Tak jsme se snad úspěšně otřepali ze všeho, co nás postihlo a dostali jsme se i na nějaký ten výlet. Byli jsme v Las Palmas, Puerto de Mogán, na vycházce u oceánu a v horách.
Ve vnitrozemí, když sjedete z hlavní cesty nebo víceméně rovné silnice, která kopíruje pobřeží tam, kde jsou velká turistická centra, jsou cesty samá zatáčka. Doslova. Prostě vůbec nikde nejedete ani kousek rovně. Ale ty výhledy!
Josefínka má za sebou další poprvé: zvracela v autě, když jsme jeli na Rogue Nublo (resp. jeli jsme na Pico de las Nieves, ale skončili na Rogue Nublo). Pak už ty zákruty snášela dobře. Bohužel z toho ale bylo zle od žaludku i mě a ještě další den jsem se cítila jak po vopici. Taky poprvé.
Přitom minule jsme jezdili ostrovem sem a tam, celý dny a nic! Asi jsem fakt zestárla... Furt se s tím nemůžu smířit. Kdyby mi mělo být takhle blbě pokaždé, kdy tady někam pojedu, budu muset začít zase brát Kinedril nebo co.
Vyrážíme do hotelové restaurace na oběd...
Vypadá to, že Španělé jsou posedlí používáním dveří pouze k průchodu určeným směrem. Mají to tu rozdělené všude, kde to dovolují dispozice prostoru. Jen tudy dovnitř, jen tudy ven, tam prosím nechoďte.
Restaurace je rozdělená na sektory, sedíte pokaždé v tom svém a nesmíte se míchat. Když jdete někam, kam nepatříte, zaměstnanci vás slušně poprosí, ať si přesednete.
Na hotelu hodně používají nádobí na jedno použití, hlavně kelímky, brčka, dezertní lžičky.
Roušky a dezinfekce se fasují na recepci.
Roušky hodně lidí nosí i venku, dobrovolně, vevnitř všichni. Rozestupy taky tak nějak dodržují.
V autobusech na obrazovkách běží informace o počtech nakažených s očkováním a bez. Neviděla jsem tu jediného debila, který by se do autobusu tlačil bez roušky s tím, že je to jeho ústavní právo.
Zítra se vracíme zpátky do Čech, kde jsem takových lidí potkávali o dost víc a kde prý zase přibývá nakažených...
Žádné komentáře:
Okomentovat