O pár měsíců a několik hrůzyplných zážitků později jsem seděla pohodlně zapasovaná do výše zmíněného výklenku u okna, dívala se na největší deště za posledních deset let a psala - no, vlastně vydělávala psaním na náš nájem a večeři. Většina z těch čtrnácti dospělých postávala kolem a nikdo nepracoval. Jediná kamarádka - šlapka, která měla nejlepší reputaci, co se práce týče - deset let v kancelářích v New Yorku - si zalezla do postele, aby odpočívala a zotavila se. A všichni ostatní, méně srdnatí, ji následovali. Nebo organizovali sešlosti hippies, nosili jídlo zadarmo, prodávali nebo vyráběli zakázané chemické látky, vydávali anarchistické manifesty, navrhovali politické letáky, vytvářeli osvětlení pro rockové koncerty, krmili potulné kytaristy nebo vyráběli náušnice z korálků nebo stínítka na svíčky z barevných obrázků.
Navíc se také přistěhoval obrovský houf nových kalifornských přátel, někteří byli zvaní, jiní ne. (Pronajali jsme si dům o čtrnácti místnostech s perfektním sklepem, normální, oficiální byt a obrovitý dvorek za tři sta dolarů měsíčně.) Pořád si ještě dokážu s jistou nelibostí vybavit dva páry se sedmi dětmi, které diggeři ubytovali bez ohledu na mé protesty do patra, kde byla jídelna. Výše zmíněné páry se právě vrátily z Havaje, kam se odjely "vyčistit" - zbavit drogové závislosti. Diggeři, kteří je v mém náklaďáčku přivezli z letiště, jim také přinesli dáreček - hromadu heroinu. A tak tihle lidi hezky proleželi celé dny na mých ovčích kůžích na podlaze. Všichni kromě jednoho chlapa, který měl sklon bloumat ulicemi a vyhledávat oběti přepadení nebo pálit všechny hořlavé věci na našich oltářích (jeho favority byly dřevěné sošky), nebo si čistil bouchačky přesně za mými zády v pracovně a přesvědčoval mě, že pokud jsem opravdová buddhistka, tak mě to nemůže vyvádět z míry a budu schopná psát, i kdyby dělal nevímco.
A taky že jsem psala. A byla jsem moc ráda, když si pro něj konečně přišli poldové ze San Franciska, přestože jsem začala s obvyklou komedií: "Máte zatykač?" atp. Opravdu jsem psala, protože jinak bychom nemohli všichni mít mořské řasy a hnědou rýži a polívku miso, což jsem považovala za nezbytně nutné pro naše přežití. Byl to schizofrenický život. Každé ráno jsem chodila na přednášky o zazenu do Zenového centra na Bush Street a pravidelně se ukládala ke spánku v deset, zatímco dole všichni dupali a křepčili na jídelním stole nebo vedli válečné konference ve stylu kam dát děti, až se začne střílet. Vstávala jsem ve čtyři, vzbudila dva michiganské buddhisty na zadní verandě, a pak jsme všichni tři vytlačili náklaďáček po Oak Street v matném světle začínajícího svítáni a jeli do Zenového centra. Po návratu jsem uvařila spoustu vloček nebo rýžové kaše, protože nás byl přímo regiment, sama něco zhltla a pak odešla do svého velkého předního pokoje, abych napsala kousek knihy, než začne blázinec.
