Krno

Na Náměstí Svobody: Dobrý den, prosimvás, kolik je hodin? #Brno #Orloj
— juleska (@juleska) July 21, 2013

Julezz v MG

Podívejte na datum. To samo. Zrovna na koncertě Depeche Mode se můj mobilní telefon posunul do ledna 1980. Netuším jak, ale rozhodně bez mé pomoci.

Depeche Mode - Policy Of Truth

A z tohoto jsem momentálně naprosto vyřízená. Z textu, muziky, klipu, z nich všech.

1982: DM

Včera se něco stalo: Poprvé jsem slyšela Depeche Mode naživo. Škoda, že v tom osmdesátým druhým jsem tam taky nebyla, ale bohužel zbýval necelý měsíc do mého narození.

TOP 10 nejlepších videoklipů Depeche Mode podle iReportu.

U Poutníka: Nejlepší hospoda v galaxii a oni mi ji chtějí vzít!

„Tady, krok od středověkého nádvoří, do sebe ostří štamgasti kopou silné pelhřimovské pivo, slivovici a zajídají to utopenci. Jsou dobré. Na mou čest. Třeba tyhle věty patří brněnské pivnici U Poutníka. Pocházejí z článku prestižního deníku The Guardian, který zval Brity na ta nejlepší místa Brna“, píše se v pondělním Brněnském deníku MF Dnes. Dál článek pokračuje: „Kdyby jeho redaktor Tim Bryan znovu do Brna dorazil za pár měsíců, proslulý podnik, v němž vedle sebe pivo popíjejí vysoce postavení manažeři i lidé bez práce, už možná nenajde.“ To asi proto, že v Brně všechno, co je dobré, oblíbené, funguje a přitom z toho nic moc nemá nikdo ze Sdružení přátel magistrátu, je potřeba zadupat do země.

Jak jinak si vysvětlit loňskou situaci kolem Flédy, jediného důvodu, proč pro 90% mých zahraničních přátel (a jejich přátel a kolegů) není Brno bílé místo na mapě? Proč by proboha mělo město chtít něco takového zavřít? Jistě, kvůli hluku. Klub je sice před odhlučněním, ale tohle už se prostě nedá vydržet. V Brně bude ticho, klid a tma! V centru druhého nejlidnatějšího města republiky a pak se  všichni svorně můžeme divit, proč se říká, že žijeme v největší vesnici na světě.

Pivnice U Poutníka funguje něco přes tři roky, první stížnosti jsem zaznamenala v době, kdy se jí začalo dařit. Prý se tu výskytují bezdomovci a feťáci. V takové pivnici! Kdyby se byť jen pětina brněnských smažek rozhodla místo do pika investovat do kvalitního piva, byl by to důvod k oslavě, ne k stížnostem. Ale samozřejmě je to celé nesmysl. Bezdomovci všeho druhu v zachcané a zablité části pasáže, co vede od Špalíčku nahoru k náměstí, byli odjakživa. Vím to, v Brně jsem se narodila a znám to tady. Naopak, zvýšený pohyb skutečných návštěvníků pivnice je donutil hledat si jinou zašívárnu. V konečném důsledku se tak okolí vyčistilo.

Před dvěma lety obcházela obsluha hosty s peticí za zachování pivnice, speciálně ty s akademickým titulem (asi aby bylo každému zcela jasné, že máme kde bydlet). Během krátké doby sesbírali potřebný počet podpisů a tituly musely zapůsobit, protože nám Poutník víceméně šťastně zůstal zachován dodnes. Někteří lidé, úředníci především, zjevně vnímají souvislosti tam, kde já je absolutně nevidím.

Možná ani naproti nerozliší typického návštěvníka pivnice od bezdomovce. Mě osobně to příliš neuráží, vlastní byt nemám, trvalé bydliště na Magistrátu ano, technicky vzato bezdomovec jsem. Což se ale zdaleka nedá tvrdit o ostatních. U Poutníka se schází specifická společnost. Kdybych ji měla popsat jedním slovem, jako první mě napadne bohémská. Tak nějak z podstaty. Štamgasti jsou povětšinou pohodoví, chytří a zajímaví, nebo aspoň jedno z toho. A pravda je, že občas stávám u stolu s lidmi, z nichž některé bych jinak viděla snad jen na televizní obrazovce (kdybych nějakou měla), internetu, v divadle, galeriích nebo o nich četla. Přidejte k tomu příjemné prostředí, autentickou atmosféru, široko daleko vyhlášené výčepní, nejlepší pivo na planetě a je to.

