Tři slova... kultura21.cz

 Kontext jo? 

Přihlásila jsem se do podzimního povídkového kurzu literarnialchymie.cz a měla jsem napsat povídku do soutěže. Vymyslela jsem si hroznou zápletku (s morálním přesahem, samozřejmě) napsala námět, u toho mi došlo, že to nedává smysl, vymyslela jsem ji znovu, ještě větší a širší, víc emocí, víc postav! a do toho jsem dostala covid. Můj TOP nr. 1 příznak u covidu je úporná bolest hlavy, kdy nemůžu dělat prakticky vůbec nic. Natož přemýšlet nad něčím složitějším. Takže jsem rozpracovanou povídku odložila a útrpně čekala, až se mi udělá líp. Stihla jsem na poslední chvíli napsat kratší text, abych aspoň něco odevzdala, na zadání soutěže serveru kultura21.cz

BTW jsem se přihlásila i do pokračování kurzu, literárního mentoringu, který začínal po Novém roce. Krátce před tím, než jsem v jeho rámci měla odevzdat první text, jsem i s dcerou onemocněla a trvá to už měsíc, kdy se cítím úplně K.O. V mezičase jsem ale samozřejmě byla naprosto v pořádku, plná energie a všeho... Až se příště zase přihlásím do nějakého kurzu ke Katce, což bych ráda, budu už před začátkem preventivně suplementovat nějaký imuno-booster a jestli zase něco chytnu, tak už si mě nepřejte, nebo nevim :)

Na povídku jsem neměla tolik času, jak bych chtěla, ale i tak se mi líbí. Říkala jsem si, že bych ji někdy mohla rozšířit a dopsat. Katce tímto děkuju za připomínky a hlavně trpělivost s mýma virózama.

Jo, a ta tři slova jsou: tarotové karty, vlk, houbička na nádobí :)

Naděje umírá poslední

Když rukou zalovila v dřezu plném špinavé vody, na předloktí se jí nalepila rozvařená nudle. Nahmatala čajovou lžičku, houbičku na nádobí a řízla se o škrabku na brambory. Zkusila to znovu. Kromě hejna rozmáčených drobků vířících u dna, nic. Jednou rukou vytáhla a odložila na odkapávač lžičku se škrabkou, druhou vzala houbičku a vztekle jí mrštila zpět, proti mastné hladině. Voda se rozstříkla všude kolem.

„Hey! Co děláš, cáká to až sem! Co se děje?“ ozvala se Ellie, pomocná kuchařka.

„Jsem bez prstýnku, asi mi tu spadl, ale nemůžu ho najít. Promiň.“

„Ztratila jsi prstýnek, v tomhle?“ znechuceně nakrčila nos. „Na, vypusť to přes tohle, jestli ti spadl do vody, najdeš ho tam. V klidu,“ podávala jí El malé sítko.

Voda odtekla, prstýnek se neobjevil.

„Byl to snubák?“ zeptala se Ellie soucitně. Nemohla si nevšimnout, jak Betty znervózněla.

„Ještě to tak. Nejsem vdaná. Ale je pro mě důležitý,“ ani bych ti neuměla vysvětlit jak moc důležitý, pomyslela si. „Druhý takový nikde neseženu.“

„Takže rodinná památka?“

„Jo, něco v tom smyslu.“

Do konce směny prošly celou kuchyň, zázemí pro zaměstnance, i parkoviště u zadního vchodu. Bezvýsledně. Ellie jí - asi ze solidarity - pomáhala. Kdo v životě neztratil nic cenného? Nejspíš si myslela, že se dokáže vcítit. Jenže ve skutečnosti neměla ani tušení, jak velký průšvih tohle byl. Betty byla v kelu, sakra!

Sakra. Sakra. Sakra. Garsonku, kde žila, skoro doslova obrátila naruby a nic z toho. Nejhorší bylo, že si nedokázala jistě vzpomenout, kdy prsten měla naposledy. Byla s ním tak sžitá, že už ho ani nevnímala. A nesundávala ho nikdy, nikdy, za žádných okolností. Právě proto, aby se tohle nestalo. Sakra!

Potřebovala pomoc, rychle se rozhodla zavolat Lobovi. Na mobilu vytočila jeho číslo a pak už jen bezmocně poslouchala, jak telefon vyzvání a vyzvání a volaný účastník neodpovídá a neodpovídá. Jenom pro jistotu – jako by se snad potřebovala ujišťovat - pohledem sjela na kalendář na stěně. Jop, byl tam, modrý superúplněk, dnes v noci. Vypadalo to, že se Betty ocitla v takovým kelu jako málokdy. Vlastně už bylo úplně jedno, jestli v oranžovým, červeným nebo supermodrým. A přitom neměla tušení, jak se tam dostala.

