Jeden z rozdílů mezi EU a tím okolo:

Je to jen chemie...

Plánovala jsem dát sem něco jiného, ale včera se mi stalo toto: měly jsme s holkama takovou dámskou jízdu (z hospody do hospody a do hospody a...) a hned v té první jsme si vzaly nějaké houby. Udělala jsem fotku (tuto) a chtěla ji dát na FB, což jsem nakonec taky udělala, ale dost jsem přemýšlela a několikrát se u ostatních ujišťovala, jestli z toho nebude nějakej průser. Ono totiž kdybysme do sebe nalily litr kořalky každá, bylo by to víc v pohodě než tři houbičky. Zveřejnit fotku s alkoholem bych vůbec neváhala.

Nemusíme si vysvětlovat proč to tak je. Jen mi přišel zajímavý ten moment, kdy už i já nad tímhle přemýšlím.

Střih. Druhej den (tj. dnes) jdu po ulici a zničeho nic jsem si vzpomněla na rozhovor s mým kamarádem, který je občas lehce emocionálně nestabilní a proto docela vzteklej, o psychofarmakách. Mimochodem má taky docela našláplý víkendový "social life", již několik dekád, prostě kdyby tam byl včera s náma, dal by si ty houby taky. A tenhle chlap dostal prášky, aby byl víc v klidu. Najednou přestal být nervní, nerozčiloval se kvůli každé drobnosti, prostě absolutní zen. Sám si to chválil. Že se mu ulevilo a tak. A to se nebavíme o tom, jak se asi ulevilo jeho rodině: partnerce, dětem, nejspíš i psovi. Jenže pak ty prášky přestal brát, prý mu to vlastně moc nevyhovovalo, protože do sebe nechtěl cpát nějakou chemii. Kdyby mi tohle řekl vegan, makrobiotik a abstinent, beru to. Jenže autor výroku "je jedno, jak nám je, hlavně že nám je jinak"?

IMHO si tou "chemií" jen zracionalizoval postoj "přece JÁ nebudu brát prášky na hlavu". Zajímavé na tomhle mi přišlo, jak my smýšlíme o psychofarmakách a lidech, kteří je berou. Kdyby to byly prášky na cukrovku, bude všechno jinak, že?

A společné ty dvě situace pro mě mají to, že jsou příležitostí se zamyslet, jak moc - i když si o sobě třeba myslíme, že jsme racionální bytosti - v životě (a názorech) jedeme na autopilota.