Office Punk!

To jsem vymyslela sama ...
... ale holky říkaly, že punk je jinde.

Guy who looks like Dave Gahan. A little bit.

Ještě zvuky k obrazu: Depeche Mode LIVE @ Fort Lauderdale 15.09.2013 (HD) 

Bezpointní a nesouvislé vzpomínání na parlamentní volby 2013

Dílem za to mohla kniha o fungování lidského mozku, kterou jsem četla před pár týdny a ve které se mimo jiné píše, že by člověk měl zkoušet nové věci, pokud chce vytvářet co nejvíce synapsí a udržet svoji mysl v co možná nejlepší kondici. Taky jsem si slíbila, že o tom pak něco napíšu. Což jsem si mohla klidně odpustit. Protože teď vidím, že není o čem psát, ale už nemůžu couvnout. Původně jsem si představovala, že se pustím spíš do něčeho trochu víc jako krabičková dieta (a následně všechny pobavím detailním popisem svých dietních prohřešků, á cha chá!), než že bych skočila ve volební komisi. Zároveň mě ale při každých volbách zajímalo, co tam vlastně ti lidi dělají a proč. Dnes už vím, že dělají, co dělají nejčastěji pro peníze a dvě stravenky v hodnotě á 66 Kč. Jiní, zaměstnanci magistrátu, mají účast dobrovolně povinnou, nebo přímo povinnou, pak je to taky společenská událost, jako třídní sraz třeba a konečně, jsou to prostě volby. Ale když jsem si na Facebooku přečetla výzvu Pirátů, ve které nabízeli místa volebních komisařů, nevěděla jsem nic a okamžitě jsem se přihlásila. 

 Na mé první a poslední informační schůzce jsem začala tušit. Opakovaně a důrazně nám kladli na srdce, ať nezapomínáme na nulovou toleranci. Vypadá to, že volební komise přitahují pijany, které když jednou za alkohol vyhodí dveřmi, příště se vrátí oknem. To znamená, že se nechají delegovat některou menší politickou stranou, ve které je zatím neznají. Stálí členové proto na nově příchozí, jako jsem byla já, zastupující stranu, jako jsou Piráti například, navíc tam je to jasné: piráti = rum a bůhví co ještě, pohlíží zpočátku s krajní nedůvěrou. 

(Ale opravdu jen zpočátku, jinak byli všichni velmi milí.) 

 Jiný bod schůze: někteří komisaři hned ze startu shrábnou stravenky, odejdou na oběd a už je nikdo víc nevidí. Přinejmenším do příštích voleb ne. Proto bylo zapisovatelům doporučeno stravenky rozdávat až už je skoro po všem. Nově je totiž jejich povinností takového zběha dohnat a jakýmkoliv způsobem donutit stravenky vrátit. Případně z něj vytlouct odpovídající náhradu, nejlépe cash, ale berem’ i některý z párových vnitřních orgánů, třeba ledvinu. 

 Dresscode přikazuje vystříhat se všeho, co by mohlo být považováno za propagaci konkrétní politické strany. Zdá se ale, že někteří aktivisté z podstaty, ovšem t.č. členové volebních komisí, si nemohou pomoci a konkrétně toto pravidlo rádi porušují. Otázka je proč. Popuzují tím voliče a přívržence stran ostatních, kteří neváhají a vše neprodleně hlásí na příslušných místech. 

 Dále je zapovězeno (a bylo nutné to znovu připomínat) odhazovat vajgly na zem v blízkosti vchodů do volebních místností a zbytky jídla do košů na nepoužité hlasovací lístky. Do těch košů, které vypadají jako obří papírová pokladnička, s typickým úzkým otvorem na horní straně. Jak se může někomu podařit skrz něj protlačit nedojedené jablko? Nebo třeba obložený chleba? To už chce vlastní metodiku a systematický postup v kombinaci s tím, co umělecké profese nazývají sitzfleisch. U mě, jako člověka neschopného řadu věcí dovést do zdárného konce, to vzbuzuje skoro až obdiv. Vyhodit do této nádoby cokoliv jiného než právě ty hlasovací lístky by mě donutili snad jen pohrůžkou násilím. Já totiž obvykle volím jednodušší cestu a tak bych své odpadky prostě a obyčejně směřovala do odpadkového koše stojícího o pár kroků dál. Pizzu, pizzu bych tam hodila. Ne americkou, jen plátek tenké italské pizzy! A občanka by mi tam mohla omylem spadnout. Ale víc ze mě nevyrazí, fakt. 

 Přesto to o tom obdivu bych asi dost těžko vysvětlovala zaměstnancům radnice, kteří - třeba i s měsíčním odstupem - vyhozené lístky likvidují, případně třídí od všeho, co jsou lidé schopní do košů nacpat. Prý bychom se divili. Jak vidíte, já se divím i tak. 

 A nakonec jeden z největších prohřešků, tohle jsem si zapamatovala doslova: „Prosím vás, neberte nám ty ubrusy! Není to žádný damašek, jsou to normální bílý prostěradla za stovku od Vietnamců tadyhle z podchodu a my je budeme zase potřebovat. Navíc tentokrát to zřejmě bude brzy.“ Samozřejmě vybavení volební místnosti vracíme ke kontrole, prostěradla/ubrusy se přepočítávají. A vsadím boty, že jich pokaždé několik chybí. 