Přemáhala ji únava a škrábanec, co si přivodila odpoledne v kuchyni, zčervenal, protivně natekl a začínal bolet. Asi se jí zanítil z toho bordelu v bistru. Přesto se rozhodla podniknout poslední pokus o záchranu situace: vrátí se hledat do práce.

Spěchala a chvatně skenovala každý metr cesty, jako by se prsten měl objevit právě tam. Představovala si každý jeho detail, matný lesk kovové obroučky, temný třpyt obsidiánů a pečlivě vypracovaný reliéf hlavy vlka. Kdyby ho snad mohla vytáhnout a zhmotnit odněkud z hlubin své mysli, stalo by se to. Tak usilovně na něj myslela, až fyzicky cítila jeho váhu ve své dlani.

Před branou městského parku si ji přišel očuchat urostlý vlčák. Tedy skoro přišel, pár kroků před Betty ucouvl, otočil se a utekl. Chytrý pes.

Jak se blížila k bistru, míjela pitoreskní obchůdky s ručně vyrobenými talismany a krystaly polodrahokamů, knihkupectví s ezoterikou, seberozvojou literaturou a pestrými balíčky tarotových karet. Je v pořádku, že nejsi v pořádku, Naučte se přijímat věci, které nemůžete změnit, Ženy, které běhaly s vlky, …

„Kdyby se snad někdo ptal na můj názor, tak děkuji nechci,“ v duchu se hořce ušklíbla.

Říká se, že naděje umírá poslední. Jestli je to pravda, pak veškeré Bettyiny naděje zrovna přeložili z JIPky do hospice. Začínala panikařit. S pocitem, že něco přece ještě zkusit musí, spěchala do bistra.

Když se po hodině marného hledaní vynořila z kuchyně zpátky na ulici, smrákalo se. Ruch zesílil, z otevřených dveří restaurací byla slyšet hudba a hlasitý smích, na rohu hrál na kytaru busker, zvonil mobil, u přechodu na křižovatce se hádali milenci a Betty dokázala dokonale zaostřit na každý jeden z těch zvuků. Z rozšklebeného, zaníceného škrábance na ruce byla najednou úhledná, zhojená ranka. Už se necítila unavená, neměla žízeň ani hlad a bolest zad, která ji trápila několik týdnů, zmizela.

Na chodníku posedávali bezdomovci všech možných typů, tvarů a barev, některé z nich poznávala. Somrák, se kterým občas prohodila pár slov, na ni pokřikoval a nabízel jí umaštěnou láhev s bezbarvou tekutinou pronikavého zápachu. Obvykle samozřejmě odmítá, není sebevrah. Teď jí ale nemohla uškodit. K jeho velkému překvapení si od něj lahev skutečně vzala a mocně si lokla. Třeba, když se do východu měsíce stihne opít, bude to celé snesitelnější. Momentálně už je to stejně jedno. Vydala se bezcílně ulicí.

Cestou z města se stavila v trafice a koupila si vlastní lahev levného alkoholu. Poslední, co si jasně vybavovala, bylo setkání s partou bezdomovců v potemnělé zahrádkářské kolonii. Pokřikovali na ni kvůli drobákům a cigaretám, měli i osobnější narážky. Ona ale věděla, že se nemusí bát. Strach by měli mít spíš oni.

Probrala se pod dálničním mostem, zjevně usnula. Ležela na jakési smradlavé hromadě převážně z papírů a látek. V zrezivělém barelu s tlumeným praskotem dohořívaly odpadky. Přičichla si ke konečkům prstů. Tam, kde mívala (v rámci možností umývačky nádobí v rušném bistru) pěstěnou manikúru, rostly ostré, černé drápy. Ucítila krev. Nebyla její. Spokojeně se protáhla a svižně vyskočila na nohy. Přitom se praštila do temene o betonový nosník. Sotva si toho všimla. Její oči si mezitím přivykly stínu, rozhlédla se, jestli ji nikdo nesleduje a rozeběhla se kolem přivaděče směrem k nejbližšímu lesu.

Na noční obloze zářil bledý koláč měsíce a v jeho svitu bylo jasno, až se to na tuhle denní ani dobu nehodilo. Být poblíž, mohli jste zahlédnout dlouhý, temný stín, jak mizí mezi stromy. A zaslechnout táhlé, vlčí volání. 

Je to jen chemie...

