Love* is
Musím to sem dát, abych se z toho nevyvlíkla.
Víte, co je The Most Wuthering Heights Day Ever? Ne? Tak čtěte resume od AI (to je btw poprvé, co jsem to k něčemu použila). I AI si myslí, že by se TMWHDE (hezká zkratka <3) měl konat taky v Brně. Podle mě Brno a tahle akce byly doslova stvořený jedno pro druhý!
A já už tak dlouho přemýšlím o tom, že bych to tady měla uspořádat, když se k tomu bůhvíproč nikdo jinej nemá, že to musím udělat. Nebo se upřemýšlím k smrti.
Takže děkuju moc Scotymu a Kátě, od kterých jsem o tom dozvěděla poprvé. Podruhé už od nikoho, jen od Instagramu.
A vy čtěte a sledujte hastag #themostwutheringheightsdayever
Potrebuju, aby tam pak taky přišli nějaký lidi...
Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.
Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.
Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.
Blue Monday jsme přežili, ale stejně! Pozor na hlavu... Aneb jestli čekáte na znamení, this is it a připomíná nám, že duševní zdraví je důležité a proto buďme na sebe hodní:
Tresty násilníkům a celkově přístup k obětem je u nás tradičně hrůza. Pravda je, že legislativa dává možnosti, jak trestat přiměřeněji, ale to se neděje. Tady se zkusíme zamyslet, proč českým soudům záleží víc na pachatelích než obětech..
Popravdě jsem tady tu svoji myšlenku vůbec nechtěla rozvíjet, protože je to dost nechutný a sprostý a pak jsem si včera přečetla, že náš milý Krajský soud svůj verdikt médiím vysvětlil tím, že se oběť systematického, několik let trvajícího znásilňování chtěla pomstít (matce?!). A to nemůžeme dovolit, že... Ty vole!
/Proč si neověřili, jak obžalovaný lže o svém spořádaném rodinném životě? Že napadá i matku, opakovaně na něho volali PČR? Zatímco oběť musí dokazovat kde co? Proč české soudy věří víc násilníkům než obětem?/
Párkrát jsem slyšela, že když vás někdo napadne, je otázka, jestli se bránit, protože pak je větší šance, že vám ublíží víc nebo vás rovnou zabije. To se tak v devadesátkách říkalo.
Já jsem se potom, co mě přepadli asi potřetí (pokaždé to byl nějaký chlap), rozhodla, že už nebudu oběť nějakých debilů a prostě je zabiju já. V tom afektu v sobě najdu sílu, takovou tu, jak díky ní matka zvedne holýma rukama auto, pod kterým je zaklíněné její dítě a prostě toho hajzla umlátím, ubodám, rozkrájím na sračky. S radostí. Nebo zabije on mě.
I to je lepší možnost, než přežít další napadení. A to mě nikdy nikdo neznásilnil.
Možná to vypadá, že tohle píšu, protože se to ve skutečnosti stalo a já se stydím to přiznat. Ale fakt ne. O tuhle zkušenost jsem díky Bohu byla ochuzena. A i bez ní jsem se svým PTSD měla co dělat.
Dokážu se ale vcítit. Aspoň tomu sama věřím. Samozřejmě každý prožívá jinak, do hlavy nikomu nevidím. Ale znásilnění. Bože, to je takový hnus. Horší než vražda.
A teď přichází ta vulgární část. Máme soudce, který třeba nemá tu míru empatie. Ale mít aspoň nějakou bych považovala za základ kvalifikace pro jeho funkci. Evidentně je to člověk, který si dokáže do paměti uložit množství dat a v příhodnou chvíli si je zase vybavit. Dost na to, aby vystudoval práva, udělal doktorát... Přesto je to zjevně sociální debil. Osobně znám pár právníků, co moc sociální inteligence nepobrali, nedivila bych se tomu.
Nebo prostě mu to jenom nikdo neřekl, neví to, nedokáže si představit... Zde máme prostor se zamyslet, proč se čeští soudci, policisté (třeba pan policejní prezident a spol) dostatečně nevzdělávají?