Víte, jaká vzácnost je potkat normální lidi?! Pro mě je čest být součástí Familie Poutník. A pak přijde někdo ze Sdružení umělců Moravy a Slezska, co si na mosaznou ceduli na zeď nechalo vyrýt pravopisnou chybu, už z principu má na Poutníka pifku a jak se ukázalo, nepozná umělce, ani když  jim zakopne o práh (zatímco jejich produkce se nám snaží přes sklo vypálit díru do mozku), a řekne, že jsme bezdomovci a děláme bordel.

Vrátím se k citovanému článku Mladé Fronty: Opilci (ani neopilci) se v pasáži na dekách nerozvalují. Okamžitě si vybavím nedělní odpoledne na priglu. Ale proč by se někdo chodil válet na deku na dlažbu do středu města?!

Děti, bohužel pro Sdružení umělců, na světě byly, jsou a budou a kolem pobíhají stejně jako kdekoliv jinde. I psi, bohužel pro Sdružení umělců, na světě byli, jsou a budou. A štěkají tu (na vodítku, nebo s náhubkem) stejně jako kdekoliv jinde.

Pozvracenou jsem Starobrněnskou pasáž neviděla ani jednou. Určitě se tam někdo někdy pozvracel, na pár případů si i vzpomínám, ale samozřejmě po sobě uklidil. Po zavíračce navíc prostor před pivnicí zametá obsluha, takže nakonec je tam čistěji než v okolních ulicích. Jestli někdo nepozná pozvracený chodník, ať se jde projít po Lidické.

A dál: osobně jsem u toho nebyla, takže asi nenapíšu nic extra objevného. Ale prý se před Poutníkem požduchali dva borci, jeden spadl do výlohy Sdružení a ta praskla. Štamgasti je neznali. Obsluha zavolala policii a bylo to. Takže rozbitá výloha, to je bohužel pravda. Jestliže ale pan Stehlík říká: „Rozbíjejí se tu výlohy“, to už je zase vlastně lež. Stalo se to jednou a rozbila se jedna jediná. I tak je mi to líto. Nemůžu souhlasit s bezdůvodným ničením majetku, ať už patří komukoliv. Každopádně má pan Stehlík vyvinutý smysl pro nadsázku, to se musí nechat.

Hospodské rvačky k hospodám tak nějak patří. Představit si hospodskou rvačku mimo hospodu ani neumím. To vůbec neznamená, že bych je omlouvala. Ale ukažte mi hospodu, kde se nikdy nikdo neporval, nebo to aspoň nezkusil. Jestli majitel, Nadace české architektury chtěla, aby to vypadalo jak v literární čajovně, proč prostor pronajala Milanu Řezníčkovi? Že zaplatil dluh po bývalém nájemci, se určitě hodilo. Dřív totiž byla místo dnešního Poutníka díra, kam nikdo nechodil, a všichni krachovali, ať už se pokoušeli podnikat s kávou, nebo textilem. Pokud Nadaci vadí ruch, v míře běžné v každé pivnici, kam chodí lidé, pak to asi neměla dělat. Dobře, tak špatně odhadli situaci. A čí je to chyba?

Zahrádka, která neexistuje je taky kapitola sama pro sebe. Dívala jsem se do diskuse pod článkem a zatím tam ten dotaz není, ale chlapi od Poutníka měli v plánu zeptat se, jak je možné, že se magistrát nechová jako dobrý hospodář a místo aby si nechal zaplatit za zahrádku, která v pasáži mohla být, naprosto nesmyslně z veřejných peněz pořídí betonové květináče. Neměl by se o tu „zeleň“ taky někdo starat? Kdo to celé platí? Nejspíš já a vy všichni se mnou. S nesmírnou radostí přispívám konkrétně na tento projekt. Obzvlášť když se rozhlédnu kolem a napočítám 11 (jedenáct!) zahrádek v bezprostředním okolí pasáže. I Áčko má venkovní posezení, Pivnice U Poutníka ne. Ale zase si mám kam odkládat kabelku…

Áčko, to se asi jmenuje podle těch áček dole. Naposledy jsme jich napočítali pět. Restauraci s větším počtem poutačů před vchodem byste hledali marně. Jestli ještě pár přidají, úplně zatarasí cestu směrem do Trojky a ke Špalíčku. Přesto se občas stane, že se jejich hosté spletou a zabloudí do Poutníka. Běžně ale volně prochází tam i zpátky, holky z vrchu (tzn. také hosté Áčka) se stavují dole na cígo. Nevím, jak přesně víc by chtěli dotčenou pasáž využívat. I když to už je asi jedno, stejně se stěhují.