Plánovala jsem dát sem něco jiného, ale včera se mi stalo toto: měly jsme s holkama takovou dámskou jízdu (z hospody do hospody a do hospody a...) a hned v té první jsme si vzaly nějaké houby. Udělala jsem fotku (tuto) a chtěla ji dát na FB, což jsem nakonec taky udělala, ale dost jsem přemýšlela a několikrát se u ostatních ujišťovala, jestli z toho nebude nějakej průser. Ono totiž kdybysme do sebe nalily litr kořalky každá, bylo by to víc v pohodě než tři houbičky. Zveřejnit fotku s alkoholem bych vůbec neváhala.

Nemusíme si vysvětlovat proč to tak je. Jen mi přišel zajímavý ten moment, kdy už i já nad tímhle přemýšlím.

Střih. Druhej den (tj. dnes) jdu po ulici a zničeho nic jsem si vzpomněla na rozhovor s mým kamarádem, který je občas lehce emocionálně nestabilní a proto docela vzteklej, o psychofarmakách. Mimochodem má taky docela našláplý víkendový "social life", již několik dekád, prostě kdyby tam byl včera s náma, dal by si ty houby taky. A tenhle chlap dostal prášky, aby byl víc v klidu. Najednou přestal být nervní, nerozčiloval se kvůli každé drobnosti, prostě absolutní zen. Sám si to chválil. Že se mu ulevilo a tak. A to se nebavíme o tom, jak se asi ulevilo jeho rodině: partnerce, dětem, nejspíš i psovi. Jenže pak ty prášky přestal brát, prý mu to vlastně moc nevyhovovalo, protože do sebe nechtěl cpát nějakou chemii. Kdyby mi tohle řekl vegan, makrobiotik a abstinent, beru to. Jenže autor výroku "je jedno, jak nám je, hlavně že nám je jinak"?

IMHO si tou "chemií" jen zracionalizoval postoj "přece JÁ nebudu brát prášky na hlavu". Zajímavé na tomhle mi přišlo, jak my smýšlíme o psychofarmakách a lidech, kteří je berou. Kdyby to byly prášky na cukrovku, bude všechno jinak, že?

A společné ty dvě situace pro mě mají to, že jsou příležitostí se zamyslet, jak moc - i když si o sobě třeba myslíme, že jsme racionální bytosti - v životě (a názorech) jedeme na autopilota.

O Emilovi.

Emilem to začalo. Byl první, kdo se narodil na balkóně bytu v osmém (tedy posledním) patře panelového domu na našem krásném sídlišti. Brzy se ukázalo, že holub Emil alias Emil Holub není Emil Holub, ale spíš Emilía Vašáryová. To po tom, co se dala dohromady s jiným holubem Holubem a společnými silami přivedli na svět několik krásných vajíček. Matka, jako majitelka onoho balkónu, se nejdřív snažila Emílii hnízdění všelijak překazit. Z části pasivně odchovat na balkóně druhou generaci holubů jí přišlo jaksi blbé vůči sousedům. Ale všechno bylo marné. Emília zde má kořeny a to je něco, nač se nezapomíná. Nakonec z respektu k její rodinné historii svolila a Emilía tak mohla na svém balkóně porodit další vejce, ze kterého se později vyklubala malá Evička. Tedy co malá, malá ona už dávno není. Člověk si těžko zvyká, že tak brzy vyletí z hnízda! Z Evičky je dnes velká slečna, Eva Holubová. Sotva se naučila létat, začali se před ní naparovat a předvádět potencionální ženiši. Sestra jejich počínání sledovala zpoza okna se značnou nevolí, podezřívala je totiž z pedofilních sklonů. Vždyť to není tak dávno, co se Eva vylíhla! No policii jsme nakonec nevolali, ještě by z toho byl skandál. A dnes mohu hrdě ohlásit další přírůstek, dvojvaječná dvojčata Holubova, zatím bezejmenná. Míry a váha t.č. neznámé.

Někteří nemají holuby rádi. Přezdívají jim létající krysy, prý přenáší nemoci, znečišťují okolí,... Ve skutečnosti jsou to velmi chytrá zvířata (ostatně stejně jako krysy) a lidi by si už konečně mohli zvyknout, že nikde - ani ve městech - nežijí sami. A začít respektovat živé tvory, se kterými sdílí životní prostor.

Četla jsem, že holubi rozpoznají lidské tváře - to můžu stoprocentně potvrdit. Emília a celá její rodina se chová rozdílně ke každému z nás. Chodí nakukovat oknem do bytu, když jim dojde voda, mlátí miskou o podlahu balkónu, dokud jim někdo nenapustí novou. Při každé návštěvě mě sestra s matkou informují, co nového, kdo přiletěl k Holubovým na návštěvu apod. Vlastně se z nich stali domácí mazlíčci. Kdesi psali, že jsou holubi dokonce schopní se naučit počítat - to mi dost imponuje, protože na matiku já jsem vždycky byla slabá.

