově. Autonomní auto jelo bez řidiče v protisměru, policista se musel obrátit na zákaznickou podporu. Mladík v audi se po silnici řítil 171 km/h. V rádiu mu zpívala Zagorová „Spěchám“. Řidič v Německu po nehodě pojídal na louce trávu, aby zamaskoval svou opilost. Trump má plán, jak donutit Ukrajinu a Rusko jednat. Bude hrozit Zelenskému i Putinovi. „Válku s disketami jsme vyhráli,“ hlásí Japonsko

LOVE - ISM by Jul (1.)

 Vím, že je to blbá a zbytečná otázka, ale proč to všechno musí být furt tak těžký?

Franta Kocourek v Ohníčku

 Posezení se silákem.

Dospělé děti narcistických rodičů

@kristynakohout (vrchní Vidle) na IG nedávno přidala apreciation post na svýho kluka, s tím, že nemá nikdo házet vidle do žita, protože láska, ta opravdová láska na nás čeká a jestli jsme ji nepotkali, tak jen zatím. Je tam někde, pro každého, i když nevěříte a je to jen otázka času.

Víte, jaký je to pocit, takové příspěvky číst? Znova a znova, od stále mladších a mladších lidí, zatím co já stárnu a stárnu a je čím dál méně pravděpodobné, že tuhle životní zkušenost někdy budu mít? 

Přeju jí to. Přeju to každému. Ale zároveň mi to láme srdce. 

Není mi 20, ani 30 a nejsem netrpělivá, protože kámošky už maj' kluka, psa, svatbu, dítě... A já nic. Je mi přes čtyřicet. Mám docela dost pestrých životních zkušeností, mám dítě, dokonce i toho psa (a měla jsem i kočku!), ale nemám vztah.

Nevím, jestli ho někdy vůbec budu mít. A nevím, jestli jsem ho někdy vůbec měla. Nerozumím totiž vztahům. A BTW ne, nejsem na spektru. Ale ať už mi otec s máti předali cokoliv, znalosti a schopnosti mít blízký vztah v tom báglu nebyly.

Celý život jsem sama. Byla jsem sama v dětství, s rozvedenými rodiči, oběma nejspíš někde na hranici narcistické poruchy osobnosti. Byla jsem sama, i když jsem zrovna technicky vzato v nějakém vztahu byla, protože moje vztahy (měla jsem tři a trvaly tři pět let každý) nebyly vztahy, ale jakési zpackané pokusy o samoléčbu a zpětně viděno nechápu, proč jsem v nich byla, nebo proč jsem aspoň neodešla dřív.

Když se mi někdo líbil, nechtěl mě. Protože mně se vždycky nejvíc líbili ti, co mě nechtěli a já se snažila je přesvědčit, že by mě chtít měli. Třeba, když budu vypadat takhle a dělat tohle, uvidí, že jsem vlastně dobrá a bude mě mít rád... Stejně jako by se ke mě mohl laskavěji chovat otec, kdyby se mi povedlo tohle nebo ono. A matka by mě mohla mít ráda, kdybych nedělala... nevím, něco. 

Když jsem se někomu líbila já, nelíbil se mě. Nebo možná jo, ale měla jsem takový strach, že jsem si to ani nedovolila uvědomit.

Párkrát za život mi snad přeskočilo nebo co a snad i vlivem okolností jsem se v nějakém vztahu ocitla. A stejně jsem byla pořád sama a opuštěná. 

Nemůžu říct, že by to byly úplně katastrofy, ale asi s normálním zázemím a normální výchovou bych v nich neskončila. Moji rodiče ale mimochodem měli najednou mnohem radši mé partnery než mě. Matka dělala psí kusy, když jsme se s tím, který byl profesně velmi úspěšný, rozešli. Prý by se mnou taky nebyla...

