Jednou v létě na Vysočině

Noemi (6), Věrka (10), Anička (8) a já (35) rekapitulujeme včerejší stezku odvahy. 

V: Ale lesní duchové existují! Že lesní duchové existují?! 

Já: To záleží na lidech, jestli na ně věří. Když věří, tak existují. Když nevěří, tak ne... 

A: Jistě že existují! Když umřeš, co z tebe odletí? Duše! Duše existuje a je to duch, takže existují. 

N: Jojo! Až já umřu, taky budu duch a budu vás strašit! I tebe! Já: No mě asi ne. Já umřu dřív a budu strašit tebe. A všechny ostatní. 

 V: Kdy? 

Já: To se zatím neví, to bude takový jako překvápko... 

N (zasněně): To bude krása! 

V: A já vás budu taky strašit všechny! 

N: Já umřu později, ale pak budeme strašit spolu. To bude super, nemyslíš?!

b_day grl a její den

Mám narozeniny.

Pětatřicátý. Škrt! Šesta! Šestatřicátý.

Mimochodem, dosáhla jsem věku (36), ve kterém se můj otec poměrně nepřehlednou soustavou rozvodů a sňatků stal dědečkem. Já nemám ani děti, ani vnoučata. Mám jezevčíka. Stejně ale je to přelom: ještě včera jsem byla teprve v první půli cesty k sedmdesátce, teď už jsem skoro až tam...

Původně jsem si vzala dovolenou. V mezičase mi upravili pracovní dobu tak, že pátky nedělám. Protože jsme pomalé a drahé a zaměstnavatel na nás všechny nemá (asi ani peníze ani nervy). Tak jako tak, můžu spát dýl. Oproti původní verzi je rozdíl, že takhle mi to nikdo nezaplatí. 

Říkala jsem si, že pokud to zvládnu, mohla bych jet na půl devátou do Mikulova na konferenci a pietní akt za oběti železné opony. Nezvládla jsem. Jsem vyčerpaná. Vzbudila jsem se v 11, snídám bílý Zoloft, červeno-bílé ředkvičky a zelený čaj. To je taková moje malá italská kuchyně.

Chtěla jsem se na YT dívat na krátké filmy Filipa Kiliána, místo toho prokrastinuju na FB nad gratulacemi k narozeninám. 

V sešitě, do kterého tohle píšu, jsem našla založený vsazený tiket. Odpoledne si ho někde nechám zkontrolovat, třeba jsem vyhrála... (Spoiler alert: Nevyhrála.)

Na e-mail mi přišla přání a slevové poukazy od Zary, Marks Spencer, Sephory, Reserved, Lindexu, Terranovy, Espritu, Bershky, Manga,... Koukám, že některé nadnárodní koncerny mi blahopřejí hned několikrát. Svým způsobem mám radost, ale stejně si nic nekoupím. Ani ne proto, že bych byla tak uvědomělá, ale spíš že jsem švorc. A oblečení ponejvíce nosím po mladší sestře. 

U Starbucks mám k vyzvednutí můj oblíbený nápoj ve velikosti tall nebo grande, vylepšený toppingem dle vlastní chuti. Nejraději piju americano s ničím, "hořký jako život, černý jako smrt" a jako bobus IMHO nejlíp ladí s pivem. Dnes možná udělám vyjímku. Stavím se tam cestou do Ocásků, kam mám v plánu odnést nějaké věci pro pankáče z brněnských Food not Bombs a teplé oblečení pro bezdomovce na zítřejší rozdávání jídla... To asi bude ta tekutá modernita. Nebo je to možná jenom Brno.

Oslavit narozeniny sobotním vařením s FNB by mi přišlo celkem fajn, ale nemůžu. Jedeme s rodinou na vánoční trhy do Bratislavy. Takže výlet do zahraničí; myslím, že se tomu říká citybreak. (BTW taky při cestě na Slovensko zapomínáte, že tam člověk potřebuje Eura?)

Jezevčík si chce hrát. Proto už nejmíň hodinu, v bytě o rozměrech dva krát dva metry aportujem míček. Já si toho Filipa Kiliána prostě v klidu nepustím!

