Někdy si myslím, že psaní jako činnost je mou snahou zadržet plynoucí čas a nevyhnutelnou smrt. Faulkner to vyjádřil nejlépe: „Cílem každého umělce je zastavit okamžik a udržet ho nehybný, dokud si ho v určité chvíli nepřečte někdo cizí a tím ho nepřivede znovu k životu.“ Podle mého názoru ta myšlenka vysvětluje, proč s tak intenzivní vášní píšu – a nikdy nechci přestat. (str. 284)
Když jsem začal psát, netušil jsem, kam mě příběh zavede
nebo jaký získá tvar. Připadal jsem si skoro jako divák, když jsem pozoroval,
jak klíčí a vyráží výhonky, které se brzy rozkošatily.
Často jsem slyšel spisovatele říkat, že se nějaký příběh
píše sám, ale až do té doby jsem to nechápal. Po dvou měsících jsem úplně jinak
a hlouběji rozuměl staré anekdotě o anglickém romanopisci devatenáctého století
Williamu Thackerayovi, kterou mi před léty vyprávěla Marilyn. Jednou večer
vyšel Thackeray z pracovny a jeho žena se zeptala, jak mu dnes šlo psaní.
Odpověděl: „Dnes to bylo hrozné! Pennendis (jedna z jeho postav) ze sebe
udělal blázna a já mu v tom prostě nedokázal zabránit.“
Brzy jsem si zvykl poslouchat, jak moje postavy hovoří mezi
sebou. Celou dobu jsem jim naslouchal – dokonce i poté, co jsem pro ten den
skončil s psaním a procházel se ruku v ruce s Marilyn po některé
z nekonečných nádherných pláží. Netrvalo dlouho a potkal mě další
spisovatelský zážitek, jedna z vrcholných zkušeností mého života.
V jistou chvíli, kdy jsem byl hluboce zabraný do příběhu, jsem si všiml,
že moje přelétavá mysl koketuje s jiným příběhem, který získává tvar, aniž
bych se mu bezprostředně věnoval. Považoval jsem to za znamení – tajemné, které
jsem dával sám sobě -, že příběh, který píšu, se blíží ke konci a chystá se
zrodit nový.
Žádné komentáře:
Okomentovat