Bylo mi už hodně přes 30, snažila jsem se smířit s tím, že mě prostě nikdo nikdy mít rád nebude a pokud snad jo, budu na to muset jít jinak. Ne se chovat jak ztracený štěně a zakoukat se do každého, kdo mi projeví sebemenší náklonnost. Tak jsem spadla do "vztahu" (tady ty uvozovky by měly být fakt hodně velký) s otcem dcery. Uvěřila jsem totiž, že mě miluje. Konečně mě někdo miluje! No ne no, nebyla to láska ale lovebombing. A co následovalo bylo fakt špatný. 

Mezi jednotlivými vztahy jsem vždy sama, třeba i 10 let. Teď aktuálně tři roky. Brzy mi bude padesát. Reálně můžu mít třeba dvě třetiny života za sebou. A prostě je mi smutno z toho, že za celý život nezažiju, jaký je to mít intimní vztah s někým, kdo by se mnou zacházel jako s člověkem a dokázal dohlédnout aspoň kousek za svůj stín.

Na YT jsem objevila rozhovor o dětech narcistických rodičů. IMHO je moc dobrý, poslechněte si to, jestli vás to téma zajímá.

Mj. tam i zazní otázka, jaký takové dětství má na člověka vliv. Tak třeba takovýhle...

https://youtu.be/uFGR_F9clwo?si=f-Ypf4G0dnhxO4yR

Kdo je tady sněhová vločka?

Zase tu máme boom nadávání na příslušníky mladších generací jako sněhové vločky, které je potřeba zocelovat. (Ideálně tedy vystavovat násilí a šikaně, což má vést k jejich proměně ve vyrovnané a odolné jedince, LOL.)

K tomu mám v podstatě jediný argument, sám  o sobě by mohl stačit: 

THE 2.500-YEAR-OLD HISTORY OF ADULTS BLAMING THE YOUNGER GENERATION

Tady bych tento blog mohla utnout, nebýt toho, že se mi zase vrátily nějaké situace z mého vlastního dětství (nar. 1980). A fakt jsem naštvaná, čím nás rodiče donutili procházet jenom proto, že se nedokázali vyrovnat sami se sebou a svým životem.

Zrovna generace lidí, co dnešní mladé nazývá sněhovými vločkami je tak slabá, že nedokáže být dobrými rodiči svým dětem. Místo, aby byli silní a poskytovali jim oporu a bezpečí, se na internetu hádají o právo na výchovné facky. S vlastními traumaty se neumí vyrovnat jinak, než že je hodí na své potomky. A pak se jim ještě vysmívají, když ti mají na rozdíl od nich dost rozumu a odvahy se zblízka podívat dovnitř a do stínu. A snaží se problémy řešit a ne si je jen kompenzovat na menších, které ve skutečnosti mají chránit.

Normálně reálně se někteří rodiče chovají k dětem hůř než k cizím lidem. A místo, aby se zamysleli a uvědomili si, z čeho to plyne, vymýšlí si pohádky jako např., že je to výchova.

Mimochodem, která demografická skupina myslíte, že vede statistiky sebevražd? Jop, jsou to chlapi ve věku 40+ a 50+ Ještě že jsou to takoví drsňáci, co si vždycky ví rady...

ČSU: Sebevraždy

Nejsou lidi (co by tohle chtěli dělat)

Sešly se mi tu v galerii dvě fotky... Na první se píše, že v sociálních službách chybí 3000 pracovníků, což je třikrát víc než dřív.

Pracovník v sociálních službách musí mít minimálně akreditovaný rekvalifikační kurz. Pokud se ale do sociálních služeb hrnou (no, ve skutečnosti se tam zjevně moc nehrne nikdo) lidi, kteří pro to nemají i další předpoklady, může to být (a občas i je) docela problematické.

Sociální pracovník už musí mít titul. A docela často se stává, že má třeba dva. Často z psychologie, sociální pedagogiky, specky apod. a pak ještě čisté sociální práce. Protože být psycholog nestačí, tak jde ještě na kurz nebo rovnou na univerzitu. 