Léta a léta (circa od jednadvaceti) si slibuju, že už nikdy žádný narozeniny nebudu slavit. A stejně nad tím každý rok minimálně přemýšlím. Letos to na mě přišlo jedno odpoledne před pár měsíci, že jsem zase začala vymýšlet, že bych nějakou oslavu přece jen udělala. Chvíli na to jsem ve městě natrefila na Petra Hromádku, který se zrovna TEĎ nechal ukecat, že jakejsi pátek 23. listopadu bude hromadně slavit šedesátiny v HaDi. A náhodou si pamatoval, že 23. listopadu mám narozeniny já (on ne, jen bude ta oslava) a že tam teda musím být. Divadlo, koncerty, chlebíčky, chlast, spousta starých lidí, mezi který už teď oficiálně taky patřím,... to mi přišlo fajn. Takže se celkem těším na večer. Jedinej problém je, že nemám co na sebe.

Křesťanské hodnoty tentokrát nebudou

Po předchozím blogu jsem měla v plánu jeden úplně super, a to úryvek z knihy Cesta k lidství Jeana Vaniera, hezký odstavec o křesťanských hodnotách, které brání mj. třeba právě ti Slušní lidé a spol. Akorát jsem ho zrovna četla ve vaně, neměla jsem po ruce nic jako záložku, říkám si: "Nevadí, budu si to pamatovat...", velmi pečlivě jsem si do paměti uložila číslo stránky i jeho polohu a je mi to blbý, ale dopadla jsem trochu jak Zeman s Peroutkou.
Mezitím jsem tu knihu přečetla ještě dvakrát. A ne, vlevo dole a bohužel ani nikde jinde ten odstavec není. Ale zase jsem v ní našla spoustu jiných věcí. Takže Cestu k lidství od zakladatele hnutí Archa, Jeana Vaniera doporučuju ke čtení a tady se teď posunu blíž k pohanským rituálům:

 

 

  

  

 

 

Květy č. 30, 27.7.1968; Karel Vrchovecký: PŘÍZRAK LSD. VÝLET DO SCHIZOFRENIE. Pokud to budete fakt poctivě číst, začněte u druhého scanu vlevo dole, pak se vraťte nahorů a dál už to celkem dává smysl.

Naše násilí, vaše násilí

Tak je Slušných lidí zase jednou všude plno. Což asi chtěli. Do včerejška jsem vůbec netušila, že se i v tomhle případě angažují (i když oni asi strkaj rypáky do všeho). V posledních týdnech jsem viděla „jen“ stoupence různých církví promlovajících k brňanům, proti hře, o které by nebýt toho většina z nás vůbec nevěděla. Plíživá islamizace, genderová amoralizace, kradení dětí, dvaceti čtyř denní hladovka, pět dní bez vody, satanismus, vyhrožování peklem etc. Chvílemi ti lidé mluvili i o lásce k Bohu a Ježíši a o lásce Ježíše k lidem, ale jinak to byl dost smutný pohled. A poslech. Samý přebujelý ega, nenávist, zlost. Měli by si zopakovat, za co že se to podle nich teda do pekla chodí… 

Včera tady ti ztělesnění láskové k bližním jejich dělali kravál před Provázkem a mj. někteří i nadávali příchozím divákům. Z politického záhrobí kdesi v Útěchově vylezl Miroslav Sládek, prý proti hře protestovali jeho přívrženci. Mě to spíš připadalo, že na Zelňáku byly tři hloučky a každej z nich si jel to svoje (a každej úplně něco jinýho). 

Tiše a nenápadně, lehce v pozadí postávali Slušní lidé, všichni v tričkách laskavé bledě modré s bílým logem jejich hnutí na prsou. To mě mohlo napadnout, že takhle na sebe neupozorňovat není jejich styl. Že to asi nebude všechno… Pozitivní je, že se taky jednou dostali do divadla. Pomodlili se. Ty divný trika bych jim odpustila, dneska už se to tak nebere. Pomalu už ani do národního nemusíš v šólně. Blbý ale bylo, že si spletli strany a místo do hlediště vylezli na jeviště.

iDnes.cz - a jinak, no coment ;))

Kamenka vs. Brno - střed

Na Kamence bydlím tři roky, v podnájmu a nemám tu trvalé bydliště. 