 A to je vlastně vše. Jak probíhají samotné volby, snad každý ví, já jsem navíc měla štěstí na neobvykle normální, milé a vstřícné kolegy – komisaře, hlasy jsme měli spočítané do hodiny, chyba žádná, jen pár neplatných hlasovacích lístků (z toho jeden volič do urny vhodil oranžový titulní list s namalovaným velkým otazníkem, jak výstižné!), a tak už není o čem mluvit. 

 Ráda bych tomu teď napsala nějakou dobrou pointu, jenže ono to žádnou nemá, nemělo - a mít nebude. Napadá mě skončit citátem amerického komika George Carlina: „Uvědomte si, jak blbej je průměrnej člověk … a pak si uvědomte, že polovina lidí je blbější.“ Ten, a informační schůzka členů volebních komisí, mi mimochodem stačí jako zdůvodnění (ne ospravedlnění) výsledků nejen parlamentních voleb 2013, ale i první přímé demokratické volby prezidenta a možná i celé politické situace v naší zemi. V globále, takhle nějak totiž to tady s náma asi prostě je.

Průřez v Dexon Art

Private Silence: More

EP by Private Silence

od Miry Bučka

2013/10/21

Už jsem stála nachystaná u dveří. Neotáčela jsem se, neviděla jsem ho, vlastně ani neslyšela, ale věděla jsem, že tam někde za mnou je. Jenom jsem se v duchu modlila, ať se ke mně nedostane dřív, než dorazíme na zastávku, kde bych tak jako tak vystoupila. Jenže v šest ráno ještě moc lidí nejezdí. Stihl to. Přistoupil ke mně v poslední chvíli, kdy ještě bylo dost času: „Dobré ráno, Vaši jízdenku prosím.“ Spěchala jsem do práce, za pět minut jsem tam měla být, vůbec se mi nehodilo zdržovat se vyplňováním těch jejich modrých formulářů. „Sakra. Sakra. Sakra! Přijdu pozdě,“ začala jsem se přehrabovat v tašce, přestože jsem věděla, že v ní žádnou jízdenku nenajdu. Přitom jsem si uvědomila, že ani platit pokutu nemůžu. Mohla jsem mu nadiktovat cizí údaje, ale nic jiného než vlastní rodné číslo jsem nebyla schopná vymyslet. A samozřejmě mi bylo hloupé přiznat, že jedu na černo. Tak jsem řekla, že jsem zapomněla, nebo možná ztratila celou peněženku. Což byla taky blbost. Protože kdyby volal policii a ti ověřovali moji totožnost, přijdu pozdě do práce ne o pět minut, ale o půl hodiny – a pokutu stejně zaplatím. Ale bylo mi trapně, že jedu bez lístku a ještě se u toho nechám chytit.

„Celou peněženku?“
„Ano.“
„Takže vy nemáte ani doklady?!“
„Ne, žádné.“
„No ... Tak nashledanou“.

Odcházela jsem od něj a ještě si nebyla jistá, jestli se mi to nezdálo. Jestli jsem mu třeba jen špatně nerozuměla, ale nikdo mě nepronásledoval, nikdo za mnou neběžel, nekřičel. Tak asi dobrý. 

Co tím chci říct je, že jsem prostě strašnej parchant. Kdy tě naposledy chytil revizor a nechal jít? Cítím se jako nešťastnější holka na světě. Tohle je znamení. Ještě před týdnem jsem totiž byla zase na dně. Zase mě chtěli odvézt a zavřít do krizového centra. Takže takhle to je – nahoru a dolů, jak na houpačce. Z absolutního dna až ke hvězdám a zpět. Škoda, že v těch mých propadech nejsem schopná uvěřit, že se to dřív nebo později zase obrátí. Dokud se nepřihodí něco podobného jako dnes. Varovně vztyčený ukazovák v nadživotní velikosti, jakoby mi chtěli říct: „Ty ty ty! Co blbneš?! Vždyť vidíš, že i tobě se občas může stát něco dobrýho.“ 

A právě ve chvíli, kdy jsem přemítala, jak je krásné pro jednou zase tušit možnost, že by všechno mohlo dopadnout skvěle (ne dobře, ale skvěle!), cítila jsem se vyvolená, ve spojení s veškerou láskou, štěstím a dobrem co ho jen na světě je, umírala Žaneta. Jenom jsem to ještě nevěděla. Žaneta, která namalovala buclaté růžové andělíčky na hnusně žlutém pozadí, podle mě o dost líp skicovala fantaskní tvory z knížek o Harry Potterovi a, jak říkal Petr, malovala hezky, což se dalo poznat hlavně podle toho, že už pár svých obrazů komusi prodala. V obývacím pokoji ze stropu zavěsila béžová peříčka a bílo-modré kachle v koupelně a kuchyni dozdobila bledě modrými kvítky. Francouzského buldočka si pořídila ještě dřív, než to plemeno přišlo do módy. Jedna z hlavních aktérek několika historek, nad kterými jsem zrovna nedávno doslova brečela smíchy. Jediná právoplatná majitelka golden jacketu. Bývalá přítelkyně bývalého přítele, která, když jsem později ztratila práci, mě s otevřenou náručí přijala do vlastní společnosti. Jednou, když jsem na ni čekala, ujala se mě její kolegyně. Výklad o historii a současných cílech firmy přerušovala: „Vezměte si kokinko, Baruško!“ „Dáte si kafíčko, Baru?“ „Nebo čajík?! Citrónek? Cukřík? Mlíčko?“ Trvalo to snad hodinu. A končila výčtem všech plně kvalifikovaných, doopravdických poradců: „Žanetka ale přímo poradkyně není, i když my to tady tak říkáme. Ona totiž nemá ten evropský certifikát.“ Zase ta pasivně agresivní zdrobnělina! Ze způsobu, jakým to řekla, jsem vycítila, že v jejích očích evropský certifikát je možná jediný zdroj jejího pocitu převahy nad Žanetou. Přemýšlela jsem, jestli jsem v životě vůbec kdy slyšela něco jedovatějšího. Nevím, proč mě teď napadlo, co si asi kočka bude myslet a co bude říkat, až se dozví, že „Žanetka“ zemřela. Jak jsem ji znala já, jeden z nejlaskavějších a nejmilejších lidí vůbec, veselá a optimistická všemu navzdory. Dlouho bojovala s rakovinou - proto byla, jaká byla. Někoho, jako je ona by měl poznat každý - lidi jako my dva určitě, trošku to člověku změní perspektivu. Mimo jiné tady po ní zůstal malý kluk a muž, se kterým měli těsně před svatbou. 