IMHO u lidí, kteří studiu tady těch pomáhajících oborů věnují podstatnou část života a pak jdou ještě i do praxe, je větší pravděpodobnost, že to dělat chtějí a podle toho to taky vypadá.

No, a teď si vezměte, že jste člověk s akademickým titulem nebo dvěma nebo třemi a voilá, swipe left! Děláte práci, kde si nevyděláte ani DŮSTOJNOU MZDU.

Mladí kluci na Twitteru by vám sice vysvětlili, že je vaše chyba, že děláte otroka za míň jak 60k čistýho, ale zas asi nemůže být každý IT manager...

Tzn. v sociálních službách budou dělat jen lidi, kteří to buď mají jako hobby (hehe) nebo poslání. A těch je už teď o 3000 míň, než potřebujeme.

A co se bude dít souběžně s tím, jak naše společnost stárne? A budeme potřebovat čím dál víc pečujících a asistentů do domácnosti, všemožných domovů, stacionářů a pod.? Vypadá to, že se klidně může stát, že vám fakt nebude kdo mít vyměnit bažanta nebo vás doprovodit k lékaři...

Škoda, že naše elity nemůžou nějak zapracovat na tom, aby prestiž toho povolání trochu stoupla.

Můj tip je, že spíš naopak ještě sníží požadavky. Takže pečovat bude moct kdokoliv a tím se i častěji než teď budou objevovat excesy jako případ Dorothy Šandorové nebo šikana seniorů v domově Slunečnice.

Takže děkuju za pozornost a kdybych byla někdy nesoběstačná, tak mě asi radši shoďte z útesu. Dík. 

Pohádková kniha, která vydělává svým hrdinům, jde do předprodeje

 

Tři slova... kultura21.cz

 Kontext jo? 

Přihlásila jsem se do podzimního povídkového kurzu literarnialchymie.cz a měla jsem napsat povídku do soutěže. Vymyslela jsem si hroznou zápletku (s morálním přesahem, samozřejmě) napsala námět, u toho mi došlo, že to nedává smysl, vymyslela jsem ji znovu, ještě větší a širší, víc emocí, víc postav! a do toho jsem dostala covid. Můj TOP nr. 1 příznak u covidu je úporná bolest hlavy, kdy nemůžu dělat prakticky vůbec nic. Natož přemýšlet nad něčím složitějším. Takže jsem rozpracovanou povídku odložila a útrpně čekala, až se mi udělá líp. Stihla jsem na poslední chvíli napsat kratší text, abych aspoň něco odevzdala, na zadání soutěže serveru kultura21.cz

BTW jsem se přihlásila i do pokračování kurzu, literárního mentoringu, který začínal po Novém roce. Krátce před tím, než jsem v jeho rámci měla odevzdat první text, jsem i s dcerou onemocněla a trvá to už měsíc, kdy se cítím úplně K.O. V mezičase jsem ale samozřejmě byla naprosto v pořádku, plná energie a všeho... Až se příště zase přihlásím do nějakého kurzu ke Katce, což bych ráda, budu už před začátkem preventivně suplementovat nějaký imuno-booster a jestli zase něco chytnu, tak už si mě nepřejte, nebo nevim :)

Na povídku jsem neměla tolik času, jak bych chtěla, ale i tak se mi líbí. Říkala jsem si, že bych ji někdy mohla rozšířit a dopsat. Katce tímto děkuju za připomínky a hlavně trpělivost s mýma virózama.

Jo, a ta tři slova jsou: tarotové karty, vlk, houbička na nádobí :)

Naděje umírá poslední

Když rukou zalovila v dřezu plném špinavé vody, na předloktí se jí nalepila rozvařená nudle. Nahmatala čajovou lžičku, houbičku na nádobí a řízla se o škrabku na brambory. Zkusila to znovu. Kromě hejna rozmáčených drobků vířících u dna, nic. Jednou rukou vytáhla a odložila na odkapávač lžičku se škrabkou, druhou vzala houbičku a vztekle jí mrštila zpět, proti mastné hladině. Voda se rozstříkla všude kolem.

