My First and Last Meme

Česky hýr >>>×<<<

 

Vlasová krize ve slepé linii času!!!

Těšila jsem se, jak budu mít po prázdninách trošku klid a ono je to přesně naopak. Jop, prázdniny s malým dítětem, přivřenou školkou (u nás teda ještě dětskou skupinou) a prací, kde oproti zaběhlému systému zaskakuju za chybějící kolegy, jsou od letoška můj oblíbený oxymóron. A to jsem si ještě navíc na konci srpna uzavírala 4 předměty, abych mohla pokračovat ve studiu, což je pro mě zcela zásadní záležitost životního významu. Nicméně teď je to snad ještě horší :-)

A všechno jako by se zaseklo. Na můj vkus příliš dlouho čekám na e-mail z vydavatelství ohledně tisku titulkového diáře, klasicky jsem nestihla pár deadlinů literárních soutěží, zpozdily se mi hodinky, na který se fakt těším (tedy zpozdil se balíček s hodinkami, hodinky doufám budou vždycky včas), o příspěvku na bydlení, o který jsem žádala v červenci a doteď nemám odpověď, se radši ani nebudu bavit... Mám pocit, jako bych se - slovy klasika, ano Red Dwarf - ocitla ve slepé linii času.

Potřebuju si zjednodušit život a pohnout se tady z toho zmatku už někam dál. Takže jsem vymyslela, že si už konečně ostříhám vlasy! Ano, vzdám to! Teď vidím, že je to už skoro 3 roky, co jsem se rozhodla. Touhle dobou už mělo být dávno po všem. Možná když to nejde, tak to nejde: Prostě mi ty vlasy už nerostou jako dřív a dost dlouhý na darování je nikdy mít nebudu. 

Na starý kolena se mi vlasy začaly vlnit (WTF?!), podle kadeřnice se mi proto víc lámou, rostou pomaleji a než se dostanu k potřebné délce, roztřepí se jak devítiocasá kočka a co s tím pak... Brzy se budeme s dcerou stěhovat do menšího bytu, začala jsem třídit věci, všude po bytě se válí nějaký krámy, do toho psí chlupy a ještě navrch moje dlouhý (ale ne dost dlouhý!) vlasy, který mi aktuálně padají doslova po hrstech. Asi jsem se taky začala přesrsťovat...

Vždycky jsem chtěla chodit darovat krev, asi abych byla prospěšná. Jenže skoro celý život beru antidepresiva. I když co se toho týče, říkala jsem si s kamarádkou, že pro někoho by to mohla být i výhoda, dostal by krev rovnou s předžvýkanýma inhibitorama zpětného vstřebávání serotoninu :-)) Nicméně odborníci náš názor nesdílí, takže krev darovat nemůžu. Čeho jsem měla vždycky víc, než jsem mohla potřebovat, to byly vlasy. Tak jsem si napsala do bucket listu, že aspoň jednou za život daruju vlasy na paruku pro pacienty s alopecií nebo třeba nějakým onkologickým onemocněním.

Měl to pro mě být piece of cake, ale je z toho dost voser a vypadá to, že mi už vlasy dost dlouhé ani nenarostou. Tak třeba je čas se s tímhle projektem  rozloučit a radši nějaké nadaci, co se stará o paruky pro potřebné, poslat peníze. No, dneska jsem se poprvé po několika dnech normálně vyspala a najednou mi to přišlo líto. Když už ty vlasy mám takhle dlouhý, byla by to škoda... 

Kdykoliv se mě v minulosti v kadeřnictví ptali, jestli to fakt chci až TAKHLE ostříhat, vždyť tak krásných, dlouhých vlasů je škoda, mělo to pro mě stejnou logiku, jako bych si při manikúře říkala, že je škoda stříhat dlouhý nehty. Tahle náhlá změna perspektivy mě samotnou docela překvapila. Ale tak třeba bych to ještě chvilku mohla vydržet. 

V úterý mám termín Na stejné vlně, tak se asi necháme překvapit...

P.S.: Holka z blázince se na IG se ptala, co jejím followerům pomáhá, když mají blbý období. A já můžu doporučit spánek. Nepomáhá totiž nic, prostě to zaspěte a po probuzení můžete začít znova. Třeba to bude lepší ;)

Jaroslav Dušek se samozřejmě mýlí

Jaroslav Dušek se samozřejmě mýlí. Lidé neumírají na rakovinu, protože nenávidí život. Umírají, protože si oni nebo někdo v jejich blízkosti stříhá vlasy.

