Marek Torčík v Jako by mě opustila všechna síla Lindy Bartošové

"Zvláštně rozpolcená situace. Vztahuju si její popis i na sebe. Máš pořád část toho světa (ze kterého pocházíš, pozn. bloggera) v sobě a nikdy ho nedokážeš setřást. Pořád si na něj pamatuješ a nemáš ani pocit, že bys zapadala do nové skupiny a společnosti. To cítím taky. Někdy si připadám rozkročený mezi dvěma světy."

"Že vlastně nikdy nikam nebudeš tak úplně patřit. Že nejsi ani tím, kým jsi byl, ale ani tím, kým jsi teď."

"Přesně tak. Když se vrátíš domů, do původního prostředí, tak rychle zjistíš, že lidem nerozumíš. Že máš jinej slovník, jiný možnosti a starosti v životě. Je dost smutný to sledovat."

"Je pro tebe důležité někam patřit?"

"Důležitý to je, ale mě vlastně přijde, že pro spisovatele je nejsilnější věc, která může být, nikam nepatřit. Stojíš bokem a můžeš lidi sledovat a věci později popisovat. Vnímám to jako výhodu při práci, čistě osobně je to ale vyčerpávající" (str. 249)

https://www.albatrosmedia.cz/tituly/94113446/jako-by-me-opustila-vsechna-sila/

Giséle Pelicot: Óda na život

 Na rovinu, já si tu knihu objednala, protože ji Melvil nabízel s workshopem Moderní sebeobrany (v hodnotě vyšší než cena knihy) zdarma a chtěla jsem ho podpořit. Ale vůbec jsem si nebyla jistá, že ji někdy budu číst. Spíš naopak.

Po čtyřicítce jsem prostě skončila s tím, že mě triggeruje popis v podstatě jakéhokoliv násilí, na ženách, na dětech, na zvířatech. (A zároveň teda docela hltám true crime, ale nesmí se moc nimrat v tom, co se stalo obětem.) 

Knížka přišla, dva dny mi ležela na stole nerozbalená. Pak mi tam balík zavazel, tak jsem ji zbavila kartonového obalu, ale ležet jsem ji  nechala na stejném místě dál.

Za dalších pár dní jsem ji jakoby náhodou vzala do ruky, nalistovala první stranu, že jenom mrknu, jestli na to vůbec budu mít žaludek a najednou bum a jsem na straně 161.

Je to strašně zajímavý text, z pohledu oběti neuvěřitelně odporného činu.

Gisele i jeji muž Dominique, oba měli docela hrozný start do života. Oba jsou traumatizovaní. Z něho to udělalo predátora, dokonce nejspíš i vraha, a z ní oběť. Technicky vzato. Protože ona se jako oběť odmítá cítit a odmítá se tak označovat.

V současné době, když si vezmete ty kanály na Telegramu, kde muži prodávají videa svých znásilňovaných partnerek a kupují videa znásilňovaných dětí. Nebo AI modely, které pro ně v obrovských objemech dělají deepfake porno. Vzpomenete si, co všechno jste četly o Epstein files. A přečtete si tuto knihu, kde se otec neštítí na internetu nabízet fotografie své vlastní dcery (a nakonec i hůř), kde naprosto otřesně zachází s vlastní ženou a do toho má tu drzost brečet, že by nepřežil, kdyby ho opustila... 

A podle aktuálního výzkumu britského IPSOS si prý GenZ v nebývalé míře myslí, že by ženy měly poslouchat své muže... já vám nevím. 

Muži ženy nenávidí. A nezaslouží si, aby s nima jakákoliv žena sdílela život. Běžte prostě do hajzlu. Všichni, kdo nejste otevřeně feministi. 

It's not all men. But it is always a man.

Always. 

P.S.: Tohle je starý a určitě to ví každý, ale kdyby to náhodou někdo nevěděl: 90+ % pachatelů sexuálního násilí jsou muži. To číslo tak píšu, protože se s léty mění; pamatuju, že bylo 97 % i 94 %. Tak ale jenom abysme si připomněli, proč se muži cítí osamělí. Toto je statistika.

Láska k nedokonalým věcem o povaze myšlenek

 Po dvou týdnech od začátku roku mi došlo, na co se chci letos soustředit: na svoje myšlenky. To je moje předsevzetí. Lépe s nimi pracovat a vědomě měnit zažité vzorce, které mi škodí. 

Po 25+ letech jsem vloni (možná dočasně) skončila s antidepresivy, pár měsíců na to jsem skončila v terapii, kterou mi předešlé skoro 3 roky poskytovala sociální služba, takže tam byl určený deadline intervence a musely jsme to dovést k nějakému závěru. Což ale není to samé, jako když ze zlomené nohy sundáte sádru a za pár týdnů na to už zase skáčete přes kaluže, jako by se nic nestalo. Ještě mám spoustu věcí k řešení.

Od praktické lékařky jsem dostala žádanku na program https://mindwell.cz/, postavený na KBT. Jsem v jeho první třetině, takže se aktuálně zabývám právě tím, myšlenkami.

A do toho bezmyšlenkovitě doma vytáhnu z knihovny knihu, namátkou ji otevřu a čtu: "Kdykoliv se mě zmocnily skličující pocity, pečlivě jsem zkoumal svou mysl a objevil některé její pozoruhodné vlastnosti. Především jde o to, že tím, co mou depresi vyvolávalo a neustále živilo, nebylo nic jiného než mé vlastní neustále se opakující myšlenky. To, jaký druh myšlenek máme, má ohromný dopad na náš citový život. Pozitivní myšlenka vytváří pozitivní pocit, zatímco negativní myšlenka vede k negativnímu pocitu. Pokud do pece své mysli neustále nevhazujeme dříví v podobě depresivních myšlenek, pocit sklíčenosti zůstává pouhým návštěvníkem, který zmizí spolku s myšlenou. Pokud tedy chceme porozumět depresivním pocitům, musíme nejprve porozumět myšlenkám, které jim dovolují vzejít.

