Tinder

 

Mně tak moc vrtají hlavou páry (běžné, zdravé, stabilní páry), které se seznámily na seznamce, že jsem si po deseti letech konečně udělala čas (ležím doma nemocná) a přihlásila jsem se na Tinder. 

První, co mě zarazilo, když mi tvrdil, že jsem se do něj přes FB už jednou hlásila. To jsem asi byla ožralá, protože o tom nevím. Nebo jsem to z nějakého důvodu vytěsnila. 

Přečetla jsem si všechna pravidla a doporučení. Zásady bezpečného randění jsou tam podle mě proto, aby vás vyděsily. Protože si při čtení chtě nechtě musíte představovat, co všechno by se vám mohlo stát, když půjdete na schůzku s neznámým člověkem a skončit v neoznačeném mělkém hrobě, na některém z brněnských brownfields nechce nikdo. 

Chvilku jsem přemýšlela o své sexuální orientaci a genderu. Nakonec jsem to vyřešila klasicky, po staru: heterosexuální žena. Bohužel, chtěla bych dodat, ale to Tinder nenabízí. 

Fotku jsem nenahrála žádnou, ležím doma s chřipkou a vypadám odporně. 

Zasekla jsem se hned na prvním týpkovi. Vypadal sympaticky. Žije někde do 1 km ode mě, takže se možná i potkáváme na ulici nebo v tramvaji. Pak jsem si ale všimla, že je o 3 roky mladší. Což prakticky znamená, že jsem pro něho stará. Asi tak o 15 - 20 let přetahuju. 

Nevěděla jsem, co s ním. Nechtěla jsem ho swipnout vlevo, aby třeba nebyl smutnej. Pauzu využil Tinder k tomu, aby mi předložil test, ve kterém jsem měla prokázat, že jsem člověk. Což je samozřejmě diskutabilní. Jsem já vůbec normální člověk? Podle mě ne. 

Aplikace nicméně vyhodnotila, že jsem svoji lidskost prokázala dostatečně a na to se zasekla a přestala fungovat. Po té mi nabídla seznámení s více studenty na mojí škole, což mě trochu vyděsilo. Ale datum narození jsem vyplnila, takže asi ok. 

Později jsem v nastavení objevila, že jako 43letá žena prý hledám muže od 18 po 55 let. Odvážné přednastavení. 

A to bylo poslední, co jsem z Tindru viděla. Přestal fungovat. Odinstalovala jsem ho, aniž bych přišla na to, jak se někomu přes seznamku mohlo podařit navázat funkční vztah s kýmkoliv. 

Jestli jste vy jeden z těch šťastných, můžete mi to vysvětlit?

RadoVan vs. NF Radovan

 Teď se mi stala docela divná věc a popravdě mě zamrzela: zas jedna oblíbená celebrita spadla z piedestalu :(

Nikol Leitgeb (Štíbrová) zveřejnila na svém IG utrápený příspěvek, že spolek RadoVan jí posílá předžalobní výzvu kvůli názvu jejího nadačního fondu NF Radovan. Který pojmenovala podle přezdívky - jak asi všichni s Instagramem víme - svého prvorozeného syna.

Spolek RadoVan, z. s. vznikl v roce 2019, nadační fond Radovan byl založen v roce 2023. O čtyři roky později, kdyby to náhodou nebylo jasné už takhle od pohledu.

Znám brněnský spolek RadoVan z venku, bych tak řekla. Nikdy jsem pro ně nic nedělala, nemám důvod se jich nějak extra zastávat, ale od začátku mě ohromilo, co za práci dělají, co se osobní asistence týká. Schválně, jestli je neznáte, podívejte se na to.

Později jsem u nich byla na pár přednáškách. A moc se mi zalíbila i podpora, kterou dávají neformálním pečujícím. Až nakonec rozjeli projekty pro osoby s PAS, čímž se stalo, že máme společné klienty a od nich vím, jak jsou pro ně důležití.

Protože jsem znala spolek RadoVan přišlo mi divné, že tu duplicitu názvů nikdo neřeší, LOL. No, evidentně to řešili... 

U Nikol se stalo, že pod příspěvkem, kde to podala trochu jako ne že "TVL já jsem to podělala a založila si neziskovku s názvem jiné, už existující a teď budu muset rebrandovat a to je hroznej voser", ale "zlej spolek se mi snaží házet klacky pod mé ušlechtilé a vyznamenané nohy", se vyrojila spousta komentářů jejích především fanynek, v jejichž počtu má Nikol Leitgeb rozhodně nad malou neziskovkou z Moravy navrch, jak je to do nebe volající drzost, motivovaná závistí a nepřejícností, na každou svini se vaří voda atp. Protože Radovan je přece její syn, tak co by asi ona mohla udělat špatně?

Přiznala, že předžalobní výzvě předcházela jakási jednání, která - hádám - nikam nevedla. Nicméně z toho vyplývá, že spolek RadoVan s ní o tom mluvil, podle jejích slov roky (?). 

Nevěřím, že si neumí představit, jaký plynou pro organizaci komplikace, když jim někdo vezme název, už jenom při fundraisingu.

Její komentující ji litují, vyjadřují podporu, nadávají spolku, o kterém nic neví, vyjadřují víru, že vše dobře dopadne, tzv. spolek RadoVan prohraje. Nebyl tam jediný komentář, který by to aspoň trochu uváděl na pravou míru. No, brzy jsem zjistila proč...

Když jsem ten komentář napsala já sama:

Spolek RadoVan dělá skvělou práci a nemusíte být génius, abyste vymysleli x způsobů, kterým jim ta situace může komplikovat život. Stejně tak NF Radovan jistě dělá záslužnou práci, ale bohužel už když se podíváte na data jejich registrací, vidíte, že přišel s tím názvem jako druhý. Potřeba jsou u nás jistě oba dva, držím pěsti, aby to vyřešili co nejméně bolestivě a mohli dál fungovat. 

Přičemž Nikol psala, že je z toho tak unavená (asi jak ji spolek RadoVan obtěžuje svým požadavkem), že možná bude muset činnost fondu ukončit. Nevím, no. Já bych ten fond spíš přejmenovala. 

Každopádně, moje tři komentáře, podle mě psané dost objektivně a slušně, na stovky hejtů proti spolku RadoVan, smazali a následně mě zablokovali, takže už žádnou Nikol Leitgeb na Instagramu nevidím. 

Zajímavá reakce.

Každopádně kdyby to nááhodou četl někdo z RadoVanu, ty hejty u Nikol na Instáči jsou tam mj. proto, že jiné příspěvky nejspíš mažou (nevidím je, tak si to nemůžu ověřit) a určitě jejich autory blokují. Je nás hodně, co si vaší práce vážíme. A ať to ideálně dopadne tak, abyste ve své činnosti mohli pokračovat oba ✌️🙏

Odteď ne proto, že by mi nějak imponovala osoba Nikol Leitgeb, ale čistě proto, že i její fond pomáhá potřebným. No co už... 

Šťastná definice

 Pojem "politická neziskovka" v neziskovém sektoru neexistuje. Ke všem neziskovkám se má přistupovat stejně, podle předem daných pravidel.

Je to pojem, který ale existuje jako prostředek ruské informační války a tak ho začali používat i populisté.

S hezkou definicí teď přišel Jindřich Šídlo: 

"Politická neziskovka je taková, která vadí nějakému politikovi."