Až odejdou a Nadaci a spol. se konečně podaří vyhnat i Milana Řezníčka, otevřou si na jejich místě nejspíš nějací přátelé magistrátu restauraci s kavárnou a bude klid a ticho a žádní lidi. Přesně, jak to bylo vždycky. A přesně, jak se to městu líbí.

Dál už nad tím odmítám přemýšlet, nebo mě přepadne chuť se znovu odstěhovat (do Prahy).

In loving memory of Záhrada. R.I.P. 

The Guardian: Czech out the prices in Brno
MF Dnes: Brněnské pivnici U Poutníka, kterou ocenil i The Guardian, hrozí zánik
RESPEKT 2012/09/02: Kdo tady žere děti (něco taky trochu o zahrádce)

Brno

Svratka

MG, Jan Calábek: Věda, film a umění k potěše včel, básníků a botaniků.

web Moravské galerie

Brno

Zrušeno. Všecko!

Nadešel čas přiznat si, že ano, mám problém s lidmi, co ruší plány a nedodržují sliby. Sice se tvářím, že mi to nevadí (co mi taky zbývá, když nemůžu ani nechci nikoho nutit, aby se mnou trávil čas), ale ve skutečnosti jsem pěkně nasraná.

Snad to nebude znít nijak nafoukaně, ale většinou toho mám povícero na výběr. Hlavně v létě, kdy vychází i několik akcí na víkend. Zvolím jednu dvě tři, dle svých časových možností, ostatní odřeknu a prostě počítám s tím, co je dohodnuté. Dokud mi to na poslední chvíli z nějakého naprosto banálního důvodu nezruší.

Chápu, když někdo onemocní, onemocní jeho příbuzný nebo domácí mazlíček. Chápu, že se občas člověk nečekaně zdrží v práci, večer před se k vlastnímu údivu vylije jak váza a druhý den má těžkou kocovinu, zjistí, že nemá peníze, upadne do deprese, nesežene hlídání děcek, cokoliv. V podstatě mám pochopení pro všechno, krom naprostých hovadin.

Například v sobotu v noci (relativně za střízliva) se s 99,99% jistotou domluvíme na další den do kina. Ráno píšu textovku, abych to potvrdila, a dostanu odpověď, že ten film vlastně asi dávají moc pozdě. A to jsme v sobotu nevěděli?!

Známá za poslední půlrok zrušila všechno, co jsme měli dohodnuté. Většinou proto, že z ničeho nic musela jít někam jinam, rozbolela ji hlava a bla bla bla. To musí být hrozné práce vymýšlet furt nějaké výmluvy!

S podobnou expertkou jsem dva týdny domluvená na pedikůru. Poučena předchozími zkušenostmi doslova prosím, ať se ze všech sil pokusí nic nerušit a nikam neposouvat. Opakovaně zdůrazním, že si nejdřív stanovím datum a čas schůzky s ní a pak podle toho naplánuju celý zbytek týdne. Čtrnáct dní všechno v cajku, až v den našeho setkání přijde zpráva, že nemá skalpel, ve velkoskladu otevřou až zítra a jestli bych teda mohla přijít v pátek, jinak že to nemá ani cenu … V pořádku, klidně mi rozkopte celotýdenní plány.

Další kamarádka, ta taky (od doby, co si po rozvodu našla novýho chlapa) je naprosto nemožná. Po tom, co v postatě několik let fňuká, jak chce na výlet na jedno konkrétní místo, se konečně domluvíme. Aby nás nejelo málo, zatáhne do toho další tři lidi. Před víkendem se loučíme s tím, že v neděli stoprocentně jedeme, jenom si v sobotu zavoláme, kdy přesně bude sraz. V sobotu ticho po pěšině, nikdo se neozývá. V pondělí napíše, že musela jet s borcem na výlet někam jinam. Co to s těma lidma je? Když s nikým nechodí, tak se jim starám o volnočasové aktivity pomalu pět dní v týdnu, jakmile si někoho najdou, neudělají si čas ani jednou za půl roku? Navíc na akci, kterou sami vymyslí? A samozřejmě se ozvou, když se s partnerem pohádají. Jindy asi neexistuju.

