Czechtek 2005

 Je dvacetileté výročí zásahu (zbytečného a brutálního) na Czechteku u Mlýnce na Plzeňsku. A k mému údivu a potěšení se tím freetekk zase jednou dostal do mainstreamových médií.

Pravděpodobně - protože zatím jsem nic nečetla ani neposlouchala - nejlepší dokumentem stejně zůstává legendární report tehdy zveřejněný na techno.cz. Kde mimochodem pořád ještě nějaké fotky k vidění jsou:

 http://techno.cz/reporty/index/fotograf:Hans

Tehdy jsem na freeczkový akce jezdila. Občas, spíš na menší (taky tohle je největší akce svého druhu u nás a konala se jednou ročně) a raději než tekkno jsem měla a stále mám d'n'b, jungle, raggajungle, reggae. Nicméně ten rok se to tak zrovna sešlo, že jsem měla jet.

Z Brna jsem vyrážela už s tím, že účastníky napadla policie. Z nyxu a od kamarádů na místě jsme měli info doslova z první ruky, do toho jsme hltali zprávy z mainstreamových médií.

Hodně lidí si cestu do Mlýnce pochopitelně rozmyslelo, my jsme se Sleepym (ze kterýho je BTW ve Státech publikovaný autor, wow) jeli i tak. Věděli jsme, že na místo patrně dorazíme, až už bude po všem. Já chtěla fotit a hlavně jsme jeli pomoct s úklidem.

Nebudu řešit, že pozemek na akci byl pronajatý od majitele a kdyby politici a policie dodržovali zákony, mohli tam tak max dávat pokuty za překročení limitu hluku (komu, když freeteky přirozeně nemají organizátora?) a dávat za stěrače bločky za blbý parkování. Zajímavý ale bylo, jak se zprvu všude psalo, že akce je nelegální ve smyslu nepovolená úřady i protiprávního záboru pozemku. A majitel moc prostoru, aby to mohl účinně vyvrátit, nedostal. Nebo se možná bál nenávisti, která by se proti němu mohla namířit ze strany tzv. běžných občanů? Později ale už technaře otevřeně obhajoval. 

Každopádně jak ze začátku Češi na účastníky a celý freetekk nadávali, brzo velká část společnosti otočila. Zásah byl opravdu nepřiměřený a díky internetu a digitální fotografii se s minimálním zpožděním dostávaly ven svědectví od lidí uvnitř. 

Toho velmi dobře využila politická opozice, hlavně ODS. 

Já jsem v Mlýnci ani později moc fotek nepořídila, protože mi hned ve vlaku cestou tam ukradli foťák. Nicméně v tom hypu, zaplavená adrenalinem jsem toho želela míň než bych sama čekala. 

Na místo jsme se dostali v pohodě, ještě jsme potkávali kolem lesní cesty roztroušené policisty, po nás už ale nikdo nic nechtěl. Vypadalo to tam jak po válce. Nafasovali jsme pytle na odpadky a šli uklízet. Strávili jsme tam celý den a odjeli do Prahy. 

Socani v čele s Paroubkem - a to není politická analýza, ale moje dojmy a ještě navíc dojmy ve vzpomínkách, schválně nic nečtu, dokud to nedopíšu :)) - patrně počítali, že nastoupí na partu špinavých smažek, vyženou je z louky a lidi je za to budou milovat. Bohužel pro všechny zúčastněné to špatně vyhodnotili.

Výsledkem byla spousta nasraných lidí. Nasraných policajtů, kteří otevřeně mluvili o zpackaném zásahu se špatným vedením, nasraných a vyděšených rodin policajtů, které na zásah poslali i těch, co měli pohotovost a fakt se jim tam nechtělo. Nasraných technařů, nasraných lidí, co prostě rádi jezdí na fesťáky a sympatizovali, nasraných rodin technařů. Nasraných starých mániček a trampů, kteří si vzpomněli, jak před revolucí naháněli obušci je samotné. 

Asi fakt nevěděli, že na tekkno ve většině chodí lidi, co po týdnu v korporátu (továrně, škole,...) rádi svlečou košile a kravaty a jdou se zrestartovat. Že takových těch "společností vyvrhlých kriminálních živlů" (pro soudruhy od pohledu), co to přeženou a skončí před bednama v blátě a následně možná na titulce MF Dnes, je tam fakt jenom pár a zbytek je naprosto různorodá, nezaškatulkovatelná skupina. 

Taky bysme se mohli bavit o tom, jak časté a jak přijímané byly před 20 lety v Česku body modifikace, včetně piercingů a tetování. Jak často jste potkali na ulici nebo v práci člověka s netypickou barvou vlasů, dready nebo copánky? 

ČSSD si uspořádala nesmyslnou demonstraci síly a moci, dokonce tam dotáhli obrněný transportér, aby bojovali se skupinou z většiny neozbrojených, polonahých pacifistů na MDMA. Skončilo to tím, že vyhrožovali armádou.