Jak jsem psala dřív, hecla jsem se, že si nechám narůst vlasy dlouhé tak, abych je mohla darovat na paruku pro (třeba i onkologické) pacienty. Sice s tím rozhodnutím tatova diagnóza úplně nesouvisela, původně jsme o jeho nemoci ještě nevěděli, ale později jsem si v jedné slabé chvilce řekla, že když to vydržím do úspěšného konce, otec se uzdraví. V té chvíli to dokonce vypadalo velmi pravděpodobně.

Jenže po roce cca jsem měla strašně zničené konce, řekla jsem si, že se jich zbavím a nechám délku nárůst od začátku znova. Ustřihla jsem si vlasy zhruba o 10 cm.

Otec byl, jak jsme všichni věřili, v remisi, na nejlepší cestě k trvalému zdraví.

Potkali jsme se necelý týden po mé návštěvě kadeřníka a to už mi oznámil, že se mu rakovina vrátila. Tentokrát se jí zbavit nedokázal.

A nebyl jediný. V naší rodině zemřeli na rakovinu skoro všichni. Doslova v každém případě si oni sami, nebo někdo z nejbližších ostříhal vlasy.

Dokážu si představit, že je pro vás tato informace zatím minimálně těžko přijatelná. Chápu, ještě tam nejste. Ale třeba jednou, později i vám bude tato Pravda jasná jako nic jiného. Věřte mi. Četla jsem Čtyři dohody, i tu pátou. A Tibetskou knihu mrtvých. A Egyptskou taky. A Bibli. A Korán. Takže víte, co... 

A takhle je to u Jaroslava Duška skoro se vším :) 

O JD a jeho rakovině mluvili i Kanárci v síti v jejich placeném Co týden dal na herohero.co (který si BTW určitě potřebujete předplatit). IMO další dobré komentáře:

Martin Freund o Dušekgate (love this!) na FB

Kamilovo pozdní odpoledne na IG

IG Lovci klamu

Reklama na Audi pobouřila svět.

 Audi po kritice stáhlo reklamní obrázek. Sexistická a nebezpečná reklama? Nejodpornější reklama na auto. Dělat dneska reklamy není žádný med. Kauza Audi: Holčičky už nesmí jíst banán?

Nevěřím, že píšu blog o reklamě na auto, ale jop. Je to tak. 

Za a) minula mě vlna odporu vůči reklamě na Audi RS4. O tom, že nějaké Audi RS4 existuje, jsem se dozvěděla až když se za b) přehnala českým internetem vlna odporu proti omluvě Audi a proti stažení předmětné reklamy.

Scroluju Twitterem, vidím obrázek malého dítěte s banánem v puse, opřeného o velké červené auto, to budou mít pedáli radost, pomyslím si, doteď jsem si myslela, že Audi dělá dobrý auta na to, aby měli tohle zapotřebí, scroluju dál... Nestálo to ani za krátké zastavení? Omyl. O kousek dál zjišťuju, že pokud vidím za banánem nějaký dvojsmysl, jsem pedofilní úchylačka. A v podstatě žádný z dospělých (řekla bych 40+) mužů, co se cítili být povinováni se k reklamě vyjádřit, netuší, co za dvojsmysl by to mohl být.

Neřeším, jestli Audiny už dneska stojí tak za prd, že je nemožné je propagovat na základě jejich (ne)kvality. Neřeším, jestli tu reklamu takhle udělali schválně (IMHO ano) nebo omylem. Neřeším, jestli ji měli nebo neměli stáhnout. Já jsem prostě jenom v totálním NU z toho, že žádný chlap prý nezná ten dvojsmysl.

Já ho znám. A neznamená to, že mám pedofilní sklony. Znám ho, protože jste mě ho naučili. Celý devadesátky čtu/poslouchám vtipy o tom, jak jako mladá žena nemám při konzumaci banánu udržovat oční kontakt. Proč teda? Viděla jsem za posledních dvacet let určitě stovky provokativních fotek dospělých žen s tímhle ovocem. A to nechodím na žádné 18+ weby. Pamatuju si video Claudie Schiffer (nebo možná Cindy Crawford?), kde si povedeně právě z toho dvojsmyslu dělá legraci. Asi tak před třiceti lety.