„Hey! Co děláš, cáká to až sem! Co se děje?“ ozvala se Ellie, pomocná kuchařka.

„Jsem bez prstýnku, asi mi tu spadl, ale nemůžu ho najít. Promiň.“

„Ztratila jsi prstýnek, v tomhle?“ znechuceně nakrčila nos. „Na, vypusť to přes tohle, jestli ti spadl do vody, najdeš ho tam. V klidu,“ podávala jí El malé sítko.

Voda odtekla, prstýnek se neobjevil.

„Byl to snubák?“ zeptala se Ellie soucitně. Nemohla si nevšimnout, jak Betty znervózněla.

„Ještě to tak. Nejsem vdaná. Ale je pro mě důležitý,“ ani bych ti neuměla vysvětlit jak moc důležitý, pomyslela si. „Druhý takový nikde neseženu.“

„Takže rodinná památka?“

„Jo, něco v tom smyslu.“

Do konce směny prošly celou kuchyň, zázemí pro zaměstnance, i parkoviště u zadního vchodu. Bezvýsledně. Ellie jí - asi ze solidarity - pomáhala. Kdo v životě neztratil nic cenného? Nejspíš si myslela, že se dokáže vcítit. Jenže ve skutečnosti neměla ani tušení, jak velký průšvih tohle byl. Betty byla v kelu, sakra!

Sakra. Sakra. Sakra. Garsonku, kde žila, skoro doslova obrátila naruby a nic z toho. Nejhorší bylo, že si nedokázala jistě vzpomenout, kdy prsten měla naposledy. Byla s ním tak sžitá, že už ho ani nevnímala. A nesundávala ho nikdy, nikdy, za žádných okolností. Právě proto, aby se tohle nestalo. Sakra!

Potřebovala pomoc, rychle se rozhodla zavolat Lobovi. Na mobilu vytočila jeho číslo a pak už jen bezmocně poslouchala, jak telefon vyzvání a vyzvání a volaný účastník neodpovídá a neodpovídá. Jenom pro jistotu – jako by se snad potřebovala ujišťovat - pohledem sjela na kalendář na stěně. Jop, byl tam, modrý superúplněk, dnes v noci. Vypadalo to, že se Betty ocitla v takovým kelu jako málokdy. Vlastně už bylo úplně jedno, jestli v oranžovým, červeným nebo supermodrým. A přitom neměla tušení, jak se tam dostala.

Přemáhala ji únava a škrábanec, co si přivodila odpoledne v kuchyni, zčervenal, protivně natekl a začínal bolet. Asi se jí zanítil z toho bordelu v bistru. Přesto se rozhodla podniknout poslední pokus o záchranu situace: vrátí se hledat do práce.

Spěchala a chvatně skenovala každý metr cesty, jako by se prsten měl objevit právě tam. Představovala si každý jeho detail, matný lesk kovové obroučky, temný třpyt obsidiánů a pečlivě vypracovaný reliéf hlavy vlka. Kdyby ho snad mohla vytáhnout a zhmotnit odněkud z hlubin své mysli, stalo by se to. Tak usilovně na něj myslela, až fyzicky cítila jeho váhu ve své dlani.

Před branou městského parku si ji přišel očuchat urostlý vlčák. Tedy skoro přišel, pár kroků před Betty ucouvl, otočil se a utekl. Chytrý pes.

Jak se blížila k bistru, míjela pitoreskní obchůdky s ručně vyrobenými talismany a krystaly polodrahokamů, knihkupectví s ezoterikou, seberozvojou literaturou a pestrými balíčky tarotových karet. Je v pořádku, že nejsi v pořádku, Naučte se přijímat věci, které nemůžete změnit, Ženy, které běhaly s vlky, …

„Kdyby se snad někdo ptal na můj názor, tak děkuji nechci,“ v duchu se hořce ušklíbla.

Říká se, že naděje umírá poslední. Jestli je to pravda, pak veškeré Bettyiny naděje zrovna přeložili z JIPky do hospice. Začínala panikařit. S pocitem, že něco přece ještě zkusit musí, spěchala do bistra.