Konečně to můžeme používat i my, co máme zatím ještě víc mozkových buněk než zubů. A protože jsou politici, kterým vadí celá občanská společnost komplet, dá se to aplikovat na kohokoliv... 

https://www.stream.cz/stastne-pondeli/stastne-pondeli-politicke-neziskovky-konci-jako-prvni-clovek-v-tisni-a-spd-65393126?fbclid=IwdGRjcAOGi0ZjbGNrA4aLP2V4dG4DYWVtAjExAHNydGMGYXBwX2lkDDM1MDY4NTUzMTcyOAhjYWxsc2l0ZQIyNQABHu1FwhmkIXTYqrflbXv-4vrpc5EF6ct71vaLK_f0l0XLtAjLHCQuRXLmI90t_aem_NDxsAMIXx81hMDv91PkTEw

Jinak se k tomu srozumitelně vyjadřuje Šimon Pánek na svém FB, muž, který stojí za Člověkem v tísni, což je jedna z neziskovek, na které si dezoši nejradši brousí své dva zuby. 

Další je Milion chvilek, který ovšem, jak je velmi jednoduše dohledatelné, od státu žádné příspěvky nemá. Logicky, když chtějí být nezávislí. Asi proto se k prohlášením o politických neziskovkách cudně nevyjadřují. Mohou si to dovolit. Zatímco boti, trollové, mulťáci a pár zblblých na sockách hřímá, jak současná vláda Chvilkařům zakroutí krkem, až jim utáhne kohoutky, oni se můžou těšit na moment, kdy zjistí, že to se stát prostě nemůže.

//A o tom, že Motoristi krátce po prohlášeních o politických neziskovkách zveřejnili záměr zaregistrovat si jakysi think tank, se už radši ani nebudeme bavit :))

Think tank je instituce, společnost nebo výzkumná či zájmová skupina, typicky působící v oblasti politiky nebo ekonomiky. Většina think tanků jsou nevládní organizace, ale některé jsou poloautonomními agenturami ve vládě nebo jsou spojeny s konkrétními politickými stranami nebo většími podniky. (wiki) 

Vyserte se na nezisk

 Máme to tu zase, lhaní o nezisku.

Pojďme si říct na rovinu, že jediné "politické neziskovky" jsou samy politické strany. Které opravdu mají statut neziskových organizací. Opravdu si myslíte, že ANO sebere peníze ANO? SPD odebere státní příspěvky SPD? Motoristé zruší Motoristy? Nebo spíš jen papouškují ruské dezinfo, které se tradičně obrací proti občanské společnosti? Protože diktatury aj. totality samozřejmě občanskou společnost milují, že.

Neziskovky dělají spoustu užitečné práce, která má dobrý vliv na život společnosti. Od sociálních služeb po fotbalové tréninky malých holek. Dělají to proto, že je to práce potřebná a stát sám ji dělat nechce, ale uznává, že je nutná a proto platí nezisk (někdy se spoluúčastí "klientů"), aby ji dělal za něho.

Nicméně fungování neziskového sektoru je samo o sobě, samozřejmě jako všechno, dnes velmi složité a rozumí tomu zpravidla ti, co se jím odborně zabývají. Přesto v základu by tomu mohl porozumět každý běžný občan. Kdyby chtěl.

Mluvila jsem i s člověkem, který je pro zrušení neziskovek, přestože jeho rodina služeb neziskovky zřizované městem využívá a její zrušení by ji citelně zasáhlo. On totiž neví, že je to neziskovka. Dokonce podporovaná ze zahraničí (EU). Takže agent! Ano, opravdu velká část osobních asistentů, pečovatelů, sociálních pracovníků jsme zaměstnanci nezisku.

Když jsem mu tohle řekla, začal blábolit cosi o politických neziskovkách. Nic takového neexistuje, je to termín, co sem přivál vichr z východu.

Stát po nezisku něco chce. Aby za něj plnil závazky rozvojové pomoci, například. A za tu zase jinou pomoc získává. Je známo (ověřte si to, jestli nevěříte), že naše země z EU, Norských fondů ad.  získává stále ještě víc než poskytuje. Nemáme si absolutně na co stěžovat, leda bysme chtěli říct, že těch peněz dostáváme moc, ať nám už nic nedávají. Nebo zajišťoval péči nesoběstačným, případně vzdělával a vychovával prostřednictvím nabídky smysluplného trávení volného času, poskytoval primární prevenci, cokoliv.

V tom smyslu je celý neziskový sektor spojený se státem. Stejně jako jsme s ním spojení všichni, kdo v něm žijeme.

Když jsem toto vysvětlila, začal blekotat, že chce, aby neziskovky byly registrované a zveřejnily své financování.

Jako že existuje někdo svéprávný, kdo si myslí, že se neziskovky neregistrují? Že nezveřejňují podrobnosti svého financování? Vážně? Jste tak pitomí nebo si děláte srandu?

Ano, když to rozšířím z rl i na online svět, opravdu takový člověk není jen jeden a opravdu existují blbci, kteří nasedají na proruskou propagandu s vítězným ejchuchu ve tváři a pokřikem: "Registrujte se a zveřejněte své financování!" vyráží do boje s občanskou společností.

Není lepší způsob, jak ze sebe dělat debila, než takhle vykopávat otevřené dveře.

Mám takový vlhký sen, o pár desítek let později jsem změnila cílovou skupinu a pracuju v přímé péči. Ano, zvláštní vlhký sen, protože nikdo normální u nás nebude snít o tom, že dělá tak těžkou práci za minimální mzdu. A dostane se ke mě někdo, o kom vím, že za svého produktivního života získával politické body štvaním proti nezisku. A teď ho tady mám, chudáka, potřebuje vyměnit plínu a dopomoc s oblékáním, stravou i hygienou. Jenže já jsem zaměstnanec nezisku, který on chtěl zrušit. Kterému házel klacky pod nohy a nezajímalo ho, komu všemu tím uškodí a jak moc. Udělám to? Ne. I jako pečující mám právo klienta odmítnout, protože v tomto případě jsem si dost jistá, že bych neovládla svoji touhu mu v tý špinavý plíně vymáchat rypák. A odmítne ho i kolegyně. A kolega. A další kolegyně. A tak se chudák bude muset obejít bez práce té nenáviděné politické neziskovky. Happy end. 

Odpověď poradny DTestu na dotaz o nepřijímání hotovosti na festivalech

Dobrý den. 

Děkujeme Vám za využití online poradny časopisu dTest. 

Z Vašeho dotazu vyplývá, že se zajímáte o možnost odmítnutí používání čipů pro platby na komerčních akcích.

Dle § 5 odst. 1 zákona č. 136/2011 Sb., zákon o oběhu bankovek a mincí, je každý povinen přijmout tuzemské bankovky a mince bez omezení, ledaže je oprávněn jejich příjem odmítnout. Odmítnutí je povoleno především u neplatných či pamětních bankovek a mincí.

Naopak ministerstvo financí zastává názor, že je na základě zásady smluvní svobody přípustné omezit platbu v hotovosti. Jestliže se obchodník dohodne na podmínce, že bude přijímat pouze platbu NFC čipy a předem o tom informuje, může platbu v hotovosti odmítnout.

V každém případě i kdyby obchodníci hotovost přijmout museli, zákon nyní nestanovuje žádné sankce za odmítání hotovostních plateb, právo platby v hotovosti tedy nelze vymáhat.

Pokud máte podezření na podvodné jednání ze strany společnosti NFCtron, můžete podat podnět na Českou obchodní inspekci.

Podnět lze podat:
- prostřednictvím webového formuláře na adresu: www.coi.cz/podatelna/
- písemně, a to na příslušný inspektorát ČOI, 
- osobně, a to na příslušný inspektorát ČOI, adresy jednotlivých inspektorátů lze najít na: www.coi.cz

Pokud se rozhodnete pro písemnou variantu, vzor podnětu můžete najít na našich stránkách zde: www.dtest.cz/clanek-3341/podnet-ceske-obchodni-ispekci-pro-porusovani-zakona-o-ochrane-spotrebitele.

Věříme, že Vám tato informace pomůže. V případě potřeby další konzultace kontaktujte prosím naši poradenskou linku na telefonním čísle 299 149 009.