Nicméně pod náporem příspěvků, kde se všichni křižujete, že to přece je jen malá holka, co jí banán a banán nic neznamená, si říkám, jestli nejsem fakt já ta divná a jdu se mrknout na Google. Hledám heslo “banana”, zcela bez přívlastků. A tohle je odpověď (z Pinterestu): 

Z toho vznikl tweet: https://twitter.com/juleska/status/1290773982979985410?s=21 a pod ním krátká, ale výstižná konverzace. Klidně si ji tam přečtěte.

Pro ty, kdo nemají Twitter: muž, který sebe označil za "boomera" napsal, že by asi musel být nedospělá žena, aby v tom dvojsmysl viděl (já ho vidím, takže jsem nedospělá žena?). Cituji: Nevim co vidite vy, ale ja lidi jak jedi banan/cumi na banan." 

A co vy? Taky se takhle díváte na svoje banány? 

To vám povím, že být doma u tohohle chlapa, když si s manželkou a dětmi dávají dopolední ovocnou svačinku, bych teda nechtěla :))

A to jsem mu ještě neřekla, ať si pustí Město bohů...

Samozřejmě se všichni ti rozhořčení redaktoři motoristických magazínů a spol. snaží vzbudit dojem, že normální chlapi o žádných dvojsmyslech nic nevědí a nikdy nevěděli. Jen nedospělé ženy, LGBTQ+ aktivisti, EU a jiní se jim snaží sebrat právo dávat dcerám k jídlu banány. Což mě přivedlo k ilustraci, na kterou jsem dnes narazila na FB (a kvůli ní to taky píšu), voilá! rok 1900!

No, a takhle u nás normálně my, čeští muži a naše dcery, svačíme... Jako really?! Fakt jste si jistí?

To by mohlo být vlastně i k MDŽ...

S těhotenstvím a porodem jsem se přesně trefila do stejného období, kdy byla těhotná a rodila půlka českých celebrit. Takže teď, když koukám na jejich Instagramy ad sociální sítě, čtu o tom, jak se většina z nich těší, až zase zhubne (T9 mi to vytrvale opravuje na “zhoubné”, náhoda?), bude zase moci nosit sexy oblečky, střevíčky na podpatku, make-up, tzn až zase (cituji, nevím kterou hvězdu našeho šoubizzu) získají zpátky svoji ženskost. 

U toho jsem si uvědomila, že se cítím ve svým tlustým, pomuchlaným a po porodu ještě rozbitým těle nejlíp, co jsem se kdy cítila. I když je to dřina pro chlapa (nemusí být vždycky, ale já jsem dohromady rodila víc jak 24 hodin), nenapadá mě nic víc ženského než skutečnost, že je moje tělo schopné devět měsíců nosit a chránit jinou lidskou bytost a pak ji přivést na svět. Teď, když už vím, jaký to vlastně je, nikdy bych ani nedoufala, že je moje fyzická schránka schopná něco takovýho dokázat. 

Tady musím ale přiznat, že náš porod byl dost kolektivní záležitost, moje, mého přítele, naší dcery a personálu porodnice, protože ve finále mi dost pomohli, aby to nemuselo skončit císařským řezem. 

A kdybych tohle tvrdila svému dvacetiletému já, asi bych nevěřila, ale zrovna teď se ve své kůži fakt cítím nejlíp. 

Aneb znáte větu: Kéž bych byla tak hubená, jako když jsem si připadala nejvíc tlustá? U mě to bylo v pubertě, kdy jsem samozřejmě vážila cca o 20 kg míň než teď, ale taky to byla etapa života, kdy jsem asi nejvíc přemýšlela nad tím, jestli jsem dost hezká, štíhlá, (doplň další). Před třicítkou jsem z toho najednou vyrostla, protože who cares, že jo... ale teprve teď bych s klidným svědomím na otázku, jestli se mám ráda, mohla odpovědět, že jo. No, je mi skoro čtyřicet (37 in fact), takže bylo na čase.

