Když jsme spolu mluvili naposledy, to už bylo docela pozdě, šla jsem nám oběma pro piva dovnitř. Abych za něj neplatila, nutil mi peníze, které jsem já nechtěla přijmout, další že bude na něho. Pak jsem si ale všimla, kolik je hodin a že vlastně musím brzo vstávat. Chvilku jsem se nechala ukecávat na ještě jedno, no nakonec jsem se rozhodla být hodná a jít se domů vyspat. Rozešli jsme se s tím, že to otočí příště (brzo) a taky že si to všechno příště dopovídáme... Je to jen pár dní zpět.
Teď si říkám, že jsem si to pivo měla dát. A pak další. A další. Až na doraz. A druhý den jít do práce ještě opilá a tiše trpět a proklínat se, že si nedokážu poručit a chovat se jako průměrně rozumnej běloch. V mým věku! Aspoň by mi to teď nebylo líto. Být zodpovědná je někdy dost na hovno.
Kdysi - a on o tom s největší pravděpodobností neví - jako v podstatě cizí člověk, udělal něco, co pro mě moc znamenalo a stále znamená. Když už pro nic jiného, pro tuhle jednu věc si ho budu pamatovat napořád. Stejně jako to říkal on o mě.
Vůbec nemluvím o jeho práci, o jeho rolích, o tom kdy kde jsem ho viděla v televizi, na divadle, nebo slyšela v rozhlase. To není na mě. Já jen že patří k těm, které jsem měla a mám ráda ve svém světě. Jak napsal Darek Neuman: "Bezelstná... nesoupeřící... svět milující duše... a jeden z Poutníků." (A konec té pivní romantiky!)
Ondra Mikulášek
Velkej klobouk dolů, pane. Díky za skvělá setkání. Doufám, že lze nikdy nezapomenout, protože já si to pivo pamatovat budu. Mám ho u tebe bez ohledu na to, co se teď stalo. Dlužíš mi ho a taky konec toho posledního rozhovoru (a možná začátek nějakého dalšího) a já si to u Tebe vyzvednu. Do té doby se budu těšit. Bylo mi ctí.
Uvidíme se ve středu na centrálce, ale tam bude asi dost frmol...
Žádné komentáře:
Okomentovat