Chytla se toho opozice a ve zkratce, z víkendu techna na louce někde u dálnice se stal snad týden nebo dva techna uprostřed Prahy. Na protestu uprostřed Václavského náměstí jsem poprvé a naposledy mluvila s Lucií Bílou. Systémy hrály z pódia na Letné. 

Svůj czechtek jsem ten rok teda měla i já. Velmi netypický, nezapomenutelný a vlastně pro mě to opravdu byla v jistém smyslu tečka (za svobodou), protože od té doby jsem na žádný větší free akci nebyla a CzechTek skončil. A zároveň ty protesty a všechno okolo byla ztělesněná svoboda sama. 

Ale jak na to teď myslím, asi by stálo za to se jet někam (nejspíš do zahraničí) někdy ještě mrknout...

Tyhle trika pak celý léto rozdávali na každým větším festivalu v Čechách a na Moravě.

Papaláši chtěli dělat gesta a z lidí, kterýma zjevně opovrhovali, si udělali boxovací pytel. Jenže netušili, do čeho se pouští. Po zásluze dostali, co jim patří. To, jak teď lezou do análu komunistům, aby urvali usmolených pár procent, je třešnička na dortu, karma a boží trest za to, co provedli tehdy tam :)) 

Vážně, věřím, že myšlení, které tehdy vedlo politiky k pocitu, že takový zasah je dobrý nápad, je dnes přežité. Navíc lidé se smartphony dokážou v podstatě vše dokumentovat a v reálném čase zveřejňovat. To by se za komunistů, ani krátce po nich, nestalo, ale u Mlýnce už i to (jen spíš s internetem a digitální fotkou) hrálo roli. 

Rozpustit tu akci, I KDYBY nelegálně obsadila soukromý pozemek, šlo i jinak. Případně ji mohli nechat proběhnout a přestupky ad. řešit pak. Žijeme v právním státě. Mimochodem, na netu lidi vtipně den zásahu označují za den, kdy vznikla Pirátská strana :)

Konec éry neorganizovaných technoparty. Přesně před 20 lety zasáhlo 1200 těžkooděnců proti CzechTeku.

Třídílný podcast: CzechTek: Příběh českého raveu

MDŽ (IWD) 2025

 Letošní MDŽ prožívám stylově: Nemocná, v posteli s nemocnou dcerou, čtu Vejce a já a žeru čokoládu!

A telefon mi připomněl, co jsem dělala vloni touto dobou: 

LOVEism by Jul

V situacích, kdy jsem se si někým něco (tetování nebo veganské zákusky asi) domlouvala přes IG, jsem zjistila, že můj nick loveismbyjul ostatním připadá jako náhodný shluk písmen.

Mně to teda přišlo vždycky jasný love - is - ism - by - jul (jako juleska)... <3 

A vzniklo to z jednoho takovýho mýho satori při výkladu tarotových karet. Když mi bylo asi tak čtrnáct patnáct let. Love is. Láska je. Před pětadvaceti lety. 

A víte, kdo to proslavil a má to teď napsaný na mikinách a šatech, který prodává na stejnojmenným e-shopu, že jo? 

Jsem totiž v životě tak trochu jak Jára Cimrman na patentovým úřadě. Doopravdy by mě zajímalo, proč mně se nikdy žádný z těch nápadů nepodařilo monetizovat, když ostatním to pak tak hezky šlo.

Na druhou stranu je fakt, že já to poznání, který jsem tehdy shrnula do věty "Láska je", prodat nechtěla. Bylo to moc osobní a moc silný a věřila jsem, že kdybych začala vysvětlovat, jak to myslím, budu vypadat jak totální magor.

Tak jsem si tak aspoň pojmenovala svůj čtvrtý blog...

P.S.: Dnes jsem to na FB viděla napsané na putovním kamínku, moje drobná chvilka osvícení se definitivně stala mainstreamem :-)) 

To by mohlo být vlastně i k MDŽ...

S těhotenstvím a porodem jsem se přesně trefila do stejného období, kdy byla těhotná a rodila půlka českých celebrit. Takže teď, když koukám na jejich Instagramy ad sociální sítě, čtu o tom, jak se většina z nich těší, až zase zhubne (T9 mi to vytrvale opravuje na “zhoubné”, náhoda?), bude zase moci nosit sexy oblečky, střevíčky na podpatku, make-up, tzn až zase (cituji, nevím kterou hvězdu našeho šoubizzu) získají zpátky svoji ženskost. 

U toho jsem si uvědomila, že se cítím ve svým tlustým, pomuchlaným a po porodu ještě rozbitým těle nejlíp, co jsem se kdy cítila. I když je to dřina pro chlapa (nemusí být vždycky, ale já jsem dohromady rodila víc jak 24 hodin), nenapadá mě nic víc ženského než skutečnost, že je moje tělo schopné devět měsíců nosit a chránit jinou lidskou bytost a pak ji přivést na svět. Teď, když už vím, jaký to vlastně je, nikdy bych ani nedoufala, že je moje fyzická schránka schopná něco takovýho dokázat. 

