pátek 22. října 2021

Love Island: Gran Canaria 4.

Tak jsme se snad úspěšně otřepali ze všeho, co nás postihlo a dostali jsme se i na nějaký ten výlet. Byli jsme v Las Palmas, Puerto de Mogán, na vycházce u oceánu a v horách.

Ve vnitrozemí, když sjedete z hlavní cesty nebo víceméně rovné silnice, která kopíruje pobřeží tam, kde jsou velká turistická centra, jsou cesty samá zatáčka. Doslova. Prostě vůbec nikde nejedete ani kousek rovně. Ale ty výhledy!

Josefínka má za sebou další poprvé: zvracela v autě, když jsme jeli na Rogue Nublo (resp. jeli jsme na Pico de las Nieves, ale skončili na Rogue Nublo). Pak už ty zákruty snášela dobře. Bohužel z toho ale bylo zle od žaludku i mě a ještě další den jsem se cítila jak po vopici. Taky poprvé. 

Přitom minule jsme jezdili ostrovem sem a tam, celý dny a nic! Asi jsem fakt zestárla... Furt se s tím nemůžu smířit. Kdyby mi mělo být takhle blbě pokaždé, kdy tady někam pojedu, budu muset začít zase brát Kinedril nebo co.


Vyrážíme do hotelové restaurace na oběd... 

Vypadá to, že Španělé jsou posedlí používáním dveří pouze k průchodu určeným směrem. Mají to tu rozdělené všude, kde to dovolují dispozice prostoru. Jen tudy dovnitř, jen tudy ven, tam prosím nechoďte. 

Restaurace je rozdělená na sektory, sedíte pokaždé v tom svém a nesmíte se míchat. Když jdete někam, kam nepatříte, zaměstnanci vás slušně poprosí, ať si přesednete. 

Na hotelu hodně používají nádobí na jedno použití, hlavně kelímky, brčka, dezertní lžičky. 

Roušky a dezinfekce se fasují na recepci. 

Roušky hodně lidí nosí i venku, dobrovolně, vevnitř všichni. Rozestupy taky tak nějak dodržují. 

V autobusech na obrazovkách běží informace o počtech nakažených s očkováním a bez. Neviděla jsem tu jediného debila, který by se do autobusu tlačil bez roušky s tím, že je to jeho ústavní právo. 

Zítra se vracíme zpátky do Čech, kde jsem takových lidí potkávali o dost víc a kde prý zase přibývá nakažených... 



úterý 12. října 2021

Love Island: konečně v Maspalomas

Já jsem vlastně ještě nikdy nebyla na all inclusive pobytu. Zatím je to takhle: první tři dny z osmnácti jsme s Josefínou strávily na cestě, další dva jsme se z ní snažily vzpamatovat, pak dostala Pepi horečky, rýmu, kašel a já krámy. Kromě toho, že se snažíme obě dát do kupy, tak hlavně spíme a žereme. 

To, co sklátilo Josefínu a částečně i mě, prý potkalo skoro všechny malé děti, co tu se štábem jsou a zhruba polovinu dospělých. Měla by to být otázka pár dní a zatím to tak i vypadá. Ale momentálně radši nechodíme ani do bazénu. Natož na výlety po ostrově, při kterých jsem chtěla vidět místa, kde jsem byla při minulé návštěvě. 

(Zatím jsme teda stihli poprvé v životě: letět letadlem, navštívit Madrid a kontinentální Španělsko, Pepinka navštívit ostrov, bydlet v hotelu, vidět oceán a onemocnět. To je spousta poprvé.)

Lukáš normálně jezdí do práce. Půl hodiny před začátkem směny se všichni, kdo mají nastoupit, sejdou na parkovišti, tam je nabere van a odveze nahoru do vily. Po směně je zase sveze z kopce dolů.

Tak trochu to vypadá, že kromě té reality show, co běží v televizi, se tu odehrává další, paralelní, "v backtagei". 

Je tu zhruba stovka lidi, vytržených z běžného života, zavřených v poměrně luxusním hotelu, kde se víceméně setkávají jen mezi sebou a jejich challenge (to tyhle ty reality show prý mívaj'), je natočit československou verzi Love Islandu. 

To jim zabere hodně času, hodně energie, hodně mentální kapacity. Love Island (ať už vztahy mezi účastníky, nebo z technické stránky) řeší i u jídla a nejspíš i na večírcích, co si tu pořádají (ale to hádám, já kojím a nepiju).