Myšlenky jsou naše vlastní individuální pohledy na vnější i vnitřní situace, které označujeme jako svůj život. Podle vědců mají lidé neuvěřitelných sedmnáct tisíc myšlenek za jediný den. (...) Ačkoliv myšlenky vytváří naše vlastní mysl, mají moc určovat náš emocionální život, často proti naší vůli. A co víc, protože myšlenky mají sklon pracovat na nevědomé úrovni, nedokážeme jednoduše rozlišovat mezi těmi, které odrážejí objektivní skutečnost, a těmi, které odrážejí naše subjektivní názory. (...)

Ve světle toho, co víme o povaze myšlenek, vám chci nabídnout tři tipy na zahánění deprese. Nejprve, když na vás přijde depresivní myšlenka, pamatujte si, že je to jen jediný plynoucí mrak na velikém nebi vaší mysli. Mnoho psychických problémů vzniká tím, že si své prchavé myšlenky zaměňujeme se sebou samými. Myšlenky jsou však jen pomíjivé reakce na určité okolnosti, které se samy neustále proměňují. (...)

Za druhé, pokud je vaše deprese vyvolána tím, že vás negativně komentují lidé, které příliš dobře neznáte, měli byste pochopit, že ačkoli to může znít, jako by mluvili o vás, říkají toho jejich slova více o jejich vlastním nepříznivém stavu, než toho vypovídají o vás.  (...)

Tady vložím fialovou košili z Vidlí :) screenshot mám schovaný v telefonu a sem tam na něj kouknu:

Za třetí, musíme mít na paměti, že většina myšlenek jsou osobní názory založené na naší omezené zkušenosti. Nejsou vytesané do kamene, ale mění se stejně jako situace. Pokud se tedy přistihnete, že máte negativní myšlenky, místo abyste o nich příliš vážně uvažovali, obraťte jednoduše svou pozornost k současnému okamžiku a dýchejte. (...)" (str. 246 - 250)

https://www.jota.cz/laska-k-nedokonalym-vecem.html

Vlož citát

 Můj narcistický otec (jestli vám ten výraz vadí, dosaďte si "do sebe zahleděný, bez empatie, chladný, autoritářský, manipulativní") mi po narození dcery poslal citát o tom, že dítě není třeba vychovávat, stačí hezky žít a dítě se přidá. Je velký paradox, když vám rady o dobré výchově dává někdo, kdo vás tou svou poslal rovnou cestou na psychiatrii. (Ne za psychologem, ale za psychiatrem, všimněte si).

Nicméně v tom citátu je velká pravda. Děti se přirozeně učí nápodobou. To je starý známý fakt.

Co je na tom pro mě zajímavé? Proč se zrovna jemu ten citát zalíbil. Myslím, že pro člověka bez empatie nebo s tak malou schopností ji projevit, jakou měl otec, je to jeden velký konfirmační bias: Můžu si dělat, co mně vyhovuje, nemusím se snažit porozumět dítěti, ani naplňovat jeho potřeby. Dítě se mi přizpůsobí, dítě se přidá a tak to dělám dobře. Jsem skvělý rodič.

Asi každému normálnímu člověku je jasné, že takhle to nechodí.

Mám ráda jiný citát o výchově. A jdu vám ho vygooglit, což bude porod, protože si ho samozřejmě nepamatuju do písmene přesně... 

Takže nic, google citát nenašel. Všimli jste si, že internet na vás v poslední době vysype tisíc reklam a informací, na které jste se vůbec neptali, ale co potřebujete, najdete - pokud vůbec - po vyčerpávajících hodinách hledání? Myslím, že se nám vyhledávače rozbily. Pamatuju doby, kdy internet ještě fungoval.

Podstata byla: Dobrá zpráva pro rodiče je, že je jejich děti neustále pozorují. Špatná zpráva pro rodiče je, že je jejich děti neustále pozorují.

Ano, ten malý člověk, co s vámi bydlí, má vaše geny a geny svého druhého rodiče. Taky otce, matky, tchána, tchyně,... Navíc jeho mozek je celý žhavý (do určitého věku), aby po vás opakoval všechno, co děláte. Můžete pronášet sebevznešenější pravdy o světě a jeho místě v něm, ale to děcko vás vidí a vyhodnocuje!

Jako dospělá se bavím pohledem na cizí rodiče, jak na své hlučné děti řvou, aby se ztišily. (A u toho v duchu doufám, že jinak je mají rádi a chovají se k nim hezky.)

Když jsem byla malá, dělalo mi naopak problém, když matka prohlašovala věci, kterým věřila, že jsou správné: "Když něco provedete, přijďte za mnou, nebudu se na vás zlobit, ale hlavně nelžete" např. a v reálu se chovala opačně, zbila nás a tvrdě potrestala, kdykoliv jsme se sestrou udělaly něco špatně a ona se to dozvěděla. To nás VELMI rychle obě naučilo lhát a zatajovat.

Jeden příklad za všechny, ale i jindy bývala mistryně dvojné vazby (double bind) a to je docela peklo, věřte mi.

Takže možná radši se vyprdňete na moudré citáty a poučky o výchově a mějte sve děti rádi a snažte se jim porozumět. A samozřejmě, buďte jim dobrým příkladem ;) 

Nebe nad Lhasou, Ning Kchen

"Souhlasím, že biologie a teoretická fyzika nám přinesly fascinující poznání o vzniku života a formování vesmíru. Ale vrhá toto poznání nové světlo na mechanismy štěstí a utrpení? Nepopírám, že znát tvar a přesné rozměry Země je známkou pokroku. Smysl života, smysl bytí by ale nebyl jiný, i kdyby Země byla placatá. I s nejpřevratnějšími pokroky v medicíně můžeme jen dočasně ulevit bolesti a utrpení, které se budou neustále vracet a vy vrcholí smrtí. Můžeme ukončit konflikt nebo válku, ale vždycky přijdou další, pokud se lidská mysl nezmění. Na druhou stranu, copak není způsob, jak nalézt vnitřní klid nezávislý na zdraví, moci, úspěchu, bohatství, smyslových požitcích, vnitřní klid, který bude zdrojem klidu vnějšího?" (s. 102)

https://www.databazeknih.cz/knihy/nebe-nad-lhasou-398911

<3

Blaise Pascal: Myšlenky (o přítomnosti)

 "Nikdy se nedržíme přítomnosti. Předbíháme k  budoucnosti, jako by se blížila příliš pomalu, jako bychom chtěli uspíšit její běh; nebo přivoláváme minulost, abychom snad zadrželi její přílišný spěch: jsme tak pošetilí, že bloudíme v dobách, které nám nepatří, a vůbec neuvažujeme o jediné, která je naše, a tak jaloví, že přemýšlíme o těch, které nic nejsou, a nerozvážně unikáme té jediné, která trvá.