Navíc v obecné rovině, být štíhlá, hlavně v tom dnešním slova smyslu, není pro mě ženské, to je dětské. Vážit na 170cm 50kg a míň, nemít skoro žádné boky, zadek, prsa není prostě ženskost. Nechápejte mě špatně, rozhodně neobhajuju obezitu (příp. něco jako morbidní obezitu), chápu, že mít nadváhu nemusí být zdravé (slovy Garfielda nikoliv nadváhu, ale podvýšku), ale stejně tak není zdravé mít podváhu (nadvýšku?). Taky se mi líbí i na dospělých ženských taková ta frackovitá, trashy vyzáblost, minimálně je fotogenická a na holkách, co mají tenhle typ postavy od přírody, je fajn. Ale není to pro mě ženskost. Ženskost má být naducaná a měkká jak prachový polštáře. A mít kolem sebe houf malejch děcek. A vonět a hladit. Ideálně. A IMHO .

Stejně tak rudá rtěnka, výrazný make-up, vyzývavé oblečení. To mi zase přijde ve své sexuální agresivitě spíš mužské. A jasně že ženskost v sobě má mužskou stránku, i tu dětskou. Má v sobě všechno a cokoliv, čím chce v danou chvíli ta která osoba být. Já jenom že pro mě konkrétně tady ta obecná kobrovitost, sexuální atraktivita a vysportovaný sexy tělo není zrovna to nejženštější, co si dokážu představit. Žensky se cítím já, teď, tři týdny po porodu, i když úplně hezký na pohled to nejspíš není.

P.S.: Taky se ale těším na svoje starý oblečení. Na trička, hlavně ta, co jsem si koupila před otěhotněním. Na to, že si zase obleču starý pohodlný rifle a ne že se mi seknou někde v půli stehen a výš už je nedostanu. Na to, že si bez cizí pomoci dokážu zavázat tkaničky na oblíbených keckách. Je tohle ženský? Nevím. 

Jeden z rozdílů mezi EU a tím okolo:

Tady a teď.

Tak trochu se teď amatérsky věnuju nácviku takovýho toho mindfulness způsobu života, záměrnýmu přesunu pozornosti na přítomný okamžik. Totiž nejvyšší level mentálního kung-fu, kterýho bych chtěla dosáhnout (budu-li toho schopná, což nejspíš ne, protože standardně jsem vysoce neschopná čehokoliv), je porozumět podstatě. Skutečnosti. Realitě. Pravdě. A tak. A usoudila jsem, už kdysi dřív, že abych něco mohla pochopit, musím to nejdřív vidět, slyšet, cítit, vnímat, pozorovat, všímat si. 

Na ukázku se v krátkosti jako uvedu do stavu uvědomění si aktuálního prožívání vnitřní i vnější reality a přijmu ji aniž bych se nechala lapit do vlastních emočních reakcí na ni (což nebude problém, protože emoce já přece žádný nemám, nikdy): 

Sedím v čajovně, nevšímá si mě ani můj pes, novej, Zuzana už to není, ta před necelým rokem zemřela, mám dva dny na to, abych sehnala deset tisíc, takže přemýšlím, na kterýho lichváře se obrátit a to mě trochu odvádí od soustředění se na přítomný okamžik. Mám depresi, protože už tři měsíce neberu léky, ale aspoň se mi už po jejich vysazení přestala motat hlava. Možná ale mám depresi proto, že život stojí za hovno. Jsem sama, jsem stará, nemám boty, občas nemám co jíst a brzo nebudu mít ani kde bydlet. Když jsem byla v právní poradně zeptat se na možnost oddlužení, vypočítali mi plán při kterém bych do pěti let zaplatila 102% původní dlužné částky plus odměnu pro insolvenčního správce, která dělá 50% toho, co dlužím - zatímco ostatní podle zákona platí mezi třiceti a sedmdesáti procenty dlužné částky plus odměnu. Z toho vyplývá, že jsem zřejmě jediná, koho se snaží oškubat i v poradně pro oddlužení. Ptát se na něco v bance (ČS) je zbytečné, tam mě obrali i o podporu v nezaměstnanosti od úřadu práce, takže kdybych si tehdá nepůjčila bokem, nemám několik měsíců ani na slanou vodu. Taky mám alergii, ekzém na obličeji a oteklé nohy. Chtěla bych napsat něco pořádného, ale nevím jak. Před chvílí jsem narazila na blog Jany Žáčkové a kohosi: Lose Your Mind With Us a uvědomuju si, jak je deprese blbá diagnóza. Bipolární porucha je mnohem víc cool, to jsem zjistila už na setkáních svépomocné skupiny Prahu. Kéž bych se tak mohla zbláznit, totálně a naprosto. Ztratit se v labyrintu vlastní choré mysli tak, že už bych se nikdy nenašla. Ani nikdo jiný by mě nenašel. Ležela bych zbytek života v léčebně a nemusela bych řešit nic z toho, co řeším teď. 