NFC Tron na Pop Messe

Četbou řady e-mailů, kde společnost apelovala na účastníky festivalu, ať si nabijí kredit na konzumaci už z domu, vyhnou se tím frontám a aktivačnímu poplatku, jsem podlehla dojmu, že je to dobrý nápad a poslala jim 1500,-

Když jsem na baru chtěla koupit děckám limču, ukázalo se, že mám na čipu 0 (nula) CZK. 

Naštěstí jsme přišli brzy, ještě nebyly větší fronty a vyřešit celou situaci tak trvalo pouhou hodinu a půl střídavého pobíhání a čekání fronta - NFC - fronta - bar - fronta - NFC... 

Nejdřív slečnu od NFC Tron napadlo, že zkusíme nahrát další částku, tím se mi "to" nějak aktivuje, peníze se sečtou a jupí. 

Neslyšela jsem ani slovo, že když je to zjevně jejich fuck-up, poplatek mi účtovat nebudou, tzn. v této automatizované situaci ho asi budu muset zaplatit, ale vrátí mi ho. Což teď je můj požadavek č. 1 (chronologicky, ne dle důležitosti a jen proto, že mě pak znovu nasrali). 

Sice jsem jim další peníze dát nechtěla, ale na místě prostě nemáte alternativu, takže jsem tam přihrála 200,- + poplatek. Na baru se ukázalo, že zmizely i ty dvě stovky.

Slečna moc nevěděla, co s tím, ťukala acrylovýma nehtama do tabletu, něco udělala a doufaly jsme, že tím to bude ok. Zpátky na baru se ukázalo, že neé. 

Příště na stánku NFC Tron jsem vyfasovala vyšší (pozicí ne postavou), zaškolenější slečnu. Při náhledu do mého účtu zjistila, že z loňského roku mi zůstala otevřená položka, kterou měli uzavřít a stalo se, že při načtení letošní vstupenky se mi kredit nahrál na tu starou místo aktuální. (Toto si zapamatujte.)

Chvíli do toho ťukala a nic. Napadlo ji, že bych si mohla nahrát kredit nových 1500,-, tentokrát už to klapne a refundaci si vyřídím po akci. Odmítla jsem a tak mi kredit nahrála ona sama ze svého osobního bankovního účtu a současně si nechala vrátit mých "ztracených" 1500,- k sobě. 

Evidentně nemá NFC Tron systémové řešení takových situací. Posílat účastníkům vlastní peníze zaměstnanců bych za to úplně nepovažovala. Taky je vidět, že slečny na stánku se snažily napravit co mohly a na ně si fakt stěžovat nemůžu. 

Zároveň se mi na účtu zázračně zobrazily i do té doby neviditelné dvě stovky. 

Tím teda byl vyřešený festival a vesele jsme mohli jít na hranolky. 

Doma jsem potom zjistila, že se mi kredit rozdělil do dvou "peněženek". Na jedné zbylo 510,-, na druhé 90,-. Trochu by mě zajímalo, podle jaké logiky se mi z čipu co odečítalo, ale zas asi nemusím vědět všechno. 

Požádala jsem o vrácení na účet. Vyšší částka mi přišla včas a v pořádku, tu nižší poslali na číslo účtu, které jsem v životě neviděla. Můj požadavek č. 2 je refundace 90,- na správné číslo bankovního účtu. (Víceméně jde taky o princip, po tom co jsem následně zjistila.)

Napsala jsem reklamaci na určený email. Dvakrát. Několikrát jsem volala na zákaznickou linku. Bez reakce, prostě úplně mrtvo.

Ponořila jsem se do hlubin internetu a bohužel zjistila, že je řada lidí, kterým NFC Tron "refundoval" kredit na neznámá čísla BÚ a někteří se nedočkali nápravy nikdy, zatímco u jiných to trvalo měsíce a měsíce a to si ještě můžou gratulovat. 

Zjevně časté vysvětlení společnosti je, že existuje jakási skupina podvodníků, která sbírá ztracené nebo vyhozené účtenky od nabití s QR kódy a žádá si refundace cizích peněz na své účty. 

Pokud to tak je, je chyba společnosti, že vybírá od lidí peníze, které nedokáže uchránit před podvodníky. A ještě takhle debilním a jednoduchým podvodem. Představte si, že by to byla banka: asi jste někde ztratili výpis z účtu, tak jsme půlku vašeho zůstatku poslali do Maďarska; příště buďte opatrnější, no... Můj požadavek č. 3 - spravte si to!!! 

NFC Tron to bere tak, že je to vaše chyba, neměli jste ten papír ztrácet a pokud nejste ale hodně urputní, zbylý kredit zpátky nemusíte dostat. 

Ovšem já, vzhledem k nestandardní situaci kolem celého toho nahrávání a načítání kreditu, jsem žádný QR kód neměla. Přesto moji vratku poslali na cizí BÚ. Proč? 

Zajímalo mě, jestli máme - jako návštěvníci kulturních akcí - šanci se bránit a odmítnout dát peníze někomu, u koho víte, že tak ze 70 % nejsou v bezpečí. Zeptala jsme se v poradně DTestu a ve zkratce ne, ale dá se na ně volat ČOI. 

BTW nemají nějakou licenci k provozování činnosti od ČNB?

Každopádně odpověď z poradny nahraju následně. 

A nakonec, to nejdůležitější. Když se podívám do svého účtu NFC Tron teď, mám tam otevřené dvě aktivní položky/peněženky. A už teď mám tik v oku, když si uvědomím, že jsem si ještě před celým tímhle fuck-upem opět přes NCF Tron koupila vstupenku a nahrála 1500,- na konzumaci. Chápete, dvě (2!!!) neuzavřené položky! Co všechno se jen může stát... 

V reklamačním e-mailu jsem se ptala pracovníka patrně něčeho jako zákaznického "servisu", jestli je to v pořádku, nebo se můžu i na Pop Messe 2026 těšit na stejný voser jako letos a nereaguje. Už tři měsíce. Můj požadavek č. 4: Proboha vás prosím, podívejte se na to a řekněte mi, že je to OK a tohle už se nastane. Prosím!!! 

A proč vůbec tohle musíme podstupovat? V devadesátkách jsem věřila, že měnění peněz za čipy, abyste si na technu mohli koupit bagetu, má vyznam pro provozovatele občerstvení. A tak jsem to akceptovala. Proč ne? Někomu to pomůže a mě to nic neudělá. 

Ale co se z toho stalo teď, je hell. Hlavně že čipy, bezhotovostní převody a technika. Akorát že vás nutí poslat peníze nedůvěryhodné společnosti s nespolehlivým systémem, možná vás u toho okradou a vlastně je to vaše chyba. 

Czechtek 2005

 Je dvacetileté výročí zásahu (zbytečného a brutálního) na Czechteku u Mlýnce na Plzeňsku. A k mému údivu a potěšení se tím freetekk zase jednou dostal do mainstreamových médií.

Pravděpodobně - protože zatím jsem nic nečetla ani neposlouchala - nejlepší dokumentem stejně zůstává legendární report tehdy zveřejněný na techno.cz. Kde mimochodem pořád ještě nějaké fotky k vidění jsou:

 http://techno.cz/reporty/index/fotograf:Hans

Tehdy jsem na freeczkový akce jezdila. Občas, spíš na menší (taky tohle je největší akce svého druhu u nás a konala se jednou ročně) a raději než tekkno jsem měla a stále mám d'n'b, jungle, raggajungle, reggae. Nicméně ten rok se to tak zrovna sešlo, že jsem měla jet.

Z Brna jsem vyrážela už s tím, že účastníky napadla policie. Z nyxu a od kamarádů na místě jsme měli info doslova z první ruky, do toho jsme hltali zprávy z mainstreamových médií.