Že se chystá stěhování lidí z ubytovny z nějaké Šámalovy do objektu bývalé LDN tady na kopci, a že je to zase jedno z těch velkých témat, co se skoro v pravidelných intervalech v souvislosti s Kamenkou objevují, jsem zjistila na FB profilu Martina Freunda. Že probíhá nějaká kampaň proti, že jsou toho plné noviny, že po Kamence obchází přízrak Straky, který mámí z lidí podpisi na petici, že se chystá setkání na zahrádce Duck baru, kde by nasraným obyvatelům kolonie ukázali i jiný pohled, ...

Snažit se zpětně zrekonstruovat, co všechno se člověk mohl v souvislosti s touto aférou dočíst a doslechnout, je předem ztracený boj. 

Mě zaujala Petice za zachování genia loci na Červeném kopci a v Kamenné čtvrti, na nástěnce naproti Ducku. Resp. jen podpisový arch, text petice se měl nacházet na první straně, kterou asi někdo někam odnesl. Chyběla dost dlouho. No, nepodepiště papír za zachování genia loci tak hezkého místa jako je Kamenka! Hlavně když si nemůžete přečíst, že to vůbec není petice za něco, ale proti nečemu úplně jinýmu. Mimochodem, prý ji podepsalo už na 1000 lidí (a my tady máme mít 700 obyvatel). Já ji nepodepsala, ale možná řada takových náplav, jako jsem já, ano. Plus lidi z okolí, lidi, co sem rádi chodí na procházky a nejspíš taky hodně lidí, kteří s tím nemaj vůbec nic společnýho. 

Pan Straka prý s místníma měnil podpisy za panáky Diplomatica a piva. Smutně musím konstatovat, že mě nikdo nic nenabízel. Ale jednou jsem viděla muže v černém, takovej typ trochu jak svědek Jehovův to byl, jak na ulici oslovuje sousedy, aby podepsali. Zrovna v tu chvíli ho všichni víceméně slušně poslali do prdele.

Taky prý Brno-střed mělo dostat za přijetí jistého množství obyvatel zrušené nelegální ubytovny 50 milionu Kč. (Od koho?) Měnil se počet budoucích přištěhovalců, složení skupiny, typ i síla apokalyptických vizí budoucnosti celé oblasti. 

Objevil se roztomilý názor, že je blbé, že zrovna obyvatelé nouzové kolonie (tzn.chudinské čtvrti) mají něco proti nastěhování pár chudáků, kteří by jinak jisto jistě skončili na ulici, včetně dětí. Sázelo se na volnomyšlenkářskou náturu a laskavost původních obyvatel kolonie a jejich potomků. Tak za prvé) lidi, co pamatují počátky Skaly jsou nejspíš už dávno mrtví, další z těch tzv. původních obyvatel sorry ale často jsou staří protivní dědci, kteří se courají po Kamenné čtvrti a u toho si mumlají pod fousy, že cigáni neklepou a kradou. Za druhé) to nemá, za druhé prostě zbyli ti potomci...

FB statusy Martina Freunda pro mě ze začátku byly skvělým zdrojem informací, časem se to ale změnilo, protože od určitého bodu už mi přišlo, že vlastně jen buď brečí nebo zvrací nad tím, jací jsou na Kamence rasisti. Nemohla jsem se ubránit, abych si to nebrala aspoň trochu osobně. Pod jedním z jeho příspěvků jsem se ptala, jaký bude mít ubytování režim. S tím, jak tu někteří byli přednasraní, jsem se bála, aby pak někdo na ulici neviděl cikánský děcko hodit papírek od bonbónu na zem a nebyl z toho konflikt. Bude tu někdo, kdo by pomohl zprostředkovat kontakt mezi starými a novými sousedy dřív, než si vjedou do vlasů? Myslím, že mi doteď neodpověděl.

Kamarád, který byl minulý týden pár hodin nahoře U Dědka a překvapilo ho, jak moc jsou všichni naštvaní a prakticky neřeší nic jiného, to shrnul: To je jak s uložištěm jadernýho odpadu. Všichni ví, že je to nutný, ale nikdo to nechce za barákem.