Tady musím ale přiznat, že náš porod byl dost kolektivní záležitost, moje, mého přítele, naší dcery a personálu porodnice, protože ve finále mi dost pomohli, aby to nemuselo skončit císařským řezem. 

A kdybych tohle tvrdila svému dvacetiletému já, asi bych nevěřila, ale zrovna teď se ve své kůži fakt cítím nejlíp. 

Aneb znáte větu: Kéž bych byla tak hubená, jako když jsem si připadala nejvíc tlustá? U mě to bylo v pubertě, kdy jsem samozřejmě vážila cca o 20 kg míň než teď, ale taky to byla etapa života, kdy jsem asi nejvíc přemýšlela nad tím, jestli jsem dost hezká, štíhlá, (doplň další). Před třicítkou jsem z toho najednou vyrostla, protože who cares, že jo... ale teprve teď bych s klidným svědomím na otázku, jestli se mám ráda, mohla odpovědět, že jo. No, je mi skoro čtyřicet (37 in fact), takže bylo na čase.

Navíc v obecné rovině, být štíhlá, hlavně v tom dnešním slova smyslu, není pro mě ženské, to je dětské. Vážit na 170cm 50kg a míň, nemít skoro žádné boky, zadek, prsa není prostě ženskost. Nechápejte mě špatně, rozhodně neobhajuju obezitu (příp. něco jako morbidní obezitu), chápu, že mít nadváhu nemusí být zdravé (slovy Garfielda nikoliv nadváhu, ale podvýšku), ale stejně tak není zdravé mít podváhu (nadvýšku?). Taky se mi líbí i na dospělých ženských taková ta frackovitá, trashy vyzáblost, minimálně je fotogenická a na holkách, co mají tenhle typ postavy od přírody, je fajn. Ale není to pro mě ženskost. Ženskost má být naducaná a měkká jak prachový polštáře. A mít kolem sebe houf malejch děcek. A vonět a hladit. Ideálně. A IMHO .

Stejně tak rudá rtěnka, výrazný make-up, vyzývavé oblečení. To mi zase přijde ve své sexuální agresivitě spíš mužské. A jasně že ženskost v sobě má mužskou stránku, i tu dětskou. Má v sobě všechno a cokoliv, čím chce v danou chvíli ta která osoba být. Já jenom že pro mě konkrétně tady ta obecná kobrovitost, sexuální atraktivita a vysportovaný sexy tělo není zrovna to nejženštější, co si dokážu představit. Žensky se cítím já, teď, tři týdny po porodu, i když úplně hezký na pohled to nejspíš není.

P.S.: Taky se ale těším na svoje starý oblečení. Na trička, hlavně ta, co jsem si koupila před otěhotněním. Na to, že si zase obleču starý pohodlný rifle a ne že se mi seknou někde v půli stehen a výš už je nedostanu. Na to, že si bez cizí pomoci dokážu zavázat tkaničky na oblíbených keckách. Je tohle ženský? Nevím. 

b_day grl a její den

Mám narozeniny.

Pětatřicátý. Škrt! Šesta! Šestatřicátý.

Mimochodem, dosáhla jsem věku (36), ve kterém se můj otec poměrně nepřehlednou soustavou rozvodů a sňatků stal dědečkem. Já nemám ani děti, ani vnoučata. Mám jezevčíka. Stejně ale je to přelom: ještě včera jsem byla teprve v první půli cesty k sedmdesátce, teď už jsem skoro až tam...

Původně jsem si vzala dovolenou. V mezičase mi upravili pracovní dobu tak, že pátky nedělám. Protože jsme pomalé a drahé a zaměstnavatel na nás všechny nemá (asi ani peníze ani nervy). Tak jako tak, můžu spát dýl. Oproti původní verzi je rozdíl, že takhle mi to nikdo nezaplatí. 

Říkala jsem si, že pokud to zvládnu, mohla bych jet na půl devátou do Mikulova na konferenci a pietní akt za oběti železné opony. Nezvládla jsem. Jsem vyčerpaná. Vzbudila jsem se v 11, snídám bílý Zoloft, červeno-bílé ředkvičky a zelený čaj. To je taková moje malá italská kuchyně.

Chtěla jsem se na YT dívat na krátké filmy Filipa Kiliána, místo toho prokrastinuju na FB nad gratulacemi k narozeninám. 

V sešitě, do kterého tohle píšu, jsem našla založený vsazený tiket. Odpoledne si ho někde nechám zkontrolovat, třeba jsem vyhrála... (Spoiler alert: Nevyhrála.)