L. se dozvěděl od místní psycholožky, že pracuje stejnou měrou s účastníky, i se štábem. Její pomoc potřebují ti i ti. A prý to není nic neobvyklého. Tohle není její první natáčení reality show, na kterém dělá. 

Gran Canaria je ale ráj (už jenom proto, že v ČR je asi tak o 15 stupňů míň a stmívá se o 3 hodiny dřív) a už se těším, až se dostaneme odsud aspoň do Moganu a ideálně i dál, do kopců, do přírody. 

Chtěla bych na Pico de las Nieves i Roque Nublo. Budeme si na to půjčovat auto, tedy pokud se zadaří. Za covidu tu prý bylo všechno zavřené a mj. místní prodali hodně aut, takže teď tady chybí. Fakt, když se podíváte na zbylé fungující půjčovny, mají všechna zabookovaná dlouho dopředu. 

Taky v r. 2012 jsme si v jedné z největších nadnárodních půjčoven brali auto za 25€/den, teď zaplatíme 45€ a to není nejvyšší cena, na jakou se můžete dostat. 

Jo, a zveřejnila jsem svůj první #weekoflife aka #WoL:

Love Island I. (Gran Canaria, Maspalomas) 

pátek 8. října 2021

Love Island: Zatím "jenom" Madrid 2021

Trochu spoiler: Tohle píšu až druhý den po příjezdu do cíle. Dřív to nešlo, musela jsem se z té cesty vzpamatovat :-))

Už na Braníku jsem přemýšlela, když jsem v noci nemohla spát, co se kdy a kde pokazilo, že tak často zažívám podobný komplikace na cestách. 

Kdo jste na FB četli moje reporty z asi tak každé druhé cesty směr Náměšť nad Oslavou, nebo vlastně kamkoliv, do Rajhradu například, kdy jsme chtěly udělat radost dětem a cestovat po železnici a na informacích přímo na Nádru nás poslali na vlak, který vůbec nejel, nebo jak jsem se potřebovala dostat taky z Hlavního nádraží jen do Řečkovic a ocitla se ve vlaku, který měl nejbližší zastávku v Pardubicích, asi tušíte, na co jsem myslela.

Vystopovala jsem počátek svých problémů ke zlomové události, kdy jsem v mých cca 18ti letech (tzn. asi v roce 2000) jela přímou autobusovou linkou z Brna do Františkových lázní, v Praze vystoupila na přestávku a když jsem se vracela k autobusu, zjistila jsem, že je pryč. I s mými věcmi. 

Normálně odjel, podle nádražních hodin o 4 minuty dřív. Asi už všichni byli zpátky z kouřové a řidič si řekl, že nemusí dál čekat. Všichni kromě mě a nikdo si nevšiml, že chybím.

Měla jsem u sebe jen ledvinku (jop, před dvaceti lety se taky nosily ledviny, frajersky přes jedno rameno), s peněženkou, walkmanem s kazetou The Score od Fugees a zbrusu novým telefonem Nokia 5110. Takže jsem to obvolala, zbytek cesty dojela vlakem a z lázní mezitím poslali nějakého dobrodince, aby mi na konečné v Chebu vyzvedl tašky a přivezl je na recepci, kde na mě počkaly.

Sice to dobře dopadlo, jako zatím pokaždé, ale tehdy tam se to stalo! Vesmír se vyšinul ze své rovnováhy. Ze stavu, kdy platilo, že i já, jako většina ostatních prostě normálně přijedu, kam jsem mířila, s nějakým přijatelným zpožděním a bez větších komplikací, do stavu, kdy se pro mě i cestování do 20 minut vzdálených Řečkovic může stát nechtěným výletem přes půlku republiky.

No, a teď jsem teda byla sama, jen s rok a půl starou holčičkou (a kufrem a batohem a taškou a kočárkem) na cestě z Brna do Maspalomas.

Přespaly jsme v bytě na Braníku, v pořádku dojely na letiště, tam samozřejmě nastaly komplikace s odbavením příručního zavazadla, které podle letenky mohlo mít a taky mělo rozměry po jedné straně o 10cm větší, než jsou pravidla přepravce a bylo nutné to 40 minut řešit, než nás stejně pustili. Ale kromě toho, že jsem si opět nestihla koupit ani vodu (natož kafe!), jsme se v pořádku dostaly na palubu a doletěly do Madridu.