Oproti tomu já, já jsem v ten stejný den skoro zaspala do práce, krátce se prošla se psem, střetla se s revizí jízdenek jak z pohádky o kouzelném dědečkovi, což byl pravděpodobně jeden z vrcholů mého života, osm hodin v kanceláři jsem dělala nevím co, ale odpoledne jsem na sebe byla pyšná, že jsem si cestou domů zvládla koupit měsíční jízdenku na MHD, šampón, zařídit přeposlání doporučeného dopisu, zaplatit včerejší sekeru U Poutníka a přitom se znovu neopít. Dokonce jsem šla do parku fotit podzim! Jenže pak jsem se vrátila domů a tam našla zprávu o její smrti. Uvědomila jsem si, že v době, kdy jsem se, ještě ani zdaleka ne probuzená, opírala v tramvaji, snažila být neviditelná pro blížícího se revizora a mlčky se litovala (jedu do práce a nejraději bych spala, je moc brzo, pálí mě oči, nemám peníze, ani lístek, jsem ošklivá, bolí mě nohy, jsem unavená, jsem na všechno sama a nikdo mi nepomůže), prožívala Žaneta jedny ze svých posledních chvil. Udělalo se mi z toho zle. Z celé té situace. Ani se neptám, proč zrovna ona. S jistotou, která netuším odkud pramení, vím, že to tak mělo být. Protože špatné věci se dobrým lidem prostě stávají, dokonce dost často. Jen je mi z toho na blití. Nikdy bych to co ona nedokázala. Byla nemocná a přitom žila, zatímco já si přála zemřít. Umírám na sebelítost, ale ne dost rychle. A zahlídnu se ve chvíli, kdy někdo jako ona prostě není a někdo jako já tady sedí, tupě zírá před sebe a přemýšlí, jestli se nakonec přece jen nepůjde vyzvracet. Ze všeho, co se stalo a ze všeho, co čeká, že teprve přijde.

www.pismak.cz/otevreny_dopis_I.

www.pismak.cz/otevreny_dopis_II.

Neděle ...

Podzim pod Špilberkem

Zuzana /13 yrs old mixed dog/

<3

Left me speechless. Enjoy the silence.

LOVE THE LYRICS! Man In Black - Johnny Cash

Kabinet Nezávislého Filmu 2013

http://kabinetnf.cz
https://www.facebook.com/kabinetnf

Proč nechtějí děti jít spát? (1939)

SVĚTOVÝ ZDROJ ZÁBAVY A POUČENÍ (11), 31. 8. 1939

Ondřej Trhoň: Kdy je Mezinárodní knižní týden? Každý týden.

Ondřej Trhoň: Kdy je Mezinárodní knižní týden? Každý týden.: Možná jste už viděli na profilech svých přátel podobnou zprávu: "Quid autem de illis clare percipiebam." Je Mezinárodní kniž...

Collárium, to musím vyzkoušet!

"Dům na rohu ulic Masarykova a Jánská v centru Brna s historicky cenným domovním znamením U Červeného raka se otevřel po dlouholeté rekonstrukci. Zázemí tam bude mít soukromá zdravotnická klinika. V přízemí funguje i nadále lékárna, která byla na tomto místě registrovaná už v předbělohorské době." (A Welness4U zapomněli dodat ...)
Dům s nejstarší lékárnou v Brně je po rekonstrukci. Nábytek má moderní

http://www.wellness4u.cz/

Nejlíp investovaný dva litry v mým životě ...

Skoro přesně před třemi lety, Praha

Stejné turné, jiný koncert ...