Na e-mail mi přišla přání a slevové poukazy od Zary, Marks Spencer, Sephory, Reserved, Lindexu, Terranovy, Espritu, Bershky, Manga,... Koukám, že některé nadnárodní koncerny mi blahopřejí hned několikrát. Svým způsobem mám radost, ale stejně si nic nekoupím. Ani ne proto, že bych byla tak uvědomělá, ale spíš že jsem švorc. A oblečení ponejvíce nosím po mladší sestře. 

U Starbucks mám k vyzvednutí můj oblíbený nápoj ve velikosti tall nebo grande, vylepšený toppingem dle vlastní chuti. Nejraději piju americano s ničím, "hořký jako život, černý jako smrt" a jako bobus IMHO nejlíp ladí s pivem. Dnes možná udělám vyjímku. Stavím se tam cestou do Ocásků, kam mám v plánu odnést nějaké věci pro pankáče z brněnských Food not Bombs a teplé oblečení pro bezdomovce na zítřejší rozdávání jídla... To asi bude ta tekutá modernita. Nebo je to možná jenom Brno.

Oslavit narozeniny sobotním vařením s FNB by mi přišlo celkem fajn, ale nemůžu. Jedeme s rodinou na vánoční trhy do Bratislavy. Takže výlet do zahraničí; myslím, že se tomu říká citybreak. (BTW taky při cestě na Slovensko zapomínáte, že tam člověk potřebuje Eura?)

Jezevčík si chce hrát. Proto už nejmíň hodinu, v bytě o rozměrech dva krát dva metry aportujem míček. Já si toho Filipa Kiliána prostě v klidu nepustím!

Léta a léta (circa od jednadvaceti) si slibuju, že už nikdy žádný narozeniny nebudu slavit. A stejně nad tím každý rok minimálně přemýšlím. Letos to na mě přišlo jedno odpoledne před pár měsíci, že jsem zase začala vymýšlet, že bych nějakou oslavu přece jen udělala. Chvíli na to jsem ve městě natrefila na Petra Hromádku, který se zrovna TEĎ nechal ukecat, že jakejsi pátek 23. listopadu bude hromadně slavit šedesátiny v HaDi. A náhodou si pamatoval, že 23. listopadu mám narozeniny já (on ne, jen bude ta oslava) a že tam teda musím být. Divadlo, koncerty, chlebíčky, chlast, spousta starých lidí, mezi který už teď oficiálně taky patřím,... to mi přišlo fajn. Takže se celkem těším na večer. Jedinej problém je, že nemám co na sebe.

5 let Yoga Lokah

Mé momentálně už delší dobu nejoblíbenější studio slaví páté narozeniny. Při té příležitosti vyzvali žáky, aby zveřejnili své příběhy o tom, co pro ně Yoga Lokah znamená.

Když nepočítám své pokusy s jógou (a zjevně jí inspirovaným tělesným cvičením) v různých ozdravovnách, léčebnách a lázních - naposledy ve Františkových lázních, kde jsem při hodině pravidelně usínala a stejně jsem si to náramně užila - začala jsem jógou trávit nějak víc času před asi čtyřmi lety. To jsem chodila do studia Mandala na Opletalove a bohužel v tom nemůžu pokračovat dodnes. Tehdy jsem pracovala odpoledne až v noci a týden jsem zahajovala v pondělí v šest nebo sedm ráno právě na lekci jógy pro začátečníky. Tím se dostávám k nejdůležitějšímu bodu tohoto blogu: Pro mě dosti překvapivě jsem se tak začala vyloženě těšit na pondělní rána (posledních asi dvacet let jsem se totiž dokázala těšit na máloco), jóga - i když větší kopyto než jsem já aby pohledal - pro mě totiž představovala po strašně dlouhé době první zdroj opravdu příjemných tělesných pocitů.

Myslím, že pohyb obecně při depresi pomáhá. Ale nic se nemá lámat přes koleno. Kdybych se dokázala přemluvit jít cvičit dřív (třeba o deset let), mohla jsem tak urychlit svoji léčbu. Možná. Nebo to přišlo v pravou chvíli, jak to bylo. Každopádně, byl to tak trochu zázrak. (Představte si, že se po šestnácti a víc letech, kdy se chcete zahrabat pod zem a tam v tichosti zdechnout, najednou začnete cítit dobře ve svém vlastním těle.)

Čímž vůbec nikoho nenutím, jenom říkám. Za úvahu to rozhodně stojí.

Jestli máte strach, že je jóga krkolomná, protože jste viděli někde něco v televizi nebo na youtube, berte v potaz, že já jsem se za celý život nenaučila udělat kotrmelec vzad, protože nepřenesu zadek přes hlavu, nedotknu se rukama země, leda bych si k tomu dřepla, dokonce mi dělá i problém sedět s rovnými zády a nataženýma nohama a nic z toho mi při lekcích jógy nepřekáží. Stejně jsem od sebe nikdy nečekala, že u toho budu vypadat jak Christy Turlington. Dělám pokroky svým velmi pomalým tempem a do hodin pro začátečníky možná budu chodit nadosmrti. Momentálně mě nejvíc láká Jin jóga, asi že se u ní málo hýbe a hodně leží.