Hodně lidí si cestu do Mlýnce pochopitelně rozmyslelo, my jsme se Sleepym (ze kterýho je BTW ve Státech publikovaný autor, wow) jeli i tak. Věděli jsme, že na místo patrně dorazíme, až už bude po všem. Já chtěla fotit a hlavně jsme jeli pomoct s úklidem.

Nebudu řešit, že pozemek na akci byl pronajatý od majitele a kdyby politici a policie dodržovali zákony, mohli tam tak max dávat pokuty za překročení limitu hluku (komu, když freeteky přirozeně nemají organizátora?) a dávat za stěrače bločky za blbý parkování. Zajímavý ale bylo, jak se zprvu všude psalo, že akce je nelegální ve smyslu nepovolená úřady i protiprávního záboru pozemku. A majitel moc prostoru, aby to mohl účinně vyvrátit, nedostal. Nebo se možná bál nenávisti, která by se proti němu mohla namířit ze strany tzv. běžných občanů? Později ale už technaře otevřeně obhajoval. 

Každopádně jak ze začátku Češi na účastníky a celý freetekk nadávali, brzo velká část společnosti otočila. Zásah byl opravdu nepřiměřený a díky internetu a digitální fotografii se s minimálním zpožděním dostávaly ven svědectví od lidí uvnitř. 

Toho velmi dobře využila politická opozice, hlavně ODS. 

Já jsem v Mlýnci ani později moc fotek nepořídila, protože mi hned ve vlaku cestou tam ukradli foťák. Nicméně v tom hypu, zaplavená adrenalinem jsem toho želela míň než bych sama čekala. 

Na místo jsme se dostali v pohodě, ještě jsme potkávali kolem lesní cesty roztroušené policisty, po nás už ale nikdo nic nechtěl. Vypadalo to tam jak po válce. Nafasovali jsme pytle na odpadky a šli uklízet. Strávili jsme tam celý den a odjeli do Prahy. 

Socani v čele s Paroubkem - a to není politická analýza, ale moje dojmy a ještě navíc dojmy ve vzpomínkách, schválně nic nečtu, dokud to nedopíšu :)) - patrně počítali, že nastoupí na partu špinavých smažek, vyženou je z louky a lidi je za to budou milovat. Bohužel pro všechny zúčastněné to špatně vyhodnotili.

Výsledkem byla spousta nasraných lidí. Nasraných policajtů, kteří otevřeně mluvili o zpackaném zásahu se špatným vedením, nasraných a vyděšených rodin policajtů, které na zásah poslali i těch, co měli pohotovost a fakt se jim tam nechtělo. Nasraných technařů, nasraných lidí, co prostě rádi jezdí na fesťáky a sympatizovali, nasraných rodin technařů. Nasraných starých mániček a trampů, kteří si vzpomněli, jak před revolucí naháněli obušci je samotné. 

Asi fakt nevěděli, že na tekkno ve většině chodí lidi, co po týdnu v korporátu (továrně, škole,...) rádi svlečou košile a kravaty a jdou se zrestartovat. Že takových těch "společností vyvrhlých kriminálních živlů" (pro soudruhy od pohledu), co to přeženou a skončí před bednama v blátě a následně možná na titulce MF Dnes, je tam fakt jenom pár a zbytek je naprosto různorodá, nezaškatulkovatelná skupina. 

Taky bysme se mohli bavit o tom, jak časté a jak přijímané byly před 20 lety v Česku body modifikace, včetně piercingů a tetování. Jak často jste potkali na ulici nebo v práci člověka s netypickou barvou vlasů, dready nebo copánky? 

ČSSD si uspořádala nesmyslnou demonstraci síly a moci, dokonce tam dotáhli obrněný transportér, aby bojovali se skupinou z většiny neozbrojených, polonahých pacifistů na MDMA. Skončilo to tím, že vyhrožovali armádou.

Chytla se toho opozice a ve zkratce, z víkendu techna na louce někde u dálnice se stal snad týden nebo dva techna uprostřed Prahy. Na protestu uprostřed Václavského náměstí jsem poprvé a naposledy mluvila s Lucií Bílou. Systémy hrály z pódia na Letné. 

Svůj czechtek jsem ten rok teda měla i já. Velmi netypický, nezapomenutelný a vlastně pro mě to opravdu byla v jistém smyslu tečka (za svobodou), protože od té doby jsem na žádný větší free akci nebyla a CzechTek skončil. A zároveň ty protesty a všechno okolo byla ztělesněná svoboda sama. 

Ale jak na to teď myslím, asi by stálo za to se jet někam (nejspíš do zahraničí) někdy ještě mrknout...

Tyhle trika pak celý léto rozdávali na každým větším festivalu v Čechách a na Moravě.

Papaláši chtěli dělat gesta a z lidí, kterýma zjevně opovrhovali, si udělali boxovací pytel. Jenže netušili, do čeho se pouští. Po zásluze dostali, co jim patří. To, jak teď lezou do análu komunistům, aby urvali usmolených pár procent, je třešnička na dortu, karma a boží trest za to, co provedli tehdy tam :)) 

Vážně, věřím, že myšlení, které tehdy vedlo politiky k pocitu, že takový zasah je dobrý nápad, je dnes přežité. Navíc lidé se smartphony dokážou v podstatě vše dokumentovat a v reálném čase zveřejňovat. To by se za komunistů, ani krátce po nich, nestalo, ale u Mlýnce už i to (jen spíš s internetem a digitální fotkou) hrálo roli. 

Rozpustit tu akci, I KDYBY nelegálně obsadila soukromý pozemek, šlo i jinak. Případně ji mohli nechat proběhnout a přestupky ad. řešit pak. Žijeme v právním státě. Mimochodem, na netu lidi vtipně den zásahu označují za den, kdy vznikla Pirátská strana :)

Konec éry neorganizovaných technoparty. Přesně před 20 lety zasáhlo 1200 těžkooděnců proti CzechTeku.

Třídílný podcast: CzechTek: Příběh českého raveu

Dr. Kary

Zásadní postava jednoho z mých minulých životů a autor snad nejmilejšího komentáře na nyxu udělal velmi smutný coming out.

Přesto, musím napsat, že to vzal asi za nejlepší možný konec, zdá se. 

Ať je toho společnýho času co nejvíc! 

<3

Odcházím

 Odchod je moje největší síla. Nejlepší způsob, jak si ohlídat hranice. Nebudu tam, kde mi není dobře. Nebudu snášet, co mi neprospívá. Odcházím.

Pochopitelně, tento obraz Věry Kosové na mě na letošním PeerFestu zapůsobil nejvíc z vystavených.

Vidíte ten kufr? V tom si sebou nesete vzpomínky a zkušenosti. Nemůžete za sebou nechat všechno. Ale to, co si nesete dál, vás nepoloží. Unesete to docela v pohodě.

Já bych tam jen místo Lary Fabian (volba autorky) dala Erykah Badu, protože Bag Lady. A protože jsem starší, tak mě víc zasáhlo tohle <3

Když se vrátím k PeerFestu jako takovému, pro mě je to tradičně koňská dávka radosti a inspirace. Loni Jindřich Štreit, letos Josef Formánek. A Mallory. Věra Kosová s jejím příběhem a kufrem ponaučení. A Kasha mindfullife.cz.

Moje album: PeerFest 2025: Spiritualita a zotavení 

Josef Formánek a jeho pohádka na IG

<3

DO TEMNOTY.

Čtu zrovna knížku, kterou chci fakt vážně všem doporučit: 

https://twitter.com/juleska/status

Co to s těma Slovákama je, poslední dobou?

Zvolí si Fica a pak obtěžují neznámé lidi na Databázi knih...

Domnívám se, že to chtělo svojí zprávou upozornit na nějaký rozpor v mém chování a vyjadřování, když jsem si dovolila přečíst knihu z období druhé války a... dál nevím.

Protože na Databázi knih nenajdete doslova nic, z čeho by bylo možné usuzovat na opět můj postoj k tomu, co provádí civilnímu obyvatelstvu v Gaze Izrael. 