To proto, že současnost nás obvykle trýzní. Zakrýváme si před ní oči, poněvadž nás rmoutí, a jestliže je nám milá, s lítostí pozorujeme, jak uplývá; pokoušíme se ji zajistit budoucností a uvažujeme, jak uspořádat věci, které nejsou v naší moci, pro dobu, u které není žádná záruka, že se jí dočkáme. 

Ať každý zkoumá své myšlenky. Zjistí, že se všechny zabývají minulostí nebo budoucností. Skoro vůbec nepomyslíme na přítomnost. A když už pomyslíme, pak jen proto, abychom si z ní vzali poučení, jak uspořádat budoucnost. Přítomnost není nikdy naším cílem. 

Minulost a přítomnost nám slouží jako prostředky; jediná budoucnost je naším cílem. A tak nikdy nežijeme, ale doufáme žít, a jak se ustavičně chystáme, že budeme šťastni, nevyhnutelně nikdy šťastni nejsme."

Z https://www.databazeknih.cz/knihy/slova-utechy-275548

DO TEMNOTY.

Čtu zrovna knížku, kterou chci fakt vážně všem doporučit: 

https://twitter.com/juleska/status

Co to s těma Slovákama je, poslední dobou?

Zvolí si Fica a pak obtěžují neznámé lidi na Databázi knih...

Domnívám se, že to chtělo svojí zprávou upozornit na nějaký rozpor v mém chování a vyjadřování, když jsem si dovolila přečíst knihu z období druhé války a... dál nevím.

Protože na Databázi knih nenajdete doslova nic, z čeho by bylo možné usuzovat na opět můj postoj k tomu, co provádí civilnímu obyvatelstvu v Gaze Izrael. 

Ale tak, ať má dušička klid: Slibuju, až osmdesát let po konci toho konfliktu někdo napíše tak dobrou knihu i o něm, nejen že si ji přečtu, ale dokonce ji i na Databázi knih doporučím všem. Tak. Jsme OK, Slovensko? 🥰

IMHO normální člověk s průměrnou schopností empatie dokáže soucítit s oběťmi a nemusí do toho tahat politiku. No, a pak tu máme lidi, kteří soucítí jen s lidmi na určitém území a určitém časovém useku a jiné se nesmí ani připomínat, aby je to neuráželo.

Blok? Asi abych se nemohla zeptat, jestli takové zprávy rozesílalo i během občanské valky ve Rwandě a proč zmiňuje jen Gazu a ne Hamás a Izrael, Čínu, Sudán nebo Kongo, třeba? Ale to ta blokace nebyla nutná, to bych neudělala, nejsem debil. A whataboutismus je debilní argument těch, co vás chtějí jenom rozhodit a v hlavě mají nasráno. 

Chtěla jsem na IG sdílet rozhovor s režisérkou filmu Ta druhá, který pojednává o tzv. skleněných dětech. Je to trochu moje téma, profesně. No ale co když to uvidí Zahadum ze Slovenska? Bude se zlobit, že je to o sourozencích dětí s hendikepem a ne o hluchoslepých koťátkách s rakovinou z Madagaskaru? Bojim bojim. Tak to asi abych radši nemluvila o ničem... To je proruská propaganda už i na Databázi knih? 

BTW ta kniha je o uvažování a prožívání lidí, kteří se přímo podíleli na zvěrstvech, bohužel - nebo spíš bohudík - doposud poměrně ojedinělých (i když, i kdyby se to dělo "jen" jednou, je to příliš) a zajímavé na tom je, jak se lidský mozek vyrovnává se zlem nejen pro mě naprosto nepředstavitelným. Zjevně pro lidi v té době také, dokud se nestalo tak reálným, že před ním nešlo zavírat oči. A mezitím si vesele pochodují sociopati a sadisti různých národností, etnik i společenského původu. To je lidstvu vlastní doteď, mozky se nám moc od té doby nevyvinuly a obávám se, že co sehrálo roli tehdy, opakuje se u všech válečných zločinů, na celé planetě. A opakovat bude. 

Proto je tak dobrá.

Ale pšššt, Zahadum ze Slovenska to radši neříkejte...

https://www.academiaknihy.cz/kniha/do-temnoty/

Pšš...

Alan Alda: Co jsem zaslechl, když jsem mluvil sám se sebou

 Mně bylo pětadvacet, jemu asi dvaadvacet. Potkali jsme se na setkání idealistických mladých lidí, kteří doufali, že ukončí testování jaderných zbraní. Bavili jsme se o tom, jak mizivé má ta naše skupinka šance zpomalit závody ve zbrojení. A pak se ten rozhovor nějak stočil od ničení měst v nukleární ohnivé bouři k předmětu jeho života. Tehdy odložil šálek a klidně řekl, jako by oznamoval, že asi smetanu napříště vymění za odtučněné mlíko: "Uvažoval jsem, že bych se mohl zabít."

Byl jsem v šoku. "To přece nemůžeš."

"Proč ne?" podivil se.

"Nemáš právo se zabít."

"Ale samozřejmě že mám. Tohle je můj život. Můžu si s ním dělat, co chci."

"To nemůžeš. Nemůžeš to udělat lidem kolem sebe. Nemůžeš je tu nechat truchlit nad mrtvým tělem. Nemáš právo tohle někomu provést."

Kratičce se nad tím zamyslel. "Ale jo, mám. Je to moje tělo."