Když se po hodině marného hledaní vynořila z kuchyně zpátky na ulici, smrákalo se. Ruch zesílil, z otevřených dveří restaurací byla slyšet hudba a hlasitý smích, na rohu hrál na kytaru busker, zvonil mobil, u přechodu na křižovatce se hádali milenci a Betty dokázala dokonale zaostřit na každý jeden z těch zvuků. Z rozšklebeného, zaníceného škrábance na ruce byla najednou úhledná, zhojená ranka. Už se necítila unavená, neměla žízeň ani hlad a bolest zad, která ji trápila několik týdnů, zmizela.

Na chodníku posedávali bezdomovci všech možných typů, tvarů a barev, některé z nich poznávala. Somrák, se kterým občas prohodila pár slov, na ni pokřikoval a nabízel jí umaštěnou láhev s bezbarvou tekutinou pronikavého zápachu. Obvykle samozřejmě odmítá, není sebevrah. Teď jí ale nemohla uškodit. K jeho velkému překvapení si od něj lahev skutečně vzala a mocně si lokla. Třeba, když se do východu měsíce stihne opít, bude to celé snesitelnější. Momentálně už je to stejně jedno. Vydala se bezcílně ulicí.

Cestou z města se stavila v trafice a koupila si vlastní lahev levného alkoholu. Poslední, co si jasně vybavovala, bylo setkání s partou bezdomovců v potemnělé zahrádkářské kolonii. Pokřikovali na ni kvůli drobákům a cigaretám, měli i osobnější narážky. Ona ale věděla, že se nemusí bát. Strach by měli mít spíš oni.

Probrala se pod dálničním mostem, zjevně usnula. Ležela na jakési smradlavé hromadě převážně z papírů a látek. V zrezivělém barelu s tlumeným praskotem dohořívaly odpadky. Přičichla si ke konečkům prstů. Tam, kde mívala (v rámci možností umývačky nádobí v rušném bistru) pěstěnou manikúru, rostly ostré, černé drápy. Ucítila krev. Nebyla její. Spokojeně se protáhla a svižně vyskočila na nohy. Přitom se praštila do temene o betonový nosník. Sotva si toho všimla. Její oči si mezitím přivykly stínu, rozhlédla se, jestli ji nikdo nesleduje a rozeběhla se kolem přivaděče směrem k nejbližšímu lesu.

Na noční obloze zářil bledý koláč měsíce a v jeho svitu bylo jasno, až se to na tuhle denní ani dobu nehodilo. Být poblíž, mohli jste zahlédnout dlouhý, temný stín, jak mizí mezi stromy. A zaslechnout táhlé, vlčí volání. 

Spravedlnost obětem znásilnění

Tresty násilníkům a celkově přístup k obětem je u nás tradičně hrůza. Pravda je, že legislativa dává možnosti, jak trestat přiměřeněji, ale to se neděje. Tady se zkusíme zamyslet, proč českým soudům záleží víc na pachatelích než obětech..

Popravdě jsem tady tu svoji myšlenku vůbec nechtěla rozvíjet, protože je to dost nechutný a sprostý a pak jsem si včera přečetla, že náš milý Krajský soud svůj verdikt médiím vysvětlil tím, že se oběť systematického, několik let trvajícího znásilňování chtěla pomstít (matce?!). A to nemůžeme dovolit, že... Ty vole!

/Proč si neověřili, jak obžalovaný lže o svém spořádaném rodinném životě? Že napadá i matku, opakovaně na něho volali PČR? Zatímco oběť musí dokazovat kde co? Proč české soudy věří víc násilníkům než obětem?/ 

Párkrát jsem slyšela, že když vás někdo napadne, je otázka, jestli se bránit, protože pak je větší šance, že vám ublíží víc nebo vás rovnou zabije. To se tak v devadesátkách říkalo.