Yoga Lokah je studio, které vlastně teď navštěvuju jako jediné, ovšem velmi sporadicky. (Buď nemám peníze, nebo víc pracuju, mám peníze a nemám čas nebo energii.) Proto nemám tu drzost psát tuhle svoji zkušenost k nim do události. Ale inspirovali mě k tomu, abych se podělila o to, co v mém životě znamená jóga.

Kamarádka tuhle prohlásila, že dneska kdo neví, co se sebou, cvičí jógu. Ono taky pokud nevíte, co se sebou, nebo s čímkoliv jiným, cvičení jógy je imho zdaleka to nejlepší, co můžete dělat.

I mně jebe.

Často si neodpočinu ani v noci. Třeba včera, to jsme se s Lucií vydaly na poznávací zájezd do Moskvy. Během cesty (nevím, jestli tam s námi byl od začátku, nebo přistoupil později) se do uličky za řidiče postavil Vladimir Vladimirovič Putin a prohlásil, že by nám to sice neměl říkat, ale že pro něho Moskva za současných podmínek není bezpečná a bude se v dohledné době stěhovat do Ostrovačic. "Sládek v Útěchově, Putin v Ostrovačicích - to je na emigraci," bylo první, a vlastně i poslední, co mě napadlo. 

Pak už jsem jen přemýšlela, jestli by to dobrý tweet a jestli mám vůbec právo to zveřejnit. Ale když jsem si představila, jak mě cituje CNN, BBC, Reuters, AP, Al Jazeera, novinky.cz, nebylo nad čím dumat. Potřebovala jsem se dostat k wi-fi dřív, než na konečné v Moskvě, naši spolucestující bodří ruští tatíci mě spíš rychle než pomalu začínali lézt na nervy a když jsem z okna uviděla zajímavý kostel/hrad/muzeum, vytáhla jsem Lucku z autobusu s tím, že Kreml sice neuvidíme, ale tohle bude možná i lepší. 

Ztratily jsme doklady a všechny peníze. To ale nevadilo, protože v zápětí jsme jiné peníze našly. Mnohem víc, než jsme měly původně! Navíc jsme si v muzeu mohly vybrat jakýkoliv exponát a ponechat si ho jako suvenýr. Zamířily jsme do oddělení minerálů a nerostů pro obří diamant. 

Přesně v tu chvíli do budovy vtrhla banda islámských radikálů, do jednoho vypadali jak karikatura Bin Ládina, a začala pálit po všem, co se hnulo. Okamžitě zavládla panika. Nikdy dřív jsem nic podobného nezažila. Řev, pláč, krev, vzduchem svištěly kulky (útočníci měli samopaly, ale zněly jako vystřelené z pušek). Zachovala jsem chladnou hlavu. Našla jsem pro nás úkryt a později jsem Lucii z toho pekla vyvedla. Zamířily jsme do centra města, stejně jako dav ostatních přeživších. Většina byla více či méně vážně raněná, rodiče hledali děti, děti hledaly rodiče... Uvědomila jsem si, že to fakt, doopravdy máme za sebou. 

Přesně v ten okamžik na ulici povstalo několik dalších skupin teroristů a zahájily palbu. Vzpomínala jsem na všechny moudré rady, jak se v podobné situaci zachovat, nastřádané během let sledováním hollywoodských filmů. Bleskově jsem pro nás našla  další skrýš, na panských toaletách v opuštěném nočním klubu. Několik útočníků nám bylo v patách. Zamkly jsme se v kabince. Lucka se dusila a lapala po dechu, musela jsem ji uklidnit. To se doslova v poslední vteřině povedlo. Všimla jsem si, že se nás tam schovává víc.  Zůstaly jsme na místě dlouhou dobu, bály jsme s pohnout, vydat sebetišší zvuk. Až jsem podruhé tu noc uvěřila, že je vší hrůzy konec a můžeme bezpečně vyrazit k autobusové zastávce. 

Chtěly jsme se co nejrychleji dostat domů (Putin měl pravdu, zlatý Ostrovačice!). Jenže jsem se už podruhé spletla. Zase jsme se ocitly pod palbou. Podařilo se mi schovat alespoň Lucii, ale mě si všimli. Chytili mě a popravili. Díky tomu, že mě na útěku nestřelili do zad, jsem měla čas všechno promyslet. Uvědomila jsem si, že tohle je jenom další na hovno situace, kterou není v mé moci změnit a musím se s ní smířit, přijmout ji a umřít klidně. Trefili mě do hlavy, čistě, jednou ranou, vlastně to bylo dobrý. Mohla bych umřít i hůř. "Tý jo," říkala jsem si, "jak jsem se s ní dokázala smířit, obelstila jsem ji a přežila jsem smrt..." Jenže se ukázalo, že umím létat.  Tzn. jsem duch, jenom jsem si toho hned nevšimla (jako Bruce Willis v Šestým smyslu). Pak se ukázalo, že můžu metat ohnivé koule. Které ničí teroristy, jen se jich dotknou. Řekla jsem Lucii, aby utíkala co nejrychleji na autobus, že ji budu doprovázet a zabiju každého, kdo na ni namíří zbraň. Teď už to nemělo kam uhnout. Jenže do toho zazvonil budík.

