"Lidi se mě pak často ptali, jak se to vlastně dělá, když se píše kniha. Čím se začne, jak se to vymejšlí a jak to jde, popsat tolik stránek. Já jim na to neumím odpovědět. Je to nějakej tok myšlenek v mojí hlavě, flow, jak se říká, prostě přenáším na monitor něco, co ve mě je, nemusím nad tím přemýšlet, občas se zarazím, když hledám správný slovo nebo trochu přepíšu delší větu, jako je třeba zrovna tahle. Ale je to pro mě obecně přirozenější způsob vyjadřování než mluvení. Když píšu, cítím se svá, upřímná, přirozená, opravdová, ryzí. Nemusím se přetvařovat, pózovat, hrát roli. Je to pro mě uvolňující a osvobozující a dává to mýmu životu smysl.
Píšu hlavně proto, že mám špatný svědomí, když to nedělám. Jakmile nemám rozepsanou knihu, prožívám podivnej absťák, něco mi chybí, nemám se kde realizovat, nic nevytvářím. Když tu knihu píšu, je to pro mě osina v zadku, já to svým způsobem nenávidím a chci to mít z krku, ale když se to stane, tak mám v životě najednou podivný prázdno. Myslím, že už bez toho nikdy nebudu moct bejt. Spousta lidí si myslí, že spisovatel musí bejt zároveň grafoman, ale tak to vůbec není. Nemusí ve vás dřímat nutkání psát sáhodlouhý texty. Musíte mít pocit, že nic vám nejde líp než psaní." (str.171)
Žádné komentáře:
Okomentovat