#mojeHEROINE
#svetpodleheroine
#neviditelnezeny
Informace o tom, kdo vystupoval, co říkal, co u toho dělal a jak se při tom tvářil najdete mj. pod odkazem https://projekty.heroine.cz/heroine-konference-2023#program Myslím, že celkově v příštích dnech budou socky/internet plné příspěvků o této akci. Aspoň v mojí bublině určitě...
Já mám momentálně BTW pocit, že jsem tam snad celou dobu jen žrala nebo pila kafe. Ale hlavně jsem přijela s tříletou Pepi.
Kdyby se někdo chtěl pozastavit nad tím, proč ji beru na takovou akci, když tam pak nemám klid a čas se soustředit a užít si to, tak stručná odpověď je: Nemám jinou možnost. Buď pojedu s ní nebo vůbec.
Delší verze: Hlídání, které je mi dostupné, spotřebujeme na dobu, kdy jsem v práci nebo ve škole. Zbytek je na mě. A náhodou mi připadá super, brát dítě i jinam než jen do dětské kavárny nebo pískoviště. I když je jasný, že to bude probíhat dost jinak, než kdybych šla sama. Ale co? Za deset patnáct let už se mnou nebude chtít nikam, tak si to teď užijeme takhle.
Takže střípky, který mně uvízly v hlavě:
Nejvtipnější medailonek Lenky Králové, autorky projektu V tranzu.
Danuše Nerudová o hejtech během prezidentské kampaně, kdy řekla, že nejvíc kritiky etc. jí posílaly ženy. Což mi nepřijde překvapivé. Bohužel. Populární úsloví by se dalo přepsat na Člověk člověku žárlivou, zraněnou ženskou. Vlci se k sobě totiž takhle nechovají.
Hlavní diskuse, část o inkluzi, co jsem slyšela, celá. Je to mimochodem téma, nad kterým poslední dobou přemýšlím.
Zrovna je to rok, když počítám praxi v denním stacionáři na Kociánce a můj nástup mezi asistenty lidí s PAS, co trávím hodně času s lidmi s nějakým handicapem. Záměrně nezmiňuju neslavně nedokončené studium se specializací speciální pedagogika (i když to mi dalo spoustu znalostí a teoretický background) ani mé předchozí zkušenosti dobrovolnice, protože tam byli trošku jiní klienti a kvalitativně kontakt s nimi na jiné úrovni.
Takže teď už nějakou dobu trávím víc času s takhle speciálními lidmi, než nějakou průměrnou, běžnou populací. A nepřijde mi, že by to bylo něco neobvyklého, nějaký výkyv, úlet z reálného života. Je to teď můj všední život a IMHO je mnohem lepší, než když jsem v soukromí i práci potkávala jen tzv. zdravé osoby. Ano, je náročnější, ale výrazně lepší. Klienti mě a moje vztahy mění k lepšímu.
Nevím, jestli tuhle práci budu dělat navždy, ale určitě budu vždycky vděčná za tu možnost, zkušenosti a přátelství, které mi přinesla.
Asi ve svém okolí nemám jediného člověka, který by lidmi s handicapem nějak opovrhoval, teoreticky by jim všichni přáli to nejlepší, jsou ochotni pomoct a bůhvíco ještě. Ale jak dojde řeč třeba na inkluzi ve školství, často slyším, že inkluze bezva, ale ocáď pocáď. Stojí to peníze, narušuje výuku a pro ty samotné děti se specifickými potřebami to přece taky nemusí být nějak super, když pak nezvládají nároky běžné školy a kolektivu a jsou tam nešťastní. Reálně tohle je nejčastější názor mezi mými známými z řad laiků.
Jako by člověk s handicapem byl nějaký cizorodý element, kterému my milostivě můžeme mezi sebou udělat prostor a přijmout ho, ale jen pokud to nepřekročí jisté hranice. "Naše děti" přece mají právo na vzdělání a ne aby je někdo zdržoval a rušil, když se učí nazpaměť hodnoty HDP států V4.
Problém je, že ten "cizorodý element" má ta práva úplně stejná. A ještě k tomu to ani není žádný cizorodý element. Je to prostě člověk, se stejnou mírou člověkovitosti jako vy.
Zatím jsem nevymyslela nic objevnějšího, než že za to můžou komunisti! Ano, je to tak. Prostě u nás mnohem později přestali být lidé s handicapem, ať už viditelným nebo neviditelným zavření ve velkých ústavech. Nemáme s nimi zkušenosti, málo kdo má možnost navázat opravdu blízké vztahy s více lidmi s postižením.
Za rok s lidmi s PAS a zároveň takovým tím každodenním kontaktem s okolím jsem si uvědomila, a každý den se mi to znovu a znovu potvrzuje, že někde na spektru jsme všichni. Když to porouchané autistické spektrum protáhneme z každé strany někam dál k horizontu, najde se na něm každý z nás. Norma je to, čeho je nejvíc. Nemyslete si, že zrovna vy jste nějaký pravzor normálnosti a divní jsou ti druzí.
Resp. klidně si to myslete, ono bez toho by se blbě žilo, ale když se občas zastavíte, vzpomeňte si, že i když se od sebe třeba hodně lišíme, v jiných aspektech jsme všichni stejní.
Začínám mít chuť to smazat, protože jsem nakousla komplexní, velmi komplikované téma a už se mi v hlavě vyrojila spousta námitek, které by se mohly objevit a ke každé by se daly napsat stovky stran textu. Na což nemám čas, chuť, ani schopnosti a znalosti :-)
Nechci (aspoň ne teď) řešit, jak by se muselo změnit očekávání společnosti nejen ohledně školství, ale celého jejího fungování. Proč nejsme otevřenější nebo kdo by to měl platit a jaké potřeby snad kdo má (to je navíc individuální, takže případná debata na obecné úrovni je o ničem), jde mi jen o ten mindset.
Někdy jsou to lidé s duševní nemocí nebo s fyzickým handicapem, někdy malé děti, jindy ženy a mohli bychom to rozšířit i na zvířata, jako cítící bytostí. Jako by to bylo vždycky my versus oni ve hře s nulovým součtem. Snad to jednou budeme umět i jinak.
No, a ještě supervtipní Bratři Bittnerové a pak už jsme s Pepi musely běžet na autobus...
