Těšila jsem se, jak budu mít po prázdninách trošku klid a ono je to přesně naopak. Jop, prázdniny s malým dítětem, přivřenou školkou (u nás teda ještě dětskou skupinou) a prací, kde oproti zaběhlému systému zaskakuju za chybějící kolegy, jsou od letoška můj oblíbený oxymóron. A to jsem si ještě navíc na konci srpna uzavírala 4 předměty, abych mohla pokračovat ve studiu, což je pro mě zcela zásadní záležitost životního významu. Nicméně teď je to snad ještě horší :-)
A všechno jako by se zaseklo. Na můj vkus příliš dlouho čekám na e-mail z vydavatelství ohledně tisku titulkového diáře, klasicky jsem nestihla pár deadlinů literárních soutěží, zpozdily se mi hodinky, na který se fakt těším (tedy zpozdil se balíček s hodinkami, hodinky doufám budou vždycky včas), o příspěvku na bydlení, o který jsem žádala v červenci a doteď nemám odpověď, se radši ani nebudu bavit... Mám pocit, jako bych se - slovy klasika, ano Red Dwarf - ocitla ve slepé linii času.
Potřebuju si zjednodušit život a pohnout se tady z toho zmatku už někam dál. Takže jsem vymyslela, že si už konečně ostříhám vlasy! Ano, vzdám to! Teď vidím, že je to už skoro 3 roky, co jsem se rozhodla. Touhle dobou už mělo být dávno po všem. Možná když to nejde, tak to nejde: Prostě mi ty vlasy už nerostou jako dřív a dost dlouhý na darování je nikdy mít nebudu.
Na starý kolena se mi vlasy začaly vlnit (WTF?!), podle kadeřnice se mi proto víc lámou, rostou pomaleji a než se dostanu k potřebné délce, roztřepí se jak devítiocasá kočka a co s tím pak... Brzy se budeme s dcerou stěhovat do menšího bytu, začala jsem třídit věci, všude po bytě se válí nějaký krámy, do toho psí chlupy a ještě navrch moje dlouhý (ale ne dost dlouhý!) vlasy, který mi aktuálně padají doslova po hrstech. Asi jsem se taky začala přesrsťovat...
Vždycky jsem chtěla chodit darovat krev, asi abych byla prospěšná. Jenže skoro celý život beru antidepresiva. I když co se toho týče, říkala jsem si s kamarádkou, že pro někoho by to mohla být i výhoda, dostal by krev rovnou s předžvýkanýma inhibitorama zpětného vstřebávání serotoninu :-)) Nicméně odborníci náš názor nesdílí, takže krev darovat nemůžu. Čeho jsem měla vždycky víc, než jsem mohla potřebovat, to byly vlasy. Tak jsem si napsala do bucket listu, že aspoň jednou za život daruju vlasy na paruku pro pacienty s alopecií nebo třeba nějakým onkologickým onemocněním.
Měl to pro mě být piece of cake, ale je z toho dost voser a vypadá to, že mi už vlasy dost dlouhé ani nenarostou. Tak třeba je čas se s tímhle projektem rozloučit a radši nějaké nadaci, co se stará o paruky pro potřebné, poslat peníze. No, dneska jsem se poprvé po několika dnech normálně vyspala a najednou mi to přišlo líto. Když už ty vlasy mám takhle dlouhý, byla by to škoda...
Kdykoliv se mě v minulosti v kadeřnictví ptali, jestli to fakt chci až TAKHLE ostříhat, vždyť tak krásných, dlouhých vlasů je škoda, mělo to pro mě stejnou logiku, jako bych si při manikúře říkala, že je škoda stříhat dlouhý nehty. Tahle náhlá změna perspektivy mě samotnou docela překvapila. Ale tak třeba bych to ještě chvilku mohla vydržet.
V úterý mám termín Na stejné vlně, tak se asi necháme překvapit...
P.S.: Holka z blázince se na IG se ptala, co jejím followerům pomáhá, když mají blbý období. A já můžu doporučit spánek. Nepomáhá totiž nic, prostě to zaspěte a po probuzení můžete začít znova. Třeba to bude lepší ;)