A la Santé de Django! "Djangoviny" 2013

5 plus 2 Poutníků.

http://www.rajce.net/a7333298

Článek v 5 plus 2 vyšel před delší dobou, ale pamatuju si jako dnes, jak mi ho dal Evžen přečíst a já se tak naštvala, že jsem musela zůstat minimálně o dvě piva dýl, než jsem měla původně v plánu. Kdybych o Poutníkovi nic nevěděla, mohla bych mu rozumět i přesně naopak, než jak to je. Záleží na čtenáři, jestli si z něj odnese dojem, že zahrádka na Starobrněnské = petiční stoly, protože provozovatel je vychcánek, co by si pro kačku nechal koleno vrtat. Nebo proto, že si město Brno za zahrádku odmítá nechat zaplatit. A to tak tvrdošíjně, že raději než by nějaké peníze přijalo, investuje sto tisíc (100.000,-) do moc pěkných betonových květináčů s okrasnou zelení. Takhle my se tady máme! Ano, druhá možnost je správně. Mohli bychom diskutovat, jestli postup magistrátu je nebo není šikanózní (oni tvrdí, že ne), ale tohle je fakt a s tím nikdo nic nenadělá. Já o tom ještě teda můžu napsat sem tam nějakej blog, někdo jinej třeba článek do novin, nebo dopis redakci a všichni si o tom můžeme popovídat nad půllitrem špinavýho.

Ale hlavně, to ještě není to nejhorší. Nejhorší je vyjádření pána z jazykové školy, který si kvůli vlastní bezpečnosti nepřál uvést jméno. Co tímhle chtěl naznačit? Jeho obvinění považuju za nefér. (Trošku mě zamrzelo. Popravdě jsem si říkala, co za zmrda se může takhle chovat?) Ale možná ho běžně mlátí za to, co vypouští z úst. Ani bych se nedivila. I já, ač lidi zásadně nebiju, si dokážu představit, že v jeho případě by to někomu mohlo udělat vyloženě radost.

Už v devět hodin nám pod okny vykřikují opilí lidé, stěžuje si mimo jiné. Večerní kurzy Brno English Centre začínají nejpozději v 19:00, ranní někdy i v 7:00 - musel myslet v devět ráno. I podle toho "už" bych to tak tipla. Pivnice U Poutníka otvírá ve dvě odpoledne. A co za lůzu a bezdomovce přesně k Poutníkovi chodí, je dobře vidět na otištěné fotografii. Ještě že tak.

Článek, který pohnul s Milanem Řezníčkem, vyšel později v regionální příloze MF Dnes a redaktor v něm nadšeně informuje o spontánně vzniklé „brněnské Stodolní“ U Jakuba. Když mi tohle Milan ukazoval, bylo na něm jasně vidět, že má všeho tak akorát. Do té chvíle všechno snášel s pro mě obdivuhodným klidem. Proč, když je živo na jedné straně města, novináři pějí chválu, a v momentě, kdy se to samé děje vzdušnou čarou o stovky metrů dál, mluví o bezdomovcích, hluku, kouři, … „Proč, když se mi povede něco vybudovat, je to takhle dobrý, funguje to a lidi z toho maj’ radost, musí někdo jiný přijít a celý to zničit?“ Co jsem mu na to měla říct?

Sama jsem se ptala v diskusi pod článkem. No schytala jsem jeden plusík, odpověď žádnou.

O něco málo později kulturní zónu U Jakuba (v zastoupení Pivnice Na Stojáka) a Poutníka na Starobrněnské zrovnoprávnil Matěj Hollan na serveru Žít Brno (Poutník a Na Stojáka se budou rušit. Točí pivo.). Z toho zase nebyl moc vodvázanej majitel Na Stojáka, soudě dle našeho nedávného rozhovoru. Řekl, že má Poutníka rád, rád tam chodí, má rád lidi, co tam chodí, ale je to úplně jiná hospoda, na jiném místě a v jiné situaci. Na Stojáka se rušit nebude. A to ani zahrádka, kterou má normálně povolenou. Ono vlastně všichni v centru mají ty zahrádky normálně povolený, kromě Poutníka ... A jsme zase, kde jsme byli.

http://www.5plus2.cz/?fId=2013-8-01&fKey=BM
http://brno.idnes.cz/jakubske-namesti-v-brne-vecer-zije-dr8-/brno-zpravy.aspx?
http://www.zitbrno.cz/bezpecnost/poutnik-a-na-stojaka-se-budou-rusit-toci-pivo

Throw a filter on it, and everything looks better. Take me for example ...

30m + 30m + 30b

Dohromady je nám devadesát.

Depeche Mode: Stories of Old

You hear stories of old, of princes bold
With riches untold, happy souls
Casting all aside to take some bride
To have the girl of their dreams at their side
But not me
I couldn't do that
Not me
I'm not like that
I couldn't sacrifice anything at all
To love

Vypadá to, že se Stories of Old k loveismu nehodí. Já si ale myslím, že Lásce se nic obětovat nemusí. Člověku, kterého milujeme, možná. Ale Lásce? Láska je způsob žití, přístup k životu. Věci, co děláme a způsob, jakým je děláme. Protože víme, že to má smysl a že takhle to má být.  Připustíme-li třeba jen kompromis, není to Láska. Proto Lásce nemusíme přinášet nic, co bychom cítili jako oběť. Pro Lásku bychom se vzdávali kousku jí samé. Jestli po nás něco žádá oběti, není to Láska.

A nakonec, čas ukáže.  Everything is A Question of Time … 

The Delta Machine Tour In My Ears And In My Eyes, Praha 2013.

The Delta Machine Tour 2013

Welcome to My World .

Pocity fanoušků před a po pražském koncertě DM (depechemode.cz)

Depeche Mode World Tour 2013 - 2014 na FB

Depeche Mode - Just Can't Get Enough (Remastered Video)

"Just Can't Get Enough" was released in the U.K. on September 7th, 1981!