Matka bude byt brzy prodávat. I s balkónem, Emílií, jejím Holubem a holoubátky. Je to škoda. Hezky se s nimi sžila. Otec kdysi dávno míval ochočenou hrdličku. Vyprávěl mi, že když s rodiči jeli na víkend na chatu, lítala s nimi. Po své vlastní ose. Sama za nimi přiletěla a když se vraceli do Brna, následovala je zpět. Prý žrala se psem z jedné misky. Tak třeba se Emília přesídlí společně s máti... Prostě až někdo uvidíte, že se do vašeho domu stěhuje moje matka, buďte rádi. Minimálně proto, že tam s vámi bude bydlet člověk, co má rád zvířata.

Marika Haklová-Bumbálková: Hlavy X

Fotek mám málo, takže se pozítří (čt 13. 3., 15:00) nejspíš vrátím na komentovanou prohlídku v rámci Týdne výtvarné kultury.

Curlylock -jul-

William Styron: Viditelná temnota

Collárium, to musím vyzkoušet!

"Dům na rohu ulic Masarykova a Jánská v centru Brna s historicky cenným domovním znamením U Červeného raka se otevřel po dlouholeté rekonstrukci. Zázemí tam bude mít soukromá zdravotnická klinika. V přízemí funguje i nadále lékárna, která byla na tomto místě registrovaná už v předbělohorské době." (A Welness4U zapomněli dodat ...)
Dům s nejstarší lékárnou v Brně je po rekonstrukci. Nábytek má moderní

http://www.wellness4u.cz/

Nebe na Brnem.

19/8
Nebe na Brnem.: Nebe na Brnem.

 

Julezz v MG

Podívejte na datum. To samo. Zrovna na koncertě Depeche Mode se můj mobilní telefon posunul do ledna 1980. Netuším jak, ale rozhodně bez mé pomoci.

Krásně sis to vymyslel ...

Je to psychosomatický!

Co se týká mého nekouření, zatím nic nového. Kromě toho, že se mi v poslední době několikrát úspěšně podařilo vykouřit celou krabičku za jediný večer. A proto se raději budu věnovat jinému tématu. Asi mě nějak zaujalo, nebo co.

Během uplynulých tří dnů mi třikrát tři různí lidé (kteří to se mnou myslí dobře) řekli, ať neberu antidepresiva. Protože na depresi nejsou přece žádný prášky potřeba. Musím to překonat. Vždyť je to jenom psychosomatický!

Aha! Tohle jsem měla říct sousedce, když po požáru, který kompletně zničil její byt, „dostala“ rakovinu! „Paní, to je jenom psychosomatický!“ A mohla tady s námi skotačit ještě teď a ne že umřít do pěti měsíců. Já si teda myslím, že tak trochu psychosomatický jsou všechny nemoci. A jsou mezi námi i tací, kteří třeba věří, že úrazy jsou vnějším projevem nahromaděné karmické zátěže: „Hej, pane! No, vy s tou tříštivou zlomeninou! Sádru dolů, šrouby ven, je to jenom Karma!“

Abychom si ujasnili pojmy (to je nejlepší hned ze startu), tady máte definici deprese podle on-line lékařského slovníku medicabaze.cz:
„Pro depresi jsou typické poruchy nálady (smutná nálada, neschopnost prožívat radost – anhedonie, ztráta zájmů, nižší motivace pro jakoukoliv aktivitu, apatie nebo anxieta, poruchy myšlení a vnímání, snížení koncentrace, nerozhodnost, ztráta sebevědomí, pocity viny, beznaděj, přání zemřít, sebevražedné myšlenky), poruchy psychomotoriky (retardace či stupor, nebo agitace až nekontrolovatelná hyperaktivita).“
Pokračování najdete pod tímto odkazem: www.medicabaze.cz/deprese Upřímně teda nevím, jak vy si tu depresi všichni představujete …

Ale fakt je, a to asi ani není ničí vina, že už ani deprese není, co bývala. Možná za to může celková situace, kdy se z psychologie a spol. do jisté míry staly populární oddechové disciplíny. Musím přiznat, že neznám moc lidí, o kterých bych věděla, že chodí na terapie a ani neznám až tak moc lidí, kteří užívají psychofarmaka. Znám dost lidí, kteří by je užívat v zájmu nás všech rozhodně měli, ale my zkrátka nejsme žádná Amerika. Za to jsou tady všichni chytří jak rádia, po přečtení populárně naučného magazínu o psychologii a životním stylu, s Angelinou Jolie na titulce.