Technická, kdyby to někoho zajimalo: IMHO hodně díky kojení a že jsem se ji snažila unavit, Josefínka let zvládla ukázkově. Usnula ještě jsme ani pořádně nenabrali výšku a vzbudila se, když jsme šli na přistání. Let trval necelé 3 hodiny, ale kdybych ji měla mít takhle na klíně delší dobu, byl by to dost vopruz. Asi ne pro ni, ale pro mě jo.

Do Madridu jsme přiletěli se zpožděním. V itineráři, co jsem si vytiskla k letence, bylo, že přistaneme v 13:35, místo toho jsme se z letadla dostaly hodně po druhé hodině a když jsem si brala kočár z pásu, bylo 14:22. Boarding gate, kam jsme se potřebovaly dostat, zavírala v 14:45. Mezitím jsem měla znovu odbavit zavazadla, samozřejmě projít bezpečnostní kontrolou, kde mj. musím i rozložit a znovu složit kočár. Navíc fronta u měření teploty a kontroly zdravotního formuláře... 

Asi bylo už teď jasný, že to nedáme. Ale já to stejně zkusila. Chtělo se mi čůrat, potřebovala jsem ASAP přebalit Josefínu, měla jsem žízeň jak kráva, dost mě bolela hlava a dala jsem trojboj check-in, safety control a běh na samozřejmě nejvzdálenější gate v rekordním čase 35 minut. Takže o třináct víc, než jsem potřebovala, abysme odletěly.

Pak jsem se sesypala. Letadlo mi zatím ještě nikdy neulítlo.

Když jsem se dala zas do kupy, samozřejmě s telefonickou podporou Lukáše, zabookovala jsem hostel a odjely jsme autobusem do centra Madridu. 

Před cestou jsem si říkala, že jsem vlastně ještě nikdy nebyla v kontinentálním Španělsku. No, tak teď už jo. 

Nebýt okolností, bylo by to super. I tak to bylo super. Madrid určitě stojí za návštěvu, jenom je lepší, když s tím člověk počítá předem. 

Večer i druhý den jsme si prošly město a jely zpátky na letiště Adolfa Suareze. Tam nás bůhví proč chlapík nasměroval na špatný terminál, takže jsem se ztratila a přišla o hodinu času. 

Kdybych zmeškala i tohle letadlo, nevysvětlila bych to už ani sama sobě. Naštěstí jsme měly dostatečnou rezervu a odletěly do Las Palmas. 

Tam jsme nasedly na autobus (Lukáš počítal, že přiletíme o den dřív a už nás nemohl vyzvednout) a vyrazily do hotelu. 

Cesta tady byla stejná, jakou jsme jeli před devíti lety s klukama. 

Jen celkově byl trochu rozdíl, že v lednu 2012 jsme z Brna jeli vlakem do Bratislavy a odtam přímý let trval něco pod 5 hodin. Já letos vyrazila z domu 4.10. v 15:00 a dorazila na místo 6.10. ve 21:45 :-)) 

Josefína má asi dobrodružnou povahu, protože ji to vyloženě bavilo. Já jsem byla za ty tři dny strašně utahaná a Lukáš přestal věřit, že za ním vůbec kdy dorazíme a bohužel to v kombinaci se stresem nesl dost blbě. 

Ale nakonec platí, že všechno špatný je pro něco dobrý. 






Love Island: Gran Canaria 2021

GRAN CANARIA IS NEW BIBIONE

Když jsem na Gran Canarii byla poprvé a zatím naposledy, slíbila jsem si, že se nejpozději příští rok v zimě vrátím. A další rok zase a zase a... Že tam budu jezdit, jako jsme doteď jezdili na rodinné dovolené na sever Itálie. Dokonce jsem uvažovala, že bych tam mohla žít. To byl rok 2012 a od té doby jsem tam nebyla.

Uběhlo pár let, já jsem zestárla (fakt, mám mnohem víc šedivých vlasů a míň zubů než tehdy) a pořídila si vztah a dítě s člověkem, který teď dostal práci na reality show Love Island. Tak tam i s dcerou letím za ním.

Dny před odjezdem byly velmi hektické, kromě klasického balení na cestu (vlastně co to plácám, ani balení na cestu s 20timěsíčním batoletem nepovažuju za "klasické") jsem v podstatě v ten samý okamžik měla řešit hlídání psů (jeden z nich má 42 kg a spoustu chlupů), dva 30tikilové balíky granulí v různých částech Brna (sama 30 kg neunesu), školní úkoly, přeparkování dodávky během blokového čistění (sama nemám řidičák), chybějící klíče od pražského bytu, kde jsme měly přespat noc před odletem a jak odlepit kobylku zelenou z kusů izolepy, aniž by přitom přišla o nohy. 