Já jsem se potom, co mě přepadli asi potřetí (pokaždé to byl nějaký chlap), rozhodla, že už nebudu oběť nějakých debilů a prostě je zabiju já. V tom afektu v sobě najdu sílu, takovou tu, jak díky ní matka zvedne holýma rukama auto, pod kterým je zaklíněné její dítě a prostě toho hajzla umlátím, ubodám, rozkrájím na sračky. S radostí. Nebo zabije on mě. 

I to je lepší možnost, než přežít další napadení. A to mě nikdy nikdo neznásilnil.

Možná to vypadá, že tohle píšu, protože se to ve skutečnosti stalo a já se stydím to přiznat. Ale fakt ne. O tuhle zkušenost jsem díky Bohu byla ochuzena. A i bez ní jsem se svým PTSD měla co dělat.

Dokážu se ale vcítit. Aspoň tomu sama věřím. Samozřejmě každý prožívá jinak, do hlavy nikomu nevidím. Ale znásilnění. Bože, to je takový hnus. Horší než vražda.

A teď přichází ta vulgární část. Máme soudce, který třeba nemá tu míru empatie. Ale mít aspoň nějakou bych považovala za základ kvalifikace pro jeho funkci. Evidentně je to člověk, který si dokáže do paměti uložit množství dat a v příhodnou chvíli si je zase vybavit. Dost na to, aby vystudoval práva, udělal doktorát... Přesto je to zjevně sociální debil. Osobně znám pár právníků, co moc sociální inteligence nepobrali, nedivila bych se tomu.

Nebo prostě mu to jenom nikdo neřekl, neví to, nedokáže si představit... Zde máme prostor se zamyslet, proč se čeští soudci, policisté (třeba pan policejní prezident a spol) dostatečně nevzdělávají?

No, a teď jo :)) Nás na pajdáku učili, že nejlíp se lidi učí zkušeností. Tak co kdyby panu soudci někdo přes dva roky v kuse, třikrát týdně násilím strkal násadu od smetáku do prdele. A natočil ho při tom a vyhrožoval mu, že to ukáže kolegům a rodině, když se bude bránit. Myslíte, že by to na panu soudci nenechalo žádné následky a že by se nechtěl pomstít? Naopak, přál by příteli se smetákem jen samé štěstí a lásku a radši by se šel zabít, aby mu nepřekážel v dalším životě?

Záměrně vynechávám z toho případu (všichni víme, který myslím) znalce, který se nechal slyšet, že v posudku nenapsal, co soud tvrdí, že napsal. A já ty posudky nečetla, takže budu jako věřit, že ho jen špatně citovali.

Když se na vás někdo dopustí násilí, které vás tak hluboko raní a naprosto vás zlomí, zničí vaší důvěru v život, ve svět, v lidi, je pomsta jedna z mála věcí, která by vám mohla vrátit kousek duše zpátky. 

A BTW ten útočník to udělá prostě proto, že může. Jen tak. Se mu chce. Má nad vámi moc, obvykle fyzickou převahu. Nechce se mu ovládat, protože pohodlnější je ulevit si. Nedopustí se té hrůzy omylem, v sebeobraně nebo z nedbalosti. Tam by se dala pomsta prominout.

Aby se obětí nemusely mstít, máme tu soudy. Teda my nemáme. Soudy jako by schválně oběti hnaly do situace, kdy se pomsta zdá jako celkem rozumné východisko. 

Já, jestli se ještě něco takového stane, buď půjdu sedět za nepřiměřenou obranu, nebo budu mrtvá. Ale kdyby někdo ublížil dceři a od soudu odešel s trestem dva tři roky nebo snad podmínkou a ona pár desítkami tisíc odškodného, zaplatím za ty peníze dva tři sígry středního formátu, kteří pachateli opakovaně a názorně ukážou, jaký je to přesně pocit, být znásilněný. Na nic lepšího by stejně nestačily. 

Opravdu je tohle to, co česká vláda, justice, policie chce? Všechno ukazuje na to, že ano...