Minulý víkend jsem měla slíbený lístek na festival přímo tady ve městě. Možná, kdyby tam hrála muzika, ke které mám víc vztah, hecla bych se. Takhle to nebyl úplně můj šálek čaje, za poměrně dost peněz, takže jsem původně svou účast ani nezvažovala. Ale pak mi nabídli vstup zadara a dala jsem mu přednost před jiným. Domluvila jsem si tam sraz s pár známýma a těšila se na sobotu. Těsně před odchodem z domu (já oblečená, foťák sbalenej, všechno nachystaný) píšu kamarádce, která mi vstup zajišťovala, jestli jsem na guest listu, nebo pro mě přijde k bráně. A dozvím se, že lístek musela dát někomu jinému a zapomněla mi to napsat. Bezva. Takže, zatímco jsem mohla být v tuhle dobu dávno s někým jiným na jiné akci na Vysočině, tvrdnu v Brně. Děkujupěkně.

Padla mi dovolená, jako cesta za hranice všedních dní, ale dovolená v práci mi zůstala. Tak se ptám kamarádky, která dělá obchoďačku, jestli by mě vzala někam na výlet, jenom odvézt tam a zpátky. Že se projdu, třeba něco vyfotím, podívám se někam, kde jsem ještě nebyla ... Nadšeně souhlasí, jasně, není problém. Těším se, že aspoň na chvíli vypadnu z Brna, když už to moře nevyšlo, jenom proto, abych se další den dozvěděla, že mě sebou vzít nemůže, protože bych se nudila. To je snad moje starost. Anebo v čem je problém? Proč to neřekne narovinu? A proč mi něco vůbec slibuje?

A tohle, to je taky dobrý: v pátek se nás asi pět lidí domluví, že úplně jisto jistě pojedeme v 10:30 vlakem na oheň na Oslavku. Víc než stoprocentně, nic na světě nám to nemůže překazit! Původně jsem sice měla jet s jinou partou, ale když je to takhle, trošku odjezd posunu. 9:45 vycházím z domu, krosnu na zádech, už na cestě jen tak zlehka brnknu kámošce, jestli taky vyrazili. A dozvím se, že ona (ani nikdo jinej) nikam nejede, protože Kája v Ikei nakupuje PAPUČE!

Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí!

Vždycky nejdřív dostanu příšernej vztek, často to obrečím a následujících několik hodin zpytuju svědomí, kde jsem udělala chybu, že se ke mně takhle chovají. Ve finále si řeknu, že život a náladu si kurvit nenechám a jdu spát. Někdy se rozhodnu pokračovat dle původního plánu, bez ohledu na ostatní. Poslední dobou mi to ale dělá čím dál větší problém.

Nerada jsem někde sama. Doma jsem sama celou dobu, v práci jsem taky sama a tak, přestože jsem svým založením samotářka, jinak bych tohle nemohla vydržet, aspoň část volna bych ráda trávila někde s lidma, který znám. Člověk se nikde necítí osaměleji, než uprostřed davu cizinců. Sednout na autobus a zase sama jet objevovat Uherský Brod mě neláká.

Snažím se to nebrat osobně. Nikdo není povinen se mi věnovat. A občas taky musím něco zrušit. Jenom nemám tu drzost udělat to proto, že se mi prostě nechce (kolikrát v situaci, kdy mám sraz s jedním jediným člověkem a proto je zdar akce přímo závislý na mé přítomnosti) nebo dokonce nezavolat vůbec.

Když už, mám na to jinou flignu. Z jedné strany je to čistý alibismus. Z druhé strany se to dá brát i tak, že prostě na rovinu řeknu, jak to je. Od časů, kdy mi bylo vytýkáno, že slíbím, že někam přijdu a pak nedorazím (tj. nějakých šestnáct sedmnáct let zpátky) používám „kdyžtak se stavím“ namísto „stavím se“, „zkusím to, ale radši se mnou nepočítej“, „uvidíme“ atp.