Ale tak, ať má dušička klid: Slibuju, až osmdesát let po konci toho konfliktu někdo napíše tak dobrou knihu i o něm, nejen že si ji přečtu, ale dokonce ji i na Databázi knih doporučím všem. Tak. Jsme OK, Slovensko? 🥰

IMHO normální člověk s průměrnou schopností empatie dokáže soucítit s oběťmi a nemusí do toho tahat politiku. No, a pak tu máme lidi, kteří soucítí jen s lidmi na určitém území a určitém časovém useku a jiné se nesmí ani připomínat, aby je to neuráželo.

Blok? Asi abych se nemohla zeptat, jestli takové zprávy rozesílalo i během občanské valky ve Rwandě a proč zmiňuje jen Gazu a ne Hamás a Izrael, Čínu, Sudán nebo Kongo, třeba? Ale to ta blokace nebyla nutná, to bych neudělala, nejsem debil. A whataboutismus je debilní argument těch, co vás chtějí jenom rozhodit a v hlavě mají nasráno. 

Chtěla jsem na IG sdílet rozhovor s režisérkou filmu Ta druhá, který pojednává o tzv. skleněných dětech. Je to trochu moje téma, profesně. No ale co když to uvidí Zahadum ze Slovenska? Bude se zlobit, že je to o sourozencích dětí s hendikepem a ne o hluchoslepých koťátkách s rakovinou z Madagaskaru? Bojim bojim. Tak to asi abych radši nemluvila o ničem... To je proruská propaganda už i na Databázi knih? 

BTW ta kniha je o uvažování a prožívání lidí, kteří se přímo podíleli na zvěrstvech, bohužel - nebo spíš bohudík - doposud poměrně ojedinělých (i když, i kdyby se to dělo "jen" jednou, je to příliš) a zajímavé na tom je, jak se lidský mozek vyrovnává se zlem nejen pro mě naprosto nepředstavitelným. Zjevně pro lidi v té době také, dokud se nestalo tak reálným, že před ním nešlo zavírat oči. A mezitím si vesele pochodují sociopati a sadisti různých národností, etnik i společenského původu. To je lidstvu vlastní doteď, mozky se nám moc od té doby nevyvinuly a obávám se, že co sehrálo roli tehdy, opakuje se u všech válečných zločinů, na celé planetě. A opakovat bude. 

Proto je tak dobrá.

Ale pšššt, Zahadum ze Slovenska to radši neříkejte...

https://www.academiaknihy.cz/kniha/do-temnoty/

Pšš...

Cancel X

 Čím dál víc lidí ruší účty na X. A píše o tom na socky (BTW Meta nebo Musk, to mi přijde trošku prašť jak uhoď).

Takže já jsem jenom chtěla říct, že z Twitteru neodejdu. Ne ve smyslu, že bych mazala účet, který tam mám od roku 2008. Kdy jsem se registrovala, abych mohla číst vtipné tweety o 140 znacích v angličtině. 

Od té doby se to tam x krát změnilo, imho ne úplně k lepšímu a klidně jsem schopná Twitter několik let nezapnout, ale zatím mi dává smysl tam sdílet normální věci s normálními lidmi, i když majitel z toho dělá žumpu. 

Třeba to Twitter přežije, třeba ho Musk jednou prodá. Když ne, tak ho přinejhorším už nezapnu. 

A potkáme se na https://bsky.app/profile/juleskah.bsky.social 

APSS & ČSÚ: Kolik dobra je v Česku?

 Asociace poskytovatelů sociálních služeb zveřejnila blog s výsledky výzkumu Českého statistického úřadu o stavu dobrovolnictví v ČR, v roce 2023. A teď to na svým blogu přesdílím já, protože si myslím, že by to nemělo zapadnout:

Kolik dobra je v Česku?

Sama jsem dobrovolnice v Prahu JM a Nadaci Veronica, což je pro mě zdrojem nevšedních zážitků a praxe navíc. "Nevšedních" píšu jako osoba pracující v nezisku s klienty s autismem, toho si laskavě povšimněte :)

V minulosti jsem x let pomáhala v Podaných rukách jako dobrovolnice v terénu, ve výměnném injekčním programu a s přáteli jsme měli vlastní organizaci zabývající se harm reduction na tanečních parties a festivalech nebo třeba pomáhala s organizací Jednoho světa. 

Za a) to pro mě byla docela zajímavá škola a za b) jsem se hodně setkávála v okolí s údivem, že se mi chce "pracovat zadarmo". Motivace dobrovolníků je samo o sobě zajímavé téma. Nicméně mám pocit, že tohle se v průběhu času změnilo, to nepochopení, proč by někdo měl chtít dělat něco jen tak. 

Co vy, chodíte se takhle taky někam realizovat?

You Dream We Run 2024 s Práh JM

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Factsheet na webu ČSU

Anotace: 

Analýza poskytuje informace o zapojení obyvatel ČR do dobrovolnických činností. Kromě základního rozčlenění dobrovolníků podle věku, vzdělání a ekonomické aktivity obsahuje text například přehled dobrovolníků dle klasifikace zaměstnání CZ-ISCO, nejčastěji prováděné dobrovolnické činnosti a také informace o organizovaném a neorganizovaném dobrovolnictví.

Nejsou lidi (co by tohle chtěli dělat)

Sešly se mi tu v galerii dvě fotky... Na první se píše, že v sociálních službách chybí 3000 pracovníků, což je třikrát víc než dřív.

Pracovník v sociálních službách musí mít minimálně akreditovaný rekvalifikační kurz. Pokud se ale do sociálních služeb hrnou (no, ve skutečnosti se tam zjevně moc nehrne nikdo) lidi, kteří pro to nemají i další předpoklady, může to být (a občas i je) docela problematické.

Sociální pracovník už musí mít titul. A docela často se stává, že má třeba dva. Často z psychologie, sociální pedagogiky, specky apod. a pak ještě čisté sociální práce. Protože být psycholog nestačí, tak jde ještě na kurz nebo rovnou na univerzitu. 

IMHO u lidí, kteří studiu tady těch pomáhajících oborů věnují podstatnou část života a pak jdou ještě i do praxe, je větší pravděpodobnost, že to dělat chtějí a podle toho to taky vypadá.

No, a teď si vezměte, že jste člověk s akademickým titulem nebo dvěma nebo třemi a voilá, swipe left! Děláte práci, kde si nevyděláte ani DŮSTOJNOU MZDU.

Mladí kluci na Twitteru by vám sice vysvětlili, že je vaše chyba, že děláte otroka za míň jak 60k čistýho, ale zas asi nemůže být každý IT manager...

Tzn. v sociálních službách budou dělat jen lidi, kteří to buď mají jako hobby (hehe) nebo poslání. A těch je už teď o 3000 míň, než potřebujeme.

A co se bude dít souběžně s tím, jak naše společnost stárne? A budeme potřebovat čím dál víc pečujících a asistentů do domácnosti, všemožných domovů, stacionářů a pod.? Vypadá to, že se klidně může stát, že vám fakt nebude kdo mít vyměnit bažanta nebo vás doprovodit k lékaři...

Škoda, že naše elity nemůžou nějak zapracovat na tom, aby prestiž toho povolání trochu stoupla.

Můj tip je, že spíš naopak ještě sníží požadavky. Takže pečovat bude moct kdokoliv a tím se i častěji než teď budou objevovat excesy jako případ Dorothy Šandorové nebo šikana seniorů v domově Slunečnice.

Takže děkuju za pozornost a kdybych byla někdy nesoběstačná, tak mě asi radši shoďte z útesu. Dík. 