No, a teď jo :)) Nás na pajdáku učili, že nejlíp se lidi učí zkušeností. Tak co kdyby panu soudci někdo přes dva roky v kuse, třikrát týdně násilím strkal násadu od smetáku do prdele. A natočil ho při tom a vyhrožoval mu, že to ukáže kolegům a rodině, když se bude bránit. Myslíte, že by to na panu soudci nenechalo žádné následky a že by se nechtěl pomstít? Naopak, přál by příteli se smetákem jen samé štěstí a lásku a radši by se šel zabít, aby mu nepřekážel v dalším životě?
Záměrně vynechávám z toho případu (všichni víme, který myslím) znalce, který se nechal slyšet, že v posudku nenapsal, co soud tvrdí, že napsal. A já ty posudky nečetla, takže budu jako věřit, že ho jen špatně citovali.
Když se na vás někdo dopustí násilí, které vás tak hluboko raní a naprosto vás zlomí, zničí vaší důvěru v život, ve svět, v lidi, je pomsta jedna z mála věcí, která by vám mohla vrátit kousek duše zpátky.
A BTW ten útočník to udělá prostě proto, že může. Jen tak. Se mu chce. Má nad vámi moc, obvykle fyzickou převahu. Nechce se mu ovládat, protože pohodlnější je ulevit si. Nedopustí se té hrůzy omylem, v sebeobraně nebo z nedbalosti. Tam by se dala pomsta prominout.
Aby se obětí nemusely mstít, máme tu soudy. Teda my nemáme. Soudy jako by schválně oběti hnaly do situace, kdy se pomsta zdá jako celkem rozumné východisko.
Já, jestli se ještě něco takového stane, buď půjdu sedět za nepřiměřenou obranu, nebo budu mrtvá. Ale kdyby někdo ublížil dceři a od soudu odešel s trestem dva tři roky nebo snad podmínkou a ona pár desítkami tisíc odškodného, zaplatím za ty peníze dva tři sígry středního formátu, kteří pachateli opakovaně a názorně ukážou, jaký je to přesně pocit, být znásilněný. Na nic lepšího by stejně nestačily.
Opravdu je tohle to, co česká vláda, justice, policie chce? Všechno ukazuje na to, že ano...
Tak jo, je to tady. Česká pošta! Normálně jsem skoro čtvrt roku sbírala sílu, abych to mohla napsat a nakonec mě nakoplo až, jak se teď řeší rušení některých poboček. Ale už v průběhu této mé poštovní odyssey jsem si psala do mobilu poznámky, protože mi bylo jasný, že tohle bych si v životě nezvládla zapamatovat.
Nechávám si posílat rodičovský příspěvek složenkou. Je to služba, kterou Česká pošta nabízí, Úřad práce nemá problém a já jsem tyhle peníze nechtěla na účet, takže jsem zvolila prostě složenku. Děkuji za pochopení a nashledanou.
Na poště na Mojmírově náměstí (Brno 12) opakovaně narážím na paní za přepážkou, kde zároveň řeší něco kolem Poštovní spořitelny, která se ale rozhodla, že mě v mých 40 letech bude vychovávat a místo, aby mi složenku prostě vyplatila, se dost nepříjemně vyptává:
"A proč si pro to chodíte sem?"
"Jak to myslíte?"
"Proč vám to chodí složenkou?"
"Protože jsem si to tak nastavila."
"To si ale můžete změnit, na účet je to rychlejší."
"Já to nechci na účet."
"A proč?!"
Když jsem o tom na sezení vyprávěla psycholožce, divila se, proč jsem ji neposlala do prdele:
"A co její po tom, jestli máte učet?!"
Ano, já na terapii mluvím nejen o rodičích, ale už i Česká pošta je téma! Poslat někam starší ženskou, co na mě nastoupí s takovou dikcí jako tady paní, neumím. Ale jestli na ni ještě někdy narazím, asi jí odpovím, že tu složenku tam mám nastavenou schválně, jako laskavost pro ně. Protože složenky v nějaké podobě pošta posílá sem a tam možná už od dob Marie Terezie a chápu, staletí jsou málo na to takovou operaci zvládnout, tak jim dávám možnost to ještě trošičku potrénovat. Zjevně jim to dodnes moc dobře nejde.