Pravda je, že chodím pozdě. Což mi nejvíc ze všeho připomínají lidé, na které jsem já sama několikrát čekala až hodinu a půl (i víc) a nemluvím o tom. Jednou, když mi přišel záhadný doporučený dopis těsně před dvoutýdenní dovolenou, jela jsem pro něj na poštu a posunula odjezd o tři hodiny. Na poštu jsem to měla fakt daleko. Proto dodnes poslouchám, že jsem na sraz před odjezdem přišla o celé dopoledne později. Od kočky, která rok na to ve stejné situaci měla zpoždění 4 hodiny. A na poště nebyla. O čemž já doposud taktně mlčela.

Chlapi už tradičně porušují každý slib, který mi kdy dali a opouští mě kvůli jiným ženským. Ovšem pak se vrací, aby mi povykládali, jak špatně se jim s nimi daří. To je pohled pro bohy: člověk, kterej vám zničí život, chce váš soucit! Těžko říct, co se jim honí hlavou. Nejspíš si říkají: „To je jenom Juleska, ta to pochopí!“ „To je jenom Juleska, ona si najde jinou zábavu, když se na ni já dneska vyseru.“ Nebo: „To je jenom Juleska, ta to sama nějak zvládne.“ Zatímco ta druhá by to nezvládla. Samozřejmě, že to nějak zvládnu. Od čeho bych jinak měla ty antidepresiva?

Zuzana

Dnes jsem se ztratila v zahradách nad Kaménkou.

A zpátky na Krákor ...

Krásně sis to vymyslel ...

Je to psychosomatický!

Co se týká mého nekouření, zatím nic nového. Kromě toho, že se mi v poslední době několikrát úspěšně podařilo vykouřit celou krabičku za jediný večer. A proto se raději budu věnovat jinému tématu. Asi mě nějak zaujalo, nebo co.

Během uplynulých tří dnů mi třikrát tři různí lidé (kteří to se mnou myslí dobře) řekli, ať neberu antidepresiva. Protože na depresi nejsou přece žádný prášky potřeba. Musím to překonat. Vždyť je to jenom psychosomatický!

Aha! Tohle jsem měla říct sousedce, když po požáru, který kompletně zničil její byt, „dostala“ rakovinu! „Paní, to je jenom psychosomatický!“ A mohla tady s námi skotačit ještě teď a ne že umřít do pěti měsíců. Já si teda myslím, že tak trochu psychosomatický jsou všechny nemoci. A jsou mezi námi i tací, kteří třeba věří, že úrazy jsou vnějším projevem nahromaděné karmické zátěže: „Hej, pane! No, vy s tou tříštivou zlomeninou! Sádru dolů, šrouby ven, je to jenom Karma!“

Abychom si ujasnili pojmy (to je nejlepší hned ze startu), tady máte definici deprese podle on-line lékařského slovníku medicabaze.cz:
„Pro depresi jsou typické poruchy nálady (smutná nálada, neschopnost prožívat radost – anhedonie, ztráta zájmů, nižší motivace pro jakoukoliv aktivitu, apatie nebo anxieta, poruchy myšlení a vnímání, snížení koncentrace, nerozhodnost, ztráta sebevědomí, pocity viny, beznaděj, přání zemřít, sebevražedné myšlenky), poruchy psychomotoriky (retardace či stupor, nebo agitace až nekontrolovatelná hyperaktivita).“
Pokračování najdete pod tímto odkazem: www.medicabaze.cz/deprese Upřímně teda nevím, jak vy si tu depresi všichni představujete …

Ale fakt je, a to asi ani není ničí vina, že už ani deprese není, co bývala. Možná za to může celková situace, kdy se z psychologie a spol. do jisté míry staly populární oddechové disciplíny. Musím přiznat, že neznám moc lidí, o kterých bych věděla, že chodí na terapie a ani neznám až tak moc lidí, kteří užívají psychofarmaka. Znám dost lidí, kteří by je užívat v zájmu nás všech rozhodně měli, ale my zkrátka nejsme žádná Amerika. Za to jsou tady všichni chytří jak rádia, po přečtení populárně naučného magazínu o psychologii a životním stylu, s Angelinou Jolie na titulce.