Akorát vlastně vůbec něco chtít je špatně. To není cool a in už vůbec.

Takže pozorovat aktuální vnitřní i vnější realitu umím. Teď jenom pochopit, jak jsem se do téhle prdele dostala.

Insta Insta, Baby!

Můj Instagram je důkazem, že člověk může fotit, co chce: popelnice heroinu, nemocný psy, bohoslužbu v Káznici na Cejlu, Daniela Landu i noční Kamenku. Stejně nakonec vyhraje malá holčička se štěňátkem:

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Srp 5, 2015 v 12:55 PDT

Soundtrack: Lamb - Backscape Unwind

Mimochodem, to štěně je můj pes. Odteď si budu říkat Norma Coreová: Mám mikádo (šedivý), štěně jezevčíka, bílý plastový boty, koupila jsem si šalinkartu a v kanceláři poslouchám hudbu z devadesátých let. Saint Etienne, The Cardigans, Garbage, Radiohead, The Smashing Pumpkins,... 

A Tetris! Mám Tetris, 9999 her. Vždycky jsem ho chtěla po rodičích, když mi bylo tak asi deset let a nejvíc, co jsem dostala byl Tetris 4 v 1. Až jsem si ho ve třiatřiceti koupila sama. Začala jsem v těch vedrech, co tu teď jsou, nosit sukně. A tak se ukázalo, že v sukni přitahuju poměrně dost pozornosti. Více pozornosti přitahuju v krátké sukni. Mnohem víc pozornosti přitahuju s malým jezevčíkem v náručí. Ale zdaleka úplně nejhoší to je, když v šalině hraju Tetris. (Až budu chtít někoho sbalit, obleču si hodně krátkou sukni a se stěnětem v jedné ruce a Tetrisem v druhé se budu vochometat kolem, to nemůže nevyjít.)

Nežádoucí účinky jarní.

Jaro letos to je alergie, vedro, pot, pupínky blechy, chlupy, nežádoucí účinky, nevolnost, bolest, oteklý nohy, oteklé tváře, pupínky, blechy, Fresh Freaks, blechy, oteklý nohy, plynový kotel, stěhování, chlupy, drobky, nevolnost, překrásná rána na Kamence, špína za nehty, blechy, chlupy, rozbité zrcadlo, výpověď, oteklé oči, únava, alergie, nežádoucí účinky, bolest, nevolnost, blechy, jablka, blechy, PRAHA, blechy, vedro, pot, pupínky, blechy, únava a kočka v umyvadle...

Chtěla jsem jít na zmrzlinu! Veganskou! Nic víc! Vždyť mě už jde v životě jen o trochu veganský zmrzliny v tom posraným hicu! A takhle to dopadlo...

Smrt mužům!

Vidíte to? Charlie Hebdo. Tomio Okamura měl pravdu! Po masakru v Paříži prý navíc bryskně přispěchal s vážnou výzvou české vládě, já ale budu následovat jeho výzvu předposlední (tu, co zřejmě měla být vtip) a budu s terorem, násilím a netolerancí bojovat přesně, jak řekl.

Několikrát za život (zatím poměrně krátký, takže pravděpodobně není všem dnům konec) mě přepadli. Což je mimochodem jeden z mála autobiografických momentů hysterického blogu zde, tolik k dotazům. Poměr bílý, očkovaný Čech - příslušník cizího etnika je přesně padesát na padesát. A nebyli jenom dva. Náboženské vyznání ani jednoho z útočníků jsem neznala. Ale všimla jsem si znepokojivě opakujícího se znaku: každý jeden z nich byl muž!