Just can't Get Enough | Celtic v Rangers 28/12/11
Just Can't Get Enough live 2013

Žít Brno: Poutník a Na Stojáka se budou rušit. Točí pivo.

Poutník a Na Stojáka se budou rušit. Točí pivo http://t.co/5EBRvW4Ofq
— juleska (@juleska) September 2, 2013

Weeeekeeeeend!

Pátek

Sobota

Nebe na Brnem.

19/8
Nebe na Brnem.: Nebe na Brnem.

 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v přímém přenosu na Twitteru!

https://twitter.com/Srpen1968

Mňam!

Stýská se mi!

>>> Bombovy fotky na Picase <<< To teď nevím, jestli jsem napsala dobře.

PIVNICE U POUTNÍKA

juleskahrajče.net

Trvalo mi víc než týden tohle najít. Těžko říct, proč se článek nedá normálně (pohodlně) dohledat na webu 5 plus 2. 1. 8. 2013 - Petiční stoly. = zahrádky hospod zdarma. Když majitel pohostinství nemůže nebo nechce platit za letní zahrádku, pomůže si mezerou v zákoně: www.5plus2.cz/?fId=2013-8-01&fKey=BM pdf

Ve stejný den vyšel krátký článek i ve Starobrněnských novinách: Hospoda U Poutníka je ve válce (str. 4). Kupodivu se vyhnuli slovům jako "bezdomovec", "bezprizorní" a "deka". Za to jsem jim s radostí ty textovkový tři pětky poslala. I když už moc nevím proč. Když to čtu dneska, zase tak milý mi to nepřipadá.

Milan Řezníček: "Každej den v novinách, to se nedá vydržet. Jsme jak Ivetka Bartošová."

Album DUFA FIT II Pionýr (rajce.net)

Negativní.

Chtěla jsem tyhle DIY Film Negative Earrings, ale zatím jsem nenašla vhodné negativy. Tak jsem to rozstříhala ...

Praha vs. Krno

Ku příležitosti shlédnutí videa projekce vytvořené ku příležitosti šestistého výročí Pražského orloje si dovolím malé srovnání. Riskuju pohrdání budoucích generací, a možná že už teď budu vypadat, alespoň co se týče moderní architektury, jako naprostý ignorant, ale já to prostě nechápu, myslím ten brněnský kousek. Nejen že nikdo nepozná, kolik je hodin, navíc je to nevzhledný a mám s tím pár fotek, nad kterými se ne_Brňáci nestačí divit. My z Krna jsme už otupěli.

Takže: Praha vs. Brno. 3, 2, 1 ... Fight!

The 600 Years from the macula on Vimeo.

*

*

*

Krno

Na Náměstí Svobody: Dobrý den, prosimvás, kolik je hodin? #Brno #Orloj
— juleska (@juleska) July 21, 2013

Julezz v MG

Podívejte na datum. To samo. Zrovna na koncertě Depeche Mode se můj mobilní telefon posunul do ledna 1980. Netuším jak, ale rozhodně bez mé pomoci.

Depeche Mode - Policy Of Truth

A z tohoto jsem momentálně naprosto vyřízená. Z textu, muziky, klipu, z nich všech.

1982: DM

Včera se něco stalo: Poprvé jsem slyšela Depeche Mode naživo. Škoda, že v tom osmdesátým druhým jsem tam taky nebyla, ale bohužel zbýval necelý měsíc do mého narození.

TOP 10 nejlepších videoklipů Depeche Mode podle iReportu.

U Poutníka: Nejlepší hospoda v galaxii a oni mi ji chtějí vzít!

„Tady, krok od středověkého nádvoří, do sebe ostří štamgasti kopou silné pelhřimovské pivo, slivovici a zajídají to utopenci. Jsou dobré. Na mou čest. Třeba tyhle věty patří brněnské pivnici U Poutníka. Pocházejí z článku prestižního deníku The Guardian, který zval Brity na ta nejlepší místa Brna“, píše se v pondělním Brněnském deníku MF Dnes. Dál článek pokračuje: „Kdyby jeho redaktor Tim Bryan znovu do Brna dorazil za pár měsíců, proslulý podnik, v němž vedle sebe pivo popíjejí vysoce postavení manažeři i lidé bez práce, už možná nenajde.“ To asi proto, že v Brně všechno, co je dobré, oblíbené, funguje a přitom z toho nic moc nemá nikdo ze Sdružení přátel magistrátu, je potřeba zadupat do země.

Jak jinak si vysvětlit loňskou situaci kolem Flédy, jediného důvodu, proč pro 90% mých zahraničních přátel (a jejich přátel a kolegů) není Brno bílé místo na mapě? Proč by proboha mělo město chtít něco takového zavřít? Jistě, kvůli hluku. Klub je sice před odhlučněním, ale tohle už se prostě nedá vydržet. V Brně bude ticho, klid a tma! V centru druhého nejlidnatějšího města republiky a pak se  všichni svorně můžeme divit, proč se říká, že žijeme v největší vesnici na světě.