"Hele, jsi chytrý a vzdělaný. Máš před sebou celý život. Kariéru." Ani jsem netušil, čím se živí, ale byl chytrý. Dokázal by dělat cokoliv, pro co by se rozhodl. 

"Jo, do toho bych jít mohl," pronesl, "ale možná se taky zabiju. Ještě jsem se nerozhodl. Je to prostě jenom jedna z možností."

...

Vždycky se nakonec dostanu ke dvěma základním otázkám. Jednu kdysi dávno položil jeden můj mladý kamarád u kávy v restauraci na Times Square. Ta restaurace tam už dneska není, ale otázka zůstává: Proč to neskončit? Má život nějakou cenu? A já si myslím: Samozřejmě že má cenu. Cenou je ten život. A tehdy se na mě ze stránek knih zadívají staří Řekové a zeptají se: Ale co znamená dobrý život? Tihle Řekové, stejně jako ta restaurace, už dávno zmizeli, ale i jejich otázka zůstává.

Reknihy & provize

 Čistě pocitově jsem si z dvojice Knihobot - Reknihy vybrala druhé jmenované. Možná jsem na ně viděla v dané době víc reklam na sockách, těžko říct.

Ráda nakupuju z druhé ruky, hodně věcí nosím na charitu (do Šupligu, obchodů nadace Veronica, Adry). Mám ráda všechny ty Zlevněnky, blešáky, sekáče, antikvariáty i zastavárny. Oblečení a různý krámy i knihy; daruju, prodávám, nakupuju. 

S knihama je v posledních letech problém, že když je dotáhnu někam do kamenného antikvariátu, je to jako bych personálu ubližovala. Chápu, nemají to kam dávat. A pak za knížku, co se normálně ještě prodává za 500 CZK, dostanu dvacku. Tohle zcela výjimečně není hyperbola. A tváří se u toho jako by vnoučatům utrhovali suchou kůrku chleba od úst, když mě vyplácí.

Já miluju knížky. Strašně ráda bych je neprodávala a naopak nakupovala. Utratila bych v obchodech s knížkama obě své ledviny... kdybych neměla doma tak málo místa. 

Takže se je snažím pouštět zpátky do oběhu, víc využívat veřejné knihovny a zredukovat si knihovnu, aby uvolněné místo mohly zaplnit dceřiny hračky.

Tzn. pro mě je to: 1) knížku daruju někomu, komu věřím, že se bude líbit 2) nechám ji v knihobudce nebo 3) zkusím prodat přes internet.

Prodávat cokoliv přes internet je pro změnu utrpení pro mě. IMHO se dá zvládnout Aukro. Ale to zároveň znamená, že mi knihy zůstanou ležet v polici, dokud je někdo nekoupí.

Oproti tomu jsou Reknihy (a další podobné služby, ale ty osobně neznám) skvělé v tom, že knížky během týdne pošlu někam a už je nevidím.

Celkově - v roli nakupujícího i prodávajícího - přes nějaké drobné mušky jsem s Reknihami spokojená.

Drobná muška je v mém případě výplata provize na účet. Vždycky to trvalo cca měsíc a já si říkala, že v dnešní době je to asi zbytečně dlouho, ale třeba mají výplatní termín jednou měsíčně...

Až to jednou bylo skoro dva a to mi už přišlo divný. Přečetla jsem si obchodní podmínky a ke svému velkému překvapení zjistila, že platbu mají odesílat do týdne. Po reklamaci via e-mail mi peníze už přišly poměrně rychle. 

No doslova nikdy to nebylo ten zmiňovaný týden. Teď třeba čekám cca 20. den.

Dívala jsem se na recenze online a paní tam píše, že na připsání knih na svůj prodejní účet čekala od června do listopadu :))) Tak já si říkám, že ještě dobrý.

Zjevně se stávají chyby, ale pořád: nafotit knihy je jednoduché, po pár dnech, kdy potvrdí jejich přijetí, je odešlu a už mi doma nezavazí a průměrná provize za knížku se u mě pohybuje okolo 70 CZK. (Nejmíň 0,- a nejvíc 300,-)

Nevím, jestli existuje služba, která by pro mě fungovala srovnatelně dobře. Ale klidně mi doporučte :)

P.S.: Objevila jsem online antikavion.cz, ale zatím nemám zkušenost. 

Básnička

Opak života je deprese, 

opak lásky je deprese, 

opak radosti je deprese. 

Deprese je na hovno.

<3

Pohádky výjimečných hrdinů #tipnaknihu

"Naše" pohádky jako tip na knihu Středočeské knihovny na jejich Instagramu 🧡🍂  Nakladatelství Rýče 🍅

 

Pište si!

 Dostala se mi do ruky další kniha, o které si myslím, že by ji měl přečíst každý: Vyhoštěná smrt autorky Jiřiny Šiklové (2013). 

"Vzpomínám si, že když se objevily první třešně, tak jsme se na ně jako děti nesmírně těšily. A maminka někdy vyprávěla, že její maminka, tedy naše babička, která už nežila, nikdy nevzala ty první třešně do úst, protože by je snědla vlastním dávno zemřelým dětem. Panna Maria prý chodí po nebi, dává duším zemřelých první třešně, a když přijde k děcku, jehož maminka si ty první třešně vzala, tak mu řekne: "Ty nedostaneš, maminka ti je už snědla"... (str. 14)

Přesně tohle dělávala moje babička. Na přelomu jara léta mi přinesla domů ovoce (třešně i jiné, pokud si dobře vzpomínám) a když jsem se chtěla podělit, odpověděla, že nemůže, že by ho pak neměly děti, co jsou v nebíčku jako andílci. Jenže moje babička přece žádné děti v nebi nemá, říkala jsem si. Takže jsem to vyhodnotila tak, že prostě kecá. Nemá chuť nebo, protože za komunistů, i v téhle době bylo pořád ještě těžší některé ovoce koupit (a pro nás i celkem drahé), mi tu vzácnost nechce ujídat. 