Střípky z konference magazínu Heroine

#mojeHEROINE

#svetpodleheroine

#neviditelnezeny

Informace o tom, kdo vystupoval, co říkal, co u toho dělal a jak se při tom tvářil najdete mj. pod odkazem https://projekty.heroine.cz/heroine-konference-2023#program Myslím, že celkově v příštích dnech budou socky/internet plné příspěvků o této akci. Aspoň v mojí bublině určitě...

Já mám momentálně BTW pocit, že jsem tam snad celou dobu jen žrala nebo pila kafe. Ale hlavně jsem přijela s tříletou Pepi. 

Kdyby se někdo chtěl pozastavit nad tím, proč ji beru na takovou akci, když tam pak nemám klid a čas se soustředit a užít si to, tak stručná odpověď je: Nemám jinou možnost. Buď pojedu s ní nebo vůbec.

Delší verze: Hlídání, které je mi dostupné, spotřebujeme na dobu, kdy jsem v práci nebo ve škole. Zbytek je na mě. A náhodou mi připadá super, brát dítě i jinam než jen do dětské kavárny nebo pískoviště. I když je jasný, že to bude probíhat dost jinak, než kdybych šla sama. Ale co? Za deset patnáct let už se mnou nebude chtít nikam, tak si to teď užijeme takhle. 

Takže střípky, který mně uvízly v hlavě: 

Nejvtipnější medailonek Lenky Králové, autorky projektu V tranzu. 

Danuše Nerudová o hejtech během prezidentské kampaně, kdy řekla, že nejvíc kritiky etc. jí posílaly ženy. Což mi nepřijde překvapivé. Bohužel. Populární úsloví by se dalo přepsat na Člověk člověku žárlivou, zraněnou ženskou. Vlci se k sobě totiž takhle nechovají. 

Hlavní diskuse, část o inkluzi, co jsem slyšela, celá. Je to mimochodem téma, nad kterým poslední dobou přemýšlím.

Zrovna je to rok, když počítám praxi v denním stacionáři na Kociánce a můj nástup mezi asistenty lidí s PAS, co trávím hodně času s lidmi s nějakým handicapem. Záměrně nezmiňuju neslavně nedokončené studium se specializací speciální pedagogika (i když to mi dalo spoustu znalostí a teoretický background) ani mé předchozí zkušenosti dobrovolnice, protože tam byli trošku jiní klienti a kvalitativně kontakt s nimi na jiné úrovni. 

Takže teď už nějakou dobu trávím víc času s takhle speciálními lidmi, než nějakou průměrnou, běžnou populací. A nepřijde mi, že by to bylo něco neobvyklého, nějaký výkyv, úlet z reálného života. Je to teď můj všední život a IMHO je mnohem lepší, než když jsem v soukromí i práci potkávala jen tzv. zdravé osoby. Ano, je náročnější, ale výrazně lepší. Klienti mě a moje vztahy mění k lepšímu. 

Nevím, jestli tuhle práci budu dělat navždy, ale určitě budu vždycky vděčná za tu možnost, zkušenosti a přátelství, které mi přinesla. 

Asi ve svém okolí nemám jediného člověka, který by lidmi s handicapem nějak opovrhoval, teoreticky by jim všichni přáli to nejlepší, jsou ochotni pomoct a bůhvíco ještě. Ale jak dojde řeč třeba na inkluzi ve školství, často slyším, že inkluze bezva, ale ocáď pocáď. Stojí to peníze, narušuje výuku a pro ty samotné děti se specifickými potřebami to přece taky nemusí být nějak super, když pak nezvládají nároky běžné školy a kolektivu a jsou tam nešťastní. Reálně tohle je nejčastější názor mezi mými známými z řad laiků. 

Jako by člověk s handicapem byl nějaký cizorodý element, kterému my milostivě můžeme mezi sebou udělat prostor a přijmout ho, ale jen pokud to nepřekročí jisté hranice. "Naše děti" přece mají právo na vzdělání a ne aby je někdo zdržoval a rušil, když se učí nazpaměť hodnoty HDP států V4. 

Problém je, že ten "cizorodý element" má ta práva úplně stejná. A ještě k tomu to ani není žádný cizorodý element. Je to prostě člověk, se stejnou mírou člověkovitosti jako vy. 

Zatím jsem nevymyslela nic objevnějšího, než že za to můžou komunisti! Ano, je to tak. Prostě u nás mnohem později přestali být lidé s handicapem, ať už viditelným nebo neviditelným zavření ve velkých ústavech. Nemáme s nimi zkušenosti, málo kdo má možnost navázat opravdu blízké vztahy s více lidmi s postižením. 

Za rok s lidmi s PAS a zároveň takovým tím každodenním kontaktem s okolím jsem si uvědomila, a každý den se mi to znovu a znovu potvrzuje, že někde na spektru jsme všichni. Když to porouchané autistické spektrum protáhneme z každé strany někam dál k horizontu, najde se na něm každý z nás. Norma je to, čeho je nejvíc. Nemyslete si, že zrovna vy jste nějaký pravzor normálnosti a divní jsou ti druzí. 

Resp. klidně si to myslete, ono bez toho by se blbě žilo, ale když se občas zastavíte, vzpomeňte si, že i když se od sebe třeba hodně lišíme, v jiných aspektech jsme všichni stejní. 

Začínám mít chuť to smazat, protože jsem nakousla komplexní, velmi komplikované téma a už se mi v hlavě vyrojila spousta námitek, které by se mohly objevit a ke každé by se daly napsat stovky stran textu. Na což nemám čas, chuť, ani schopnosti a znalosti :-) 

Nechci (aspoň ne teď) řešit, jak by se muselo změnit očekávání společnosti nejen ohledně školství, ale celého jejího fungování. Proč nejsme otevřenější nebo kdo by to měl platit a jaké potřeby snad kdo má (to je navíc individuální, takže případná debata na obecné úrovni je o ničem), jde mi jen o ten mindset.

 Někdy jsou to lidé s duševní nemocí nebo s fyzickým handicapem, někdy malé děti, jindy ženy a mohli bychom to rozšířit i na zvířata, jako cítící bytostí. Jako by to bylo vždycky my versus oni ve hře s nulovým součtem. Snad to jednou budeme umět i jinak. 

No, a ještě supervtipní Bratři Bittnerové a pak už jsme s Pepi musely běžet na autobus...

Nadační fond Dlouhovláska

 Tohle vzalo rychlý konec. Přes víkend jsem se na to vyspala a rozhodla se, že přece, když jsem si to slíbila, tak to tak taky udělám a vydržím to s těma vlasama ještě ten půlrok rok, než mi dorostou.

V úterý jsem byla objednaná ke kadeřnici, ale ještě předtím na terapii. Psycholožce jsem, jen jako vtípek, už na odchodu, aby viděla, jak to mám těžký, zmínila, jak si chci ostříhat vlasy, ale nemůžu a ona mi doporučila, ať dělám, co je dobré pro mě. Jestli mám pocit, že potřebuju změnu a budu se s krátkýma vlasama cítit líp, ať je ustřihnu hned. S přesně stejnou úvahou, jakou mám tu: můžu na paruky poslat peníze...

Takže jsem ostříhaná a vlasy darovat nakonec stejně můžu. Nadační fond Dlouhovláska IMHO jako jediný u nás nevyžaduje délku darovaných vlasů nad 35cm (za podmínek uvedených u nich na webu). K tomu Soňa, která mě teď češe, viděla klientku s parukou od nich a řekla, že jsou moc šikovní, že to měla hezký. Takže to mám i takhle s osobním doporučením :-)

Vy Dlouhovlásku možná znáte z doslechu. Jsou to oni, kdo stříhá metalisty na festivalech (Masters nebo Brutal Assault např.) a na sockách z toho mají výborný videa. A pak taky jejich klienti paruky, v neposlední řadě ;)

Pokud máte pocit, že darovat se dají jenom fakt hóóódně dlouhý vlasy, nemáte vlasy zrovna pod zadek, chystáte se na radikální změnu účesu a vaše vlasy by skončily v kadeřnictví na podlaze, mrkněte na jejich web. Třeba je můžete taky darovat a v tom případě by jich byla škoda. Obecně je čekatelů na paruky dlouhá fronta... 