(Samozřejmě jsem zvážila i možnost, že se mi snaží nabídnout účet u nich, ale ne. Ona mi nic nenabízí, ona mi vytýká a účet u čehokoliv poštovního bych si po mnoha zkušenostech s ČP založila jedině, kdybych chtěla samu sebe nasrat.)
V minulosti jsem složenku měla ve schránce v rozmezí od 9. do 14. dne v měsíci. Jednou snad už šestého. Letos v lednu to díky víkendu vycházelo tak, že mi měla přijít nejpozději do pátku 13. M.a.x.i.m.á.l.n.ě. v pondělí. Nepřišla. Ani v pondělí, ani v úterý. Ptala jsem se sestřenice, té přišel rodičák před víc jak týdnem, skoro dvěma. Ona se ptala svých kamarádek. Všechny rodičák dostaly dávno, na účet i složenkou. Ptala jsem se na internetu. Všichni v okolí to stejné. Já furt nic.
Začala jsem přemýšlet, jestli mi náhodou „mateřská dovolená„ neskončila. Byl leden, dceři tři roky na začátku února, tak třeba už nic nedostanu. Nepamatovala jsem si přesně, jak jsem si to v zimě 2020 nastavila. Volala jsem na Úřad práce, abych to ověřila. Nedovolala jsem se ani na pátý pokus, napsala jsem mail. Přišla odpověď a ve stejnou dobu mi zvedli telefon. Tak jsem se od dvou různých úřednic nezávisle na sobě dozvěděla, že rodičovský příspěvek budu dostávat další 3 měsíce (uff!) a opravdu je divné, že složenku ještě nemám, protože úřad platbu poslal 6. 1., splatnost složenky byla 10. 1. a je potřeba, abych se dostavila na pracoviště SSP a nechala si vytisknout podací znaky, na základě kterých mi pošta příspěvek vyplatí.
Zde si všimněte, že ani jedna úřednice ani v jednom mailu nebo telefonátu nezmínila, že se to dá vyřídit online, přes datovku, eObčana nebo s elektronickým podpisem. Osobně, v úředních hodinách, vytisknout na papír. (Já jsem s tím v pohodě, jenom že teď z internetu pro mě překvapivě často zaznívá, že poštu přece nikdo nepotřebuje, i nejstarší nebo znevýhodnění lidé mají mít datové schránky a účty a mají klid, všechno se prý dá rychle a pohodlně vyřešit přes internet...)
Pro mě to bylo ideální řešení. Hned další den zaběhnu na ÚP, dají mi podací znaky, cestou se stavím na hlavní poštu a ještě to stihnu do sámošky... Předem vím, že někteří tohle nepochopí, ale my s dcerou z rodičovského příspěvku žijeme. Z toho, z alimentů a podle hlídání nějakého mého přivýdělku. Každopádně to vychází skoro přesně, spíš lehce do mínusu. Takže v momentě, kdy mi měla přijít poukázka na další peníze, jsem měla u sebe 50,- cash, na účtu nic a potřebovala jsem koupit jídlo.
Na Polní jsem se zastavila na Informacích pro lidi na rodičáku, paní mě mile poslala do konkrétních dveří za konkrétní vedoucí. Tam jsem zaklepala a vedoucí mě hned mezi futrama taky poslala, ale do hajzlu.
"Já vám nepomůžu, proč jdete za mnou???" doslova tohle byla první věta, kterou mi řekla místo pozdravu. Od tohoto momentu jsem v celé situaci čula zápletku, tak jsem si začala dělat poznámky do mobilu, proto ji můžu citovat.
"Nepřišla mi doteď složenka s rodičovským příšpěvkem ..."
"No to ale musíte napřed dolů na informace!"
"Od tam jdu a poslali mě za vámi..."
"Kdo vás sem poslal?!!"
"Ta hodná paní, co sedí na informacích, zrovna teď..."
"No to je výborný, já na to nemám ale vůbec čas. Dejte mi občanku!"
Jako v tu chvíli tam měli strašně moc lidí, strašně. A taky jsme Češi, žijem tady celej život, my jsme přece zvyklý, že nás kde kdo jebe jak malý dečka, bez důvodu. Navíc když paní vedoucí pochopila, že jsem ji nepřišla zbytečně rušit, začala se chovat jako člověk, byla první, kdo mi konkrétně pomohl a na odchodu mi dokonce odpověděla na pozdrav. Trochu vypadala, že ji ten nešťastný začátek konverzace mrzí, ale zase aby se omluvila, to ne, chraň bůh, jsme přece Češi...