Velmi podstatné mi přijde prohlášení z FB profilu Kamenka:
"Dne 2. 5. 2018 na zastupitelstvu Brna-střed vystoupila skupina občanů k tématu stěhování ubytovny Šámalova. Z reakce některých politiků se zdá, že tyto občany zařadili do skupiny "všichni obyvatelé Kamenky", respektive reprezentanti Kamenky, a přidělili jim nálepku hnědé barvy. Rádi bychom uvedli, že se jedná o soukromou aktivitu těchto lidí a rozhodně se nejedná o všechny občany Kamenky, ani nějaký prodiskutovaný konsensus. V Kamence neexistuje oficiální struktura, a proto ani názor jednotlivců nemůže být vykládán jako názor všech obyvatel (navíc, mnohdy se jedná o obyvatele vedlejších ulic)..."
Jestli to někoho ještě zajímá, přečtěte si to celé, včetně diskuse.

Oni totiž ti démoni ze Šámalky už několikátý den v LDN bydlí. A vypadá to, že genius loci je spokojenej. Psala jsem Martinu Freudovi, jestli nepotřebují pomoct. Místní si chodí (nebo budou chodit) nahoru hrát s dětma, takže se přidám a pak tady třeba napíšu, jak to bylo hrozný a všem nám to zničilo životy ;) Do té doby Bůh s náma a ať je to soužití ku prospěchu všem.

Berňáci (a ne, není to o psech)

Já se zamilovala. Nejdřív do Bernu a teď do kapely, která odtam pochází:

První, co jsem od nich slyšela (a viděla), je "Oh, Slivovica", pročež bych je zařadila kamkoliv jinam, jen ne do Švýcarska... ale u asi pátého poslechu písně Lost Boy & Suicide Girl jsem bezpečně rozpoznala jejich jazyk jako němčinu. A jsem doma ;)

Jeden z rozdílů mezi EU a tím okolo:

Je to jen chemie...

Plánovala jsem dát sem něco jiného, ale včera se mi stalo toto: měly jsme s holkama takovou dámskou jízdu (z hospody do hospody a do hospody a...) a hned v té první jsme si vzaly nějaké houby. Udělala jsem fotku (tuto) a chtěla ji dát na FB, což jsem nakonec taky udělala, ale dost jsem přemýšlela a několikrát se u ostatních ujišťovala, jestli z toho nebude nějakej průser. Ono totiž kdybysme do sebe nalily litr kořalky každá, bylo by to víc v pohodě než tři houbičky. Zveřejnit fotku s alkoholem bych vůbec neváhala.

Nemusíme si vysvětlovat proč to tak je. Jen mi přišel zajímavý ten moment, kdy už i já nad tímhle přemýšlím.

Střih. Druhej den (tj. dnes) jdu po ulici a zničeho nic jsem si vzpomněla na rozhovor s mým kamarádem, který je občas lehce emocionálně nestabilní a proto docela vzteklej, o psychofarmakách. Mimochodem má taky docela našláplý víkendový "social life", již několik dekád, prostě kdyby tam byl včera s náma, dal by si ty houby taky. A tenhle chlap dostal prášky, aby byl víc v klidu. Najednou přestal být nervní, nerozčiloval se kvůli každé drobnosti, prostě absolutní zen. Sám si to chválil. Že se mu ulevilo a tak. A to se nebavíme o tom, jak se asi ulevilo jeho rodině: partnerce, dětem, nejspíš i psovi. Jenže pak ty prášky přestal brát, prý mu to vlastně moc nevyhovovalo, protože do sebe nechtěl cpát nějakou chemii. Kdyby mi tohle řekl vegan, makrobiotik a abstinent, beru to. Jenže autor výroku "je jedno, jak nám je, hlavně že nám je jinak"?

IMHO si tou "chemií" jen zracionalizoval postoj "přece JÁ nebudu brát prášky na hlavu". Zajímavé na tomhle mi přišlo, jak my smýšlíme o psychofarmakách a lidech, kteří je berou. Kdyby to byly prášky na cukrovku, bude všechno jinak, že?

A společné ty dvě situace pro mě mají to, že jsou příležitostí se zamyslet, jak moc - i když si o sobě třeba myslíme, že jsme racionální bytosti - v životě (a názorech) jedeme na autopilota.