"Dvorky jsem napsal na podzim 1976 a první verzi jsem měl hotovou za devět dní. Neměl jsem v plánu psát knížku. Řešil jsem v té chvíli jiný problém. Šlo mi o písničky a zpívání. Žil jsem několik týdnů v malém dřevěném zahradním domečku nedaleko Loun na břehu říčky Ohře a přemýšlel, jak dál. (...) Byl jsem svobodný, ale vyžadovalo to taktiku, která mi najednou začala připadat pokrytecká. Nevím, jestli to bylo z psychického vyčerpání, z potřeby morální čistoty a nebo vlivem mých nových disidentských přátel, ale začal jsem si přát konflikt se státní mocí. Ale k tomu bylo třeba se rozhodnout a přijmout rizika, která to ponese. Na podzim roku 1976 šlo ještě couvnout, trochu se přikrčit, být obezřetnější a vlastně dále pokračovat v tomtéž, za co bych se také nemusel stydět. Šlo mi o rozhodnutí, zda se konfrontaci s mocí dále vyhýbat a nebo ji vyvolat. Udělal jsem si pár týdnů na přemýšlení, odjel k Ohři a nechal si domluvený jediný termín, a to byly narozeniny spisovatele Ivana Klímy. Deset dní před těmi narozeninami mě napadlo, že bych mu mohl dát, když je ten spisovatel, k narozeninám knížku, kterou napíšu. (...) Když bych neměl hlubší vnitřní důvod, tak bych samozřejmě žádnou knížku nepsal. Důvod tu ale byl. Moje rozhodování, jak dál. V noci, deset dní před narozeninami, jsem natočil papír do psacího stroje a napsal první větu. Vlastně pro tu chvíli úsměvně realistickou: Je noc. Asi hodinu jsem se nehnul z místa, protože jsem v sobě hledal toho, kdo to říká. Že to bude monolog mi bylo jasné, pouze jsem nevěděl čí monolog. A pak se mi asi po hodince vynořila představa osmnáctiletého chlapce, který se musí rozhodnout, jak se svým životem v této době naloží. A skrze postavu tohoto chlapce jsem si začal dělat pořádek v sobě. Kniha začala růst. Každou noc jsem napsal asi patnáct stran a vyloupnul se z toho příběh, na jehož konci muselo dojít k rozhodnutí a poslední tři dny psaní jsem byl už velmi napnutý, protože stále mi ještě nebylo jasné, jak se tento chlapec v knize rozhodne, teda jak se vlastně rozhodnu já. (...)
Dopsal jsem, zabalil originál - v tu dobu jsem psal vše s kopiemi, které jsem různě schovával - a odjel na narozeniny Ivana Klímy. Předal jsem mu knížku a byla to úleva a bylo mi jasno. Takhle začala tedy moje poslední sezóna před emigrací, která ze všech mých sezón byla nejpěknější. Že budu nakonec dotlačen k emigraci mě v té chvíli nenapadlo ani v náznaku."
Žádné komentáře:
Okomentovat