Až včera jsem se dostala k citované pasáži knihy paní Šiklové a poprvé mě napadlo, že já vím koulo o tom, jestli babička měla nebo neměla nějaké zemřelé děti. Nikdy o tom nemluvila. Ona konkrétně nemluvila o hodně věcech. 

O otci naší mámy mi řekla, že byl elektrikář a zabil ho elektrický proud, zatímco sestra prý věděla, že lže, abych já pár let po babiččině smrti zjistila, že stále žije. Pravda byla, že spolu měli mimomanželský vztah. 

O jejím životě vím, že měla hodně sourozenců, byla nejstarší, maminka jim zemřela mladá, táta se brzy oženil s dívkou ve věku mojí babičky a ta ji měla moc ráda. Na rozdíl od svého otce. Od toho utekla a do konce života s ním nepromluvila. Ale proč? Jak já bych byla ráda, kdyby mi aspoň jednou dvakrát místo pohádek před spaním vyprávěla (ale fakt detailně), co se stalo. 

A mimochodem, v tomhle příběhu by se nejspíš jedno dvě mrtvá nemluvňata hravě ztratila. Takže co já vím, proč babička nejedla první třešně? Co já o ní vlastně vůbec vím? Co má ten člověk, kterého jsem vnímala dětskýma očima, společného se skutečnou osobou Věrou K.?

Když otec pracoval na rodokmenu naší rodiny z jeho strany, hodně zajímavých informací načerpal z deníku dědova strýce. Ten byl elektroinženýr (nebo něco v tom smyslu) a udělal poměrně významný objev, něco se žárovkama, mým laickým pohledem. Jemu to přišlo důležité, takže od určité chvíle se v denících věnoval své práci víc než soukromí a přesně v tom bodě to pro nás zajímavé být přestalo. 

Jestli jste tu někdo schopný to ocenit, našla jsem článek: "Ing. Otto Sofka a československé sodíkové výbojky", aneb - jak jsem už napsala - něco se žárovkama. Enjoy!

Proč o tom mluvím? Pište si deník! Schovejte ho a zanechte svým dětem. Nás zajímá, jak hezky jste se měli na hájovně uprostřed Vysočiny, čím vás zrovna naštvala žena a čím ublížil vlastní otec tak moc, že jste s ním jaktěživi nepromluvili jediného slova. Koho jste milovali, koho jste nenáviděli, jaké ztráty jste museli překonat. Prostě drby, no...

A vedle toho, z druhé strany, psát deník je super. Hlavně pokud nemáte, s kým byste tyhle věci sdíleli. Napsat je fakt hodně pomáhá.

Franta Kocourek v Ohníčku

 Posezení se silákem.

Kdo je tady sněhová vločka?

Zase tu máme boom nadávání na příslušníky mladších generací jako sněhové vločky, které je potřeba zocelovat. (Ideálně tedy vystavovat násilí a šikaně, což má vést k jejich proměně ve vyrovnané a odolné jedince, LOL.)

K tomu mám v podstatě jediný argument, sám  o sobě by mohl stačit: 

THE 2.500-YEAR-OLD HISTORY OF ADULTS BLAMING THE YOUNGER GENERATION

Tady bych tento blog mohla utnout, nebýt toho, že se mi zase vrátily nějaké situace z mého vlastního dětství (nar. 1980). A fakt jsem naštvaná, čím nás rodiče donutili procházet jenom proto, že se nedokázali vyrovnat sami se sebou a svým životem.

Zrovna generace lidí, co dnešní mladé nazývá sněhovými vločkami je tak slabá, že nedokáže být dobrými rodiči svým dětem. Místo, aby byli silní a poskytovali jim oporu a bezpečí, se na internetu hádají o právo na výchovné facky. S vlastními traumaty se neumí vyrovnat jinak, než že je hodí na své potomky. A pak se jim ještě vysmívají, když ti mají na rozdíl od nich dost rozumu a odvahy se zblízka podívat dovnitř a do stínu. A snaží se problémy řešit a ne si je jen kompenzovat na menších, které ve skutečnosti mají chránit.

Normálně reálně se někteří rodiče chovají k dětem hůř než k cizím lidem. A místo, aby se zamysleli a uvědomili si, z čeho to plyne, vymýšlí si pohádky jako např., že je to výchova.

Mimochodem, která demografická skupina myslíte, že vede statistiky sebevražd? Jop, jsou to chlapi ve věku 40+ a 50+ Ještě že jsou to takoví drsňáci, co si vždycky ví rady...

ČSU: Sebevraždy

Pohádková kniha, která vydělává svým hrdinům, jde do předprodeje

 

Tři slova... kultura21.cz

 Kontext jo? 

Přihlásila jsem se do podzimního povídkového kurzu literarnialchymie.cz a měla jsem napsat povídku do soutěže. Vymyslela jsem si hroznou zápletku (s morálním přesahem, samozřejmě) napsala námět, u toho mi došlo, že to nedává smysl, vymyslela jsem ji znovu, ještě větší a širší, víc emocí, víc postav! a do toho jsem dostala covid. Můj TOP nr. 1 příznak u covidu je úporná bolest hlavy, kdy nemůžu dělat prakticky vůbec nic. Natož přemýšlet nad něčím složitějším. Takže jsem rozpracovanou povídku odložila a útrpně čekala, až se mi udělá líp. Stihla jsem na poslední chvíli napsat kratší text, abych aspoň něco odevzdala, na zadání soutěže serveru kultura21.cz

BTW jsem se přihlásila i do pokračování kurzu, literárního mentoringu, který začínal po Novém roce. Krátce před tím, než jsem v jeho rámci měla odevzdat první text, jsem i s dcerou onemocněla a trvá to už měsíc, kdy se cítím úplně K.O. V mezičase jsem ale samozřejmě byla naprosto v pořádku, plná energie a všeho... Až se příště zase přihlásím do nějakého kurzu ke Katce, což bych ráda, budu už před začátkem preventivně suplementovat nějaký imuno-booster a jestli zase něco chytnu, tak už si mě nepřejte, nebo nevim :)

Na povídku jsem neměla tolik času, jak bych chtěla, ale i tak se mi líbí. Říkala jsem si, že bych ji někdy mohla rozšířit a dopsat. Katce tímto děkuju za připomínky a hlavně trpělivost s mýma virózama.