Mám vytištěný doklad o ukončeném očkování na covid a vyplnění elektronický formulář. Podle Ministerstva zahraničních věcí by to mělo stačit, tak snad bude.

Co nemám, je deník z mé první a poslední cesty na stejné místo, který jsem si chtěla vzít sebou, ale teď, po stěhování ho nemůžu najít. 

A taky si nejsem jistá, jestli můžeme vzít do letadla náš kočárek, protože v Kiwi appce je, že ano a na e-letence není o kočárku nic...

Nejdřív máme zpoždění my, takže jdeme na další spoj. Následně má zpoždění spoj, na který jdeme. 

Odchod z domu probíhá rychle, takže jsem zapomněla pití.

Samozřejmě mám žízeň.

A na nádraží dost smaží slunko.

Vlak, na který jsme chtěly nastoupit v zastávce Královo Pole a vypravili ho z Hlavního nádraží, chytil hned "minimálně 25 minut" zpoždění. V reálu to bylo nějakých 40, což na počet zastávek jedna považuju za rekord. Ale to možná ČD podceňuju. 

Mimochodem, Nádraží Kralovo pole je vysoce bariérové, takže - když už jsem se jednou vyškrábala na perón - se mi nechce s kočárem, batohem a kufrem znovu ze schodů a do schodů, abych si koupila pití v automatu ve vestibulu a přemýšlím, jestli to vydržím, nebo snad radši zavolám Wolt nebo Dáme jídlo...

Abych to měla co nejpohodlnější a nemusela se tahat s věcma ani po Brně ani po Praze, vybrala jsem si schválně spoj, který sice zastavuje asi úplně všude a podle toho taky vypadá doba jízdy, ale zase můžu nastoupit v KrPoli na nádraží a vystoupit na Smíchově (tam mi stačí skočit na autobus a je to kousek na místo, kde budeme spát).

Ve vlaku si vybírám vagon s oddílem pro cestující s dětmi. Bohužel se tam nedostanu s kočárem, jsou tu úzké dveře. Nechce se mi nechat kočárek někde, kde na něj neuvidím a modlit se, aby tam těch 12 mezizastávek vydržel. Navíc Pepinka v něm stejně při čekání usnula...

Přichází průvodčí a při kontrole jízdenek se dozvídám, že "to na Smíchov stejně nejede, všechno končí na Hlavním nádraží".

Ale (!) prodávají tu pití, naštěstí nemusím ve vlaku poprvé v životě chodit pít vodu z hajzlu. A počítám, že - jako obvykle - nejzapeklitější na cestě do jiného časového pásma je ta část mezi Brnem a Prahou, takže teď už to bude jenom a jenom lepší... 

/Shrnuto, cesta z "doma" v Brně do "doma" v Praze čistého času trvala od 15:00 do 20:22, včetně 15ti minut, co jsme si na Braníku kupovaly pizzu./


TO BE CONTINUED 


neděle 3. října 2021

LOVEism by Jul


V situacích, kdy jsem se si někým něco (tetování nebo veganské zákusky asi) domlouvala přes IG, jsem zjistila, že můj nick loveismbyjul ostatním připadá jako náhodný shluk písmen.

Mně to teda přišlo vždycky jasný love - is - ism - by - jul (jako juleska)... <3 

A vzniklo to z jednoho takovýho mýho satori při výkladu tarotových karet. Když mi bylo asi tak čtrnáct patnáct let. Love is. Láska je. Před pětadvaceti lety. 

A víte, kdo to proslavil a má to teď napsaný na mikinách a šatech, který prodává na stejnojmenným e-shopu, že jo? 

Jsem totiž v životě tak trochu jak Jára Cimrman na patentovým úřadě. Doopravdy by mě zajímalo, proč mně se nikdy žádný z těch nápadů nepodařilo monetizovat, když ostatním to pak tak hezky šlo.

Na druhou stranu je fakt, že já to poznání, který jsem tehdy shrnula do věty "Láska je", prodat nechtěla. Bylo to moc osobní a moc silný a věřila jsem, že kdybych začala vysvětlovat, jak to myslím, budu vypadat jak totální magor.

Tak jsem si tak aspoň pojmenovala svůj čtvrtý blog...

P.S.: Dnes jsem to na FB viděla napsané na putovním kamínku, moje drobná chvilka osvícení se definitivně stala mainstreamem :-))