Tolik na její obranu. Na druhou stranu, kdybych na tom nebyla tak dobře, jako teď jsem, kdybych na ni takhle narazila řekněme před 10ti lety, možná bych z takové srážky skončila na krizovým centru.
S podacími údaji jsem šla na poštu na Hlavním nádraží, vystála si frontu u poštovních poukázek, odtam mě poslali k reklamacím, vystála jsem si druhou frontu a paní u přepážky mi mile vysvětlila, že mi nic nedá: "Aha, aha, no to já vám ale nemůžu vyplatit... Zkuste to na vaší spádové poště, to asi spíš tam..."
"No, ano... vidíte, tady to máte napsané."
Na Mojmírově náměstí mi vyvolávací systém, co čert nechtěl, vylosoval paní Přívětivou. Slušně jsem pozdravila, vysvětlila situaci, podala jí přes stůl arch s podacími znaky: "No ale to mi tady nevyplácíme!"
"Mně nezávisle na sobě několik pracovnic ÚP řeklo, že ano. Jejich vedoucí mi dala tenhle papír s tím, že na jeho základě mi příspěvek vyplatíte. Vaše kolegyně na Hlavní poště mě poslala sem..."
"No to já nevím. Jako my tohleto vůbec neděláme. My vám ani nedoručujeme."
"Jak nedoručujete, vždyť podle adresy spadáme pod vás."
"No ale doručovací středisko my nejsme!"
"A řeknete mi kdo to doručuje?"
"No Lesná."
"Takže mám jet na poštu na Lesnou?"
"No tak asi to zkuste tam, no."
A tak jsem vyrazila na Lesnou. V tuhle chvíli jsem čistě výplatou mého rodičovského příspěvku strávila 4 dny a 6 hodin a připomínám, že jde o standardní službu, kterou ČP i ÚP běžně nabízí jako možnost, jak si nechat zasílat sociální dávky.
Pobočka ČP na Lesné je docela špatně přístupná, i když to teoreticky není daleko, prakticky jsem se tam dostávala hodinu a musela jsem se orientovat podle navigace v mobilu. Ani navigace ovšem netušila, že nemám chodit na pobočku pošty, ale na depo na druhé straně sídliště. Ale to už trochu předbíhám.
Hlásila jsem se rovnou na reklamace, zde jsem ovšem byla čtvrtá v řadě. Na Lesné zjevně hodně a rádi reklamují. Když jsem se zaposlouchala do rozhovorů pracovnice a klientů přede mnou, pochopila jsem, že tady musí lidi zaměstnancům pošty vysvětlovat, jak mají dělat svoji práci, ti jim oponují, že to dělat nebudou, klienti jim musí citovat z webu české pošty nebo přímo z úplného znění zákona, pak teda se zvednou ze židle a jdou se zeptat nadřízené, co s tím a ta řekne, že neví.
Já jsem přišla na řadu, opět slušně pozdravila, podala jsem úřednici papír s podacími znaky a při tom jsem ji už už začala vysvětlovat, co se stalo. Předběhla mě, když na mě vypálila: "A co já s tím?!" Doslova, bez pozdravu, takhle. A co já s tím?! Kam ČP na ty zaměstnance chodí? Do ZOO?
Proběhlo něco velmi obdobného jako na Mojmíráku, tentokrát jsem si ale nechala zavolat i vedoucí plus jsem se tam rozbrečela. Výsledek byl, že jsem šla hledat Řídící depo Brno 73. Prý to mám zkusit tam. Bránila jsem se, že ten den jsem už zkusila dost, ale nepomohlo.
Po cestě jsem si uvědomila, že s takovou nestihnu vyzvednout dceru ze školičky, zavolala jsem skoro_tchýni a poprosila ji, aby to udělala za mě a rovnou jestli by mi nepůjčila peníze na jídlo.