Máma mi vzkázala (už ani nevím, co jsem podle ní provedla tenkrát), že mé chování hraničí s poruchou osobnosti a měla bych se jít léčit. Efekt to bůhvíjaký nemělo. Jsem si totiž stoprocentně jistá, že neví, jaká je definice pojmu „osobnost“, natož „porucha osobnosti“, nedokázala by do té skupiny správně zařadit jedinou poruchu a navíc, já svoji diagnózu znám a porucha osobnosti to není. Ale zaujala mě vazba „hraničí s poruchou osobnosti“, protože takhle ona moc často nemluví. Napadá mě, že někde náhodou narazila na pojem „hraniční porucha osobnosti“ a pak se jí to v hlavě jenom trochu zpřeházelo. „Hraničí s poruchou osobnosti“ zní docela hezky … Jenže kde k tomu přišla? Vždyť čte v podstatě jen tiskoviny, které typicky najdete na konferenčních stolcích v takových těch čekacích koutech v kadeřnictvích a kosmetických salónech.

Když jsem se poprvé svěřila kamarádce, že podle doktora nejsem až tak blázen, že mám jenom depresi, odpověděla něco o tom, že to snad za chvíli přejde. Ale že to chápe. Že teď má taky nějaký depky, protože rodiče něco řekli a něco udělali a bla bla a tak dál. Následoval cca hodinový monolog o tom, jak je všechno na hovno. Všichni jsou chudáci, já to musím poslouchat a přitom jedinej, kdo tady potřebuje prášky, aby vůbec ráno vstal, jsem zase já.

Otec pár týdnů po mém propuštění z krizáku (viz. níže) řekl, že mu nepřipadám až tak nemocná. Trápila jsem se kvůli tomu dalších sedm let. A pamatovat si to budu nadosmrti. To už tak my, pacienti s depresí holt máme. Pocit, že nám nikdo nerozumí a nikdo nechápe, čím procházíme, vše jen zhoršuje. Není to tak dávno, co by mě rady ohledně antidepresiv, stejné jako jsem vyslechla teď, rozbrečely. A já když brečím, těžko říct, jestli to bude trvat půl hodiny nebo týden.

V definici bych dvakrát podtrhla slovo stupor. Tak nějak bych totiž popsala stav, ve kterém jsem se poprvé dostala do Krizového centra FN v Brně Bohunicích, tj. na otevřené psychiatrické oddělení. Čtrnáct dní jsem zdánlivě bez důvodu nejedla, nepila, nespala, brečela a nebyla schopná vylézt z postele. Vlastně v jednu chvíli jsem se nebyla schopná vůbec hýbat. Jasně si pamatuji okamžik, kdy jsem si řekla, že zvednu ukazováček levé ruky a nešlo to. Někde se stala chyba a nedokázala jsem ani pohnout prstem.

Můj tehdejší partner měl asi dojem, že mu to dělám naschvál. A já jsem ho v tu dobu začala nenávidět. Jestli můžete v depresi vůbec něco cítit, tak bolest a nenávist. Nenávist sami k sobě, nenávist k ostatním lidem, ze kterých zároveň máte strach. Naštěstí jsem byla natolik příčetná, abych si dokázala uvědomit, že i tohle je součást mé nemoci. Jako když vám kape z nosu při rýmě.

Ale fakt je, že jsem dlouho ze svých problémů obviňovala ostatní: rodiče, přítele, Boha, lidi a nakonec jsem uvěřila, že jsem prokletá (bludy k depresi zřejmě patří taky). Člověk se snaží najít vysvětlení: „Proč já? A za co? Proč nemůžu být jako ostatní?“ Jenže to neexistuje. Není žádný rozumný důvod, který by vám pomohl to peklo snášet. Není to fér a vy se s tím můžete buď smířit, nebo třeba taky ne. Já se s depresí nikdy úplně nevyrovnala. Sice jsem ji přijala, jako součást mého bytí, ale stále brečím vzteky a lítostí, když si uvědomím, že jsem jí dovolila ukrást mi víc jak deset let života.

Dívám se na to jako na svého druhu autoimunitní reakci, kdy se mě mozek snaží dohnat k sebevraždě. Proč? Na to si asi nikdy uspokojivě neodpovím. Samozřejmě vím, jak to chodí – nebo spíš nechodí – v mojí hlavě: Neurony a přenašeče vs. inhibitory jejich zpětného vstřebávání. Serotonin, noradrenalin, dopamin, … To ale není ta odpověď, která by mi přinesla klid.