2022 sečteno podtrženo

 I bez silvestrovského bilancování jsem se vždycky v minulosti nimrala až až. Jediná věc, co měl děsila víc, byla budoucnost. Letos je to ale všechno jinak. 

Popravdě nevím, co si o roce 2022 mám myslet. 

V lednu jsem pověsila na hřebík své studium pedagogiky v Litomyšli, což pro mě bylo těžké. O pár dní později zemřel můj otec. V únoru jsme se poprvé rozešli s tátou Josefínky. Ale defintivně jsme to skončili až v létě. Poprvé od roku 2019 jsem šla pracovat. Sestře se narodil syn. Sestřenice se vdala. Dokázala jsem, co jsem si myslela, že nikdy nezvládnu. Zároveň se mi ale začala vracet i deprese. Na podzim Josífka nastoupila do miniškolky, krátce na to jsem ji přestala kojit a nechala jsem si znovu napsat antidepresiva. A taky jsem začala chodit do školy tady v Brně. V listopadu jsem oslavila čtyřicátiny. Šla jsem na baristický kurz. V prosinci vyšla knížka pohádek, do které jsem přispěla příběhem pro Barunku, holčičku se spinální svalovou atrofií. Začala jsem chodit na praxi do denního stacionáře na Kociánku. A taky jsem sepsala svůj příběh do knížky jedné peer konzultantky, která chce čtenářům přiblížit životy lidí s duševní nemocí. A sesbírala jsem novinové titulky a poslala je ilustrátorce (to je jeden z mých srdcových projektů, který snad dokončím příští rok).

Na začátku roku jsem s Pepi šla na premiéru klipu z desky Velkej průser a Josífka tak na tom obrovským plátně v kině Scala viděla jinej klip /Opia ft. Hellwana: Babyface/, ve kterým má štěk (doslova) náš Art. Taky jsem po víc jak deseti letech znovu dorazila na Trpaslicon. Objevila jsem knižní štafetu. Viděla jsem krásnou fotovýstavu E-motions Disconnected v rajhradském klášteře. Dvakrát: jednou ve dne a jednou v noci. V Sonu jsem slyšela Macy Gray!

Staly se jedny z nejhorších věcí (samozřejmě nejen), co bych si jen dokázala vymyslet. A já z toho ve finále mám stejně celkem dobrý pocit. Protože jsem to zvládla. Nebo zvládnu. Nepochybuju o tom. Získávám stabilitu. Srovnávám se jen sama se sebou. A taky se sama sebou ve svým věku asi poprvé stávám. 

Důvod? 

Terapie. 

Konec doby klecové!

Po téměř roce, kdy jsem nenapsala ani řádku, zdravím z uplakaného letního Brna. Jsem tu, abych se pochlubila svým zbrusu novým profilem na webu věnovanému zastavení klecových chovů hospodářských zvířat v EU. Takže, najdete ho pod linkem: 

https://nesehnuti.endthecageage.eu/myeci/barbora-sofkova 

Budu ráda, když stejně jako já a spousta (fakt spousta) jiných Evropanů petici podepíšete. Případně se sami stanete tzv #cagefighterem.

A když už jsem tu nechala promluvit své aktivistické já, doporučuji ke sledování Food Not Bombs v Ostravě, páč tam děcka mají poslední dobou trochu problémy s místními úřady a měšťáky. (A pozítří bude v Praze pro tuhle buňku laskavosti a solidarity benefice, kam se i já pojedu najíst pro dobrou věc.)

b_day grl a její den

Mám narozeniny.

Pětatřicátý. Škrt! Šesta! Šestatřicátý.

Mimochodem, dosáhla jsem věku (36), ve kterém se můj otec poměrně nepřehlednou soustavou rozvodů a sňatků stal dědečkem. Já nemám ani děti, ani vnoučata. Mám jezevčíka. Stejně ale je to přelom: ještě včera jsem byla teprve v první půli cesty k sedmdesátce, teď už jsem skoro až tam...

Původně jsem si vzala dovolenou. V mezičase mi upravili pracovní dobu tak, že pátky nedělám. Protože jsme pomalé a drahé a zaměstnavatel na nás všechny nemá (asi ani peníze ani nervy). Tak jako tak, můžu spát dýl. Oproti původní verzi je rozdíl, že takhle mi to nikdo nezaplatí. 

Říkala jsem si, že pokud to zvládnu, mohla bych jet na půl devátou do Mikulova na konferenci a pietní akt za oběti železné opony. Nezvládla jsem. Jsem vyčerpaná. Vzbudila jsem se v 11, snídám bílý Zoloft, červeno-bílé ředkvičky a zelený čaj. To je taková moje malá italská kuchyně.

Chtěla jsem se na YT dívat na krátké filmy Filipa Kiliána, místo toho prokrastinuju na FB nad gratulacemi k narozeninám. 

V sešitě, do kterého tohle píšu, jsem našla založený vsazený tiket. Odpoledne si ho někde nechám zkontrolovat, třeba jsem vyhrála... (Spoiler alert: Nevyhrála.)

Na e-mail mi přišla přání a slevové poukazy od Zary, Marks Spencer, Sephory, Reserved, Lindexu, Terranovy, Espritu, Bershky, Manga,... Koukám, že některé nadnárodní koncerny mi blahopřejí hned několikrát. Svým způsobem mám radost, ale stejně si nic nekoupím. Ani ne proto, že bych byla tak uvědomělá, ale spíš že jsem švorc. A oblečení ponejvíce nosím po mladší sestře. 

U Starbucks mám k vyzvednutí můj oblíbený nápoj ve velikosti tall nebo grande, vylepšený toppingem dle vlastní chuti. Nejraději piju americano s ničím, "hořký jako život, černý jako smrt" a jako bobus IMHO nejlíp ladí s pivem. Dnes možná udělám vyjímku. Stavím se tam cestou do Ocásků, kam mám v plánu odnést nějaké věci pro pankáče z brněnských Food not Bombs a teplé oblečení pro bezdomovce na zítřejší rozdávání jídla... To asi bude ta tekutá modernita. Nebo je to možná jenom Brno.

Oslavit narozeniny sobotním vařením s FNB by mi přišlo celkem fajn, ale nemůžu. Jedeme s rodinou na vánoční trhy do Bratislavy. Takže výlet do zahraničí; myslím, že se tomu říká citybreak. (BTW taky při cestě na Slovensko zapomínáte, že tam člověk potřebuje Eura?)

Jezevčík si chce hrát. Proto už nejmíň hodinu, v bytě o rozměrech dva krát dva metry aportujem míček. Já si toho Filipa Kiliána prostě v klidu nepustím!

Léta a léta (circa od jednadvaceti) si slibuju, že už nikdy žádný narozeniny nebudu slavit. A stejně nad tím každý rok minimálně přemýšlím. Letos to na mě přišlo jedno odpoledne před pár měsíci, že jsem zase začala vymýšlet, že bych nějakou oslavu přece jen udělala. Chvíli na to jsem ve městě natrefila na Petra Hromádku, který se zrovna TEĎ nechal ukecat, že jakejsi pátek 23. listopadu bude hromadně slavit šedesátiny v HaDi. A náhodou si pamatoval, že 23. listopadu mám narozeniny já (on ne, jen bude ta oslava) a že tam teda musím být. Divadlo, koncerty, chlebíčky, chlast, spousta starých lidí, mezi který už teď oficiálně taky patřím,... to mi přišlo fajn. Takže se celkem těším na večer. Jedinej problém je, že nemám co na sebe.

Kamenka vs. Brno - střed

Na Kamence bydlím tři roky, v podnájmu a nemám tu trvalé bydliště. 