Máma mi vzkázala (už ani nevím, co jsem podle ní provedla tenkrát), že mé chování hraničí s poruchou osobnosti a měla bych se jít léčit. Efekt to bůhvíjaký nemělo. Jsem si totiž stoprocentně jistá, že neví, jaká je definice pojmu „osobnost“, natož „porucha osobnosti“, nedokázala by do té skupiny správně zařadit jedinou poruchu a navíc, já svoji diagnózu znám a porucha osobnosti to není. Ale zaujala mě vazba „hraničí s poruchou osobnosti“, protože takhle ona moc často nemluví. Napadá mě, že někde náhodou narazila na pojem „hraniční porucha osobnosti“ a pak se jí to v hlavě jenom trochu zpřeházelo. „Hraničí s poruchou osobnosti“ zní docela hezky … Jenže kde k tomu přišla? Vždyť čte v podstatě jen tiskoviny, které typicky najdete na konferenčních stolcích v takových těch čekacích koutech v kadeřnictvích a kosmetických salónech.

Když jsem se poprvé svěřila kamarádce, že podle doktora nejsem až tak blázen, že mám jenom depresi, odpověděla něco o tom, že to snad za chvíli přejde. Ale že to chápe. Že teď má taky nějaký depky, protože rodiče něco řekli a něco udělali a bla bla a tak dál. Následoval cca hodinový monolog o tom, jak je všechno na hovno. Všichni jsou chudáci, já to musím poslouchat a přitom jedinej, kdo tady potřebuje prášky, aby vůbec ráno vstal, jsem zase já.

Otec pár týdnů po mém propuštění z krizáku (viz. níže) řekl, že mu nepřipadám až tak nemocná. Trápila jsem se kvůli tomu dalších sedm let. A pamatovat si to budu nadosmrti. To už tak my, pacienti s depresí holt máme. Pocit, že nám nikdo nerozumí a nikdo nechápe, čím procházíme, vše jen zhoršuje. Není to tak dávno, co by mě rady ohledně antidepresiv, stejné jako jsem vyslechla teď, rozbrečely. A já když brečím, těžko říct, jestli to bude trvat půl hodiny nebo týden.

V definici bych dvakrát podtrhla slovo stupor. Tak nějak bych totiž popsala stav, ve kterém jsem se poprvé dostala do Krizového centra FN v Brně Bohunicích, tj. na otevřené psychiatrické oddělení. Čtrnáct dní jsem zdánlivě bez důvodu nejedla, nepila, nespala, brečela a nebyla schopná vylézt z postele. Vlastně v jednu chvíli jsem se nebyla schopná vůbec hýbat. Jasně si pamatuji okamžik, kdy jsem si řekla, že zvednu ukazováček levé ruky a nešlo to. Někde se stala chyba a nedokázala jsem ani pohnout prstem.

Můj tehdejší partner měl asi dojem, že mu to dělám naschvál. A já jsem ho v tu dobu začala nenávidět. Jestli můžete v depresi vůbec něco cítit, tak bolest a nenávist. Nenávist sami k sobě, nenávist k ostatním lidem, ze kterých zároveň máte strach. Naštěstí jsem byla natolik příčetná, abych si dokázala uvědomit, že i tohle je součást mé nemoci. Jako když vám kape z nosu při rýmě.

Ale fakt je, že jsem dlouho ze svých problémů obviňovala ostatní: rodiče, přítele, Boha, lidi a nakonec jsem uvěřila, že jsem prokletá (bludy k depresi zřejmě patří taky). Člověk se snaží najít vysvětlení: „Proč já? A za co? Proč nemůžu být jako ostatní?“ Jenže to neexistuje. Není žádný rozumný důvod, který by vám pomohl to peklo snášet. Není to fér a vy se s tím můžete buď smířit, nebo třeba taky ne. Já se s depresí nikdy úplně nevyrovnala. Sice jsem ji přijala, jako součást mého bytí, ale stále brečím vzteky a lítostí, když si uvědomím, že jsem jí dovolila ukrást mi víc jak deset let života.

Dívám se na to jako na svého druhu autoimunitní reakci, kdy se mě mozek snaží dohnat k sebevraždě. Proč? Na to si asi nikdy uspokojivě neodpovím. Samozřejmě vím, jak to chodí – nebo spíš nechodí – v mojí hlavě: Neurony a přenašeče vs. inhibitory jejich zpětného vstřebávání. Serotonin, noradrenalin, dopamin, … To ale není ta odpověď, která by mi přinesla klid.