Brzy to bude osm let, co jsem se dostala na dno. Hloub už to nešlo. Opravdu si nedokážu představit nic horšího. Určitě jsou věci a stavy kvalitativně jiné, ale horší asi těžko. Ono je totiž jedno jak velké nebo malé máte ve skutečnosti problémy. Nemusíte mít ani žádné. Ale v momentě, kdy se vlastní mozek postaví proti vám, nezmůžete nic. Deprese je černá díra a v ní zima a tma. A taky obrovská sebelítost. A bolest. A vy pro všechno tohle nedokážete vidět nic jiného. Jsem si jistá, že mě potkala řada dobrých věcí, stejně jako kohokoliv jiného. Například přátelé, kteří mi pomáhali (a pomáhají), ať už v souvislosti s depresí nebo jinak. A já jsem se k nim zachovala nevděčně, protože jsem přišla o schopnost ty dobré věci vnímat. Ani jsem to nemohla ocenit a dochází mi to až časem, s odstupem několika let.

Ani před tím jsem nebyla moc v pohodě, mírně řečeno. Těžko říct, co přesně za to může. Mých 38 pobytů v nemocnicích v průběhu prvních 18-ti let života? Za komunistů byl hospitalismus nejspíš neznámým pojmem. A jestli ne, se mnou to rozhodně nikdo neřešil. Rozvod rodičů? Pamatuju si, že náš vzájemný vztah s matkou nebyl úplně optimální. Otázka ovšem je, jestli to tak opravdu bylo, nebo jsem si to jen vymyslela. Hypofunkce štítné žlázy? Řekla bych, že ani žádné z přepadení a z toho plynoucí pocit obrovského ponížení, který jsem dodnes nezpracovala, mi taky nepřidaly. Záhadný virus, který mě málem zabil? Přežila jsem jen o vlásek a nejsem přesvědčená, že to bylo dobře. Dva roky na antibiotikách, v péči lékařů Výzkumného ústavu zdraví dítěte? Únavový syndrom? Nevěrní partneři, rozchody a vztahy o ničem? Mohla bych v tomto duchu pokračovat dál, celý můj život totiž kopíruje výčet nejčastějších příčin vzniku deprese.

Z pohledu do hlubší minulosti, na ženy v naší rodině, je jasné, že ji mám v genech, zakódovanou v samé podstatě mé existence. A před tím se nedá utéct. Uzavřená vůči lidem jsem byla, co si pamatuju. A zároveň jsem se cítila osaměle, ale ani jako malé dítě jsem to nedokázala překonat. Zabít jsem se poprvé pokusila ve třinácti, aniž by si toho kdokoliv všiml.

V září 2005 přišel zlom. Můj stav se natolik zhoršil, že už to nešlo ignorovat a skončila jsem v nemocnici. Jen na pár dní, což stačilo, aby mi zabraly léky a já mohla zase víceméně normálně fungovat. Od té doby jsem v Krizovém centru byla ještě několikrát. A pokaždé to mělo v podstatě stejný průběh: Z nějakého důvodu jsem vysadila antidepresiva, což by se samozřejmě dělat nemělo, a doplatila jsem na to. Až už bylo nejhůř a hrozilo, že nezvládnu ani vyjít z domu (to znamená problémy ve škole, později bych přišla o práci atp.), doplazila jsem se poníženě do Bohunic (jednou jsem byla v Praze, kdesi na Žižkově), dostala jsem nové prášky a bylo zase líp. Tady je jasně vidět, jaké já mám vyhlídky na život bez AD. Nestalo se to jednou, takže mi věřte, vím, proč je beru.