Jo, a ta tři slova jsou: tarotové karty, vlk, houbička na nádobí :)

Naděje umírá poslední

Když rukou zalovila v dřezu plném špinavé vody, na předloktí se jí nalepila rozvařená nudle. Nahmatala čajovou lžičku, houbičku na nádobí a řízla se o škrabku na brambory. Zkusila to znovu. Kromě hejna rozmáčených drobků vířících u dna, nic. Jednou rukou vytáhla a odložila na odkapávač lžičku se škrabkou, druhou vzala houbičku a vztekle jí mrštila zpět, proti mastné hladině. Voda se rozstříkla všude kolem.

„Hey! Co děláš, cáká to až sem! Co se děje?“ ozvala se Ellie, pomocná kuchařka.

„Jsem bez prstýnku, asi mi tu spadl, ale nemůžu ho najít. Promiň.“

„Ztratila jsi prstýnek, v tomhle?“ znechuceně nakrčila nos. „Na, vypusť to přes tohle, jestli ti spadl do vody, najdeš ho tam. V klidu,“ podávala jí El malé sítko.

Voda odtekla, prstýnek se neobjevil.

„Byl to snubák?“ zeptala se Ellie soucitně. Nemohla si nevšimnout, jak Betty znervózněla.

„Ještě to tak. Nejsem vdaná. Ale je pro mě důležitý,“ ani bych ti neuměla vysvětlit jak moc důležitý, pomyslela si. „Druhý takový nikde neseženu.“

„Takže rodinná památka?“

„Jo, něco v tom smyslu.“

Do konce směny prošly celou kuchyň, zázemí pro zaměstnance, i parkoviště u zadního vchodu. Bezvýsledně. Ellie jí - asi ze solidarity - pomáhala. Kdo v životě neztratil nic cenného? Nejspíš si myslela, že se dokáže vcítit. Jenže ve skutečnosti neměla ani tušení, jak velký průšvih tohle byl. Betty byla v kelu, sakra!

Sakra. Sakra. Sakra. Garsonku, kde žila, skoro doslova obrátila naruby a nic z toho. Nejhorší bylo, že si nedokázala jistě vzpomenout, kdy prsten měla naposledy. Byla s ním tak sžitá, že už ho ani nevnímala. A nesundávala ho nikdy, nikdy, za žádných okolností. Právě proto, aby se tohle nestalo. Sakra!

Potřebovala pomoc, rychle se rozhodla zavolat Lobovi. Na mobilu vytočila jeho číslo a pak už jen bezmocně poslouchala, jak telefon vyzvání a vyzvání a volaný účastník neodpovídá a neodpovídá. Jenom pro jistotu – jako by se snad potřebovala ujišťovat - pohledem sjela na kalendář na stěně. Jop, byl tam, modrý superúplněk, dnes v noci. Vypadalo to, že se Betty ocitla v takovým kelu jako málokdy. Vlastně už bylo úplně jedno, jestli v oranžovým, červeným nebo supermodrým. A přitom neměla tušení, jak se tam dostala.

Přemáhala ji únava a škrábanec, co si přivodila odpoledne v kuchyni, zčervenal, protivně natekl a začínal bolet. Asi se jí zanítil z toho bordelu v bistru. Přesto se rozhodla podniknout poslední pokus o záchranu situace: vrátí se hledat do práce.

Spěchala a chvatně skenovala každý metr cesty, jako by se prsten měl objevit právě tam. Představovala si každý jeho detail, matný lesk kovové obroučky, temný třpyt obsidiánů a pečlivě vypracovaný reliéf hlavy vlka. Kdyby ho snad mohla vytáhnout a zhmotnit odněkud z hlubin své mysli, stalo by se to. Tak usilovně na něj myslela, až fyzicky cítila jeho váhu ve své dlani.

Před branou městského parku si ji přišel očuchat urostlý vlčák. Tedy skoro přišel, pár kroků před Betty ucouvl, otočil se a utekl. Chytrý pes.

Jak se blížila k bistru, míjela pitoreskní obchůdky s ručně vyrobenými talismany a krystaly polodrahokamů, knihkupectví s ezoterikou, seberozvojou literaturou a pestrými balíčky tarotových karet. Je v pořádku, že nejsi v pořádku, Naučte se přijímat věci, které nemůžete změnit, Ženy, které běhaly s vlky, …

„Kdyby se snad někdo ptal na můj názor, tak děkuji nechci,“ v duchu se hořce ušklíbla.

Říká se, že naděje umírá poslední. Jestli je to pravda, pak veškeré Bettyiny naděje zrovna přeložili z JIPky do hospice. Začínala panikařit. S pocitem, že něco přece ještě zkusit musí, spěchala do bistra.

Když se po hodině marného hledaní vynořila z kuchyně zpátky na ulici, smrákalo se. Ruch zesílil, z otevřených dveří restaurací byla slyšet hudba a hlasitý smích, na rohu hrál na kytaru busker, zvonil mobil, u přechodu na křižovatce se hádali milenci a Betty dokázala dokonale zaostřit na každý jeden z těch zvuků. Z rozšklebeného, zaníceného škrábance na ruce byla najednou úhledná, zhojená ranka. Už se necítila unavená, neměla žízeň ani hlad a bolest zad, která ji trápila několik týdnů, zmizela.

Na chodníku posedávali bezdomovci všech možných typů, tvarů a barev, některé z nich poznávala. Somrák, se kterým občas prohodila pár slov, na ni pokřikoval a nabízel jí umaštěnou láhev s bezbarvou tekutinou pronikavého zápachu. Obvykle samozřejmě odmítá, není sebevrah. Teď jí ale nemohla uškodit. K jeho velkému překvapení si od něj lahev skutečně vzala a mocně si lokla. Třeba, když se do východu měsíce stihne opít, bude to celé snesitelnější. Momentálně už je to stejně jedno. Vydala se bezcílně ulicí.