Brzy to bude osm let, co jsem se dostala na dno. Hloub už to nešlo. Opravdu si nedokážu představit nic horšího. Určitě jsou věci a stavy kvalitativně jiné, ale horší asi těžko. Ono je totiž jedno jak velké nebo malé máte ve skutečnosti problémy. Nemusíte mít ani žádné. Ale v momentě, kdy se vlastní mozek postaví proti vám, nezmůžete nic. Deprese je černá díra a v ní zima a tma. A taky obrovská sebelítost. A bolest. A vy pro všechno tohle nedokážete vidět nic jiného. Jsem si jistá, že mě potkala řada dobrých věcí, stejně jako kohokoliv jiného. Například přátelé, kteří mi pomáhali (a pomáhají), ať už v souvislosti s depresí nebo jinak. A já jsem se k nim zachovala nevděčně, protože jsem přišla o schopnost ty dobré věci vnímat. Ani jsem to nemohla ocenit a dochází mi to až časem, s odstupem několika let.

Ani před tím jsem nebyla moc v pohodě, mírně řečeno. Těžko říct, co přesně za to může. Mých 38 pobytů v nemocnicích v průběhu prvních 18-ti let života? Za komunistů byl hospitalismus nejspíš neznámým pojmem. A jestli ne, se mnou to rozhodně nikdo neřešil. Rozvod rodičů? Pamatuju si, že náš vzájemný vztah s matkou nebyl úplně optimální. Otázka ovšem je, jestli to tak opravdu bylo, nebo jsem si to jen vymyslela. Hypofunkce štítné žlázy? Řekla bych, že ani žádné z přepadení a z toho plynoucí pocit obrovského ponížení, který jsem dodnes nezpracovala, mi taky nepřidaly. Záhadný virus, který mě málem zabil? Přežila jsem jen o vlásek a nejsem přesvědčená, že to bylo dobře. Dva roky na antibiotikách, v péči lékařů Výzkumného ústavu zdraví dítěte? Únavový syndrom? Nevěrní partneři, rozchody a vztahy o ničem? Mohla bych v tomto duchu pokračovat dál, celý můj život totiž kopíruje výčet nejčastějších příčin vzniku deprese.

Z pohledu do hlubší minulosti, na ženy v naší rodině, je jasné, že ji mám v genech, zakódovanou v samé podstatě mé existence. A před tím se nedá utéct. Uzavřená vůči lidem jsem byla, co si pamatuju. A zároveň jsem se cítila osaměle, ale ani jako malé dítě jsem to nedokázala překonat. Zabít jsem se poprvé pokusila ve třinácti, aniž by si toho kdokoliv všiml.

V září 2005 přišel zlom. Můj stav se natolik zhoršil, že už to nešlo ignorovat a skončila jsem v nemocnici. Jen na pár dní, což stačilo, aby mi zabraly léky a já mohla zase víceméně normálně fungovat. Od té doby jsem v Krizovém centru byla ještě několikrát. A pokaždé to mělo v podstatě stejný průběh: Z nějakého důvodu jsem vysadila antidepresiva, což by se samozřejmě dělat nemělo, a doplatila jsem na to. Až už bylo nejhůř a hrozilo, že nezvládnu ani vyjít z domu (to znamená problémy ve škole, později bych přišla o práci atp.), doplazila jsem se poníženě do Bohunic (jednou jsem byla v Praze, kdesi na Žižkově), dostala jsem nové prášky a bylo zase líp. Tady je jasně vidět, jaké já mám vyhlídky na život bez AD. Nestalo se to jednou, takže mi věřte, vím, proč je beru.