Pivnice U Poutníka funguje něco přes tři roky, první stížnosti jsem zaznamenala v době, kdy se jí začalo dařit. Prý se tu výskytují bezdomovci a feťáci. V takové pivnici! Kdyby se byť jen pětina brněnských smažek rozhodla místo do pika investovat do kvalitního piva, byl by to důvod k oslavě, ne k stížnostem. Ale samozřejmě je to celé nesmysl. Bezdomovci všeho druhu v zachcané a zablité části pasáže, co vede od Špalíčku nahoru k náměstí, byli odjakživa. Vím to, v Brně jsem se narodila a znám to tady. Naopak, zvýšený pohyb skutečných návštěvníků pivnice je donutil hledat si jinou zašívárnu. V konečném důsledku se tak okolí vyčistilo.

Před dvěma lety obcházela obsluha hosty s peticí za zachování pivnice, speciálně ty s akademickým titulem (asi aby bylo každému zcela jasné, že máme kde bydlet). Během krátké doby sesbírali potřebný počet podpisů a tituly musely zapůsobit, protože nám Poutník víceméně šťastně zůstal zachován dodnes. Někteří lidé, úředníci především, zjevně vnímají souvislosti tam, kde já je absolutně nevidím.

Možná ani naproti nerozliší typického návštěvníka pivnice od bezdomovce. Mě osobně to příliš neuráží, vlastní byt nemám, trvalé bydliště na Magistrátu ano, technicky vzato bezdomovec jsem. Což se ale zdaleka nedá tvrdit o ostatních. U Poutníka se schází specifická společnost. Kdybych ji měla popsat jedním slovem, jako první mě napadne bohémská. Tak nějak z podstaty. Štamgasti jsou povětšinou pohodoví, chytří a zajímaví, nebo aspoň jedno z toho. A pravda je, že občas stávám u stolu s lidmi, z nichž některé bych jinak viděla snad jen na televizní obrazovce (kdybych nějakou měla), internetu, v divadle, galeriích nebo o nich četla. Přidejte k tomu příjemné prostředí, autentickou atmosféru, široko daleko vyhlášené výčepní, nejlepší pivo na planetě a je to.

Víte, jaká vzácnost je potkat normální lidi?! Pro mě je čest být součástí Familie Poutník. A pak přijde někdo ze Sdružení umělců Moravy a Slezska, co si na mosaznou ceduli na zeď nechalo vyrýt pravopisnou chybu, už z principu má na Poutníka pifku a jak se ukázalo, nepozná umělce, ani když  jim zakopne o práh (zatímco jejich produkce se nám snaží přes sklo vypálit díru do mozku), a řekne, že jsme bezdomovci a děláme bordel.

Vrátím se k citovanému článku Mladé Fronty: Opilci (ani neopilci) se v pasáži na dekách nerozvalují. Okamžitě si vybavím nedělní odpoledne na priglu. Ale proč by se někdo chodil válet na deku na dlažbu do středu města?!

Děti, bohužel pro Sdružení umělců, na světě byly, jsou a budou a kolem pobíhají stejně jako kdekoliv jinde. I psi, bohužel pro Sdružení umělců, na světě byli, jsou a budou. A štěkají tu (na vodítku, nebo s náhubkem) stejně jako kdekoliv jinde.

Pozvracenou jsem Starobrněnskou pasáž neviděla ani jednou. Určitě se tam někdo někdy pozvracel, na pár případů si i vzpomínám, ale samozřejmě po sobě uklidil. Po zavíračce navíc prostor před pivnicí zametá obsluha, takže nakonec je tam čistěji než v okolních ulicích. Jestli někdo nepozná pozvracený chodník, ať se jde projít po Lidické.

A dál: osobně jsem u toho nebyla, takže asi nenapíšu nic extra objevného. Ale prý se před Poutníkem požduchali dva borci, jeden spadl do výlohy Sdružení a ta praskla. Štamgasti je neznali. Obsluha zavolala policii a bylo to. Takže rozbitá výloha, to je bohužel pravda. Jestliže ale pan Stehlík říká: „Rozbíjejí se tu výlohy“, to už je zase vlastně lež. Stalo se to jednou a rozbila se jedna jediná. I tak je mi to líto. Nemůžu souhlasit s bezdůvodným ničením majetku, ať už patří komukoliv. Každopádně má pan Stehlík vyvinutý smysl pro nadsázku, to se musí nechat.

Hospodské rvačky k hospodám tak nějak patří. Představit si hospodskou rvačku mimo hospodu ani neumím. To vůbec neznamená, že bych je omlouvala. Ale ukažte mi hospodu, kde se nikdy nikdo neporval, nebo to aspoň nezkusil. Jestli majitel, Nadace české architektury chtěla, aby to vypadalo jak v literární čajovně, proč prostor pronajala Milanu Řezníčkovi? Že zaplatil dluh po bývalém nájemci, se určitě hodilo. Dřív totiž byla místo dnešního Poutníka díra, kam nikdo nechodil, a všichni krachovali, ať už se pokoušeli podnikat s kávou, nebo textilem. Pokud Nadaci vadí ruch, v míře běžné v každé pivnici, kam chodí lidé, pak to asi neměla dělat. Dobře, tak špatně odhadli situaci. A čí je to chyba?