Takže nakonec vlastně nevím, jestli se dostala v pořádku domů. Vyčítala jsm si, že jsem se tak hloupě zmýlila a nepočkala na těch záchodcích, dokud nás Amíci nezachrání.

Insta Insta, Baby!

Můj Instagram je důkazem, že člověk může fotit, co chce: popelnice heroinu, nemocný psy, bohoslužbu v Káznici na Cejlu, Daniela Landu i noční Kamenku. Stejně nakonec vyhraje malá holčička se štěňátkem:

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Srp 5, 2015 v 12:55 PDT

Soundtrack: Lamb - Backscape Unwind

Mimochodem, to štěně je můj pes. Odteď si budu říkat Norma Coreová: Mám mikádo (šedivý), štěně jezevčíka, bílý plastový boty, koupila jsem si šalinkartu a v kanceláři poslouchám hudbu z devadesátých let. Saint Etienne, The Cardigans, Garbage, Radiohead, The Smashing Pumpkins,... 

A Tetris! Mám Tetris, 9999 her. Vždycky jsem ho chtěla po rodičích, když mi bylo tak asi deset let a nejvíc, co jsem dostala byl Tetris 4 v 1. Až jsem si ho ve třiatřiceti koupila sama. Začala jsem v těch vedrech, co tu teď jsou, nosit sukně. A tak se ukázalo, že v sukni přitahuju poměrně dost pozornosti. Více pozornosti přitahuju v krátké sukni. Mnohem víc pozornosti přitahuju s malým jezevčíkem v náručí. Ale zdaleka úplně nejhoší to je, když v šalině hraju Tetris. (Až budu chtít někoho sbalit, obleču si hodně krátkou sukni a se stěnětem v jedné ruce a Tetrisem v druhé se budu vochometat kolem, to nemůže nevyjít.)

Nežádoucí účinky jarní.

Jaro letos to je alergie, vedro, pot, pupínky blechy, chlupy, nežádoucí účinky, nevolnost, bolest, oteklý nohy, oteklé tváře, pupínky, blechy, Fresh Freaks, blechy, oteklý nohy, plynový kotel, stěhování, chlupy, drobky, nevolnost, překrásná rána na Kamence, špína za nehty, blechy, chlupy, rozbité zrcadlo, výpověď, oteklé oči, únava, alergie, nežádoucí účinky, bolest, nevolnost, blechy, jablka, blechy, PRAHA, blechy, vedro, pot, pupínky, blechy, únava a kočka v umyvadle...

Chtěla jsem jít na zmrzlinu! Veganskou! Nic víc! Vždyť mě už jde v životě jen o trochu veganský zmrzliny v tom posraným hicu! A takhle to dopadlo...

Zuzana (15 let)

Juleska od Honzy, Petra nebo Libora. Původně jsem se měla fotit jen já, ale Zuza z toho rozložení pozornosti byla dost nesvá... http://www.rajce.net/a11327865 P.S.: Všimněte si, co se stane, když na rajčeti pojmenujete album "Zuzana (15 let)".

Instagram In My Eyes (2015)

#Brno

Fotka zveřejněná uživatelem @loveismbyjul, Úno 14, 2015 v 8:58 PST

Mých 5 + 1 momentálně nejoblíbenějších černobílých obrázků z Instagramu
(vč. Kamenky výše):

• Vlněna (leden 2015) 
• Pivo U Poutníka
• Petrov ze Špilberku
• Kapucínské náměstí, Brno
• Poštovská ulice, naproti malé Alfě

A pět momentálně nejoblíbenějších sledovaných profilů:

• mustafaseven
• laurakovanska
• jahjahonly
• alzbetajungrova
• flyalot

Potato Of Love

Pozdrav z letošního Štědrého dne vol. IV. Vaše Barbora - brambora.

Hysterická

Původně na Písmáku: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=451999

Nebuď na sebe tak přísná. Nebuď na sebe tak přísná! Nebuď na sebe tak přísná? Jak ti mám vysvětlit, že kdybych na sebe byla přísná, zapřela bych samu sebe a dovolila ti a všem tobě podobným, abyste si se mnou dělali, co chcete? Že právě, kdybych na sebe byla přísná, nechala bych tě, ať se mě dotýkáš, kde se ti zachce, přestože mně je z toho na zvracení. Měla bych tě teď praštit, znovu, když ta první facka nestačila? Měla bych ti rozbít hlavu? Bodnout tě? Pořezat? Zmlátit tak, až bys upadl na zem a kopat a kopat a kopat? Je ti to už jasný, ty hnusnej, odpornej, úchyláckej debile? Tohle je teď ta jediná věc, která by mi pomohla zapomenout na vztek a ponížení, cos mi způsobil. Ubít tě k smrti. Si myslím, že jsem nic zas tak hroznýho neudělal, ale tak teda promiň no. Mrzí mě to. Co tě mrzí? Pověz, co tě mrzí, když jsi nic tak hroznýho neproved‘? Pojď, stoupni si sem, já si vezmu tady tu tyč a dovol mi nehnutě tě bít hlava nehlava. Nebraň se. Pak si budeme kvit. 

