Poslední zveřejněný blog vyvolal v řadách mých všetečných čtenářů (ha ha!) zmatek. V mírně obměněné podobě měli kamarádi (ano, ti čtenáři z minulé věty) tři otázky. Než na ně odpovím, ráda bych vyjádřila radost, kterou mi působí fakt, že sem vůbec někdo chodí a vnímá mě. I když mi pak klade takovýhle dotazy, je to furt v pohodě. Fakt.
Otázka první:
„Není to celý zbytečný? Aneb jak si můžeš myslet, že přestaneš kouřit, když jsi současně už od počátku přesvědčená, že to zase nedokážeš?“
Odpověď první:
No jo, jenže když já to takhle mám se vším. Čekat, až naberu dost sebedůvěry, by mi taky mohlo trvat nadosmrti. Jsem přesvědčená, že to bude stát za ho*no, ale jdu do toho. Aspoň to zkusím a uvidím, co se stane … A to prý, že nejsem optimistka!
Otázka druhá:
„Co to je proboha za motivaci, že si pak koupíš něco, co vůbec nechceš?!“
Odpověď druhá:
Samozřejmě si dokážu představit vozidla značek, kvůli kterým by stálo za to přestat kouřit. Když je vezmu tak nějak čistě jako samy za sebe … Land Rover III. třídy a níž, Land Rover S2A alias Pink Panther, Chevrolet S-10 Blazer, Horch 930S, Jeep Willys jakýkoliv, KdF Kübelwagen 82 (KdF 181 alias The Thing a cokoliv mezi tím klidně taky), KdF 166 Schwimmwagen (!!), Ford MUTT (aka Kaiser Jeep), H1, místo choppera bych to viděla tak na BSA B29 Deluxe (Hmmmm?), Zündappa KS 750, BMW R35 nebo R75 … Jenže! Podstatnou část pocitu bezbřehého štěstí, kterou mám s těmito stroji spojenou, tvoří tabák.
Vysvětlím to tím, že prostě popíšu jednu naprosto perfektní situaci:
Je pátek, po práci, prodloužený víkend před námi. Převléknu se do univerzálových digitálů USMC a letitého trička s nějakým politicky nekorektním potiskem (jsem totiž rebelka), sbalím foťák, stan a vyrážím! Směr vojenský prostor u Malacek, tzn. na východ. První jede Landrover III. třídy, za ním všichni ostatní. Překročíme hranice města, pohodlně se na korbě uvelebím, lehnu si na bágly, s hlavou a nohama ležérně opřenýma o americké vyloďovací pytle a spacáky, plachta je napůl stažená, vítr mi příjemně cuchá vlasy a přímo před sebou mám ten nejkrásnější výhled na krajinu - lehce kýčovitý západ slunce a v něm kolonu druhoválečných jeepů a motorek. Nic pěknějšího jsem nikdy neviděla! Zapálím si cigaretu, kamarád, sedící na něčí krosně hned vedle, mi podá plechovku piva, sluneční brýle na očích (to není image, ale nutnost), míříme pryč z všednodenní reality tak daleko, jak jen je to možné. Vím, že je to hrozné klišé a úplně mě bolí ruce, když to píšu, ale tohle jsou chvíle, kdy si říkám, že bych mohla klidně umřít a všechno by bylo fajn.
A ten tabák k tomu prostě patří. Takže si představte, že si – teoreticky – za peníze ušetřené za nákup cigaret pořídím Willyse a pak si v něm ani nezapálím!
Otázka třetí (zdaleka nejčastější):
„Nepsalas na tom tvým blogu, že přestaneš?“
Odpověď třetí:
No, psala. A přestanu, ale nejdřív dokouřím tohle …
Na oplátku mám jednu otázku já na své čtenáře (a vysvětlit mi to klidně můžou u piva):
To fakt Klaus řekl to, co všichni říkají, že řekl? Vypustila jsem media ze svého života, politické „události“ (tzn. kolik si kdo nakradl) sleduju ve formě anekdot na sociálních sítích, většinu podstatného mi vysvětlí pankáči na FB Red Hooka nebo pankáči U Poutníka. Ale tohle, to nechápu. Náš pan bývalý prezident opravdu řekl, že je třeba politiku vrátit politikům? Že by se politici měli spojit a napříště nedovolit policii vstup do Úřadu vlády?! Fakt se diví, proč policisté proti organizovanému zločinu zasahují s kuklama na hlavách???!!! Je tohle možný? Za mě každopádně je toto vtip měsíce, a jestli je tam poslední dobou až taková sranda, možná si i tu telku zase pořídím.