Zahrádka, která neexistuje je taky kapitola sama pro sebe. Dívala jsem se do diskuse pod článkem a zatím tam ten dotaz není, ale chlapi od Poutníka měli v plánu zeptat se, jak je možné, že se magistrát nechová jako dobrý hospodář a místo aby si nechal zaplatit za zahrádku, která v pasáži mohla být, naprosto nesmyslně z veřejných peněz pořídí betonové květináče. Neměl by se o tu „zeleň“ taky někdo starat? Kdo to celé platí? Nejspíš já a vy všichni se mnou. S nesmírnou radostí přispívám konkrétně na tento projekt. Obzvlášť když se rozhlédnu kolem a napočítám 11 (jedenáct!) zahrádek v bezprostředním okolí pasáže. I Áčko má venkovní posezení, Pivnice U Poutníka ne. Ale zase si mám kam odkládat kabelku…

Áčko, to se asi jmenuje podle těch áček dole. Naposledy jsme jich napočítali pět. Restauraci s větším počtem poutačů před vchodem byste hledali marně. Jestli ještě pár přidají, úplně zatarasí cestu směrem do Trojky a ke Špalíčku. Přesto se občas stane, že se jejich hosté spletou a zabloudí do Poutníka. Běžně ale volně prochází tam i zpátky, holky z vrchu (tzn. také hosté Áčka) se stavují dole na cígo. Nevím, jak přesně víc by chtěli dotčenou pasáž využívat. I když to už je asi jedno, stejně se stěhují.

Až odejdou a Nadaci a spol. se konečně podaří vyhnat i Milana Řezníčka, otevřou si na jejich místě nejspíš nějací přátelé magistrátu restauraci s kavárnou a bude klid a ticho a žádní lidi. Přesně, jak to bylo vždycky. A přesně, jak se to městu líbí.

Dál už nad tím odmítám přemýšlet, nebo mě přepadne chuť se znovu odstěhovat (do Prahy).

In loving memory of Záhrada. R.I.P. 

The Guardian: Czech out the prices in Brno
MF Dnes: Brněnské pivnici U Poutníka, kterou ocenil i The Guardian, hrozí zánik
RESPEKT 2012/09/02: Kdo tady žere děti (něco taky trochu o zahrádce)

Brno

Svratka

MG, Jan Calábek: Věda, film a umění k potěše včel, básníků a botaniků.

web Moravské galerie

Brno

Zrušeno. Všecko!

Nadešel čas přiznat si, že ano, mám problém s lidmi, co ruší plány a nedodržují sliby. Sice se tvářím, že mi to nevadí (co mi taky zbývá, když nemůžu ani nechci nikoho nutit, aby se mnou trávil čas), ale ve skutečnosti jsem pěkně nasraná.

Snad to nebude znít nijak nafoukaně, ale většinou toho mám povícero na výběr. Hlavně v létě, kdy vychází i několik akcí na víkend. Zvolím jednu dvě tři, dle svých časových možností, ostatní odřeknu a prostě počítám s tím, co je dohodnuté. Dokud mi to na poslední chvíli z nějakého naprosto banálního důvodu nezruší.

Chápu, když někdo onemocní, onemocní jeho příbuzný nebo domácí mazlíček. Chápu, že se občas člověk nečekaně zdrží v práci, večer před se k vlastnímu údivu vylije jak váza a druhý den má těžkou kocovinu, zjistí, že nemá peníze, upadne do deprese, nesežene hlídání děcek, cokoliv. V podstatě mám pochopení pro všechno, krom naprostých hovadin.

Například v sobotu v noci (relativně za střízliva) se s 99,99% jistotou domluvíme na další den do kina. Ráno píšu textovku, abych to potvrdila, a dostanu odpověď, že ten film vlastně asi dávají moc pozdě. A to jsme v sobotu nevěděli?!

Známá za poslední půlrok zrušila všechno, co jsme měli dohodnuté. Většinou proto, že z ničeho nic musela jít někam jinam, rozbolela ji hlava a bla bla bla. To musí být hrozné práce vymýšlet furt nějaké výmluvy!

S podobnou expertkou jsem dva týdny domluvená na pedikůru. Poučena předchozími zkušenostmi doslova prosím, ať se ze všech sil pokusí nic nerušit a nikam neposouvat. Opakovaně zdůrazním, že si nejdřív stanovím datum a čas schůzky s ní a pak podle toho naplánuju celý zbytek týdne. Čtrnáct dní všechno v cajku, až v den našeho setkání přijde zpráva, že nemá skalpel, ve velkoskladu otevřou až zítra a jestli bych teda mohla přijít v pátek, jinak že to nemá ani cenu … V pořádku, klidně mi rozkopte celotýdenní plány.

Další kamarádka, ta taky (od doby, co si po rozvodu našla novýho chlapa) je naprosto nemožná. Po tom, co v postatě několik let fňuká, jak chce na výlet na jedno konkrétní místo, se konečně domluvíme. Aby nás nejelo málo, zatáhne do toho další tři lidi. Před víkendem se loučíme s tím, že v neděli stoprocentně jedeme, jenom si v sobotu zavoláme, kdy přesně bude sraz. V sobotu ticho po pěšině, nikdo se neozývá. V pondělí napíše, že musela jet s borcem na výlet někam jinam. Co to s těma lidma je? Když s nikým nechodí, tak se jim starám o volnočasové aktivity pomalu pět dní v týdnu, jakmile si někoho najdou, neudělají si čas ani jednou za půl roku? Navíc na akci, kterou sami vymyslí? A samozřejmě se ozvou, když se s partnerem pohádají. Jindy asi neexistuju.