Dokážeš si představit, co je to pro mě za pocit, když ti zakážu na mě sahat a ty mi okamžitě položíš ruku do rozkroku? Proč jsi to udělal? Abys mi ukázal, jak je úplně jedno, co já chci nebo nechci, co je mi nebo není příjemné a co mě uráží? Protože se mnou si přece může každý dělat, co si zrovna zamane. Já ani v nejmenším nerozhoduju, co se bude dít s mým tělem. Kdykoliv přijde někdo silnější, drzejší, opilejší než já, nemám právo na námitky. 

Jenom proto, že tady stojím, nemusíš respektovat, o co tě žádám. Jenom proto, že sis zrovna všimnul, že jsem vlastně docela hezká, můžeš překračovat hranice mé osobní zóny, dýchat mi z blízkosti do obličeje, tahat mě za rukáv, sahat mi na zadek, vykládat nechutné historky. Které budu poslouchat, protože jsem někdy skoro až krásná. Jako panenka. Kterou si kdokoliv může odnést domů a strhat z ní šaty, aby se podíval, co má mezi nohama. 

Je to tak, že? Snažíš se mě dotknout, já tvé ruce odstrkuju, ty se směješ, mě je do breku. Teď ses přišel omluvit, i když vlastně nevíš proč. Ale rozhodně je to tak, že já jsem na sebe příliš přísná, nedopřeju si žádný povyražení. Co kdybych se příště vysvlékla do naha, postavila se doprostřed výčepu a nechala každýho, ať si sáhne? To by byla švanda, co? Určitě bysme se všichni náramně pobavili. 

Už jsem myslela, že jsi to pochopil a ty se při odchodu otočíš ve dveřích a řekneš: „Nebuď na sebe tak přísná.“ A pak to zopakuješ. A nakonec ještě jednou. Jo, protože teď jsi na to kápnul! Jsem na sebe moc přísná. Žádné normální koc by tohle přece nevadilo. Tak se snad ani já, hysterická kráva blbá, neposeru. Ty jsi nic neudělal. Nic, co by nebylo úplně běžné. Já jen reaguju přehnaně. Vždyť mi to říkáš furt, že seš sice starej chlap, ale nebezpečnej. Říkáš to, jako by to byla jedna z tvých velkých předností. Holky maj‘ prý rády zlobivý kluky a ty ses rozhodl být zlobivej, i když už dávno nejseš žádnej kluk. Prosím, vysvětli mi, od kdy to, že někdo přemýšlí kokotem, je plus? 

Myslela jsem, že jsme kamarádi. Ale nikdo další z mých přátel se ke mně tak nechová. To jen ti ostatní. A to mě mate. Je jednoduší srovnat se s projevy naprostého nedostatku ohledu u cizích, než u toho, kdo by měl mít zájem a alespoň minimální péči. Snáz jsem se přenesla přes to, když se ke mě v přeplněné tramvaji tisknul cizí muž (nebo žena, ale s tím spíš nepočítám) a sahal mi na zadek, než když to samé uděláš ty. Protože tohle přátelé nedělají, to dělají nadržení úchyláčtí slizouni. Seš kamarád, nebo to druhé? 

Sám sis to rozhodl a přitom se divíš, že už s tebou nechci trávit čas o samotě. Je ti to líto. A ať to nepřeháním. Nejspíš to zrovna teď vykládáš klukům v hospodě. Že jsem na tebe naštvaná a ty ani pořádně nevíš proč. Bezradně krčíš rameny. Omluvil ses, ale já omluvu nepřijala. Asi se mnou něco je. Jsem nešťastná, protože nemám chlapa a tak všechno takhle zveličuju. Asi mám krámy. Navíc, kdybych měla chlapa, nikdy by sis to nedovolil, mohlo by mu to vadit. Že mu někdo sahá na holku, rozumíš, na ženskou, co je jeho. Že prý jsi se mě dotknul, ale to si nepamatuješ. A já jsem tě praštila. No snad se tak moc nestalo. Vždyť vy na ni taky saháte, kluci, když sem přijde, ne? 