Cestou z města se stavila v trafice a koupila si vlastní lahev levného alkoholu. Poslední, co si jasně vybavovala, bylo setkání s partou bezdomovců v potemnělé zahrádkářské kolonii. Pokřikovali na ni kvůli drobákům a cigaretám, měli i osobnější narážky. Ona ale věděla, že se nemusí bát. Strach by měli mít spíš oni.

Probrala se pod dálničním mostem, zjevně usnula. Ležela na jakési smradlavé hromadě převážně z papírů a látek. V zrezivělém barelu s tlumeným praskotem dohořívaly odpadky. Přičichla si ke konečkům prstů. Tam, kde mívala (v rámci možností umývačky nádobí v rušném bistru) pěstěnou manikúru, rostly ostré, černé drápy. Ucítila krev. Nebyla její. Spokojeně se protáhla a svižně vyskočila na nohy. Přitom se praštila do temene o betonový nosník. Sotva si toho všimla. Její oči si mezitím přivykly stínu, rozhlédla se, jestli ji nikdo nesleduje a rozeběhla se kolem přivaděče směrem k nejbližšímu lesu.

Na noční obloze zářil bledý koláč měsíce a v jeho svitu bylo jasno, až se to na tuhle denní ani dobu nehodilo. Být poblíž, mohli jste zahlédnout dlouhý, temný stín, jak mizí mezi stromy. A zaslechnout táhlé, vlčí volání. 

Encyklopedie moderní ženy (1966) II.

"Naší první povinností ráno je co nejrychleji zmizet v koupelně a upravit se. Zívající žena s natáčkami ve vlasech nebo hlučně se protahující zarostlý muž neskýtají totiž zrovna estetický pohled. Teprve až učiníme zadost hygieně a až se oblékneme, můžeme usednout ke snídani.

Ale vraťme se ještě do koupelny. (Tam, kde není koupelna, měla by alespoň kolem umyvadla být nějaká plenta, abychom při mytí nebyli ostatním členům rodiny na očích.) V koupelně se muž oholí. Holí se samozřejmě každý den. Zda ráno či večer, to ponecháme jeho výběru. Denní sprchování by mělo patřit ke zvyklostem mužů i žen. Odstraňuje pach potu a dává pocit svěží čistoty. Žena po osprchování může použít kolínské vody a muž po holení použije speciální "vody po holení" s nenápadnou vůní.

Žena si odstraní z vlasů natáčky... Totiž - ty by tam vůbec neměla mít. Dnešní móda přece povoluje tolik účesů z krátkých hladkých vlasů nebo z dlouhých vlasů stočených do uzlů, a nakonec ani krátké zkadeřené vlasy nevyžadují natáčky. Jsou-li krátké vlasy ztrvaleny, vydrží na nich vodová ondulace asi 14 dní. A to bychom snad do sebe mohly investovat! Proč by se ženy s natáčkami ve vlasech neměly svým mužům ukazovat? Protože v natáčkách vypadá každá žena velmi ošklivě. A proč nemá večer a v noci vypadat vdaná žena jako strašidlo, to patří již do oboru sexuologie."

"Odpočinek. Nedomnívejme se, že při odpočinku je vše dovoleno. Odpočinek totiž svádí k neestetickému chování a toho se musíme vyvarovat. Při odpočinku máme sedět pohodlně, ale nesmíme při tom působit odpudivě. Žena nemá nikdy sedět s koleny od sebe, ani má-li dlouhé kalhoty, ani chce-li v klíně mezi koleny držet třeba haldu ponožek na spravování."

"Poklad" z knihobudky: Encyklopedie moderní ženy (1966)

 Narození dítěte. První, kdo se má o ženině těhotenství dozvědět, je pochopitelně manžel. Manžel může svou radost vyjádřit tisíci způsoby, ale ke každému z nich by měl ještě při nejbližší příležitosti přidat květiny. Rozhodně to však není důvod k opití. Po manželovi mají právo na tuto novinku rodiče obou manželů, případně i sourozenci. Je však nevkusné, vykládat o svém stavu každému na potkání, když těhotenství není ještě zřejmé. Pokud příbuzní chtějí darovat něco do dětské výbavičky (a měli by), ať volí neutrální bílou barvu. Vyjadřovat totiž své přání růžovými či bleděmodrými soupravičkami by nebylo taktní vůči budoucí mamince. Ani její manžel ji nebude zneklidňovat přáním, aby se narodil chlapeček.

Před prvorodičkou také nebudou ostatní zkušenější ženy vypravovat o porodních bolestech či o všelijakých komplikacích při porodu nebo o zrůdných plodech. To by byla právě taková netaktnost jako vyprávět nemocnému o těch, kteří zemřeli na stejnou chorobu, kterou on trpí.

Ze zdravotních i estetických důvodů nenavstěvuje žena v pokročilejším těhotenství kavárny, tančírny a plovárny. Samozřejmě, že divadla, koncertu či kina se neříká, ale vybírá si jen takové programy, které neútočí na nervy.

Jsou-li v porodnici povoleny návštěvy, mají se příbuzní domluvit tak, aby prvním návštěvníkem byl manžel a mohl se svou ženou aspoň chvilku hovořit sám. Pozorný manžel přinese ženě kytici (nikoli v kořenáči) a poděkuje jí, jak nejlépe umí. Zde ani políbení ruky není přehnané. A nebude-li častými otázkami projevovat zájem o malého potomka, bude to mamince určitě velice líto. 

Andrea Čekanová: Nepečené dezerty Kateřiny A.

Autorka "Nepečených dezertů" si názvem trošku zavařila; nepřekvapivě její knihu řadí mezi kuchařky. Jenže je to thriller. (Ponechám teď stranou, že i kuchařka - v závislosti na mém momentálním rozpoložení - může být horor.) Mě ale zaujal na první dobrou. Nepečené dezerty, protože hlavní postava, zelená vdova Kateřina si píše deník a aby ho utajila před násilnickým manželem Albertem, ukládá záznamy do PC složky se stejným názvem. (IMO skvělý nápad!) Nepečené dezerty jsou to poslední, co by Alberta napadlo otevřít. V tom jsem s ním zcela výjimečně zajedno. Jinak ale vím, že snažit se chápat a soucítit s psychopatem je cesta do pekel. A Albert je ukázkový psychopat. Od prvních stránek až po velkolepý filmový závěr. 

