Nadešel čas přiznat si, že ano, mám problém s lidmi, co ruší plány a nedodržují sliby. Sice se tvářím, že mi to nevadí (co mi taky zbývá, když nemůžu ani nechci nikoho nutit, aby se mnou trávil čas), ale ve skutečnosti jsem pěkně nasraná.
Snad to nebude znít nijak nafoukaně, ale většinou toho mám povícero na výběr. Hlavně v létě, kdy vychází i několik akcí na víkend. Zvolím jednu dvě tři, dle svých časových možností, ostatní odřeknu a prostě počítám s tím, co je dohodnuté. Dokud mi to na poslední chvíli z nějakého naprosto banálního důvodu nezruší.
Chápu, když někdo onemocní, onemocní jeho příbuzný nebo domácí mazlíček. Chápu, že se občas člověk nečekaně zdrží v práci, večer před se k vlastnímu údivu vylije jak váza a druhý den má těžkou kocovinu, zjistí, že nemá peníze, upadne do deprese, nesežene hlídání děcek, cokoliv. V podstatě mám pochopení pro všechno, krom naprostých hovadin.
Například v sobotu v noci (relativně za střízliva) se s 99,99% jistotou domluvíme na další den do kina. Ráno píšu textovku, abych to potvrdila, a dostanu odpověď, že ten film vlastně asi dávají moc pozdě. A to jsme v sobotu nevěděli?!
Známá za poslední půlrok zrušila všechno, co jsme měli dohodnuté. Většinou proto, že z ničeho nic musela jít někam jinam, rozbolela ji hlava a bla bla bla. To musí být hrozné práce vymýšlet furt nějaké výmluvy!
S podobnou expertkou jsem dva týdny domluvená na pedikůru. Poučena předchozími zkušenostmi doslova prosím, ať se ze všech sil pokusí nic nerušit a nikam neposouvat. Opakovaně zdůrazním, že si nejdřív stanovím datum a čas schůzky s ní a pak podle toho naplánuju celý zbytek týdne. Čtrnáct dní všechno v cajku, až v den našeho setkání přijde zpráva, že nemá skalpel, ve velkoskladu otevřou až zítra a jestli bych teda mohla přijít v pátek, jinak že to nemá ani cenu … V pořádku, klidně mi rozkopte celotýdenní plány.
Další kamarádka, ta taky (od doby, co si po rozvodu našla novýho chlapa) je naprosto nemožná. Po tom, co v postatě několik let fňuká, jak chce na výlet na jedno konkrétní místo, se konečně domluvíme. Aby nás nejelo málo, zatáhne do toho další tři lidi. Před víkendem se loučíme s tím, že v neděli stoprocentně jedeme, jenom si v sobotu zavoláme, kdy přesně bude sraz. V sobotu ticho po pěšině, nikdo se neozývá. V pondělí napíše, že musela jet s borcem na výlet někam jinam. Co to s těma lidma je? Když s nikým nechodí, tak se jim starám o volnočasové aktivity pomalu pět dní v týdnu, jakmile si někoho najdou, neudělají si čas ani jednou za půl roku? Navíc na akci, kterou sami vymyslí? A samozřejmě se ozvou, když se s partnerem pohádají. Jindy asi neexistuju.
Minulý víkend jsem měla slíbený lístek na festival přímo tady ve městě. Možná, kdyby tam hrála muzika, ke které mám víc vztah, hecla bych se. Takhle to nebyl úplně můj šálek čaje, za poměrně dost peněz, takže jsem původně svou účast ani nezvažovala. Ale pak mi nabídli vstup zadara a dala jsem mu přednost před jiným. Domluvila jsem si tam sraz s pár známýma a těšila se na sobotu. Těsně před odchodem z domu (já oblečená, foťák sbalenej, všechno nachystaný) píšu kamarádce, která mi vstup zajišťovala, jestli jsem na guest listu, nebo pro mě přijde k bráně. A dozvím se, že lístek musela dát někomu jinému a zapomněla mi to napsat. Bezva. Takže, zatímco jsem mohla být v tuhle dobu dávno s někým jiným na jiné akci na Vysočině, tvrdnu v Brně. Děkujupěkně.