Vůbec ale netvrdím, že antidepresiva musí nutně být jedinou možnou cestou pro každého. Nebýt září 2005, nejspíš bych je ani já neužívala. Pojďme si představit, jak by bez nich vypadal můj život: Pohybovala bych se mezi trvalou dystymií a stavy hlubší deprese. Plácala bych se tady od ničeho k ničemu, neschopná vytvořit si jakékoliv plány do budoucna a pro ty se nadchnout natolik, abych taky něco začala dělat. Stále bych byla tak trochu zpomalená. Proto by mě považovali za hloupější, než jsem. Za takové milé, tiché a ne moc chytré děvče. Špatně by se mi usínalo, špatně vstávalo a noci, kdy se dobře vyspím, bych považovala za zázrak. Neustále bych bojovala s únavou. Styděla bych se mluvit před lidmi. Vlastně lidem jako takovým bych ani moc nerozuměla. A jíst. Většinu času by bylo naprosto vyloučené jít s někým třeba na večeři. Na druhou stranu, nikdo by mě na večeři nezval, a i kdyby, stejně bych odmítla. A hýbat se. Vlastně bych se styděla dělat cokoliv, při čem mě někdo pozoruje. Protože určitě vidí, jak jsem hrozná a nestojím za nic. Byla bych plačtivá. Myslela bych na smrt. Emoce bych měla značně zploštělé, takže bych se například nedokázala zamilovat. Současně bych se ale cítila velmi osaměle. Týrala bych samu sebe přehráváním si nejrůznějších trapasů a chyb, kterých jsem se dopustila v minulosti (z nichž většinu si už nikdo jiný ani nepamatuje). Ve stavu hlubší deprese bych nevycházela z domu (což je dost problém, když třeba nemáte co jíst a potřebujete se nějak dostat do sámošky). Mimochodem tyhle stavy by se vracely pravidelně každý měsíc týden před menstruací, při změně roční doby, na konci zimy, celé jaro a pokaždé, kdy bych z rádia zaslechla nějaký pitomý song o lásce, nebo nedopatřením shlédla hloupou romantickou komedii, což by mi připomnělo, že mě nemá nikdo rád. Ani já sama bych se neměla ráda. Tyhle výpadky, kdy se straním společnosti, by mi samozřejmě dost komplikovaly vztahy. Zúčastnit se něčeho jako stužkovák, nebo taneční by bylo vyloučené (i v reálu jsem oboje vynechala). A dál už se mi nad tím ani nechce přemýšlet …

Můžete žít nějak takhle, plus mínus, nebo se léčit.

Možností je vícero. Vypisovat je ale nebudu, nota bene když o většině nevím víc, než najdete ve skriptech nebo knížkách z Portálu, například. Nechodím ani na terapii, což bych rozhodně měla a jsem si toho vědoma. Poslední dobou sama cítím, že bez ní mi nikdy úplně dobře nebude, protože já to mám v tý hlavě fakt rozbitý a pilule nejsou samospasitelný. (Psychiatři měli pravdu, sakra.) Na druhou stranu někomu opravdu stačí třezalkové kapky a pak si sednout do kouta, poplakat si, všechno si sám rozebrat a počkat až to přejde. Jindy jsou stavy ne nepodobné depresi naprosto na místě. I truchlit se musí. Jenom vám to nesmí zruinovat život.

Antidepresiva nejsou o nic horší, než jakákoliv jiná léčiva. Nejsou to žádné dryáky, které vám vymažou mozek z hlavy (to umí spíš ta deprese). Na rozdíl od jiných psychofarmak nevytváří závislost. Přesto moc sympatií veřejnosti nemají. Může to být tím, že je lidi hážou, tyhlety prášky na hlavu, všechny do jednoho pytle? Že pro ně není rozdíl mezi užíváním Cipralexu a Lexaurinu?

S AD:

Nepřemýšlím neustále o smrti, bezdůvodně nebrečím na veřejnosti a ne že bych snad ve vlastní existenci viděla smysl, ale alespoň nechci zemřít. Nepokouším se zabít. Nepohrdám sama sebou proto, že ani sebevraždu nedokážu úspěšně dokončit. Sem tam sebou pohrdám ze zcela jiných důvodů. Můžu vyjít na ulici za denního světla a s rizikem, že tam potkám lidi, se vyrovnávám, řekla bych hravě. Nepřipadám si hloupá (dokonce mě nedávno, po necelém roce, kdy znovu beru AD, zničehonic napadla kacířská myšlenka, že jsem možná občas i docela chytrá a to bylo poprvé po cca 15-ti letech, kdy jsem si o sobě pomyslela něco hezkého). Sice stále ještě nejsem schopná uvěřit, že by mě mohlo potkat něco dobrého, ale už to zas tak moc neřeším. Nespotřebované benzodiazepiny, co mi předepisovali na úzkostné stavy, pořád schovávám ve špajzu, ale pravděpodobnost, že si je v brzké době všechny nasypu do krku a mocně zapiju vodkou, je čím dál nižší. Nikdy ze mě nebude ta úplně nejšťastnější holka ve střední Evropě, ale už mám aspoň trochu normální život.