Za celých 39 let života jsem nepocítila nutkání otevřít žádnou knihu s nepečenými ani jinými dezerty v titulu. Tady jsem ale - nejen kvůli tématu domácího násilí - od první zmínky ve FB skupině projektu Odstartujte svoji knihu sledovala cestu textu k vydání. A pak, ještě než jsem ji stihla koupit, vyhlásila autorka na Instagramu knižní štafetu. 

Nemusíte se cítit trapně, jestli nevíte, co je to knižní štafeta. Já jsem to taky nevěděla. A mám další dobrou zprávu: nemusí se při ní běhat. Jediné, co musíte, je přečíst knížku, která vám přijde poštou/Zásilkovnou/whatever a do měsíce ji poslat dál. Zájemci o bližší info k pravidlům knižních štafet, navštivte Průvodce na IG. 

To u Nepečených dezertů Kateřiny A. nebyl problém. Zhltla jsem je během pár dní. 

Vždycky jsem si říkala, že nemůžu psát recenze, i když mě o to párkrát žádali, protože mám jen dvě polohy: líbí/nelíbí. Takže tady říkám: "Líbí!" Čtení mě bavilo, vůbec se mi nechtělo knihu odkládat a jako bonus je v ní - pokud můžu posoudit - opravdu reálně popsané, jak se oběti nechají vtáhnout do nefunkčních, závislých vztahů.

Autorka zmínila, že ji nakladatelství před vydáním přimělo změnit název. Z "Nepečených dezertů" na "Nepečené dezerty Kateřiny A.", prý aby to tak moc nevypadalo jako kuchařka. A co myslíte, pomohlo to? :-)

Na závěr ještě jedna důležitá poznámka, nemůžu nezmínit lepíky! Mám dvouletou dceru, takže lepíky, to bylo něco! Hodinu po rozbalení štafety jsme stály ve frontě v nedalekém papírnictví, abych jí koupila její vlastní, jinak by zbylí štafetáři byli bez nich. Dalších pár měsíců jsme je měli fakt skoro všude. Ještě teď sem tam nějakej odněkud vymetu. Fotku jsem ukradla z IG Andrey Čekanové, takhle kniha vypadá na konci štafety (lepíky označují místa, kde jsme měli nějaké poznámky).

Josefínka se nechala inspirovat: 

P.S.: Aktuálně mám doma už druhou štafetu (jo, chytlo mě to!), sci-fi Vesmír rozhodl jinak. Knížka je super, ale hádejte co! Neposlali lepíky...

Nepečené dezerty Kateřiny A. na webu nakladatelství

Webové stránky autorky

Achim Haug: Malá kniha o duši

"Jedna z nejčastěji pokládaných otázek psychiatrům ze strany příbuzných zní: 'Co jsem udělal/a špatně?' Něco se přece muselo během výchovy zvrtnout, když se můj syn chová tak divně, když dcera s nikým nedokáže vyjít nebo žije jen ve svém vlastním vymyšleném světě.

Takový výklad v minulosti skutečně platil i v odborném světě. Výraz schizogenní matka se po léta objevoval v novinových titulcích a mnoho matek následkem toho trpělo těžkými pocity viny. Toto pojetí říkalo, že schizofrenii mohla zapříčinit výchova v dětství, kdy matka vysílala k dítěti často protichůdné signály. Takové počínání nazýváme dvojná vazba (double bind). 

Když se taková situace stále opakuje a stane se vzorcem chování, může to nepochybně přispět k trvalému znejistění. Ale se schizofrenií a jejím vznikem to má minimum společného, v podstatě nic. Pojetí schizogenní matky, tedy matky jako spouštěcího mechanismu vzniku schizofrenie, je z dnešního pohledu naprostý nesmysl. Existuje pro to několik důvodů.

V kapitole o modelu stresové zranitelnosti jsme se zabývali tím, jak si dnešní odborný svět představuje příčiny psychických onemocnění. Všimli jsme si, že ve většině případů psychických onemocnění existuje jasná odpověď na otázku: 'Co jsem udělal/a špatně?' A ta odpověď zni: 'Nic!' 

Nicméně věc se má tak, že příbuzní mohou vznik a průběh psychického onemocnění člena rodiny do určité míry ovlivnit, a to jak negativně, tak i pozitivně. Při psychoedukaci pacientů a rodinných příslušníků to v každém případě roli hraje, hovoříme totiž o tom, jak by se měli lidé k postiženému chovat, aby to mělo co nejpozitivnější dopad na průběh jeho nemoci. Takto ale svou otázku týkající se příbuzných nemyslím. Pokud si nevygumujete z hlavy domněnku, že jste něco udělali špatně, budete se užírat myšlenkou, že jedinou, nebo aspoň hlavní příčinou nemoci jste vy. A na to je jednoduchá odpověď: 'Ne, nejste.' Když se jednou téhle představy zbavíte, pak pochopitelně následuje další otázka, která zní: 'Tak co tedy synovu/dceřinu nemoc způsobilo?' 

V dějinách psychiatrie existují koncepce, které z dnešního pohledu působí bizarně a často až směšně, i když v oněch dobách nebyly pro postižené ani trochu směšné. Nemyslím to samozřejmě nijak pohrdavě. Vždycky je třeba pohlížet na věci v historickém kontextu, většina překonaných koncepcí se ve své době opírala o tehdejší stav vědomostí a formovaly je je představy o světě v příslušné době. 

Správnou odpověď na otázky příbuzných, co tedy chorobu jejich potomka nebo partnera zapříčinilo, když ne oni, už víme. Model stresové zranitelnosti vysvětlujeme také příbuzným našich pacientů."

Haug, A. Malá kniha o duši, Praha 2019