Padla mi dovolená, jako cesta za hranice všedních dní, ale dovolená v práci mi zůstala. Tak se ptám kamarádky, která dělá obchoďačku, jestli by mě vzala někam na výlet, jenom odvézt tam a zpátky. Že se projdu, třeba něco vyfotím, podívám se někam, kde jsem ještě nebyla ... Nadšeně souhlasí, jasně, není problém. Těším se, že aspoň na chvíli vypadnu z Brna, když už to moře nevyšlo, jenom proto, abych se další den dozvěděla, že mě sebou vzít nemůže, protože bych se nudila. To je snad moje starost. Anebo v čem je problém? Proč to neřekne narovinu? A proč mi něco vůbec slibuje?
A tohle, to je taky dobrý: v pátek se nás asi pět lidí domluví, že úplně jisto jistě pojedeme v 10:30 vlakem na oheň na Oslavku. Víc než stoprocentně, nic na světě nám to nemůže překazit! Původně jsem sice měla jet s jinou partou, ale když je to takhle, trošku odjezd posunu. 9:45 vycházím z domu, krosnu na zádech, už na cestě jen tak zlehka brnknu kámošce, jestli taky vyrazili. A dozvím se, že ona (ani nikdo jinej) nikam nejede, protože Kája v Ikei nakupuje PAPUČE!
Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí!
Vždycky nejdřív dostanu příšernej vztek, často to obrečím a následujících několik hodin zpytuju svědomí, kde jsem udělala chybu, že se ke mně takhle chovají. Ve finále si řeknu, že život a náladu si kurvit nenechám a jdu spát. Někdy se rozhodnu pokračovat dle původního plánu, bez ohledu na ostatní. Poslední dobou mi to ale dělá čím dál větší problém.
Nerada jsem někde sama. Doma jsem sama celou dobu, v práci jsem taky sama a tak, přestože jsem svým založením samotářka, jinak bych tohle nemohla vydržet, aspoň část volna bych ráda trávila někde s lidma, který znám. Člověk se nikde necítí osaměleji, než uprostřed davu cizinců. Sednout na autobus a zase sama jet objevovat Uherský Brod mě neláká.
Snažím se to nebrat osobně. Nikdo není povinen se mi věnovat. A občas taky musím něco zrušit. Jenom nemám tu drzost udělat to proto, že se mi prostě nechce (kolikrát v situaci, kdy mám sraz s jedním jediným člověkem a proto je zdar akce přímo závislý na mé přítomnosti) nebo dokonce nezavolat vůbec.
Když už, mám na to jinou flignu. Z jedné strany je to čistý alibismus. Z druhé strany se to dá brát i tak, že prostě na rovinu řeknu, jak to je. Od časů, kdy mi bylo vytýkáno, že slíbím, že někam přijdu a pak nedorazím (tj. nějakých šestnáct sedmnáct let zpátky) používám „kdyžtak se stavím“ namísto „stavím se“, „zkusím to, ale radši se mnou nepočítej“, „uvidíme“ atp.
Pravda je, že chodím pozdě. Což mi nejvíc ze všeho připomínají lidé, na které jsem já sama několikrát čekala až hodinu a půl (i víc) a nemluvím o tom. Jednou, když mi přišel záhadný doporučený dopis těsně před dvoutýdenní dovolenou, jela jsem pro něj na poštu a posunula odjezd o tři hodiny. Na poštu jsem to měla fakt daleko. Proto dodnes poslouchám, že jsem na sraz před odjezdem přišla o celé dopoledne později. Od kočky, která rok na to ve stejné situaci měla zpoždění 4 hodiny. A na poště nebyla. O čemž já doposud taktně mlčela.
Chlapi už tradičně porušují každý slib, který mi kdy dali a opouští mě kvůli jiným ženským. Ovšem pak se vrací, aby mi povykládali, jak špatně se jim s nimi daří. To je pohled pro bohy: člověk, kterej vám zničí život, chce váš soucit! Těžko říct, co se jim honí hlavou. Nejspíš si říkají: „To je jenom Juleska, ta to pochopí!“ „To je jenom Juleska, ona si najde jinou zábavu, když se na ni já dneska vyseru.“ Nebo: „To je jenom Juleska, ta to sama nějak zvládne.“ Zatímco ta druhá by to nezvládla. Samozřejmě, že to nějak zvládnu. Od čeho bych jinak měla ty antidepresiva?
