Kolikrát jsem tam řekla něco ve smyslu "posranej Villach", bych už nespočítala. Za to se chci omluvit. Villach za nic nemůže.
Bohužel teda hotely měly fakt plno, nejen z pohledu přes booking. Ale aspoň nás upřímně litovali a dokonce matka recepční z hotelu, v jehož restauraci jsme se zastavily, se nám snažila pomoct motlidbami za nedojezd někoho z hostů.
Marně.
Josefína si objednala večeři ze snídaňového menu, což po bleskovém zhodnocení naší ubohé situace pan vrchní skutečně přinesl a ani to nekomentoval.
Po jídle jsme stihly zmrzlinu a přichomítly se k večerní vodní show. Kdy nad řekou za pomocí vody a světel vytvořili něco, co vypadalo imho efektněji než ohňostroje a stopro to bylo mnohem ekologičtější a okolí přátelštější než tady naše Ignis Brunensis. Takže inspo pro Brno ;)
Navíc nás hned při příchodu do centra přivítaly desítky svítících srdíček všude kolem a Pepi potkala v bubble tea baru jakýhosi medvěda, co zná z pohádek a je prý super.
Já jsem z toho celkově sice byla na mrtvici, ale pro dceru jsem se to snažila rámovat jako super dobrodružství, na což kupodivu, když jsem u toho půlku času brečela, ona ochotně přistoupila a už před začátkem vodní show exaltovaně vykřikovala, že Villach je super a je to náš nejlepší den dovolené!
A že se musíme vrátit na delší dobu. TVL nevím, já asi vlakem po Rakousku ještě dlouho nepojedu.
Z Villachu jsme měly vyrazit v 0:45, což samo o sobě bylo na hovno, protože je to dlouho na to zůstat vzhůru, ale krátce na to se normálně vyspat. Takže jako třešnička na dortu, měl něco kolem dvou hodin zpoždění. Které prodlužovali každých deset minut. To abych si nemohla předem natočit budík a zdřímnout si aspoň na nádraží na zemi.
Skupinka mladíků, kteří s námi cestovali z Ljubljaně to zatáhla přímo na dlažbě v centru města. Vypadali, že na další cestu rezignovali.
Pepi spala buď na cestovní tašce (ještě že jsem nevzala skořepinový kufr) nebo na mě. Já jsem byla jako že vzhůru a ve střehu, abych sledovala zavazadla a narůstající zpoždění i frustraci spolucestujících, ale reálně spíš v jakemsi bdělém kómatu.
Vlak přijel, narvanej do posledního místečka (vlastně přes poslední místečko), a nadešla asi nejhorší část cesty. Když jsem si myslela, že víc už mě ruce bolet nemůžou, víc už mít přesezený nohy nejde, hlava mi každou chvíli upadne ze zatuhlýho krku a unavenější už nebudu, čekalo mě 6 hodin sezení na zemi, kdy se nemůžu, ani nechci pohnout, protože na mě leží spící dítě a aspoň jemu chci dopřát trochu odpočinku. Taky v opačným případě by vzteky řvalo a brečelo tak, že reakci okolí (včetně sebe) bych zažít nechtěla, že...
Odtud je fotka v minulém příspěvku.
No, nakonec jsme to přežily, i když mozoly na rukou mám doteď a ani můj krk se doposud nevzpamatoval. Potřebovala bych další dovolenou.
V duchu děkuju všem, kdo nám cestou pomáhali, s kým jsme se dali do řeči. Trochu mi přišlo líto, že mi není 18 a nejsem na prázdninové interrail cestě bez cíle a objemných zavazadel, jako někteří z nich. God bless you.
Zpáteční cesta naprosto zastínila pobyt v Terstu, který byl super. Jenom krátký. Reálně, s mojí láskou k muzeím, historii a kávě mi přijde adekvátní tam strávit tak 10 - 14 dní. Případně celý život. Jenom asi nejezděte vlakem, no...
A já jdu sepisovat reklamaci pro OEBB. Jupí!
//BTW to po příjezdu vykládám Janě, která nám hlídala psy a ona že rodina našich kamarádů takhle jela vlakem, se dvěma malými dětmi, až do Florencie a super. Nejlepší dovolená v životě! TVL!