Přišla jsem k depu, sídlí tam z boku v tzv. OC Okružní. Celé dveře mají polepené zákazy vstupu a cedulemi o tom, že tam není balíkovna, opravdu ne, ta je za rohem, tady ne, všichni běžte pryč. U dveří jsou zvonky, nepopsané. Na skle nalepené telefonní číslo, kam máte volat, když nikdo neotvírá a na tom čísle se nikomu nedovoláte ani na 11. pokus. Zkoušela jsem to. Prostě takový ten styl, co vás má odradit a odehnat.
Na chodbě se svítilo, v kanceláři, kam jsem viděla oknem, se taky svítilo, byl zapnutý počítač a na stole ležela rozbalená svačina. Dvacet minut nikdo nepřišel ani otevřít, ani nevzal mobil.
Měla jsem hlad, odskočila jsem si do LIDLu. Chtěla jsem si koupit tři jakési fancy rohlíky, jediné jídlo za den, ale ve frontě u pokladny jsem si uvědomila, že mám peníze jen na dva. Tak jsem ten jeden narvala do police mezi Lentilky, tužkové baterie a kondomy a trochu mi zvedlo náladu, že jsem se vyhla trapasu, kdy by mi při placení chyběly 3 CZK. TVL!
Vrátila jsem se ke vchodu do poštovního depa, kde se mezitím nic nezměnilo. Čekala jsem dalších 35 minut (to jsem si taky napsala), zbytečně zvonila, zbytečně volala a rozhodla jsem se vrátit na Mojmírovo náměstí. Protože tohle přece není možný.
Cestou jsem si na internetu ověřila, že pošta opravdu ztracenou složenku může vyplatit na základě podacích znaků. Potvrdila mi to i skoro_tchýně a jedna kamarádka, z vlastní zkušenosti.
Tentokrát ke mě byl vyvolávací systém milostivý a poslal mě k mladé úřednici. Která nevěděla, co se mnou má dělat. Řekla, že asi může zavolat někoho, kdo by to vědět mohl. Asi. Pochopila jsem, že tím nevyjadřuje nejistotu ohledně přivolání nadřízené, ale pochybnosti, zda ta bude aspoň něco vědět.
Přišla starší blondýna, s profesionálním, takovým tím blahosklonným úsměvem a jednala se mnou úplně stejně jako všichni zaměstnanci pošty ten den. Detailně jsem jí vysvětlila situaci, několikrát to zopakovala, ukázala maily od ÚP, přesvědčovala jsem ji, prosila, žebrala. Ona mi řekla, že mám ještě počkat. Složenka není po splatnosti dlouho, třeba to ještě tisknou... A kdyby mi to vyplatila na základě podacích znaků, tak já dostanu složenku později a vyberu si ty peníze podruhé a co pak s tím?
"Za prvé, to bych v životě neudělala a za druhé tu složenku snad pak stornujete?!"
"No to ne, to je moc složité... To my nemůžeme."
"No jestli se ta složenka opravdu ztratila, tak se peníze vrátí ÚP a oni to pošlou znovu..."
"To nemyslíte vážně, vždyť to by trvalo třeba měsíc! My z těch peněz žijeme! OK, dejte mi teda písemně to, co jste mi tady teď řekla, já s tím půjdu zpátky na pracák..." kapitulovala jsem, protože to fakt nešlo.
"My žádná písemná potvrzení nedáváme."
Pak jsem jí ještě chvilku vysvětlovala, že přes dva týdny u sebe mají moje peníze a já je potřebuju, takže jsem dostala na cestu domů do ruky papírek s dvěma čísly na vedoucího Řídícího depa Brno 73, že abych to zkusila. Asi. Možná. Třeba něco.
U vedlejší přepážky se mladý pár vášnivě dožadoval na úřednici, aby jim sdělila, kde je jejich složenka s "mateřskou". Good luck guys!
Doma jsem vzala telefon a začala volat na depo. První číslo hlásilo, že neexistuje, na druhém nikdo neodpovídal, ani když jsem to nechala vytáčet a zvonit prakticky hodinu v kuse. V mezičase jsem napsala na ÚP mail o tom, že pošta tvrdí, že na základě podacích znaků nic nevyplácí. Obratem mi přišla odpověď, že pošta lže.