Vůbec ale netvrdím, že antidepresiva musí nutně být jedinou možnou cestou pro každého. Nebýt září 2005, nejspíš bych je ani já neužívala. Pojďme si představit, jak by bez nich vypadal můj život: Pohybovala bych se mezi trvalou dystymií a stavy hlubší deprese. Plácala bych se tady od ničeho k ničemu, neschopná vytvořit si jakékoliv plány do budoucna a pro ty se nadchnout natolik, abych taky něco začala dělat. Stále bych byla tak trochu zpomalená. Proto by mě považovali za hloupější, než jsem. Za takové milé, tiché a ne moc chytré děvče. Špatně by se mi usínalo, špatně vstávalo a noci, kdy se dobře vyspím, bych považovala za zázrak. Neustále bych bojovala s únavou. Styděla bych se mluvit před lidmi. Vlastně lidem jako takovým bych ani moc nerozuměla. A jíst. Většinu času by bylo naprosto vyloučené jít s někým třeba na večeři. Na druhou stranu, nikdo by mě na večeři nezval, a i kdyby, stejně bych odmítla. A hýbat se. Vlastně bych se styděla dělat cokoliv, při čem mě někdo pozoruje. Protože určitě vidí, jak jsem hrozná a nestojím za nic. Byla bych plačtivá. Myslela bych na smrt. Emoce bych měla značně zploštělé, takže bych se například nedokázala zamilovat. Současně bych se ale cítila velmi osaměle. Týrala bych samu sebe přehráváním si nejrůznějších trapasů a chyb, kterých jsem se dopustila v minulosti (z nichž většinu si už nikdo jiný ani nepamatuje). Ve stavu hlubší deprese bych nevycházela z domu (což je dost problém, když třeba nemáte co jíst a potřebujete se nějak dostat do sámošky). Mimochodem tyhle stavy by se vracely pravidelně každý měsíc týden před menstruací, při změně roční doby, na konci zimy, celé jaro a pokaždé, kdy bych z rádia zaslechla nějaký pitomý song o lásce, nebo nedopatřením shlédla hloupou romantickou komedii, což by mi připomnělo, že mě nemá nikdo rád. Ani já sama bych se neměla ráda. Tyhle výpadky, kdy se straním společnosti, by mi samozřejmě dost komplikovaly vztahy. Zúčastnit se něčeho jako stužkovák, nebo taneční by bylo vyloučené (i v reálu jsem oboje vynechala). A dál už se mi nad tím ani nechce přemýšlet …

Můžete žít nějak takhle, plus mínus, nebo se léčit.

Možností je vícero. Vypisovat je ale nebudu, nota bene když o většině nevím víc, než najdete ve skriptech nebo knížkách z Portálu, například. Nechodím ani na terapii, což bych rozhodně měla a jsem si toho vědoma. Poslední dobou sama cítím, že bez ní mi nikdy úplně dobře nebude, protože já to mám v tý hlavě fakt rozbitý a pilule nejsou samospasitelný. (Psychiatři měli pravdu, sakra.) Na druhou stranu někomu opravdu stačí třezalkové kapky a pak si sednout do kouta, poplakat si, všechno si sám rozebrat a počkat až to přejde. Jindy jsou stavy ne nepodobné depresi naprosto na místě. I truchlit se musí. Jenom vám to nesmí zruinovat život.

Antidepresiva nejsou o nic horší, než jakákoliv jiná léčiva. Nejsou to žádné dryáky, které vám vymažou mozek z hlavy (to umí spíš ta deprese). Na rozdíl od jiných psychofarmak nevytváří závislost. Přesto moc sympatií veřejnosti nemají. Může to být tím, že je lidi hážou, tyhlety prášky na hlavu, všechny do jednoho pytle? Že pro ně není rozdíl mezi užíváním Cipralexu a Lexaurinu?

S AD:

Nepřemýšlím neustále o smrti, bezdůvodně nebrečím na veřejnosti a ne že bych snad ve vlastní existenci viděla smysl, ale alespoň nechci zemřít. Nepokouším se zabít. Nepohrdám sama sebou proto, že ani sebevraždu nedokážu úspěšně dokončit. Sem tam sebou pohrdám ze zcela jiných důvodů. Můžu vyjít na ulici za denního světla a s rizikem, že tam potkám lidi, se vyrovnávám, řekla bych hravě. Nepřipadám si hloupá (dokonce mě nedávno, po necelém roce, kdy znovu beru AD, zničehonic napadla kacířská myšlenka, že jsem možná občas i docela chytrá a to bylo poprvé po cca 15-ti letech, kdy jsem si o sobě pomyslela něco hezkého). Sice stále ještě nejsem schopná uvěřit, že by mě mohlo potkat něco dobrého, ale už to zas tak moc neřeším. Nespotřebované benzodiazepiny, co mi předepisovali na úzkostné stavy, pořád schovávám ve špajzu, ale pravděpodobnost, že si je v brzké době všechny nasypu do krku a mocně zapiju vodkou, je čím dál nižší. Nikdy ze mě nebude ta úplně nejšťastnější holka ve střední Evropě, ale už mám aspoň trochu normální život.

... mám pro vás poselství ...