Ergo každý muž je potencionální útočník. Konec konců o Islámu se také píše, že je patriarchálním a maskulinním náboženstvím. Vinen je testosteron. Proto budu bojovat proti testosteronu, kdekoli ho uvidím. K psovi, kočce a bezmála dvěma desítkám pavouků, co se mnou bydlí, si jako domácího mazlíčka pořídím prase. Budu ho venčit všude, kde se pohybují muži. Nikdy si nic nekoupím v obchodě, který vlastní muž. Místní bezdomovce nasměruji k domům, ve kterých bydlí muž. Jen ať si tam vesele popíjí svůj krabicový elixír! A úplně nejvíc jim to nadám, když se budu kolem motat spoře oděná. Svině!

A to je jen začátek. Smrt mužům!

pic.twitter.com/DLJAvzOcqa

Orientovat se v současném světě je  věc nelehká a dost pochybuju, že tady doopravdy někdo něčemu rozumíme, do něčeho vidíme a o něčem víme. Já třeba nerozumím ničemu. To mi ale ještě nedává právo vše, co mě obklopuje, zjednodušovat a na sílu cpát do nějakých škatulek a kategorií. Kéž by jen, co nás obklopuje, vždyť kolik lidí má potřebu se vymezovat vůči jevům tak vzdáleným a neovlivnitelným, že celý ten vzdor pro ně neznamená víc, než náběh na žaludeční vředy a hypertenzi.

Takže poslouchejte, vy mě začínáte srát všichni komplet kolem. Muslimové, odpůrci Islámu i jeho zastánci. Nemáte pravdu nikdo. Když už musíte něco vědět, tak si pamatujte tohle. A z většiny (většiny!) vašich reakcí na dnešní brutální útok je mi na blití. Jak si vůbec může někdo dovolit brát oběti takové tragédie za rukojmí při prosazování svých názorů? To jste se zbláznili?!

Aktuálně mám na FB status o tom, že si stejně furt myslím, že celoplanetární genocida je řešení. Kdyby nebyli lidi, byl by tady klid. Napůl je to vtip. Napůl! Bohužel mám dojem, že tohle všechno opravdu je lidská povaha. Tohle jsme my. Tohle jsem já. Každý z nás má v sobě útočníka, stejně jako jeho oběť. Sdílíme společný prostor ve vesmíru a společnou duši. S ohledem na to hledejme řešení. Pokud je to vůbec možné. Naše historie, prakticky tvořená zřetězením konfliktů, ukazuje, že moc šancí nemáme. Ale kdo ví...

Zlu se nesmí ustupovat. V jakékoliv podobě. A zlo nejsou vždy jen ti druzí.

V médiích dnešní události přirovnávají k útoku v londýnském metru v létě 2005. Na ten si velmi dobře vzpomínám. Sama jsem byla kousek od Londýna, bez televize a rozhlasu. Část rodiny (mohla jsem být poloviční sirota) se ale v době výbuchu pohybovala v jeho blízkosti. Od momentu, kdy mě neznámý angličan nechal z přenosného rádia poslechnout, co se stalo, do chvíle, kdy konečně někdo z mých příbuzných zvedl telefon, jsem prožila ne úplně příjemné dvě hodiny.

Strach je mocná zbraň. Záměrně ho podporovat a šířit je sebevražedná strategie. Stáváme se tím ne součástí řešení, ale součásti problému. Z mého okolí ti, co nejvíc volají po vyostření situace, někteří dokonce po válce, sami neuběhnou deset metrů v pyžamu, takže představa, že by je někdo povolal do boje je dosti komická. Proč ho potom tak chtějí? Aby jejich děti měly za co umírat?

Horoskop 2014

Je po Vánocích, technicky vzato je i po roce 2014, takže si už snad můžu dovolit napsat: Nejdůležitější věc, co jsem se letos naučila, je, že není zas taková tragédie, když vyprané prádlo okamžitě nevytáhnu z pračky a nepověsím na sušák. Nedělá to skoro nikdo a svět se kvůli tomu zatím nezbořil.

Druhá nejdůležitější věc je, že jsem se naučila (za pomocí jednoho darovaného freewareu) dělat obaly na CDéčka.