Měla bych si zvyknout. Čím to, že jsem se s tím nesrovnala už dávno, už po prvním přepadení mi mělo dojít, že v tomhle světě nikoho, kdo mě bude chtít, nebude zajímat, co si o tom myslím já. Beztak jen pro tohle my, ženský oblíkáme čím dál kratší sukně a čím dál hlubší výstřihy. Za chvilu budem fakt chodit nahý. Jen aby si nás někdo všiml. Utrácíme peníze za make-up, kadeřníky, osobní trenéry, knihy, děláme, že nás to nezajímá a to všechno proto, aby přišel chlap, co se toho nebojí a přes naše námitky nám bezohledně hrábnul mezi stehna. Mršky jedny. Všechny to chceme. 

Víš ty vůbec, jak dlouho mi trvalo vyrovnat se s tak surovým útokem na samou podstatu mé osobnosti, jakou bylo každé jedno přepadení? Kolik let uplynulo, než jsem přestala za jednu ze svých hlavních charakteristik považovat slovo „oběť“? Víš ty vůbec, jaký to je mít automaticky strach z každé mužské postavy, co se po setmění pohybuje stejným prostorem? A bát se i za zamčenými dveřmi doma? Dříve ti, co mě ohrožovali, byli nepřátelé. Ale ty jsi mi dal lekci. „Nesahej na mě“ vlastně znamená: „Dělej si, co chceš; na mě neber ohled.“ Takže odteď ten absolutní nerespekt očekávám od každého jen proto, že je to muž.

Horoskop 2014

Je po Vánocích, technicky vzato je i po roce 2014, takže si už snad můžu dovolit napsat: Nejdůležitější věc, co jsem se letos naučila, je, že není zas taková tragédie, když vyprané prádlo okamžitě nevytáhnu z pračky a nepověsím na sušák. Nedělá to skoro nikdo a svět se kvůli tomu zatím nezbořil.

Druhá nejdůležitější věc je, že jsem se naučila (za pomocí jednoho darovaného freewareu) dělat obaly na CDéčka.

Pamatuju, jak jsem loni touhle dobou šmejdila na internetu v horoskopech, což mi přivodilo mnohá zklamání. Obecně mi věštili, že život v roce 2014 bude náročný, plný změn a zřejmě celkově tak jako na hovno. V podstatě. Ale! Že nastartuje řadu velkých změn k lepšímu. Dnes, dva dny po "Ježíšku", kdy jsem nečekaně (fakt to nebývá zvykem) dostala samý supr věci, jako třeba kabelku, čokoládový bonbóny a peníze, za který si koupím boty a kabelku, mám pocit, že se zas tak moc nestalo. Ano, změnila se spousta věcí. Přičemž co mě vždycky nejvíc trápilo, trápí mě stále. Co mě nejvíc těšilo, na to jsem si zvykla a nepřikládám tomu význam. Ale když bude nejhůř, furt můžu jít - a koupit si kabelku. Nebo pivo. Navíc se těším na ty velké, šťastné změny, co mě čekají...

Zase pročítám horoskopy. Zatím nejlepší, co jsem našla, je: Nadcházející rok pro vás pravděpodobně bude velmi kontroverzní, raději v pohodě vyčkejte pro Vás lepších období. Což je pravděpodobně eufemismus pro: chlap, na kterýho si myslíš, si začne s tvojí nejlepší kámoškou, příbuzenstvo bídně zhyne při morové epidemii, následně příjdeš o práci, v druhé půli roku u tebe propukne obzvlášť bolestivá forma rakoviny a koncem listopadu se staneš obětí masového vraha.

Takže Aha! že...

Ještě že furt můžu jít a koupit si kabelku. Nebo pivo.

P.S.: Tady máte jedno opožděné přání od Vintage Lasses: -muck-

Vy upřímní přátelé československého filmu!

Today's Mood

BASSINFECTION, Zbrojovka factory, 11. 4. 2014.

http://instagram.com/loveismbyjul

Respect Nãnci and Phoebe

+ zbytek fotek z pátku: http://www.rajce.net/a9667914

<3  <3  <3

Nãnci and Phoebe byly skvělé, Gigantor (Evol Intent) taky, cimbálovka mi utekla, protože jsem přebalovala hermelíny, ale i po ní World music & electroswing stage stála za to. Ráda jsem všechny potkala a před třetí (o pár hodin  později než jsem původně měla v plánu) jsem se sbalila a jela domů.

GET RESPECT!

Úspěch v Brně!

No comment.

A za tuhle patří můj dík Želwě!

Dave Gahan a -jul- ;)

V Mersey je z plakátů tak trochu Depeche Mode foto stěna. A jinak, když se přestanu předvádět, je to album fotek z narozenin DJ Elpecha a jedné z posledních parties Žabovřesky Alstaarz Crew: Zabovresky allstaarz | Balkánsko-kubánská edice | ELPECHO 31, Mersey Njoy ;)

Curlylock -jul-

William Styron: Viditelná temnota

... and the power of a haircut.

Mortality and the power of a haircut:
http://thelouiselog.com/1-how-to-drive-yourself-crazy

-jul-