Zvedla jsem se, že půjdu vyzvednout dceru k babičce (a taky si půjčit peníze, abych si mohla koupit ještě aspoň třetí rohlík), cestou jsem ten den počtvrté nakoukla do schránky a složenka byla tam. Doručili mi ji dva týdny od momentu, kdy od úřadu dostali platbu, desátý den od splatnosti, o osm dní později než minulý měsíc. Což je pro člověka v mojí finanční situací komplikace, protože já bez jídla vydržím mnohem kratší dobu a na dceři bych to nerada zkoušela. Večer, mezi 16: 45 a 17:45 se mi zhmotnila ve schránce.
Okamžitě jsem ji běžela vybrat, s pocitem, že se mi to asi celý zdálo nebo jsem propadla králičí norou v protisměru.
A teď si představte, že by třeba ČP poštovní poukázky vůbec nenabízela, když to neumí? Nebo by místo papírových chodily SMS, něco jako eRecept, nebo by třeba složenky fakt tiskli na tiskárně místo toho, aby je malovali ručně (Santovi skřítci, barvama z jednorožčích bobků a štětcem z jednorožčí hřívy, co drží nožičkama, protože nemají ručičky); tisk něčeho takového nemůže trvat tři týdny i dýl, jak tvrdí paní vedoucí na Brně 12. Nebo třeba - pokud teda složenky chtějí mermomocí dělat, dokonce papírové a používají tiskárny a stejně to nestíhají - tak co takhle se vysrat na spolupráce se zahraničím a soustředit se na tohle. Nabrat třeba víc zaměstnanců. Místo nového systému hodnocení služeb klienty za 40.000.000. A líp je proškolit. Představte si, kdyby byla třeba aspoň vedoucí pobočky schopná se podívat do systému a říct, že mi složenku nikdo nevytáhl ze schránky, že od nich ještě neodešla! Místo, aby mě poslala kamkoliv jinam, hlavně aby nemusela nic řešit. Pětkrát.
Tohle není můj první takový příspěvek na Českou poštu, mám tu ještě něco o balíčkách a reklamaci dopisu ze zahraničí. A to jsou jenom ty největší fuck-upy.
IMHO pošta vychcaně osciluje mezi jakýmsi státním podnikem, její existenci částečně dotujeme z daní, takže je to jako by služba (ale jenom jako) a komerční společností. Když se jí to hodí, tak jde o byznys a např. tím argumentují při rušení poboček, které vybrali absolutně bez znalosti místních poměrů, bez konzultace s místními institucemi, čistě na základě ziskovosti, vytíženosti apod. Ale když mají dostat peníze od státu, tak je to služba, kterou stát musí doplácet, protože co by bez ní lidi dělali... Zjevně se poštovní firemní kultura podepisuje na zaměstnancích, buď jsou vyhořelí, nebo dementi. Nebo vyhořelí dementi. Kdyby takhle fungovala nějaká soukromá firma, nevěřím, že by přežila. A v tom všem jsou ještě někteří zaměstnanci, kteří za špatných podmínek dělají fakt, co můžou. Čest výjimkám, ale bohužel to nezachrání. Někteří lidé se domnívají, že by teď ČP neměli reorganizovat ti, co ji přivedli do takového stavu. A možná by bylo nejlepší to celý zrušit a začít znovu a jinak.
A teď pointa, která právě vykresluje tu poštovní kulturu. Po přečtení mého komentáře u zprávy o Singapuru, co jsem tu postla screenshot, se mi ozvala do Messengeru pracovnice pošty, která byla tak hodná, že mi vysvětlila, že příště, až se něco podobného zase stane, mám na pobočce říct, že jsem složenku dostala, ale sežral ji pes. Třeba. Prostě že vím, kde je, ale je zničená. A oni vystaví novou nebo mi to vyplatí, a teď se podržte NA ZÁKLADĚ PODACÍCH ZNAKŮ. Protože pošta samozřejmě - v rozporu s tím, co mi tvrdilo několik zaměstnanců a vedoucích brněnských poboček v jednom dni - na základě podacích znaků tohle udělat může. Jenom to nedělají rádi. Prostě se jim nechce nebo co.
A já jako tady ten styl komunikace a přístupu ke klientům, kteří tu společnost platí, hned dvakrát, nepochopím. Je to jako bych se vrátila o 50 let do minulosti.