Netuším, co za stanici kolegyně z vedlejšího kanclu poslouchají, ale podle jejího playlistu by se daly řídit hodinky. 12:18 čas na Jinak to nejde! Ovšem dnes, kromě obvyklé porce převážně české populární muziky se směsí nejrůznějších vtípků, drbů a lidových pořekadel, se ke mně doneslo – a teď pozor! – poselství: „Až ti bude tolik, co mně, budeš litovat každé nevyužité chvíle.“ 

 Velmi jasné a srozumitelné. Tu myšlenku vyjádřenou různě jsme jistě všichni slyšeli už mnohokrát. Jen v komentářích pod facebookovým statusem s tímto heslem, který jsem dnes zveřejnila, jich mám několik. Bohužel žádnou z verzí, kterými se přátelé laskavě rozhodli mě obohatit, nemám odvahu šířit dál. A vsadím boty, že každý, kdo to tu čte, zná nejméně jednoho člověka s tetováním „Memento Mori“ nebo „Carpe Diem“; nejlépe vyvedeným takovým tím písmem, co s ním má na přebalech svých knih Rosamunde Pilcher psané iniciály. (Pak dejte vědět, jestli jsem vyhrála. Třeba mi za odměnu Vesmír nějaké boty sešle, protože minimálně jeden pár zrovna nutně potřebuju a na jejich nákup nemám peníze.) 

 Otázka je, jakou má kdo představu o nevyužité chvíli. Já například mám prakticky neustále pocit, že mi někde něco utíká. Je nevyužitá chvíle, kdy ležím doma v posteli a čtu místo abych byla hlučná, veselá, šťastná a opilá v oblíbené putyce s pocitem, že se nacházím přesně uprostřed absolutně všeho? Asi ne. Je nevyužitá chvíle, kdy trávím den v peřinách, nasraná, protože se neozval, namísto abych … já nevím … třeba namísto abych byla hlučná, veselá, šťastná a opilá v oblíbené putyce s pocitem, že se nacházím přesně uprostřed absolutně všeho? Možná jo. Jsou nevyužité chvíle, kdy se celý víkend utápím v sebelítosti, zatímco jedna kamarádka cestuje po Asii (já pojedu leda do prdele), jiná (modelka) fotí pro slavný pánský časopis na Ibize (já vypadám jak kráva a pojedu leda do prdele), ten, co se neozval, lítá někde s jinou ženskou? A já můžu jít akorát tak do hospody. Sama. Těžko říct, každopádně srovnávat se s kýmkoliv jiným je zaručená cesta do pekel … 

 Nejspíš se nad tím ani nedá takhle přemýšlet … V tom případě (když pro zjednodušení vynechám pár dílčích myšlenkových kroků) se ale dostáváme do oblasti vyhrazené šamanům moderní doby, duchovním vůdcům, instruktorkám power jógy, pilates a zumby, indigovým dětem, osobním koučům a všem těmhle těm New Age usměvavým, pozitivním lidem. Kteří mají jistě úspěch a peníze nejen na boty. A skončíme u motivačních citátů. Přepólujte čakry, uhlaďte si auru … prostě Memento Mori Carpe Diem, ať už to znamená cokoliv!

 P.S.: Kdyby vás zajímal kontext toho původního „Až ti bude tolik, co mně, budeš litovat každé nevyužité chvíle“, tak to starší kolegyně přemlouvala mladší, aby s ní šla na pivo. 

 A kdybyste se náhodou chystali ke čtení nějaké knihy a byli na tom stejně jako já, že od Orwella znáte jen 1984 a Farmu zvířat, tak vřele doporučuju sehnat si cokoliv dalšího. Na dně v Paříži a Londýně třeba … To zejména v případě, kdy si - stejně jako já poslední dobou – myslíte, že všichni mají všechno, zatímco vy nemáte nic.

A tohle si opakujte ,)

I still believe in love at first sight ...

Miroslav Buček a Jan Valer v Trojce.

Toro - RAJA: 2-0 !!! ^_^ Gratulaceeeeeeeeeeeeeee!

True Story About Fake Ginger Hair...

... the point is, that the red hair dye does not last long:

***

***

***

Ale zase, chtěla jsem zábavnější vlasy a mám něco, co s každým umytím mění tón. Takže všechno v pořádku. Zábava je to až taková, že o tom zveřejním samostatný příspěvek na blogu ... 

A díky, Shealo. Opět ;)

                        *Love Is In The Hair*

Horoskop na KAŽDÝ den: Střelec.

Dobře my!

RYTMY + POHYB + SVĚTLO.

Ještě jednou ... Aneb Vánoce v Brně.

Výstava obrazů Miroslava Bučka, Galeryje9

Čtvrtek ... Pátek ...

Zítra večer mě čeká Výstava obrazů Miroslava Bučka na Lidické, v Galeryje9. A v pátek, v pátek Hercny mají svátek ... ne, kecám. Hercny mají narozeniny, 20 let. /http://www.rajce.net/a6198538/ A nakonec ...