Minulý víkend jsem měla slíbený lístek na festival přímo tady ve městě. Možná, kdyby tam hrála muzika, ke které mám víc vztah, hecla bych se. Takhle to nebyl úplně můj šálek čaje, za poměrně dost peněz, takže jsem původně svou účast ani nezvažovala. Ale pak mi nabídli vstup zadara a dala jsem mu přednost před jiným. Domluvila jsem si tam sraz s pár známýma a těšila se na sobotu. Těsně před odchodem z domu (já oblečená, foťák sbalenej, všechno nachystaný) píšu kamarádce, která mi vstup zajišťovala, jestli jsem na guest listu, nebo pro mě přijde k bráně. A dozvím se, že lístek musela dát někomu jinému a zapomněla mi to napsat. Bezva. Takže, zatímco jsem mohla být v tuhle dobu dávno s někým jiným na jiné akci na Vysočině, tvrdnu v Brně. Děkujupěkně.

Padla mi dovolená, jako cesta za hranice všedních dní, ale dovolená v práci mi zůstala. Tak se ptám kamarádky, která dělá obchoďačku, jestli by mě vzala někam na výlet, jenom odvézt tam a zpátky. Že se projdu, třeba něco vyfotím, podívám se někam, kde jsem ještě nebyla ... Nadšeně souhlasí, jasně, není problém. Těším se, že aspoň na chvíli vypadnu z Brna, když už to moře nevyšlo, jenom proto, abych se další den dozvěděla, že mě sebou vzít nemůže, protože bych se nudila. To je snad moje starost. Anebo v čem je problém? Proč to neřekne narovinu? A proč mi něco vůbec slibuje?

A tohle, to je taky dobrý: v pátek se nás asi pět lidí domluví, že úplně jisto jistě pojedeme v 10:30 vlakem na oheň na Oslavku. Víc než stoprocentně, nic na světě nám to nemůže překazit! Původně jsem sice měla jet s jinou partou, ale když je to takhle, trošku odjezd posunu. 9:45 vycházím z domu, krosnu na zádech, už na cestě jen tak zlehka brnknu kámošce, jestli taky vyrazili. A dozvím se, že ona (ani nikdo jinej) nikam nejede, protože Kája v Ikei nakupuje PAPUČE!

Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí!

Vždycky nejdřív dostanu příšernej vztek, často to obrečím a následujících několik hodin zpytuju svědomí, kde jsem udělala chybu, že se ke mně takhle chovají. Ve finále si řeknu, že život a náladu si kurvit nenechám a jdu spát. Někdy se rozhodnu pokračovat dle původního plánu, bez ohledu na ostatní. Poslední dobou mi to ale dělá čím dál větší problém.

Nerada jsem někde sama. Doma jsem sama celou dobu, v práci jsem taky sama a tak, přestože jsem svým založením samotářka, jinak bych tohle nemohla vydržet, aspoň část volna bych ráda trávila někde s lidma, který znám. Člověk se nikde necítí osaměleji, než uprostřed davu cizinců. Sednout na autobus a zase sama jet objevovat Uherský Brod mě neláká.

Snažím se to nebrat osobně. Nikdo není povinen se mi věnovat. A občas taky musím něco zrušit. Jenom nemám tu drzost udělat to proto, že se mi prostě nechce (kolikrát v situaci, kdy mám sraz s jedním jediným člověkem a proto je zdar akce přímo závislý na mé přítomnosti) nebo dokonce nezavolat vůbec.

Když už, mám na to jinou flignu. Z jedné strany je to čistý alibismus. Z druhé strany se to dá brát i tak, že prostě na rovinu řeknu, jak to je. Od časů, kdy mi bylo vytýkáno, že slíbím, že někam přijdu a pak nedorazím (tj. nějakých šestnáct sedmnáct let zpátky) používám „kdyžtak se stavím“ namísto „stavím se“, „zkusím to, ale radši se mnou nepočítej“, „uvidíme“ atp.

Pravda je, že chodím pozdě. Což mi nejvíc ze všeho připomínají lidé, na které jsem já sama několikrát čekala až hodinu a půl (i víc) a nemluvím o tom. Jednou, když mi přišel záhadný doporučený dopis těsně před dvoutýdenní dovolenou, jela jsem pro něj na poštu a posunula odjezd o tři hodiny. Na poštu jsem to měla fakt daleko. Proto dodnes poslouchám, že jsem na sraz před odjezdem přišla o celé dopoledne později. Od kočky, která rok na to ve stejné situaci měla zpoždění 4 hodiny. A na poště nebyla. O čemž já doposud taktně mlčela.

Chlapi už tradičně porušují každý slib, který mi kdy dali a opouští mě kvůli jiným ženským. Ovšem pak se vrací, aby mi povykládali, jak špatně se jim s nimi daří. To je pohled pro bohy: člověk, kterej vám zničí život, chce váš soucit! Těžko říct, co se jim honí hlavou. Nejspíš si říkají: „To je jenom Juleska, ta to pochopí!“ „To je jenom Juleska, ona si najde jinou zábavu, když se na ni já dneska vyseru.“ Nebo: „To je jenom Juleska, ta to sama nějak zvládne.“ Zatímco ta druhá by to nezvládla. Samozřejmě, že to nějak zvládnu. Od čeho bych jinak měla ty antidepresiva?

Zuzana

Dnes jsem se ztratila v zahradách nad Kaménkou.