Když už o této pětidílné reality show píše každý, tak já taky. Mimochodem pustit si ji celou, s anglickými titulky můžete pod tímto odkazem na webu norských Afteposten. A bůhví kde všude ještě.
Já si třeba přehrála trailer na youtube a pak jsem strávila asi hodinu čtením bezva komentářů o zlém, hloupém, bílém muži, který přijede do Kambodže natočit srdceryvný dokument o každodenní realitě části tamních obyvatel, nadělá kolem toho něco málo rozruchu, trošku se dojme, trošku si popláče, pomyslí si o sobě, jak je v jádru dobrým člověkem a zase se v klidu vrátí zpátky, odkud přišel. Což mi v první chvíli přišlo jen o chlup méně nefér než hodinová mzda kambodžských šiček.
Protože to není záležitost ani rasy, ani kultury. Bez ohledu na ostatní možné důvody, základní schopnost sebeklamu a dovednost ignorovat nepohodlná fakta v sobě máme všichni. V různé míře, ale je tam. Prý je způsobena chybným kódováním informací ve frontálním kortexu, na druhou stranu ten mechanismus nejspíš lidem umožňuje se definitivně nezbláznit. Podle vědců z americké univerzity to zase takový error nebude.
Dál už ale mají celkem pravdu. Přiznejte se, fakt tady někdo nikdy neslyšel, jak bídně ti lidé žijí jen proto, abychom my mohli nakupovat laciný hadříky v háemku? (Já konkrétně rolák za dvě kilča v céáčku minulý týden; přestože už dlouho vím, že v podmínkách jako oni bych nepracovala ani za tu pověstnou misku rýže denně.) Stejně jako víme, co se děje se zvířaty ve velkochovech a kolik z nás se proto stalo vegetariány nebo začalo maso nakupovat výhradně od místních farmářů? Kdo se teď tváří překvapeně, je u mě ekvivalent šokovaného Evropana, co se v supermarketu diví, že vepřové maso je kus (kdysi živého) prasete.
Otázka je, co se stalo se soucitem.
Před pár týdny (přesně si nevzpomenu) jsem kdesi (asi v A2, nejsem si jistá) četla (krátký) rozhovor s dvěma ženami (odkudsi) z Asie, které se vydaly na turné po Evropě (a možná i dál) s cílem upozornit nás, západní konzumenty jak ve skutečnosti firmy u nich zachází se zaměstnanci. A vidíte, co se mi zachovalo v paměti. Název organizace, kterou zastupují, bych si nevybavila ani pod pohrůžku kompletní destrukcí mého šatníku.
Opravdu musí přijít až trojice mladičkých, krásných a naivních (Oni to opravdu netušili? Oh, so cute!) blogerů, abychom si jejich prostřednictvím vůbec mohli představit, jak strašlivá situace je. Proč nás dřív nepohnuly slzy exotické Ary, která to peklo žije, jako slzy světlovlasé Anniken, které se ovšem nic moc velkého neděje, jen se např. dozvídá o cizím neštěstí? Vypadá to, že u někoho vzdáleného a odlišného nejsme stejného vcítění schopni. Nebo bychom byli, ale za vynaložení většího úsilí a stejně všechny tyhle ty zprávy vnímáme jen tak povrchně.
A konečně co s tím my, pokrytci z Pokrytcova (což jsme, i se všemi výmluvami na frontální kortex a první krok, jak s tím přestat, je přiznat si to) můžeme dělat?