Pamatuju, jak jsem loni touhle dobou šmejdila na internetu v horoskopech, což mi přivodilo mnohá zklamání. Obecně mi věštili, že život v roce 2014 bude náročný, plný změn a zřejmě celkově tak jako na hovno. V podstatě. Ale! Že nastartuje řadu velkých změn k lepšímu. Dnes, dva dny po "Ježíšku", kdy jsem nečekaně (fakt to nebývá zvykem) dostala samý supr věci, jako třeba kabelku, čokoládový bonbóny a peníze, za který si koupím boty a kabelku, mám pocit, že se zas tak moc nestalo. Ano, změnila se spousta věcí. Přičemž co mě vždycky nejvíc trápilo, trápí mě stále. Co mě nejvíc těšilo, na to jsem si zvykla a nepřikládám tomu význam. Ale když bude nejhůř, furt můžu jít - a koupit si kabelku. Nebo pivo. Navíc se těším na ty velké, šťastné změny, co mě čekají...

Zase pročítám horoskopy. Zatím nejlepší, co jsem našla, je: Nadcházející rok pro vás pravděpodobně bude velmi kontroverzní, raději v pohodě vyčkejte pro Vás lepších období. Což je pravděpodobně eufemismus pro: chlap, na kterýho si myslíš, si začne s tvojí nejlepší kámoškou, příbuzenstvo bídně zhyne při morové epidemii, následně příjdeš o práci, v druhé půli roku u tebe propukne obzvlášť bolestivá forma rakoviny a koncem listopadu se staneš obětí masového vraha.

Takže Aha! že...

Ještě že furt můžu jít a koupit si kabelku. Nebo pivo.

P.S.: Tady máte jedno opožděné přání od Vintage Lasses: -muck-

Vy upřímní přátelé československého filmu!

Kunda sem, kunda tam. (Miloši, Thank You For The Music!)

To nás zase jednou bude plnej Daily Mail.

Prezidentu Zemanovi musím přiznat, že v jeho případě nemám až tak problém s obsahem (ten nejsem způsobilá posoudit), jako s formou. Rozuměj chytrej chlap, možná krapet arogantní egomaniak, na druhou stranu kdo z nás nemá nějakou tu chybku, že... Jinak bohužel nedokážu tuto verzi hlavy státu zkousnout.

Ovšem (zdvižený ukazováček) jednu věc na něm doslova zbožňuju: Ten chlap má geniální flow. Jakmile promluví, musím se začít smát. Odjakživa. Pocitově je to jakási směs dětského údivu a znechucení. Máte to taky?

Pusťte si ho, budete se usmívat celý den.

Zeman v Hovorech z Lán: Není podstatné, jakým letadlem jsem se z Číny vracel

"... takže - s prominutím - v textech této skupiny je kunda sem, kunda tam," pan redaktor mu to možná odpustil, na sociálních sítích to tak lehce neprošlo - už má vlastní track. Další.

 ...prostě Big up, bro! And thank you for the music.

Pátý element

Svět podle předvolebních hesel se skládá ze čtyř živlů: bezdomovců, prostitutek, feťáků a psích hoven. Zatímco filosofové starověku živly považovali za věčný základ, nezničitelnou a neovladatelnou sílu a tak k nim i přistupovali, naši politici to je jinej matroš. Ti se toho nebojí a živly vyhání a odsouvají. Kam? Asi na samý konec země, kde je svrhnou přes okraj do temných hlubin vesmíru. A to je dobře. Protože slušnej člověk aby se pro všechny ty bezdomovce, prostitutky, feťáky a psí hovna bál vystrčit nos z domu. Hlavně my tady v Brně to máme těžký.

- Položme otázku.

- Ty se polož.

Nejdřív jsem si představovala, jak by bylo hezké, kdyby nad celým tím cirkusem zvítězil onen Bessonův Pátý element, tedy Láska. Jenže už i tu mi volby vzaly. Konkrétně Laura "Láska, sex a politika" Janáčková, která se dnes postarala o zábavu spoustě lidí FB statusem: "Položme otázku. Proč se máme my a naše děti v Praze na ulici proplétat mezi prostitutkami, válejícími se narkomany a bezdomovci? Prostitutky se vystavují už i ve výlohách. Bezdomovci se válí venku po zemi a policie je na ně krátká." Doc. PhDr.Dr.phil. Laura Janáčková, CSc. - živoucí důkaz, že titul ještě nemusí nic znamenat. Ta Laura Janáčková, s kampaní ve stylu Sex and The City, kde toho na sobě má oblečeného míň, než kterákoli prostitutka, co jsem kdy v Čechách potkala. Ovšem něco podobného jsem kdysi viděla v Paříži, za parkovištěm autobusů. Pokud tento její plakát visí někde ve veřejném prostoru, pak jedna z mála těch, kdo v českých ulicích vypadají jak nefalšované děvky z Amstru, navíc pravděpodobně v nadživotní velikosti, je ona sama.