Že se chystá stěhování lidí z ubytovny z nějaké Šámalovy do objektu bývalé LDN tady na kopci, a že je to zase jedno z těch velkých témat, co se skoro v pravidelných intervalech v souvislosti s Kamenkou objevují, jsem zjistila na FB profilu Martina Freunda. Že probíhá nějaká kampaň proti, že jsou toho plné noviny, že po Kamence obchází přízrak Straky, který mámí z lidí podpisi na petici, že se chystá setkání na zahrádce Duck baru, kde by nasraným obyvatelům kolonie ukázali i jiný pohled, ...

Snažit se zpětně zrekonstruovat, co všechno se člověk mohl v souvislosti s touto aférou dočíst a doslechnout, je předem ztracený boj. 

Mě zaujala Petice za zachování genia loci na Červeném kopci a v Kamenné čtvrti, na nástěnce naproti Ducku. Resp. jen podpisový arch, text petice se měl nacházet na první straně, kterou asi někdo někam odnesl. Chyběla dost dlouho. No, nepodepiště papír za zachování genia loci tak hezkého místa jako je Kamenka! Hlavně když si nemůžete přečíst, že to vůbec není petice za něco, ale proti nečemu úplně jinýmu. Mimochodem, prý ji podepsalo už na 1000 lidí (a my tady máme mít 700 obyvatel). Já ji nepodepsala, ale možná řada takových náplav, jako jsem já, ano. Plus lidi z okolí, lidi, co sem rádi chodí na procházky a nejspíš taky hodně lidí, kteří s tím nemaj vůbec nic společnýho. 

Pan Straka prý s místníma měnil podpisy za panáky Diplomatica a piva. Smutně musím konstatovat, že mě nikdo nic nenabízel. Ale jednou jsem viděla muže v černém, takovej typ trochu jak svědek Jehovův to byl, jak na ulici oslovuje sousedy, aby podepsali. Zrovna v tu chvíli ho všichni víceméně slušně poslali do prdele.

Taky prý Brno-střed mělo dostat za přijetí jistého množství obyvatel zrušené nelegální ubytovny 50 milionu Kč. (Od koho?) Měnil se počet budoucích přištěhovalců, složení skupiny, typ i síla apokalyptických vizí budoucnosti celé oblasti. 

Objevil se roztomilý názor, že je blbé, že zrovna obyvatelé nouzové kolonie (tzn.chudinské čtvrti) mají něco proti nastěhování pár chudáků, kteří by jinak jisto jistě skončili na ulici, včetně dětí. Sázelo se na volnomyšlenkářskou náturu a laskavost původních obyvatel kolonie a jejich potomků. Tak za prvé) lidi, co pamatují počátky Skaly jsou nejspíš už dávno mrtví, další z těch tzv. původních obyvatel sorry ale často jsou staří protivní dědci, kteří se courají po Kamenné čtvrti a u toho si mumlají pod fousy, že cigáni neklepou a kradou. Za druhé) to nemá, za druhé prostě zbyli ti potomci...

FB statusy Martina Freunda pro mě ze začátku byly skvělým zdrojem informací, časem se to ale změnilo, protože od určitého bodu už mi přišlo, že vlastně jen buď brečí nebo zvrací nad tím, jací jsou na Kamence rasisti. Nemohla jsem se ubránit, abych si to nebrala aspoň trochu osobně. Pod jedním z jeho příspěvků jsem se ptala, jaký bude mít ubytování režim. S tím, jak tu někteří byli přednasraní, jsem se bála, aby pak někdo na ulici neviděl cikánský děcko hodit papírek od bonbónu na zem a nebyl z toho konflikt. Bude tu někdo, kdo by pomohl zprostředkovat kontakt mezi starými a novými sousedy dřív, než si vjedou do vlasů? Myslím, že mi doteď neodpověděl.

Kamarád, který byl minulý týden pár hodin nahoře U Dědka a překvapilo ho, jak moc jsou všichni naštvaní a prakticky neřeší nic jiného, to shrnul: To je jak s uložištěm jadernýho odpadu. Všichni ví, že je to nutný, ale nikdo to nechce za barákem.

Velmi podstatné mi přijde prohlášení z FB profilu Kamenka:
"Dne 2. 5. 2018 na zastupitelstvu Brna-střed vystoupila skupina občanů k tématu stěhování ubytovny Šámalova. Z reakce některých politiků se zdá, že tyto občany zařadili do skupiny "všichni obyvatelé Kamenky", respektive reprezentanti Kamenky, a přidělili jim nálepku hnědé barvy. Rádi bychom uvedli, že se jedná o soukromou aktivitu těchto lidí a rozhodně se nejedná o všechny občany Kamenky, ani nějaký prodiskutovaný konsensus. V Kamence neexistuje oficiální struktura, a proto ani názor jednotlivců nemůže být vykládán jako názor všech obyvatel (navíc, mnohdy se jedná o obyvatele vedlejších ulic)..."
Jestli to někoho ještě zajímá, přečtěte si to celé, včetně diskuse.

Oni totiž ti démoni ze Šámalky už několikátý den v LDN bydlí. A vypadá to, že genius loci je spokojenej. Psala jsem Martinu Freudovi, jestli nepotřebují pomoct. Místní si chodí (nebo budou chodit) nahoru hrát s dětma, takže se přidám a pak tady třeba napíšu, jak to bylo hrozný a všem nám to zničilo životy ;) Do té doby Bůh s náma a ať je to soužití ku prospěchu všem.

Je to jen chemie...

Plánovala jsem dát sem něco jiného, ale včera se mi stalo toto: měly jsme s holkama takovou dámskou jízdu (z hospody do hospody a do hospody a...) a hned v té první jsme si vzaly nějaké houby. Udělala jsem fotku (tuto) a chtěla ji dát na FB, což jsem nakonec taky udělala, ale dost jsem přemýšlela a několikrát se u ostatních ujišťovala, jestli z toho nebude nějakej průser. Ono totiž kdybysme do sebe nalily litr kořalky každá, bylo by to víc v pohodě než tři houbičky. Zveřejnit fotku s alkoholem bych vůbec neváhala.

Nemusíme si vysvětlovat proč to tak je. Jen mi přišel zajímavý ten moment, kdy už i já nad tímhle přemýšlím.

Střih. Druhej den (tj. dnes) jdu po ulici a zničeho nic jsem si vzpomněla na rozhovor s mým kamarádem, který je občas lehce emocionálně nestabilní a proto docela vzteklej, o psychofarmakách. Mimochodem má taky docela našláplý víkendový "social life", již několik dekád, prostě kdyby tam byl včera s náma, dal by si ty houby taky. A tenhle chlap dostal prášky, aby byl víc v klidu. Najednou přestal být nervní, nerozčiloval se kvůli každé drobnosti, prostě absolutní zen. Sám si to chválil. Že se mu ulevilo a tak. A to se nebavíme o tom, jak se asi ulevilo jeho rodině: partnerce, dětem, nejspíš i psovi. Jenže pak ty prášky přestal brát, prý mu to vlastně moc nevyhovovalo, protože do sebe nechtěl cpát nějakou chemii. Kdyby mi tohle řekl vegan, makrobiotik a abstinent, beru to. Jenže autor výroku "je jedno, jak nám je, hlavně že nám je jinak"?

IMHO si tou "chemií" jen zracionalizoval postoj "přece JÁ nebudu brát prášky na hlavu". Zajímavé na tomhle mi přišlo, jak my smýšlíme o psychofarmakách a lidech, kteří je berou. Kdyby to byly prášky na cukrovku, bude všechno jinak, že?

A společné ty dvě situace pro mě mají to, že jsou příležitostí se zamyslet, jak moc - i když si o sobě třeba myslíme, že jsme racionální bytosti - v životě (a názorech) jedeme na autopilota.