Ale abych nebyla nespravedlivá, já ho zatím nikde neviděla. Pochopitelně, ani bych nemohla. Když se soustředím na svůj každodenní pouliční slalom mezi buchnama, oči od země neodlepím a neregistruju nic od kolen nahoru. A taky paní docentka kandidátka věd a tak vůbec není s těmahle hovězíma nápadama jediná. Což je na tom celém vlastně to nejsmutnější. "Hmm... hm... Co bych tam těm lidem dneska asi tak mohla... Bezdomovci dlouho nebyli!"

Takže teď si přeji něco jiného: aby tím pátým elementem byl zdravý rozum. No, a nebo radši ne... abych toho už zase nechtěla moc.

Zbývá něco? Opět jen legrace, což je smutné. Ale my, co máme mozek a nebojíme se ho používat, ten kolotoč ani nezpomalíme. Tak aspoň že se můžeme trochu bavit. Co třeba tenhle, taky facebookovej: "Moravec je absolutní pyj kterej akorát dává otázky který se politikum hodí a když ne, tak skáče do řeči, aby to nedořekli, bych ho vzal a natrhnul prdel až k lopatkám. - To už jistě zkoušela řada jiných gentlemanů." Dobrý ne? Nakonec ten pátý, nebeský živel bude smích. Po volbách nám možná trochu zhořkne, ale s tím jsme se už naučili žít, nebo?

Brněnská čtvrť Morava! Aneb protivná bruneta čte a žasne.

#covsechnourazimuslimy #courazijulesku

Myslím, že nepřeháním, když napíšu, že jsem právě na Facebooku zaznamenala jubilejní asi tak milionté sdílení článku o všem, co uráží muslimy. Kdo neví, o čem je řeč (tzn. nečetl ho), může se oficiálně považovat za jednoho ze šťastnějších uživatelů. Mnoho vás ale nebude. 

Já to nechápu.  

A dál už k tomu asi ani nemám co říct.

Ne, fakt. Kamarádi a známí z nejrůznějších oblastí mého života, různé charaktery, různé typy temperamentu, různá vzdělání, různá vyznání, různé profese, různé všechno se shodně nasírají nad tím, že muslimy uráží obrázky Josefa Lady, jódlující sousedi a plyšoví vepříci. 

Tenhle - nevím, jestli je to jako opravdickej článek, nebo spíš blog, každopádně je to kompilace kundovin z internetu - takže, tahle kompilace kundovin se před pár měsíci objevila na serveru libimseti.cz (to je aspoň zdroj, panečku!) a už má bezmála 25.000 lajků. Kompilace kundovin autorky, která je takový máslo, že si ani správně nevygooglí, že West Midlands není část Birminghamu. Buď máslo, nebo - což by se mi líbilo moc - geniální troll. Jenže jak se pak srovnat s množstvím průměrně inteligentních středoevropanů, co jí na to skočili? 

Osobně za vrchol celé záležitosti považuji okamžik, kdy jistý můj kamarád utnul naši disputaci o tom, jestli jsem u toho větší blb já, nebo on: "Že se to nestalo, jak je to tady napsané, ještě neznamená, že se takové věci nestávají a nedějí někde jinde a jinak." Čili "je to lež, ale to neznamená, že to není pravda".

Pár dní zpátky jsem podobně nepochopila větu: "Já nečtu." Kontext ve zkratce:

"Mně se tam nechce, budu se tam nudit."

"Tak si vezmi něco na čtení..."

"Já nečtu."

Jak jako NEČTU? Jak může někdo říct, že nečte?! To nepozná písmena, nebo co? Dnes si říkám, že často je to tak i lepší. Zjevně řada z těch, co čtou, si to privilegium nezaslouží.